Historia Lausiaca 24 - O prostém Pavlovi

XXII,1. Tento Kronios, svatý Hierax a mnozí další, o kterých ještě hodlám mluvit, vyprávěli, že jakýsi Pavel, venkovský zemědělec, nadmíru bezelstný a prostý, si vzal velmi krásnou, ale nemravnou ženu, která před ním své hřešení velmi dlouho skrývala. Když se jednou Pavel nečekaně vrátil z pole, přistihnul ji při hanebném skutku. Byl však opatrností přiveden k prospěšnému jednání. Důstojně se pousmál a říká jim: „Dobře, dobře, doopravdy je mi to jedno. Při Ježíšovi, já se jí už nedotknu. Běž, vezmi si ji i s jejími dětmi. Já totiž odcházím a stanu se mnichem."

2. Vyrazil na cestu, aniž by někomu něco řekl, a po osmi dnech putování přišel k blaženému Antonínovi, u kterého zaklepal na dveře. Ten vyšel a ptá se ho: „Copak chceš?" Odpověděl: „Chci se stát mnichem." Na to mu Antonín praví: „Máš už šedesát let, a tak se mnichem stát nemůžeš. Raději se vrať do vesnice a pracuj, veď pracovitý život a vzdávej Bohu díky. Nevydržel bys útrapy pouště." Stařec však odvětil: „Budu dělat všechno, co mne naučíš." 3. Antonín mu říká: „Řekl jsem ti, že jsi starý a nemůžeš. Jestliže se tedy přesto chceš stát mnichem, jdi do koinobia více bratří, kteří budou moci snášet tvou slabost. Já tady sedím sám, jím jednou za pět dní, a to jenom kvůli hladu."

Těmito a podobnými slovy Pavla odrazoval. Poněvadž to však od něj nechtěl přijmout, zamknul Antonín dveře a tři dny kvůli němu nevycházel, ani za potřebou. On však neodešel. 4. Čtvrtého dne Antonín přinucen potřebou otevřel a vyšel. Znovu mu řekl: „Odejdi odtud starče. Proč mne obtěžuješ? Nemůžeš tady zůstat." Pavel však pravil: „Není pro mne možné umřít jinde než tady."

Antonín se rozhlédnul, a když viděl, že si Pavel nepřinesl nic k jídlu, ani chléb, ani vodu, a že se už čtvrtý den vydržel postit, pomyslel si: „Což kdyby mi tady zemřel, a tak poskvrnil mou duši." Přijal ho tedy k sobě.[1] V oněch dnech přijal Antonín takový způsob života, jaký nevedl ani v mládí.[2] 5. Namočil palmové větve a přikázal mu: „Vezmi je a splétej do provazu jako já." Stařec splétal až do devíti a upletl patnáct sáhů. Antonín však nebyl spokojen a říká mu: „Upletl jsi to špatně, rozpleť to a spleť znovu."

Antonín starci, který už byl hladový a pokročilého věku, uložil takovou těžkou práci právě proto, aby ztratil trpělivost a utekl od něj. Pavel však provaz rozpletl a spletl větve znovu, přestože byla práce obtížnější, neboť větve již vyschly. Když pak Antonín viděl, že Pavel nereptal, nezmalomyslněl, ani se nerozhněval, dojalo ho to. 6. Při západu slunce mu říká: „Jestli chceš, sníme kousek chleba." Pavel mu odvětil: „Jak chceš ty, otče."

Antonína znovu dojalo, že po zmínce o jídle dychtivě nevyběhl, ale ponechal rozhodnutí na něm. Připravil tedy stůl a přinesl chleba. Pak ulomil čtyři kousky, každý po šesti uncích. Pro sebe si namočil[3] jeden, byly totiž tvrdé, pro něj tři. Potom Antonín začal zpívat žalm, který znal. Zazpíval dvanáct žalmů a pomodlil se dvanáct modliteb, aby Pavla vyzkoušel. 7. Ten se je nadšeně pomodlil s ním. Osobně si totiž myslím, že živit se škorpióny by mu bylo příjemnější než žít s cizoložnou ženou.[4] Po dvanácti modlitbách[5] pozdě večer zasedli k jídlu. Antonín snědl jeden krajíc a dalšího se již nedotknul. Stařec jedl pomaleji a měl teprve první krajíc chleba. Antonín tedy počkal, dokud neskončil, a říká mu: „Sněz, tatíčku, ještě další kousek." Pavel mu odpověděl: „Jestliže sníš ty, sním i já. Když však už jíst nebudeš, nebudu ani já." Antonín však řekl: „Mně to stačí, jsem totiž mnichem." 8. Pavel mu odvětil: „Mně to také stačí, i já totiž chci být mnichem."

