O úmrtnosti

   

Úvodem

Svatý Cyprián se narodil v severoafrickém městě Kartágu, kde se stal po svém obrácení na křesťanství biskupem. Zemřel mučednickou smrtí za Valeriánova pronásledování v roce 258 po Kristu. V době, která byla pro křesťany tak nepříznivá, projevoval velikou statečnost a neohroženost.

Od doby, kdy biskup Cyprián psal svým obcím níže zmíněné pastýřské listy, uplynulo sice sedmnáct století, avšak nikdy nepřestaly být čteny po celém křesťanském světě; stále znovu a znovu v nich nacházeli věřící velikou útěchu a posilu ve víře.

Právě, když skončilo kruté pronásledování křesťanů za císaře Decia, které stálo život tolika křesťanům, zachvátila Kartágo v roce 252 vlna morové epidemie, jež způsobila paniku a úděs mezi obyvatelstvem. Smrt a její stopy bylo vidět na každém kroku a svatý Cyprián se snažil ve svém zápisku O úmrtnosti (De mortalitate) vysvětlit, co znamená smrt pro věřícího křesťana.

V díle O dobru trpělivosti (De bono patientiae) Cyprián proti stoickému vychvalování lhostejnosti ke všemu klade důraz na trpělivost jako na ctnost typicky křesťanskou. Trpělivost má křesťan společnou s Bohem, od něhož vychází.

Obě dílka vznikla patrně z kázání sv. Cypriána a jsou dokladem jeho výmluvnosti, kterou proslul už v pohanském Kartágu před svým obrácením. V tomto překladu byly vynechány některé části, jež šířeji rozvádějí hlavní myšlenky a často navazují na úzce místní poměry.

Slova světce, který svou víru osvědčil mučednictvím pro Krista, nám dnes připadají příliš tvrdá. Předpokládají s často téměř děsivou přímostí, že to s vírou myslíme zcela vážně. Mnohdy by se nám mohlo zdát, jako by sv. Cyprián bral lidská utrpení na dost lehkou váhu. Z jeho spisů však vyplývá, že za moru, který tehdy tak strašlivě řádil, se dokonale obeznámil s tělesným utrpením. Nikoliv snad proto, že by neznal tíhu lidského utrpení zde na zemi, odvažuje se je označit se sv. Pavlem za něco, co nestojí za to, aby se o tom mluvilo, nýbrž proto, že víra mu praví, že naše pozemské utrpení není nic ve srovnání s budoucí slávou, která je věřícím přislíbena. Neboť víra, která křesťanovi dodává v tísni síly a trpělivosti, "přebohatá v každé strasti", je především víra ve vzkříšení a poslední  soud při druhém příchodu Krista na svět.

Utrpení a smrt chápou křesťané jinak než nevěřící, ne snad proto, že by se jim dostalo schopnosti méně je vnímat, nebo že by na ně méně doléhaly, nýbrž proto, že vědí, že jimi Kristus otvírá nedostatečnosti lidského bytí přístup ke slávě, která přesahuje všechnu naši chápavost a  očekávání.

 

Křesťan a smrt

I když většina z vás, nejmilejší bratři, má neochvějnou a velkou víru a zbožné srdce, kterým neotřásla ani nynější obrovská úmrtnost(1), ale spíše jako mocná a pevná skála odráží vítězně bouřlivé nápory světa a dorážející vlny pozemského života a nepodléhá pokušením, nicméně pozoruji, jak někteří v obci buď z  malomyslnosti nebo malověrnosti nebo ze svodů světského života, nebo z ženské slabosti, nebo co je nejhorší, protože se odchýlili od  pravdy, už nezaujímají pevný postoj a už neosvědčují božskou a nepřemožitelnou sílu svého srdce. Tyto skutečnosti nemohu nechat bez povšimnutí a pominout je mlčením, nýbrž musím, pokud mi mé slabé  síly stačí, energicky bojovat slovy Písma Páně proti lidské zbabělosti a slabosti, aby ten, kdo už začal být člověkem Božím, byl také opravdu hoden Boha a Krista.

