Terezie z Avily - učitelka modlitby 9

Na cestě k modlitbě

Někteří křesťanští mystici popsali nejvyšší stavy modlitby, které sami prožívali. Terezie patří k těm mystikům, kteří nezůstali jen u svého vlastního mystického stavu, ale snažili se působit i na jiné, aby si osvojili meditaci a opravdový život modlitby. Byla přesvědčena, že k modlitbě je nutná důkladná příprava. Věděla, že „naše přirozenost má sklon napodobovat spíše zlé než dobré“ (Živ. II. 3).

Všimněme si, jak sama došla k přesvědčení, že modlitbu nevyhnutelně potřebuje každý křesťan, tím více řeholní osoby.

Přiznává se, že už v mládí velmi ráda četla knihy. Tuto lásku jakoby zdědila po své matce. Ta ráda četla rytířské romány a dávala je číst i Terezii. V tomto čtení měla velkou zálibu a cítila se rozladěně, když po ruce neměla novou knihu.

Terezie objevila více dobrých knih. Z jejich čtení měla velký užitek.

„Posilňovalo mě čtení dobrých knih. Četla jsem Listy sv. Jeronýma. Načerpala jsem z nich takovou odvahu, že jsem se rozhodla promluvit se svým otcem“ (Živ. III. 7). Žádala ho o dovolení vstoupit do kláštera. Protože měl Terezii velmi rád a nechtěl ji ztratit, dovolení jí nedal. Neobměkčili jej ani prosby jiných osob. 

Další kniha, která na Terezii zapůsobila hlubokým dojmem, bylo Vyznání sv. Augustina. Viděla v něm jakoby svůj vlastní život.

Opravdovou cestu k modlitbě jí však ukázala kniha Třetí slabikář od Františka de Osuna. Terezie ji četla v době návštěvy u svého strýce, který se jmenoval Don Peter Sanchez de Cepeda, bydlel v Ortigosu, městečku asi 11km od Avily. Terezie tehdy byla na léčení mimo klášter.

Kniha popisovala rozjímavou modlitbu. Terezie do té doby nevěděla, jak si má při modlitbě počínat. Kniha ji tak oslovila, že se rozhodla sledovat její návod.

„Pán mne zahrnul velkými milostmi. Pozdvihl mě až k modlitbě pokoje a někdy i k modlitbě spojení. Tenkrát jsem nechápala, co to je a jakou závratnou cenu mají... Zakoušela jsem tak úchvatné věci, že se mi zdálo, jakoby mi celý svět ležel u nohou, i když jsem neměla ještě ani dvacet let“ (Živ. III. 7).

Když Terezie na sobě zakusila velkou hodnotu modlitby, snažila se ji nejen udržet, ale pobízela i druhé k jejímu objevení. Jako prvního si vzala na mušku svého otce. Věděla, že byl zbožným mužem, ale ještě neznal cenu rozjímavé modlitby.

„Domnívala jsem se, že na zemi neexistuje žádné větší dobro, než věnovat se modlitbě. Protože jsem svého otce měla velmi ráda, naplnila mne touha, aby to zakusil i on. Proto jsem dělala všechno možné, aby se jí věnoval a dala jsem mu i knihy. A on, jak byl ctnostný, pustil se do nich s velkým úsilím, takže po pěti nebo šesti letech v ní tak pokročil, že jsem za to s radostí Pánu děkovala...“ (Živ. VII. 10).

„K modlitbě jsem přivedla nejen svého otce, ale i různé jiné osoby (a to v době, kdy jsem se jí tak špatně věnovala). Když jsem poznala, že má někdo k modlitbě sklon, učila jsem ho, jak má meditovat, pomáhala jsem mu, obstarávala jsem pro něj knihy. Touha, aby i ostatní Pánu sloužili se ve mně vznítila... když jsem se začala modlit“ (Živ. VII. 13). 

Terezie se přiznává, že pro ni „modlitba byla lékem na každé zlo“ (Živ. VIII. 8).

„Modlitba byla bránou, přes kterou mi přišlo tolik milostí. Kdyby byla zavřená, nevím, jakým jiným způsobem bych je mohla mít. Jestli chce Bůh do duše vstoupit, aby v ní nacházel své potěšení a zahrnoval ji dary, nemá jinou cestu než tuto“ (Živ. VIII. 9).

Proto se divila, že tolik lidí, dokonce i řeholnice a učení teologové, kteří teoreticky znají cenu modlitby, ji přece nepraktikují.

