Má křesťansko-islámský dialog smysl?

Pokud zůstaneme v Evropě, měli bychom si nezávisle na svém náboženském přesvědčení uvědomit, že současná evropská společnost není ani křesťanská, ani nekřesťanská, nýbrž že je postkřesťanská - že zde tedy křesťané sice tvoří menšinu (v čemž se Evropa liší od Spojených států), ale že křesťanské hodnoty - jako například oddělení světské a duchovní moci, důraz na individuální svědomí člověka, na náboženskou svobodu či na hodnotu rodiny založené na monogamním manželském svazku - tu jsou dosud považovány za cosi, co je třeba hájit jako náš vlastní civilizační výdobytek.

Pokud jde o muslimy, jejich situace je dnes velice složitá. Je evidentní, že islám má řadu tváří, takže je velmi ošemetné hovořit o „islámu jako takovém", případně o „čistém islámu". Koránem a příkladem Mohameda lze ospravedlnit jak mystickou, duchovní a mírumilovnou tvář islámu, tak i radikální politický islamismus s jeho doktrínou militantního džihádu.

Je nabíledni, že dialog lze vést pouze s těmi, kteří o dialog stojí. Jak ale ukazují sociologické výzkumy, drtivá většina těch, kteří se hlásí k islámu, odmítá násilnou konfrontaci se západní civilizací, takže za přinejmenším potenciální partnery k dialogu většinu muslimů považovat lze. Jistě, muslimové poukazují na některé nešvary Západu, jako je zejména rozpad tradičního modelu rodiny či nedostatečná ochrana lidského života od jeho přirozeného počátku do jeho přirozeného konce - to jsou ale tytéž nešvary, proti nimž se stavíme i my křesťané.

Znamená to, že muslimové a křesťané tedy vlastně stojí na stejné lodi a hájí stejné hodnoty? Tak jednoduché to přeci jen není. Důležitým jablkem sváru je otázka formy politické moci. Jak známo, křesťané (tedy alespoň jejich naprostá většina) nemají problém s idejí liberální demokracie a s principem společenské smlouvy, který dává politickou moc do rukou lidu (což se samozřejmě nevylučuje s tím, že křesťané jsou povoláni vnášet do politiky své mravní hodnoty). Muslimové však stojí před dilematem: mají trvat na liteře Koránu, který hlásá ideál naprosté teokracie (tedy přímé vlády zjeveného Božího zákona), která je zajištěna spojením duchovní a politické moci, anebo mají tento teokratický ideál považovat za cosi již překonaného (tedy za cosi, co - řečeno po muslimsku - Alláh zjevil pouze pro specifické potřeby raně středověké Arábie)?

Tvrzení, že většina muslimů si stejně z Koránu vybírá jen jeho duchovní aspekt, je sice ze sociologického hlediska patrně v pořádku, není ale v pořádku z teologického hlediska, protože podle islámské víry je třeba brát Korán v celku a nic z něj nevypouštět - kdo si tedy z Koránu vybírá jen to, co se mu líbí, není dobrým muslimem.

Z toho vyplývá, že pokud my křesťané chceme nalézt společnou řeč s muslimy a pokud navíc chceme přispět k porozumění mezi islámským světem a světem západní civilizace, pak to nejlepší, co můžeme udělat (pochopitelně vedle zdůrazňování všeho toho, co všechny aktéry dialogu spojuje), je ukazovat muslimům, že kromě doslovného lpění na liteře Koránu existuje i možnost interpretace tohoto textu v jeho historickém kontextu. Lékem na nebezpečný islámský fundamentalismus vedoucí často až k terorismu totiž není zvlažnění náboženského života muslimů, nýbrž aktualizace islámské víry v dnešních podmínkách.

Jistě, takováto aktualizace je pouze jednou z cest vedoucích k integraci těch, kteří imigrovali do Evropy z islámských zemí. Druhou cestou je jejich sekularizace, čili úsilí vedoucí k celkové náboženské lhostejnosti muslimů. Pouze první cesta však respektuje náboženskou identitu islámu, i když vede k její reformě.

(Upravená verze tohoto textu vyšla v časopisu Nové město, č. 2, 2009.)

Blog a osobní stránky autora:

http://tatransky.blog.idnes.cz/ 

http://tatransky.weebly.com/ 

Související články:

Josef Blaha: Význam mystiky pro třetí tisíciletí