Neboť, nejmilejší bratři, ten, kdo jako voják slouží Bohu v nebeském táboře a tím vyznává, že v něho doufá, musí poznat sám sebe, musí si uvědomit, kdo je, aby v bouřích a nepohodách světa neklesal na mysli a nepodléhal zmatku. Pán to přece všechno předpověděl, když prozíravými a nabádavými slovy vyučoval a poučoval lid své Církve, když jej na to připravoval a dodával síly, aby mohl snášet všechno, co jej v budoucnu potká. Předpověděl, že vypukne válka, že přijde hlad, zemětřesení, že se objeví morové nákazy, a aby nás nezdrtil náhlý strach při takových navštíveních, už předem upozorňoval, že v posledních časech bude soužení neustále vzrůstat. ...

Kolik pronásledování snášíme den co den, kolik nebezpečí skličuje naše srdce! A za takových okolností bychom měli toužit po tom, abychom zde na zemi žili uprostřed ďábelských nástrah ještě dlouho, když bychom si spíše měli přát, abychom se co možná nejdříve dostali ke Kristu? Vždyť On sám nás poučuje,  když říká: „Ano, skutečně říkám vám: vy budete plakat a naříkat, svět se však bude radovat. Vy budete sice zarmouceni, ale váš zármutek se obrátí v radost."(2)

Kdo by si nepřál být osvobozen od zármutku, kdo by si nechtěl pospíšit, aby se co nejdřív  mohl  radovat? Kdy se však náš zármutek  obrátí  v radost,  vysvětluje  opět  sám Pán slovy:  „Zase vás uvidím a vaše srdce se bude radovat, a tu vaši radost vám nikdo nevezme."(3)

Poněvadž tedy radovat se znamená patřit na Krista, a poněvadž nemůže pro nás existovat žádná radost, když nevidíme Krista, není to známkou duchovní slepoty nebo pošetilosti milovat soužení, trýzeň a slzy tohoto světa, místo abychom raději spěchali do radosti, kterou nám nikdo nemůže odejmout?

Nejmilejší bratři, takto duchovně zaslepení a pošetilí jsme proto, že nám chybí pravá víra, že nejsme zcela přesvědčení, že je pravdivé, co nám přislibuje Bůh, který je přece nanejvýš pravdomluvný a jehož slova platí a jsou závazná pro věřící na věky věků. ...

Bůh slibuje nesmrtelnost a život věčný, když se rozloučíš s tímto světem - a ty vůbec o tom pochybuješ? To znamená, že neznáš vůbec Boha, to znamená, že urážíš Krista, učitele víry, hříchem nevěry, to znamená že příslušíš k Církvi, ale nemáš opravdovou víru, ačkoliv přebýváš v domě víry.

Jaký prospěch nám plyne z odchodu ze světa, ukázal sám Kristus, učitel všeho, co je k naší spáse a našemu prospěchu. Neboť, když byli jeho učedníci zarmouceni, protože jim řekl, že už od nich odejde - že podstoupí smrt - řekl jim: „Kdybyste mě milovali, radovali byste se, že jdu k Otci."(4)

Těmito slovy nám chtěl zřejmě ukázat, že bychom neměli truchlit, ale spíše se radovat, když lidé, které milujeme, odcházejí ze světa. To má na paměti sv. apoštol Pavel, který píše ve svém listu: „Vždyť pro mne život je Kristus a smrt zisk."(5), a za největší zisk považuje, že už nebude v zajetí léček tohoto světa, že už nebude strhován žádným hříchem a žádostí těla, ale když vytržen z tísnivých úzkostí a chřtánu úkladného ďábla bude moci spěchat na Kristovo zavolání do radosti věčné spásy.

Někteří křesťané se jaksi nemohou smířit se skutečností, že nemoc, která nyní  tak zuří, zachvacuje nejen pohany, ale i křesťany. Jako by se křesťan stal věřícím jen proto, aby byl ušetřen doteku zla, aby pozemský život prožíval ve štěstí a nikoliv spíše proto, aby po smrti, až zde na zemi vytrpí všechna protivenství, vešel do věčné radosti.

Některé křesťany zaráží, že jsme smrtelní jako ostatní lidé. Proč bychom však neměli mít na tomto světě některé věci společné s ostatními lidmi, když s nimi máme  podle zákona prvního narození společné toto tělo? Pokud žijeme zde na světě, jsme s celým lidským pokolením spojeni stejným tělem a jen duchovně se od nich lišíme. Pokud tedy to, co podléhá rozkladu, nepřestane podléhat rozkladu, dokud smrtelné neobdrží nesmrtelnost a dokud nás Duch nedovede k Bohu Otci, do té doby budou nám všechna protivenství tělesného života společná s celým lidským rodem.