Antonín tedy vstal, pomodlil se dvanáct modliteb a zazpíval dvanáct žalmů. Pak ulehnul k velmi krátkému spánku, znovu vstal a od půlnoci do rána zpíval žalmy.[6] Když viděl, že stařec jeho způsob života nadšeně následuje, řekl mu: „Jestliže jsi schopen takto žít den za dnem, zůstaň se mnou." Pavel mu odpověděl: „Nevím, jestli vydržím více, ale to, co jsem viděl, dělám snadno."[7] Na to mu Antonín praví: „Hle, stal jsi se mnichem."

9. Když se po stanovené době přesvědčil, že je duše velmi prostého Pavla dokonalá a že v něm působí milost, postavil mu kelii ve vzdálenosti tří až čtyř mil od své a řekl mu: „Hle, stal jsi se mnichem. Zůstaň tu sám, abys poznal pokušení démonů."

Pavel tam bydlel jeden rok a byl uznán za hodna daru vyhánění démonů a nemocí. Jednoho dne byl k Antonínovi přinesen člověk posedlý panovačným duchem, nejstrašnějším z démonů, který se rouhal dokonce i proti nebi. 10. Antonín si ho prohlédnul a říká těm, kteří ho přivedli: „To není práce pro mne. Já jsem ještě nebyl uznán za hodna milosti vyhánění této přední třídy démonů, ale Pavel má tuto milost." Zavedl je tedy k Pavlovi a řekl mu: „Otče Pavle, vyžeň z toho člověka onoho démona, aby se mohl domů vrátit zdravý." Pavel se ho zeptal: „Proč ho nevyženeš ty?" Na to mu Antonín odpověděl: „Já nemám čas, mám jinou práci." I zanechal ho tam a vrátil se do své kelie.

11. Stařec tedy vstal, vroucně se pomodlil a promluvil k posedlému: „Otec Antonín řekl, že máš z toho člověka vyjít." Démon zaklel a vykřikl: „Nevyjdu, ty zlý starče." Pavel vzal své rouno[8] a udeřil posedlého přes záda se slovy: „Vyjdi, řekl otec Antonín." Démon však tupil Pavla i Antonína ještě mocněji.[9] Nakonec mu Pavel říká: „Vyjdeš, nebo mám jít a říct to Kristu? Při Ježíšovi, jestliže nevyjdeš, já okamžitě odcházím a řeknu to Kristu, který tě už dokáže potrestat." 12. Avšak démon se rouhal a znovu křičel: „Nevyjdu." Pavel proti démonovi vzplanul hněvem a vyšel ven z přístřeší. Bylo zrovna pravé poledne, kdy je v Egyptě žár podobný žáru babylónské pece.[10] Stanul na skále a takto se modlil: „Ty víš, Ježíši Kriste ukřižovaný pod Ponciem Pilátem, že nesestoupím z této skály, nebudu jíst, ani pít, dokud nezemřu, jestliže toho ducha z onoho člověka nevyženeš a nevysvobodíš jej." 13. Ještě ani nepřestala z jeho úst plynout slova, když démon vykřikl: „Už dost, odcházím vyhnán prostotou Pavla. Vzdaluji se od toho člověka a už se k němu nepřiblížím. Kam však půjdu?" A vtom okamžiku duch vyšel, proměnil se v hada dlouhého sedmdesát loket, který se odplazil do Rudého moře, aby se naplnil výrok Písma: „Kdo šíří pravdu, hlásá spravedlnost."[11] [12] Toto je tedy podivuhodný skutek Pavla, který byl všemi bratry nazýván „Prostý".

Pokračování.

(Z řeckého originálu přeložil a poznámkami doplnil Petr Fiala.)

Palladios (Palladius) (cca 363-430?)
Historia Lausiaca 1 - Mnišství a jeho ranné formy
Historia Lausiaca 2 - Předmluva, Opis dopisu Palladia Lausovi
Historia Lausiaca 3 - Palladiovo vyprávění Lausovi 
Historia Lausiaca 4 - O Isidorovi
Historia Lausiaca 5 - O Dorotheovi
Historia Lausiaca 6 - O Potamiene
Historia Lausiaca 7 - O Didymovi
Historia Lausiaca 8 - O Alexandře
Historia Lausiaca 9 - O bohaté panně
Historia Lausiaca 10 - O těch v pohoří Nitria
Historia Lausiaca 11 - O Amúnovi z Nitrie
Historia Lausiaca 12 - O Orovi, O Pambovi
Historia Lausiaca 13 - O Ammoniovi
Historia Lausiaca 14 - O Benjamínovi 
Historia Lausiaca 15 - O Apolloniovi
Historia Lausiaca 16 - O Paisiovi a Izaiášovi 
Historia Lausiaca 17 - O Makariovi mladším
Historia Lausiaca 18 - O Natanaelovi
Historia Lausiaca 19 - O Makariovi Egyptském
Historia Lausiaca 20 - O Makariovi Alexandrijském
Historia Lausiaca 21 - O Mojžíši Etiopském 
Historia Lausiaca 22 - O Pavlovi 
Historia Lausiaca 23 - O Eulogiovi a mrzákovi

Související články:

Jan Zlatoústý (Chrysostom) (344/354-407) 
Petr Damiani: Chvála poustevnického života
Makarios Egyptský: O pravém životě dítek Božích 

Poznámky:

[1] +  Řekl mu: „Můžeš být spasen, jestliže dovedeš poslouchat. Učiníš, cokoliv ode mne právě uslyšíš?" Pavel odpověděl: „Učiním každou věc, kterou mi přikážeš." PG 34 1081B.

[2] +  Zkoušející Pavlovu mysl mu řekl: „Stůj na tomto místě a modli se, dokud nepřijdu a nepřinesu ti práci, kterou budeš dělat." Vešel do jeskyně a přes okno jej pozoroval, jak na tom místě celý týden vysoušený žárem nepohnutě stojí. PG 34 1081C.

[3] Mniši uchovávali chléb celé měsíce, bylo ho tedy třeba před jídlem namočit. KALINKOWSKI, St., STAROWIEYSKI, M., Palladiusz - Opoviadania dla Lausosa, Kraków 1996,  s. 137, pozn. 185.

[4] Srov. Sir 25,23.

[5] +  Po dvanácti modlitbách mu Antonín říká: „Pojď, sněz to jídlo. Potom nachystáš na stůl mouku, sedneš si a až do večera budeš o potravě pouze přemýšlet." Nastal večer a Antonín hladovému Pavlovi přikázal: „Vstaň, pomodli se a jdi spát." Uprostřed noci jej pak vzbudil k modlitbě a modlitby protáhnul až do deváté hodiny ranní. Potom nachystal stůl, opět mu přikázal jíst a seděli u jídla až do pozdního večera. PG 34 1082A.

[6] +  Potom ho poslal, aby se procházel po poušti se slovy: „Za tři dny se vrať." Jednou, když k Antonínovi přišli nějací bratři, Pavel dával pozor, co přikáže, aby udělal. Antonín mu pravil: „Mlčky bratřím posluž a nic nejez, dokud se bratři nevydají na cestu." Když pak uběhl třetí týden, kdy Pavel nejedl, ptají se ho bratři: „Proč mlčíš?" On jim neodpověděl a Antonín mu říká: „Proč mlčíš, mluv s bratry." On s nimi tedy rozmlouval. Jindy byl Antonínovi přinesen džbán medu a on Pavlovi řekl: „Rozbij tu nádobu, ať se med vylije." Učinil tak a on mu říká: „Znovu med škeblí svrchu sesbírej tak, aby v něm nebyla žádná špína." Někdy mu přikázal celý den čerpat vodu, jindy zase roztrhnul svůj oděv a přikázal ho sešít, a on jej opět zašil. Ten muž získal takovou poslušnost, že mu byla Bohem dána milost vyhánění démonů. PG 34 1082C.

[7] var. „Nevím, jestli mi máš ještě co více ukázat, vždyť to, co jsem tě viděl dělat, dělám snadno i já." PG 34 1082D.

[8] Řecky „mélóté".

[9] +  ...: „Jste ospalci a nenasytní žrouti, nikdy nespokojení s vlastním. Co máte s námi společného? Proč nás tyranizujete?" PG 34 1083C.

[10] Srov. Dn 3,19nn.

[11] LXX Př 12,17a.

[12] +  A opět jinde: „Na koho pohlédnu, praví Pán, na pokorného a tichého, plného úcty před mými slovy." (Iz 66,2) Obvykle jsou totiž slabší démoni vyháněni vírou předních lidí a ti přední démoni zase posíláni do vyhnanství pokornými.  PG 34 1084A.