Terezie z Avily - učitelka modlitby 8

První apologie ženy v Církvi

Protože žijeme v době, kdy jsme svědky vyvrcholení feministického hnutí v civilní společnosti i v Církvi, bude užitečné poukázat na sv. Terezii, která v knize Cesta k dokonalosti napsala nejspíše první apologii ženy v Církvi.

Text je z rukopisu, který je uchováván v Escoriali:

„Pane mé duše, když jsi putoval zde po naší zemi, neopovrhoval jsi ženami, ale vždy jsi je spíše zahrnoval blahosklonností a nacházel jsi v nich tolik lásky, a dokonce více víry než u mužů. Mezi nimi byla vskutku i tvá nejsvětější Matka - díky jejím zásluhám a skutečnosti, že ti dala tělo, zasluhujeme si to, co jsme ztratili svou vinou... Ve světě jsi je uctíval... Proto se mi zdá nemožné, že bychom nemohly udělat pro tebe veřejně něco hodnotného, že bychom se neopovážily říci otevřeně nějakou pravdu, že bychom plakaly potají, protože nás nevyslyšíš, když se na tebe obrátíme s takovou spravedlivou prosbou? Nevěřím tomu, Pane, protože důvěřuji tvé dobrotě a spravedlnosti. Vím, že jsi spravedlivý soudce a nepostupuješ jako soudci ve světě – pro které, když jsou Adamovi synové a definitivně všichni muži – neexistuje ženská ctnost, kterou by nepodezřívali. Ó, můj Králi, přece musí přijít den, ve kterém se všichni budou poznávat podle toho, kým ve skutečnosti jsou. Nemluvím za sebe, protože svět už zná mou bídu a mám radost z toho, že se na veřejnosti přetřásá. Vidím však, že se rýsují časy, ve kterých už více nebude důvod podceňovat ctnostné a silné duše jen kvůli jediné skutečnosti - že patří ženám“ (4,1).

Ten den, který Terezie v duchu viděla, nadešel 27. září 1970, kdy papež Pavel VI., Kristův zástupce na zemi, vyhlásil sv. Terezii jako první ženu učitelkou Církve.


Cesta k dokonalosti je více než jen kniha. Je to ve skutečnosti matka Terezie, její živá osoba, která brání základní ideu modlitby, jak ji prožívají ženy v Církvi.

„Všichni nějak kráčíme k tomuto prameni živé vody, i když rozličným způsobem. Ale věřte mi a nedejte se oklamat: vede tam jen jedna cesta, a to je modlitba... Nemluvím teď o tom, jestli je ústní modlitba nebo rozjímavá pro všechny, tvrdím jen, že vy potřebujete obě. Pro řeholníky je to povinnost, a kdyby vám někdo říkal, že je to nebezpečné, považujte ho samého za nebezpečného a vyhýbejte se mu. Nikdy nezapomínejte na tuto radu, kterou možná budete potřebovat. Nebezpečím je nemít poníženost nebo jakoukoliv jinou ctnost, nikdy však není nebezpečná cesta modlitby. (21,6-7).

Toto tvrzení je překvapující v době, ve které podobná učení byla velmi podezřelá. Jejich šiřitele udávali Inkvizici.

Terezie se rozhodla napsat Cestu k dokonalosti na žádost svých spolusester. Toto její dílo zpočátku nemělo ani titul. Šlo pouze o „rady a pokyny“ - jako úvod do duchovního život, a především do života modlitby. Cítila se oprávněna poučovat spolusestry, protože byla jejich představenou, a tedy i zodpovědná za rozvoj jejich duchovního života.

Nepustila se přímo do poučování, ale nejprve se zmínila o některých velmi  potřebných věcech pro ty, kdo se chtějí vydat cestou modlitby.

