O jednotě církve

Svatý Cyprián

Po Tertuliánovi velmi silně literárně poznamenal africkou církev veliký biskup sv. Thascius Caecilius Cyprianus. Jako Tertulián i Cyprián pocházel z pohanské rodiny. Narodil se mezi r. 200-210 v Kartágu. Původním povoláním byl učitel rétoriky. V r. 246 jej kněz Caecilianus získal pro křesťanství. Z úcty k němu přijal i jeho jméno Caecilius. Vzdělanost, znalost Písma svatého, náboženská živelnost byly důvodem, že byl přes odpor některých závistivých kněží zvolen r. 248 (249) biskupem ve svém rodném městě. Za Deciova pronásledování (r. 250) se musel skrývat poblíž města, aniž ztratil spojení se svou církevní obcí. Do té doby spadají spory, jak se zachovat vůči těm, kteří zapřeli svou víru. Cyprián oproti těm, kteří chtěli přijmout křesťana zpět do společenství jen na zákla­dě písemného prohlášení, zastával přísnější stanovisko. Ti, kdo zapřeli víru, mají být znovu přijati do společenství teprve po příslušném pokání. Přívržen­ci mírného postupu si proto z odporu proti Cypriánovi zvolili (r. 252) za biskupa Fortunata. Toto schisma nemělo však velký vliv na okolí. Mor, který postihl celou římskou říši (roku 252-254) přinesl africké církvi nové utrpení a pronásledování. Zde se ukázal biskup Cyprián jako opravdový otec. Organizoval ve své diecézi pomoc nemocným v takové míře, že příznivě ovlivnil náladu křesťanům nepříliš nakloněných pohanských spoluobčanů. Ještě na konci jeho života vznikl spor o křtu udělovaném heretiky. Jako Tertulián a maloasijští biskupové i Cyprián a 3 synody konané za Cypriánova předsednictví v Kartágu (r. 255-256) odmítal platnost tohoto křtu. Tehdejší římský biskup papež Štěpán I., pod jehož pravomoc spadala africká provincie, tento názor odmítal. A protože Cyprián setrvával na svém stano­visku, přerušil s ním spojení. K vážnější roztržce však nedošlo a trvající pro­následování spor odsunulo do pozadí. Za tohoto pronásledování císaře Valeriana byl Cyprián 14. 8. 258 poblíž Kartága sťat.

Sv. Cyprián byl mužem praxe. Jeho spisy neobsahují ostrou polemiku, jako je tomu u Tertuliána, nýbrž se nesou zcela v pastoračním duchu. V jeho spisech nemluví učenec Tertuliánova formátu, ale biskup, obhájce víry a otec svěřených mu duší. On je prvním a jediným spisovatelem z mu­čednické doby, jehož literární pozůstalost je zcela zachována.

Z bohaté Cypriánovy literární činnosti uvádíme průřez spisem O Jednotě církve (De unitate ecclesiae), pastoračního dílka O dobro­činnosti (De opere et eleemosynis), výběr z úvahy o trpělivosti Křesťan a trpělivost (De bono patientiae) a zamyšlení nad smrtí O úmrtnosti (De mortalitate).

O jednotě církve

Spis O jednotě církve je jeho nejobsáhlejší dílo. Podnět k němu zavdalo Novatianovo schisma v Římě a počínání několika nespokojených kněží v čele s Felicissimem v samotném Kartágu, kteří si zvolili jako vzdorobiskupa Fortunata. Novatianus, vlivný kněz v Římě, vystoupil proti římskému biskupovi Corneliovi pro jeho mírný postup proti těm, kteří zapřeli víru. Jako hlava silné rigoristické skupiny se dal zvolit r. 251 v Římě za biskupa.

Cyprián, ač sám zastával rovněž přísnější stanovisko, i severoafričtí biskupové se postavili na stranu Cornelia. Novatianus byl na římské synodě za účasti 60 biskupů vyloučen z církevního společenství. Cyprián v tomto spise zdůrazňuje a dokazuje, že každý křesťan, myslí-li na svou spásu, má povinnost zůstat v obecné (katolické) církvi a být spojen se svým právoplatným biskupem.

ThDr. Josef Novák

O jednotě církve (De unitate ecclesiae, EP 555-557)

4. Pán říká Petrovi: „A já ti pravím, že ty jsi Petr" (Mt 16,18). Církev staví na jednom (z apoštolů). Po svém zmrtvýchvstání mu říká: „Pas mé ovce" (J 21,17). Na něm buduje církev a pověřuje ho vedením ovcí. Ačkoliv po svém zmrtvýchvstání uděluje všem apoštolům stejnou moc slávy: „Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás. Přijměte Ducha Svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou" (J 20,21), přece - aby ukázal na jednotu - svou autoritou určil jednoho, kde by tato jednota začínala a mohla být zdůvodněna. I ostatní apoštolově byli tím, čím byl Petr, na všem se stejně podíleli, požívali stejných poct, měli stejnou moc. Avšak aby církev byla jedna, to závisí na jednotě. Proto Petrovi bylo dáno prvenství. (Všichni jsou pastýři, ale aby bylo jedno stádo, musí být paseno všemi apoštoly v jednomyslné jednotě).

5. A tuto jednotu musíme pevně zachovávat a chránit, zvláště my bisku­pové, kteří jsme představenými v církvi. Máme tak dokazovat, že i sám episkopát je jeden a nerozdělen. Nikdo ať neobelhává bratrské společenství, nikdo ať nenarušuje víru věrolomným převrácením pravdy. Episkopát je jeden a jednotliví biskupové se na něm plně podílejí. Církev je jedna a roz­růstá se do šířky. Je mnoho slunečních paprsků, ale jedno světlo. Je mnoho větví, ale jeden kmen vyrůstající z pevného kořene. Z jednoho pramene vytéká mnoho potoků. I když je jich mnoho vzhledem k bohatství vody, přece na počátku je jeden pramen. Zabraň slunečnímu paprsku svítit na těleso a světlo jako celek toto přerušení ani nepostihne. Ulom ze stromu větev a nebude plodit. Odděl potok od pramene a vyschne. I církev zářící Pánovým světlem osvěcuje svými paprsky celý svět. Přece však je to jedno světlo, které se rozlévá do všech stran a zůstává spojeno s tělem. Církev rozkládá své větve s hojnými plody po celém světě. Rozlévá bohatě tekoucí potoky, a přece je jeden pramen, jeden počátek a jedna matka bohatá na potomstvo. V jejím lůně se rodíme, jejím mlékem se živíme, jejím duchem zůstáváme na živu.

6. Kristova nevěsta se nemůže dopustit nevěry, je nedotčená a čistá. Zná jen jeden dům a svatost jednoho lože střeží čistou bezúhonností. Ona nás uchovává pro Boha. Ona poznamenává pro (Boží) království děti, které zrodila. Kdo se oddělí od církve a spojí se s cizoložnicí, nedostane to, co Kristus přislíbil církvi. Kdo opustil Kristovu církev, nedostane Kristovu odměnu. Odcizil se jí, je hříšníkem, je nepřítelem. Nemůže mít Boha jako Otce, kdo nemá církev jako matku. Mohl se zachránit, kdo nebyl v Noemově arše? A může být spasen, kdo bude mimo církev? Pán praví: „Já a Otec jsme jedno" (J 10,30). O Otci, Synu i Duchu svatém je zase napsáno: „A ti tři jsou jedno" (1 J 5,7). Kdo uvěří, že tato jednota pramenící z Boží moci a stojící na nebeských svátostech může být v církvi trhána a svévolně roz­vracena? Kdo nezachová tuto jednotu, nezachovává Boží zákon, nezachová­vá víru Otce a Syna, nemá v sobě život a není spasen.

(De unitate ecclesiae. Přeložil ThDr. Josef Novák. Převzato z Patristická čítanka, Česká katolická Charita, Praha 1988, 2. vydání. Mírně upraveno redakcí Revue Theofil.)

Od téhož autora:

O úmrtnosti 
K obětování 
Křesťan a trpělivost 
Prvenství je dáno Petrovi 
Dobré skutky a dobročinnost 
Nemůže mít Boha za Otce, kdo nemá Církev za matku 
Chléb náš vezdejší dej nám dnes ...   

Související články: 

Tomáš Akvinský: Kristus je Hlavou Těla Církve   
Henri de Lubac: Kdo vidí Církev, vidí skutečně Krista  
Izák ze Stelly: Kristus nechce nic odpustit bez Církve  
Louis Bouyer: Konečným cílem Vtělení je Kristus celý   
Hugo Rahner: Milujeme Církev, protože milujeme Krista  
Wacław Hryniewicz: Církev je svátostí Kristovy přítomnosti, navzdory našim hříchům  
Emilián Soukup: Eucharistie prvních křesťanů 1 - Nejstarší svědectví 
Jak svatí v nebi mohou vyslýchat tolik proseb o přímluvu zároveň?
Cyril Alexandrijský: "Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás"  
Augustin: Církev je založena na skále, kterou vyznal Petr  
Frederick William Faber: Církev je dílo Nejsvětější Krve  
Juan de Torquemada: Církev je studnicí vod živých  
Henri de Lubac: Meditace o církvi (recenze)
Petr Kanisius: Koho lze nazvat křesťanem?
Pavel VI.: Jediný poklad jediné Církve
Cyprián: Prvenství je dáno Petrovi 
Jan Merell: Mystické tělo Kristovo
Emilian Soukup: Církev Kristova
Jan Zlatoústý: Moc Kristovy krve
Frederick William Faber: Církev
Izák ze Stelly: Maria a Církev 
Augustin: Jsme Jeho tělem