Doba během roku - liturgické mezidobí

„Tempus per annum" - doba během roku vyplňuje 33-34 týdnů, jež nepatří k vánočnímu ani velikonočnímu okruhu. Dělí se na dva úseky:

1. od pondělka po Křtu Páně až do úterý před Popeleční středou včetně a

2. od pondělí po svatodušní neděli až do konce liturgického roku.

Týdny (a neděle) se počítají průběžně.

Přerušení Popeleční středou a následujícími liturgickými dobami se naváže v týdnu po svatém Duchu takto: má-li rok 34 nedělí během roku, týden začínající pondělím po svatodušní neděli má vyšší postupné číslo než týden, který byl přerušen. Má-li rok jen 33 nedělí během roku, vypouští se týden, který by přišel na řadu po Letnicích a vezme se hned týden další, aby toho roku ne­vypadla eschatologická čtení.

Obsahem doby „během roku" je „šíře Kristova tajemství" (Calendarium Romanum 43), tj. líčení veřejného působení Páně, jež se uplatňuje výběrem čtení z evangelií podle tříročního nedělního cyklu. Třetí nedělí začíná vlastní polosouvislá četba ze synoptiků, jež podává jednak učení vlastní každému evangeliu, jednak rozvíjí život a hlásání Ježíšova poselství. Tím se dosahuje souladu mezi obsahem evangelií a této doby liturgického roku. Také feriální lekcionář má v době během roku polosouvislou četbu evangelií a dvouletý cyklus ve čteních, čímž je dosaženo, že mohou být v podstatě přečteny nejdůleži­tější knihy Písma.

Do této doby během roku spadají některé pohyblivé svát­ky Páně. Jsou to tématické, dogmatické svátky mladšího původu. Neděle po svatém Duchu je vyhrazena slavnosti Nejsvětější Trojice a čtvrtek po ní slavnosti Božího Těla. První svátek se prosadil pro odpor Říma až ve 14. století, druhý vznikl ze středověké touhy „vidět" svátost oltářní a byl schválen Urbanem IV. (1264). Původní podoba svátku je bez průvodu, ale brzo se průvod konal a rozvinul se v okázalou manifestaci. Ačkoliv římský ritus nezná žádné zastavení, byl u nás zvyk stavět čtyři oltáře a konat u nich zastavení, zakončená svátostným požehnáním. Podle po­sledních římských směrnic se má božítělový eucharistický průvod konat, pokud to dnešní okolnosti připouštějí a po­kud je průvod opravdovým znamením víry a úcty. Kde se svátek Božího těla neslaví jako zasvěcený, překládá se na neděli po sv. Trojici. Dnešní název svátku je slavnost „Těla a krve Páně", aby se připomnělo, že předmětem úcty je i krev Páně. Proto se ruší později zavedený svátek Nej­dražší krve Páně (1.7.). V pátek po svátku Těla a krve Pá­ně je slavnost Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, všeobecně zavedená v církvi 1856. Je to oslava Ježíšovy boholidské lás­ky, která se zjevila hlavně na kříži. Poslední ze svátků Páně je „Ježíše Krista, krále světa" z r. 1925, původně slavený v neděli před slavností Všech svatých. Dnes je vhodně za­řazen na poslední neděli během roku, aby zapadl do escha­tologického tématu doznívajícího liturgického roku.

(Z knihy L. Pokorného Obnovená liturgie, Česká katolická Charita, Praha 1975, s. 214-216. Mírně upraveno redakcí RTh.)

Související články:

Ladislav Pokorný: Liturgický rok
Ladislav Pokorný: Adventní doba 
Ladislav Pokorný: Vánoční doba  
Ladislav Pokorný: Postní doba