Terezie píše o „objevení“ modlitby. První učitelkou jí byla matka. Pod její péčí už jako šestiletá cítila ve své duši sklon k nábožnosti (Živ. I. 1). Naučila se modlit, ctít Pannu Marii a svaté. Zvláště si oblíbila růženec, který se ráda její matka modlívala. Na začátku klášterního života zakusila „svatou závist“, když viděla, jak některé řeholnici při modlitbě padaly slzy. Z jejího srdce se nedařila vytlačit ani jediná slzička. A to ji velmi trápilo. V prvním roce řeholního života těžce onemocněla. V čase zotavování se u svého strýce dostala do rukou Osunovu knihu, která jí odhalila cenu rozjímavé modlitby. Kniha na ni tak silně zapůsobila, že se rozhodla uskutečňovat její návody.
„Protože mi Bůh dal dar slz a ráda jsem četla, pouštěla jsem se na cestu, ke které ta kniha nabádala - milovat samotu a často se zpovídat... Pán mne zahrnul velikými milostmi, pozdvihl mne až k modlitbě pokoje a někdy i k modlitbě spojení. Tehdy jsem však nechápala, co to je, ani jakou závratnou hodnotu mají... Zakoušela jsem tak úchvatné věci, že se mi zdálo, jakoby mi svět ležel pod nohama, i když jsem neměla ještě ani dvacet let“ (Živ. IV. 7).

Po prvních zkušenostech s rozjímavou modlitbou zakusila Terezie pokušení zlého ducha.

„Satan mi nemohl způsobit větší škodu než tak, že mne odváděl od modlitby pod záminkou poníženosti a prostřednictvím pocitu, že jsem i tak zatracena“ (Živ. VII. 1).

Terezie však v modlitbě vytrvala. Snažila se pro ni získat i jiné.

„Domnívala jsem se, že na zemi neexistuje větší dobro, než se věnovat modlitbě. Protože jsem měla velmi ráda svého otce, naplnila mne touha, aby to zakusil i on... Asi po pěti nebo šesti letech v ní tak pokročil, že jsem za to Pánu Bohu děkovala s živou radostí. (Živ. VII. 10).

Terezie byla přesvědčena, že pouze modlitba rozjímání může uvést jedince do skutečného duchovního světa. Věděla to podle ovoce, které jí rozjímavá modlitba přinášela.

„Velmi mi pomáhalo, že jsem měla od Boha milost modlitby, ve které jsem pochopila, co to znamená milovat ho. A krátce na to jsem zpozorovala, že se ve mně rodí nové ctnosti, i když ještě ne tak silné, aby mě zcela osvobodily od jakékoliv chyby“ (Živ. VI. 3).

Terezie se stala apoštolkou rozjímavé modlitby.

„K modlitbě jsem přivedla nejen svého otce, ale i různé jiné osoby... Když jsem poznala, že někdo má k modlitbě sklon, učila jsem ho, jak má meditovat, pomáhala jsem mu a obstarávala pro něj knihy. Touha, aby druzí sloužili Pánu se ve mně roznítila, jak jsem již uvedla, když jsem se začala modlit“ (Živ. VII. 13).

Protože byla z vlastní zkušenosti přesvědčena, že modlitba je pro ni „lékem na každé zlo“ (Živ. VIII. 8), radila všem, kteří ji již začali pěstovat, aby si ani nepomysleli „zanechat jí“, i kdyby třeba upadli do hříchu.

„Pomocí modlitby budou moci dříve povstat, ale bez ní to bude velmi těžké“ (Živ. VIII. 5).

Modlitbu pokládala za „bránu“, přes kterou jí přišlo mnoho milostí. „Kdyby byla zavřená, nevím, jakým jiným způsobem bych je mohla mít. Když chce Bůh vstoupit do duše, aby v ní nacházel své potěšení a zahrnoval ji dary, nemá jinou cestu než tuto“ (Živ. VIII. 9).