Když např. přijde neúrodný rok, nikdo není ušetřen hladu. Když město napadne nepřítel, všem občanům obleženého města hrozí nebezpečí, že budou pobiti nebo zajati. Když z bezmračné oblohy stále nechce pršet, pak všichni stejně trpí žízní a suchem. Když loď ztroskotá na skalním útesu, postihne ztroskotání bez výjimky všechny lidi, kteří jsou na palubě. Proto také budeme trpět očními chorobami, proto nás budou postihovat horečnaté záchvaty a slabosti údů právě tak, jako ostatní lidi, pokud společně s nimi budeme nosit toto tělo zde na tomto světě.

Ba právě naopak, když si křesťan uvědomí, pod jakou podmínkou, za jakého předpokladu dospěl k víře, pak mu ovšem bude jasné, že tu na světě musí trpět ještě více než ostatní lidé, poněvadž více než ostatní musí zápasit s pokušeními ďábla. Písmo svaté na to upozorňuje nabádavými slovy: „Synu můj, chceš-li vstoupit do služby Boží, stůj pevně ve spravedlnosti a bázni, a buď připraven, že budeš zkoušen."(6) A opět: „Cokoli na tebe dolehne, přijmi, v bolesti buď statečný a ve své tísni měj trpělivost, neboť v ohni bývá zkoušeno zlato a stříbro, lidé pak milí (Bohu) ve výhni tísně."(7)

Spravedliví vždy projevovali tuto trpělivost, apoštolové podle příkazu Páně vždy učili: nereptat v neštěstí, nýbrž vzít statečně a trpělivě na sebe vše, co nás může zde na světě potkat. Naproti tomu židovský národ vyvolával vždy pohoršení tím, že proti Bohu příliš často reptal, jak svědčí Hospodin v knize Numeri: „Zaneseš Áronův prut zpátky před Zákon, aby byl schován na (výstražné) znamení buřičům, aby přestali reptat, abych nebyl obtěžován a oni nezemřeli."(8)

Nesmíme, bratři nejmilejší, v neštěstí reptat, nýbrž musíme všechno, co přijde, snášet statečně a trpělivě. Vždyť  stojí psáno: „Bože, mou obětí je zdrcený duch, Bože, nepohrdneš srdcem zkroušeným a pokořeným."(9) Také v Deuteronomiu napomíná Duch svatý skrze Mojžíše: „Hospodin, tvůj Bůh, sešle na tebe soužení a dá ti hladovět, aby tě zkoušel a zvěděl, co je v tvém srdci, zda budeš zachovávat jeho příkazy, či nikoliv."(10) A opět: „Hospodin, váš Bůh, vás zkouší, aby zvěděl, zda milujete Hospodina, svého Boha, opravdu celým srdcem a celou duší."(11) ...

Na to vše by tě měla připravit tvá bohabojnost a tvá víra. Ať už jsi přišel o majetek, ať  už tvé tělo postihly trvalé a trýznivé nemoci, ať už ti zemřela manželka, děti nebo milovaní přátelé, nesmí to pro tebe znamenat otřes, nýbrž jen boj; nemá to křesťanovu víru oslabit nebo zlomit, nýbrž spíše osvědčit v protivenství jeho statečnost. Neboť všemi útrapami nynějších zel nutno pohrdat v důvěře v budoucí dobra. Bez boje není vítězství. ...

Takto se vyslovuje i svatý Pavel, který podstoupil ztroskotání na moři, bičování a mnohá těžká tělesná muka. Praví, že v protivenství nemá pocit, že trpí, nýbrž že je tříben a že se může tím lépe osvědčit, čím těžším utrpením bude navštěvován. „Byl mi dán", říká, „do těla osten, posel to satanův, aby mě bil do tváře. To proto, aby se mně nezmocňovala pýcha. Kvůli tomu jsem třikrát prosil Pána, aby mně to nechalo na pokoji. Ale on mi řekl: ‚Stačí ti moje milost, protože síla se tím zřejměji projeví ve slabosti.‘"(12)

Když tedy přijde nemoc a slabost, nebo se objeví a začne zuřit nějaký záhubný mor, zdokonaluje se naše síla a naše víra. Jestliže v pokušení vítězně obstojí, dostane korunu, jak stojí psáno: „Nádoby hrnčířské se osvědčují v peci, lidi spravedlivé zkouší utrpení."(13) 

Rozdíl mezi námi a ostatními lidmi, kteří neznají Boha, je tedy v tom, že oni v neštěstí hořekují a reptají, kdežto nás neštěstí neodvrací od pravé ctnosti a pravé víry, nýbrž nás utrpením podrobuje zkoušce. ...