„Nechápu, proč si mnozí netroufají na rozjímavou modlitbu, ani z čeho mají strach. To jim našeptává zlý duch... I já jsem mnoho let většinou toužila, aby už skončila hodina rozjímání a čekala jsem na bití hodin, než abych se zaobírala užitečnými myšlenkami. Mnoho dní jsem potom raději konala nevím jaké pokání, než se soustředila na modlitbu. Všichni říkají, že jsem velmi odvážná: nejednou se totiž ukázalo, že Bůh mi dal více odvahy, než mívá žena, ale já jsem ji pak špatně uplatňovala. Jednak ďábel a jednak moje zvrácené náklonnosti ve mně vyvolali takový odpor k modlitbě a zaplavoval mě takový smutek, že sotva jsem vstoupila do oratoře, musela jsem sebrat všechny síly, abych se přemohla, a nakonec mi Pán pomohl. Avšak po těchto zápasech jsem zakusila víc radosti a pokoje, než kdyby mě to táhlo k modlitbě“ (Živ. VII. 7).

Proto mnohým radila, aby nezanechali modlitby. Byla pevně přesvědčena, že pomocí modlitby poznáváme svůj vnitřní stav, jsme pobízeni k lítosti, že jsme urazili Boha a získáváme sílu povstat po každém pádu.

„Kdo se od modlitby vzdálí, je ve velkém nebezpečí. Nevím, jestli dobře chápete to, co říkám, protože jak jsem už vícekrát poznamenala, soudím podle toho, co se mi stalo“ (Živ. XV. 3).

Je jisté, že zlý duch se snaží od modlitby odradit především začátečníky. Namlouvá jim, že by to bylo proti ctnosti pokory, která je základem duchovního života. I Terezie byla takto pokoušena.

„Mohu mluvit jen o tom, co znám ze zkušenosti: ten, kdo začal pěstovat modlitbu, ať ani na okamžik nepomyslí na to, aby jí zanechal, i když se stane, že upadne do hříchu. Pomocí modlitby bude moci dříve povstat, bez ní to však bude velmi těžké. Ať se nedá ďáblem pokoušet, že by jí zanechal z pokory, jak jsem to udělala já, a ať je přesvědčen, že Boží slovo se nemůže mýlit... A co se týče těch, kteří ještě ani nezačali, pro Boží lásku je zapřísahám, aby se neokrádali o takové dobro. Zde se není čeho obávat, naopak, vše je žádoucí. I kdyby nedělali pokroky, ani se nesnažili být tak dokonalí, aby zasluhovali přízně a útěchy, které Bůh vyhrazuje pro druhé, vždy by získali to, že se naučí kráčet do nebe - a když v tomto cvičení vytrvají, pak mám velkou důvěru v milosrdenství Boží, kterého dosud nikdo nadarmo za přítele nepřijal“ (Živ. VII. 5).

„Modlitba přináší tolik dobra, ba je tak nevyhnutná, že si nikdo nedokáže představit větší škodu než tu, že jí zanechá. Proč by se jí nemohl věnovat ten, kdo mu slouží a kdo mu chce být věrný?... Jsou politováníhodní ti, kteří Bohu slouží na vlastní účet. Naopak, u toho, kdo se modlitbě věnuje, platí celý účet Pán: za trochu přemáhání mu dá tolik radosti, že se mu stane lehké jakékoliv trápení“ (Živ. VIII. 8).

Terezie se přiznává, že od té doby, co se věnovala rozjímavé modlitbě, zakusila mnoho Božího požehnání. Přece však z lehkomyslnosti nebo z nesprávného chápání duchovního života zanechala modlitby.

„Stala jsem se lehkomyslná a na více než rok jsem zanechala modlitby, protože se mi zdálo, že je to více pokorné. To bylo nejtěžší pokušení, které jsem zakusila a které mohlo skončit mou záhubou... Modlitba je úkonem lásky. Je nesprávný názor, že se není možné modlit, pokud nemá člověk k dispozici čas a ústraní. S trochou pozornosti můžeme nashromáždit velká bohatství i tehdy, když nám Pán různými útrapami vezme hodiny určené k společné modlitbě, jak jsem to dělávala já, když jsem se tím více snažila udržovat čisté svědomí“ (Živ. VII-II,-12).

Terezie měla štěstí, že v této pohnuté době svého života, zvláště po smrti otce, našla dobrého zpovědníka a duchovního vůdce. Byl to dominikán P. Vincent Baron.

„Přivedl mne k tomu, abych nahlédla, v jakém nebezpečí jsem se ocitla... Když jsem vůči němu získala důvěru, mluvila jsem s ním o své modlitbě. Řekl mi, že jí za žádných okolností nesmím zanechat, protože z ní pro mě vyvěrá jen dobro. Vrátila jsem se k ní a už nikdy jsem jí nezanechala... Vedla jsem velmi ubohý život, protože modlitba mi dávala lépe nahlédnout mé viny. Bůh mě volal na jednu stranu a já jsem se sháněla za světem na druhou. Nacházela jsem uspokojení v Božích věcech a nedokázala se osvobodit od světských. A vůbec se zdálo, že bych ráda smířila tyto dva nepřátele, kteří si tak příkře odporují: zakoušet život ducha i zábavy pro smysly. Čas modlitby se mi stal trýzní, snažila jsem se vnitřně soustředit, ale protože můj duch nebyl pánem, ale otrokem, nemohla jsem vstoupit do svého nitra bez toho, abych s sebou nevláčela celou hromadu svých ubohostí.