Je třeba si však živě uvědomovat, že milosti modlitby jsou Božím darem. Pán Bůh je dává komu chce, kdy chce a jak chce. „Často dává jednomu za dvacet let, co dá druhému za jediný rok. Důvod zná jen on. Bylo by mylné myslet si, že člověk po letech dokáže pochopit to, co je jinak nemožné, jen ze zkušenosti“ (Živ. XXXIV. 2).

Sobectví je tak hluboce zakořeněno v lidské přirozenosti, že se ho jen velmi těžko zbavujeme. Pokud se nám podaří udělat něco dobrého, už si  namlouváme, že máme před Bohem zásluhu a on je povinen odměnit naši „velkodušnost“. Někteří počítají léta strávená na modlitbách a třeba jsou i ponížení, přece jen v nich zůstává jakési přesvědčení, že mají před Bohem nějaké „zásluhy“. Takoví lidé nejen že žádnou zásluhu nezískají, ale nedostanou ani odplatu. Terezie si myslí, že „nikdy nedosáhne vrcholu dokonalosti, kdo si namlouvá, že má právo na projevy Boží přízně pro mnohá léta strávená v modlitbě“ (Živ. XXXIX. 15).

Co je modlitba?

Dříve, než se zahloubáme do studia nějaké věci, snažíme se ji co nejpřesněji popsat. Tak to musí být i s modlitbou. Modlitba je však předmět, o kterém se velmi těžko mluví a píše. Zakoušejí to všichni ti, kdo praktikují modlitbu. Když byl sv. Pavel „uchvácen do ráje“ a „slyšel tajemná slova“, a chtěl o tom říci druhým, zmohl se pouze na tato slova: „Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují“ (1 Kor 2,9).

Tak to bylo i pro Terezii. Přiznává, že málokteré věci, které jí uložili pod poslušností vykonat, byly tak těžké jako tato: pustit se do psaní o modlitbě (Hrad, úvod). Byla totiž přesvědčena, že i kdyby se někomu podařilo vyjádřit se o modlitbě s plnou jasností, přece „tyto věci, týkající se modlitby, budou vždy velmi temné pro toho, kdo je nezakusil“ (Živ. X. 9).

Pro Terezii „rozjímavá modlitba není nic jiného, než důvěrný vztah přátelství, častý rozhovor ,mezi čtyřma očima‘ s tím, o kterém víme, že nás miluje“ (Živ. VIII. 5).

Vztah  přátelství je základem každé opravdové modlitby. Terezie o tom byla pevně přesvědčena. Přátelství spočívá v úplné oddanosti příteli.

„Pro nás je svrchovaně důležité, abychom se mu bezvýhradně oddaly, abychom nelpěly na žádné věci, takže On může přidat nebo odstranit, co chce, jako ve vlastním domě. Ostatně, má na to právo a chraňme se toho, abychom mu je upíraly. Jestliže  nikoho nenutí a přijímá jen to, co se mu dává, pak také se zcela dává jen těm, kteří se mu bezvýhradně oddají. O tom není pochyb a opakuji to už po tolikáté, protože je to velmi důležité. (C. 38. 12).

Toto je velmi důležitá zásada duchovního života. Bez ní není možné dosáhnout křesťanské dokonalosti. Zdůrazňuje to vícero duchovních spisovatelů. Mezi nimi také sv. Ignác z Loyoly. Na začátku duchovních cvičení od exercitanta požaduje velkodušnost. „Velmi prospívá vstoupit do nich s velkou odvahou a šlechetností vůči svému Pánu a Stvořiteli a obětovat mu veškeré své chtění a svobodu, aby jeho božská Velebnost používala jak osobu, tak vše, co má, podle své nejsvětější vůle. (Ex. 5). Ignác zdůrazňuje tuto vydanost i ve Stanovách Tovaryšstva Ježíšova.