Při nynějším hromadném umírání podléhají mnozí z našich spoluvěřících smrti, to znamená, mnozí z našich spoluvěřících jsou osvobozování od světa. Toto hromadné umírání znamená pro Židy, pohany a nepřátele Kristovy těžkou ránu, služebníkům Božím je však východiskem a branou ke spáse. Poněvadž nyní umírají bez rozdílu lidé nespravedliví i spravedliví, není to ještě pro vás dostatečný důvod, abyste věřili, že špatné i dobré lidi postihuje stejná záhuba. Spravedliví jsou odvolávaní k občerstvení, nespravedliví jsou uchvacování k potrestání. Věřící takto rychle dostanou ochrany a útočiště, nevěřící trestu. Slepí jsme, nejmilejší bratři, a nevděční k dobrotivému Bohu, vůbec nepoznáváme, co nám vlastně dává. ...

Strach před smrtí při tomto hromadném umírání vlažné zapaluje, drží na uzdě lidi volnějších mravů, nečinné pobízí k činnosti, odpadlíky přihání k návratu do církve, pohany přivádí k víře, staré věřící volá k odpočinku a nové, početnější a silnější vojsko shromažduje k bitvě, aby, dojde-li k střetnutí, bojovalo beze strachu před smrtí.

Jak je pak významné, nejmilejší bratři, jak je důležité a potřebné, že tento mor, který vypadá tak strašně a zhoubně, prověřuje spravedlnost každého jednotlivce a podrobuje lidská srdce zkoušce, zda zdraví posluhují nemocným, zda se příbuzní navzájem upřímně milují, zda páni mají slitování se svými trpícími služebníky, zda se lékaři neobracejí zády k nemocným, kteří je žádají o pomoc, zda vzpurní krotí svou prudkost, zda lakomci tlumí svou stálou nenasytnou touhu po penězích alespoň ze strachu před smrtí, zda pyšní sklánějí svou šijí, zda se bezbožní mírní ve své opovážlivosti. ...

Nesmíme zapomenout na to, že podle slov, která nám Pán přikázal denně se modlit, je pro nás rozhodující vůle Boží a nikoliv vůle naše. Jak je plné rozporů, jak je zvrácené, že se sice modlíme, aby se stala vůle Boží, když nás ale Bůh volá a odvolává z tohoto světa, nechceme ihned poslechnout příkazu Jeho vůle! Zpěčujeme se, vzpouzíme se a plni smutku i hoře se necháváme vést před Boží tvář, jako vzpurní služebníci, odcházejíce z tohoto světa jen proto, že musíme, pod nátlakem, nikoliv s ochotnou poslušností. A pak chceme, aby nás Ten, k němuž tak neradi jdeme, vyznamenal nebeskými odměnami? Proč se tedy modlíme a snažně prosíme, aby k nám přišlo království nebeské, když nám pozemský žalář přináší radost? Proč prosíme a v často opakovaných modlitbách vyjadřujeme přání, aby brzo přišel den království Božího, když více toužíme a přejeme si zde na zemi sloužit ďáblu než kralovat s Kristem?

Jak často i mne samému, nejmenšímu a poslednímu, bylo zjeveno, jak často a určitě mi bylo od Boha přikázáno, abych neustále dosvědčoval a veřejně hlásal, že nesmíme truchlit pro naše bratry, když je Pán odvolá a osvobodí od tohoto světa. Víme přece, že nepropadají nicotě, nýbrž že jdou jen napřed, že nás svou smrtí jen předcházejí; že smíme sice po nich tesknit, jako teskníme, když naši drazí odejdou z domova a cestují po souši i po moři, nesmíme však nad nimi hořekovat a nedáme se oblékat ve smutek; vždyť oni se tam právě odívají v roucho bílé.

Víme, že nesmíme dávat příležitost pohanům, aby nám zcela právem mohli vytýkat, že my ty, kteří podle našeho tvrzení žijí u Boha, oplakáváme jako mrtvé a ztracené a že víru, kterou hlásáme slovem, neosvědčujeme a nepotvrzujeme také srdcem a skutkem. Jsme pokrytci v naší naději a v naší víře, když to, co říkáme, vypadá jako jen předstírané, vymyšlené, vylhané. K ničemu není statečnost, vystavovaná na obdiv slovy, když činy prozrazují, že není opravdová.

Také apoštol Pavel neschvaluje a kárá, když se někteří křesťané oddávají  smutku pro  smrt svých blízkých: „Nechceme vás však, bratři, nechat v nevědomosti o těch, kteří už zemřeli. Nesmíme pro ně truchlit tak, jak to dělají ostatní, kteří nic nevědí o naději. Protože věříme, že Ježíš umřel i vstal z mrtvých, věříme také, že s Ježíšem Bůh přivede i ty, kdo zesnuli ve spojení s ním."(14) Jen ti, praví, jsou smutní při smrti svých drahých, kteří nemají naděje. My však, kteří žijeme v naději, věříme v Boha a pevně spoléháme na to, že Kristus pro nás trpěl a vstal z mrtvých, my, kteří zůstáváme v Kristu a skrze Něho a v Něm vstaneme z mrtvých, proč se vzpíráme, když se máme rozloučit se životem na tomto světě nebo proč truchlíme a hořekujeme nad úmrtím našich drahých, jako by byli ztraceni? Sám Kristus, náš Pán a Bůh, napomíná a praví: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít, a žádný, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky."(15)

Jestliže věříme v Krista, musíme také důvěřovat jeho slovům a přislíbením, a ježto nezemřeme na věky, spěchejme v radostné jistotě ke Kristu, s ním máme věčně  žít a kralovat! Teprve když zemřeme, vstoupíme smrtí do nesmrtelnosti. Věčného života dosáhneme teprve tehdy, až nám bude přisouzeno odejít z tohoto světa. Když se nám skončí pozemská životní dráha, naše smrt není odchodem do nicoty, nýbrž jen přechodem, překročením prahu věčnosti.

Kdo by nespěchal do lepšího? Kdo by si nepřál být co nejdřív proměněn a přetvořen podle podoby Kristovy a nádhery nebeské milosti, jak hlásá apoštol Pavel: „Vždyť my máme svou vlast v nebi, odkud s touhou očekáváme jako Spasitele Pána Ježíše Krista: on přemění naše ubohé tělo, aby nabylo stejné podoby jako jeho tělo oslavené."(16) Že se tak stane, přislibuje také Kristus Pán, když prosí Otce, abychom směli být u Něho a s Ním ve věčných příbytcích a mohli se radovat v nebeském království. Praví: „Otče, chci, aby tam, kde jsem já, byli se mnou i ti, které jsi mi dal, aby viděli mou slávu, kterou jsi mi dal, protože jsi mě miloval už před stvořením světa."(17)

Kdo chce dosáhnout slávy nebeského království, ten nesmí truchlit a naříkat, nýbrž podle zaslíbení Pána a podle své víry v pravdu musí spíše nad smrtí, touto cestou a přemístěním ze světa do věčnosti, projevovat jen radost. ...

(Přeložil J. N., samizdat.) 

 

Od téhož autora:

Křesťan a trpělivost
O jednotě církve (úryvek)
Dobré skutky a dobročinnost  
Nemůže mít Boha za Otce, kdo nemá Církev za matku 
Chléb náš vezdejší dej nám dnes ...   
Prvenství je dáno Petrovi 
K obětování

 

Související články:

Emilián Soukup: Eucharistie prvních křesťanů 1 - Nejstarší svědectví  
Klement Alexandrijský: Nemoc těla je nástrojem k uzdravení duše z hříchu   
Ambrož Milánský: Je třeba zemřít s Kristem, abychom s ním žili  
Pseudo-Makarius: Budoucí život 

 

Poznámky:

(1) Důsledek morové epidemie.

(2) Jan 16,20.

(3) Jan 16,22.

(4) Jan 14,28.

(5) Flp 1,21.

(6) Sir 2,1.

(7) Sir 2,4.5.

(8) Num 17,10.

(9) Ž 51,19.

(10) Dt 8,2.

(11) Dt 13, 4.

(12) 2 Kor 12,7-9.

(13) Sir 27,5.

(14) 1 Tes  4,13.14.

(15) Jan 11,25-26.

(16) Flp 3,20-21.

(17) Jan 17, 24.