Tak uplynulo mnoho let. Nyní se divím, jak jsem mohla to mohla vydržet, aniž bych se nerozešla se světem nebo s Bohem. Nebylo však už v mé moci zanechat modlitby, protože mě držel ten, který mě chtěl zahrnout svými milostmi“ (Živ. VII. 17).

Terezie přišla ze zkušenosti na to, že v duchovním životě – zvláště na začátku – je velmi důležité nepostupovat podle vlastní hlavy, ale dát si poradit zkušenými duchovními vůdci a vyhledávat společnost lidí, kteří se opravdově věnují modlitbě.

„Kdybych se měla s kým poradit, zdá se mi, že bych u něj hledala pomoc, abych nepadla, kdyby mě nezadržela bázeň Boží... Proto radím všem, kteří se věnují modlitbě, zvlášť na začátku, aby se spřátelili a mluvili s osobami, pro které je modlitba denním chlebem. I kdyby si jen vzájemně pomáhali modlitbou, bude to vždy velmi prospěšné, nemluvě o mnohých jiných výhodách“ (Živ. VII. 20).

Když si světští lidé hledají přátele a často s nimi povídají o svých záležitostech, není důvod, proč by se  mělo zakazovat tomu, kdo vážně začíná milovat Boha a sloužit mu, aby lidem podobného smýšlení svěřil svoje radosti a trápení, jakož i duchovní bohatství pocházející z modlitby.

„V Božích věcech se postupuje tak nedbale, že je nevyhnutelné, aby se dobří navzájem podpírali, když chtějí postupovat dopředu. Dnes je v módě ponořit se do víru marností a rozkoší tohoto světa, že se tomu málokdo diví, ale jak někdo začne sloužit Pánu, potom velmi mnozí začnou reptat. Proto je nevyhnutelné sdružovat se a bránit, až se získá taková síla, že se není třeba bát žádného útoku, jinak budou všichni v nebezpečí... O sobě mohu říci jen to, že kdyby mi Pán nedal tuto pravdu pochopit a příležitost mluvit důvěrně s osobami oddanými modlitbě, skončila bych pádem do pekla... protože k pádu mi pomáhali mnozí, zatímco na povstání jsem byla sama, ještě teď se divím, že jsem navždy nezůstala ležet na zemi. Nepřestanu děkovat Božímu milosrdenství. Jen Bůh mi podával ruku“ (Živ. VII. 22).

Terezie uznává, že v celém tomto období svého života padala tolikrát jen proto, že se neopírala o mocný sloup modlitby. „Na tomto rozbouřeném moři jsem strávila téměř dvacet let. Padala jsem a vstávala – a to tak zle, že jsem zase padla... Můžu říci, že můj život byl nejtrapnější, jaký si jen lze představit, protože jsem neměla potěšení z Boha a ani svět mě neuspokojoval. Když jsem se věnovala světským zábavám, tak mě po celý čas trápila myšlenka na to, co dlužím Bohu, když jsem však byla s Bohem, tak mě vytrhovaly světské náklonnosti. Byl to tak trýznivý boj, že nevím, jak jsem to dokázala snést jediný měsíc, natož tolik let. Z toho chápu, jak velké je Boží milosrdenství, které mi uchovalo odvahu pokračovat v modlitbě navzdory  tomu, že jsem tak flirtovala se světem... Kromě roku, o kterém jsem mluvila, z dvaceti osmi let od chvíle, kdy jsem se začala modlit, jsem jich prožila více jak osmnáct v trvalém rozporu mezi Bohem a světem... Na tomto bodu trvám proto,  abych dala poznat Boží milosrdenství, svou nevděčnost a jaké dobro prokazuje Pán duši, která je ochotná se upřímně věnovat modlitbě. I když do něj nevkládá všechny potřebné síly, jen když s odvahou vytrvá navzdory pokušením, hříchům a všemožným opětovným pádům, do kterých je strhne ďábel, ať se jen spolehne na to, že Bůh ji přivede do přístavu spásy, jak se mi zdá, že přivedl i mě“ (Živ. VIII. 4).

Po přečtení těchto řádek, kterým jsme dali název „Na cestě k modlitbě“, se každý zajisté přesvědčí o důležitosti rozjímavé modlitby. Teď jde o to, abychom se pevně rozhodli uvést rozjímavou modlitbu do svého života. Sv. Terezie to udělala po svém „druhém obrácení“. Podobné obrácení se bude vyžadovat i od každého z nás, pokud se vážně chceme věnovat modlitbě.