Všichni světci se vyznačovali ochotou zřeknout se všeho pro Krista. Terezie od chvíle svého obrácení (r. 1554) skutečně zanechala všeho a celou svou lásku usměrnila na svého velkého Přítele – Krista. Její spisy obsahují celé litanie oslovení, kterými se obracela na svého „jedinečného přítele“. „Myslíte, že je to maličkost mít navždy pohotově takového dobrého přítele?“ (C. 36. 1).

Název „přítel“ je velmi biblický. Tak Pán Ježíš nazval své apoštoly. „Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co dělá jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, protože jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od svého Otce.“ (Jan 15,15) Přátelství však vyžaduje „konat to, co vám přikazuji“ (tamtéž, 14).
Terezie často nad evangeliem rozjímala a asimilovala z něj zvláště evangelní poselství přátelství. Je třeba si toho povšimnout, protože právě ono je kořenem její osobité modlitby.

U Terezie však nejde jen o chápání přátelství. Měla citlivou povahu, což se projevovalo jak ve vztahu k spolusestrám, tak i ke Kristu: její vztahy byly plné lásky. Říkávala, že si může představit Krista jen jako člověka (Živ. IX. 6). Sv. Jan, učedník, kterého Ježíš miloval, tvrdí, že „Boha nikdo nikdy neviděl“, jedině Syn nám přinesl zvěst o Otci. Jedině on, Syn, je „obraz neviditelného Boha“ (Kol 1,15).

Terezie si toto vše živě uvědomovala.

Přátelství patří mezi ta témata, kterými se zabývali velcí myslitelé a spisovatelé všech dob, od Homéra až po naši dobu. I když v pojmu „přátelství“ nevidí všichni jedno a to samé, přece všichni uznávají jeho velkou hodnotu v životě jednotlivce  i celé lidské společnosti.

Křesťanští duchovní myslitelé jednomyslně tvrdí, že základem duchovního života je láska k Bohu a k bližnímu. „Tato láska“ - jak píše sv. Pavel - „je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán (Řím 5,5). Její původ je láska tří Božských osob, která se v oblasti spásy projevuje charakteristickými rysy lásky a přátelství.

Takové je i učení sv. Tomáše Akvinského. Podle něj se pravé přátelství rodí z lásky a přejícnosti dobra vůči druhému, tedy ne z egoismu, a má sklon projevovat se skutky.

Cesta k dokonalosti je jediný spis, ve kterém se Terezie snaží podat spolusestrám své učení o duchovním životě, především o modlitbě. V srdci této knihy je osoba Ježíše Krista, který oslovuje čtenáře prostřednictvím své vyslankyně, které svěřil důležité svědectví, že totiž on je jedinou osobou, která má význam a důležitost v našem životě. To je ústřední myšlenka spisu: Kristus je středobod, je Všechno. Toto poselství chce Terezie vštípit do srdcí spolusester, ale i jiných lidí, kteří jej budou číst. Spis má 42 kapitol a všechny mluví o Kristu, našem Příteli.
„Rady, které jsem vám dala v této knize, směřují k tomu, abyste se cele zasvětily Stvořiteli, vložily svou vůli do jeho rukou a vůbec nelpěly na tvorech. Už jste pochopily, jak je to důležité, a proto už o tom nebudu mluvit“ (C. 32. 9).

Mnozí lidé viděli v Terezii velmi odvážnou ženu. Tato odvaha se v ní projevovala především při zakládání reformovaných klášterů. Sama uznává, že „Bůh jí dal více odvahy, než mívá žena“ (Živ. VIII. 7). Její odvaha se projevila i v osvojení si rozjímavé modlitby. Ani jí to nešlo lehce. Dokonce cítila k modlitbě i velký odpor.

„Ďábel a mé zvrácené náklonnosti vyvolali ve mně tak velký odpor k modlitbě a zaplavoval mě tak velký smutek, že jsem musela sebrat všechny síly, abych se přemohla; a Pán mi pomohl“ (Živ. VIII. 7).

Její úsilí nebyla zbytečná. Sama na sobě zakusila, že „jen modlitba byla branou, přes kterou přišlo mnoho milostí: kdyby byla zavřená, nevím, jakým jiným způsobem bych je mohla mít.“ A nyní dává radu všem.

„Jestli chce Bůh vstoupit do duše, aby v ní nacházel potěšení a zahrnoval ji dary, nemá jinou cestu, než tuto“ (Živ. VIII. 9).

Výsledkem rozjímavé modlitby bylo i to, že ji nikdy neunavovalo mluvit o Bohu nebo poslouchat o něm.

Po tolika zkušenostech s modlitbou není divné, že Terezie chtěla své spolusestry, ba i jiné naučit rozjímavé modlitbě.

Přemýšlela, jak by to mohla udělat. Rozhodla se použít přirovnání. Vždyť o něm často slyšela a četla. V paměti se jí vynořil obraz zahrady, který dobře symbolizuje lidskou duši, jak přijímá Boží dary. Zahradu je však třeba zalévat, aby přinesla ovoce v podobě květů a rostlin. Podobně i modlitba vyžaduje péči a zalévání. Druhým obrazem je voda.

„Protože jsem nevědomá a mám malé nadání, nenacházím nic vhodnějšího na vysvětlení určitých duchovních věcí než vodu, kterou mám velmi ráda, vždy jsem jí věnoval více pozornosti než kterémukoliv jinému živlu. Ostatně, ve všech věcech, které stvořil tak velký a moudrý Bůh, musí být skryto bezpočet tajemství, ze kterých můžeme mnoho vytěžit, aspoň ti, kdo se v nich vyznají. Ba, jsem i přesvědčena, že každý jakkoli malý Boží tvor, třeba i mraveneček, skrývá v sobě více podivuhodností, než si dokážeme představit“ (Hrad IV. 2,2).

„Představte si dvě fontány, kterých nádrže se plní vodou... Plní se rozličným způsobem. Do jedné přichází voda zdaleka pomocí vodovodu a lidské šikovnosti, zatímco druhá se plní bez hluku, protože je postavena přímo na prameni. Pokud je pramen silný jako ten, o kterém mluvíme, nejenže naplní nádrž, ale i přetéká ven a vytváří mohutný potok bez toho, že byl potřebný vodovod, tedy lidská zručnost. V tom je ten rozdíl. Vody, které přitékají různými přívody, jsou podle mě zalíbení, vyvěrající z rozjímání, a které si zajišťujeme svými úvahami, když rozjímáme a namáháme svůj mozek. Pokud mají přinést nějaký užitek, dělají to hlučně, protože jsou ovocem našeho úsilí“ (Hrad IV. 2,3).

Naproti tomu voda v druhé nádrži pochází přímo z pramene, kterým je Bůh, a když se jeho Velebnosti zalíbí udělit nějakou nadpřirozenou milost, voda proudí do nejsvětější hlubiny duše pokojně, sladce a s nevýslovnou tichostí bez toho, že by člověk věděl, odkud  a jakým způsobem vyvěrá... Voda vnikne do každé komnaty a do všech schopností, ba zasáhne i tělo. Proto jsem řekla, že začíná v Bohu a končí v nás“ (Hrad IV. 2,4).

 

Pokračování.

(Štefan Senčík SJ, Terézia z Avily, učiteľka modlitby, Dobrá kniha, Trnava 1997. Ze slovenštiny přeložila Jana Šumpíková. Uveřejněno s laskavým svolením vydavatelství Dobrá kniha.)

 

Terezie z Avily - učitelka modlitby 1

Terezie z Avily - učitelka modlitby 2

Terezie z Avily - učitelka modlitby 3

Terezie z Avily - učitelka modlitby 4

Terezie z Avily - učitelka modlitby 5

 

Terezie z Avily v e-obchodě Theofil:

     

     

 

Související články: