Nejsvětější Trojice

Je mnoho míst, na kterých Pán Ježíš hovoří o svém Otci jako o odlišné Osobě-Bohu. Je také možné citovat několik desítek míst v Evangeliích, v nichž je řeč o Duchu svatém jako o rovném Otci i Synu a jako o Osobě, která je od nich odlišná. Když archanděl zvěstuje Marii, že se stane matkou, evangelista výrazně poznamenává, že právě Bůh ho posílá, aby jí zvěstoval, že porodí Syna Božího - a že se to stane působením Ducha svatého (Lk 1,30-35).

Při křtu Pána Ježíše se zjevila celá Nejsvětější Trojice: Syn Boží stojí na břehu, Bůh Otec o něm vydává svědectví svým hlasem a Duch svatý se ukazuje nad Ježíšem v podobě holubice (Lk 3,22-23). Dříve, než Pán Ježíš vstoupil na nebesa, řekl apoštolům tato příznačná slova: „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého." (Mt 28,19) Když Kristus oznamuje seslání Ducha svatého na apoštoly, říká: „A já požádám Otce a on vám dá jiného Utěšitele." (Jan 14,16) „Utěšitel, Duch svatý, kterého pošle Otec ve jménu mém, ten vás naučí všemu." (Jan 14,26) „Až přijde Utěšitel, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, jenž od Otce vychází, ten o mně vydá svědectví." (Jan 15,26)

Již apoštolové předkládali tajemství Nejsvětější Trojice: „Milost našeho Pána Ježíše Krista a láska Boží a společenství Ducha svatého se všemi vámi." (2 Kor 13,13) „Ten, kdo nás spolu s vámi postaví na pevný základ v Kristu a kdo si nás posvětil, je Bůh. On nám také vtiskl svou pečeť a do srdce nám dal svého Ducha jako závdavek toho, co nám připravil." (2 Kor 1,21-22) „Petr, apoštol Ježíš Krista, vyvoleným, kteří ... byli předem vyhlédnuti od Boha Otce a posvěceni Duchem." (1 Petr 1,1-2)

Tajemství Nejsvětější Trojice převyšuje možnosti našeho chápání. Proto není divné, že právě na tuto pravdu byly od samého počátku existence Církve namířeny nejpočetnější útoky heretiků, charakteri-zované společným pojmenováním antitrinitarismus. Již první ekumenické koncily Církve rozhodným způsobem odsoudily tyto bludy a ve svých vyznáních víry podaly jasný výklad křesťanské nauky. Podobně i první církevní spisovatelé chápali toto tajemství jako základ víry. Papež sv. Klement Římský (+ okolo 97) píše v Listu Korintským: „Copak nemáme jednoho Boha (Otce) a jednoho Krista a jednoho Ducha milosti, vylitého na nás?" Mučedník sv. Ignác (+ okolo 117) píše v Listu Magnesijským: „Jako je Kristus podřízen Otci podle těla, tak i apoštolové Kristu, Otci i Duchu." Ve vyznání víry ze 3. století nacházíme tato slova: „Věřím v Boha, Otce všemohoucího, i v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho, který se narodil z Marie skrze Ducha svatého." V té samé době sv. Dionýsius z Alexandrie (+265) již přímo píše o existenci Trojice v jednom Bohu. Vyznání víry, které nám odevzdal první ekumenický koncil v Niceji roku 325, nerozlišuje pouze rozdílnost Osob v Bohu, nýbrž s veškerou silou rovněž zdůrazňuje jejich jednotu v přirozenosti. Ještě obšírněji tuto pravdu rozvinuly následující koncily: 1. Konstantinopolský (381), Efezský (431) a Chalcedonský (451). Na téma tajemství Nejsvětější Trojice napsali celé traktáty sv. Athanasius (+373), sv. Řehoř z Naziánu (+390), sv. Cyril Alexandrijský (+444) a sv. Augustin (+430). Ukazovali (a také mnozí po nich) ne jen existenci této pravdy, ale usilovali rovněž stanovit její povahu, samozřejmě v mezích dostupných rozumu.

Pravda o tajemství Nejsvětější Trojice je pro nás natolik podstatná proto, že ukazuje Boha, jaký je sám v sobě. Pán Bůh je jeden ve své přirozenosti, avšak ve třech Osobách. Osoby Boží se mezi sebou odlišují reálně tak, že jedna Osoba není druhou. Neodlišují se ale přirozeností, ani vlastnostmi a ani činností, která je společná. Mají společnou božskou přirozenost, všechny vlastnosti i Boží činnost. Osoby se od sebe odlišují pouze původem: Bůh Otec nemá původ v nikom, Boží Syn má původ skrze odvěké a duchové zrození z Otce, Duch svatý má původ ze společného dýchání lásky Otce a Syna. První Osobu odlišuje otcovství, druhou Osobu synovství a třetí Osobu původ od Otce a Syna. Tolik byla katolická teologie schopná definovat na základě textů Písma svatého a děl církevních otců.

Samostatná slavnost ke cti Nejsvětější Trojice vznikla v liturgii poměrně pozdě, až v 11. století. Roku 1334 ji papež Jan XXI. rozšířil na celou Církev. Sv. Rupert, opat z Ottobeuren (+ okolo 1180), zná tento svátek a takto ho osvětluje: „Neboť krátce po seslání Ducha svatého Kristova pravda i křest, který Kristus přikázal konat ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého, byly poskytovány celému světu. Proto je tedy dnešní slavnost nejkrásnějším ukončením cyklu spásy."

K prohloubení zbožnosti věřících vůči Nejsvětější Trojici Církev ve svých liturgických modlitbách připojuje: „Sláva Otci i Synu i Duchu svatému." Církev ve všech svých modlitbách vzývá Boha ve třech Osobách: každou liturgickou modlitbu zakončuje vzýváním Nejsvětější Trojice. Modlitbu „Sláva Otci i Synu i Duchu svatému" měl již zavést I. ekumenický koncil v Niceji roku 325. Synod v Narbon (589) přikázal kněžím každý žalm zakončit touto krásnou modlitbou, což přetrvává i v naší době a odráží se to i v Liturgii hodin. Ve 12. století byl kvůli uctívání tohoto tajemství založen i řád Trinitářů (roku 1198). Jeho zakladateli byli sv. Jan z Mathy a sv. Felix Valois. Tento řád potvrdil papež Inocenc III. Mimořádným ctitelem Trojice byl i sv. Patrik (+ okolo 461), apoštol Irska, který tajemství Nejsvětější Trojice údajně vykládal obrazem trojlístku. Do dnešního dne si proto Irové v den jeho svátku (17.3.) připínají na oblečení trojlístek.

V křesťanském umění se se symbolikou Trojice poprvé setkáváme již ve 4. století. Na sarkofágu, který je možné spatřit v Lateránském muzeu, je Nejsvětější Trojice představena  v podobě tří lidských osob. V bazilice sv. Pavla v Římě se setkáváme s jiným symbolem z 5. století: Bůh Otec jako lidská osoba, Syn Boží v podobě beránka a Duch svatý v podobě holubice. Pozdějším symbolem je trojúhelník, který je často obklopen sluncem, jež je vyjádřením Boží přirozenosti. Velmi starým symbolem Nejsvětější Trojice je „triangl", který jáhen zapaloval na Bílou sobotu v obřadu posvěcení světla. Jedná se o tři svíce umístěné na třech větvích jedné tyče. Rovněž starobylým symbolem je písmeno Y, které tvoří tři stejná  ramena. Komplikovanějším, ale více výmluvným symbolem, jsou tři kruhy v trojúhelníku umístěné tak, že se navzájem prostupují. Od 12. století se velmi rozšířil následující symbol: Bůh Otec v podobě starce sedícího na trůnu, Syn Boží rozepjatý na kříži, jenž je opřen o kolena Boha Otce, a Duch svatý v podobě holubice.

(Z www.brewiarz.katolik.pl přeložil Lukáš Drexler.)

Související články:

Augustin: O Trojici (De Trinitate) 
Lukáš Drexler: Arianismus, ariánství 
Antonín Salajka: O trojjediném Bohu 
František Saleský: List o narození Páně  
Atanáš Alexandrijský: Trojice je svatá a dokonalá   
John Henry Newman: Traktát o Nejsvětější Trojici   
Hans Urs von Balthasar: Kenotický trojjediný Bůh  
Lukáš Drexler: Quicumque - Athanášské vyznání víry 
Irenej z Lyonu: Tři články naší víry: Otec, Syn a Duch Svatý 
Jean-Baptiste Chautard: Přesvatá Trojice, plnosti božského života! 
Hilarius z Poitiers: Křtěte národy ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého 
Polská biskupská konference: Manželství - živý obraz Nejsvětější Trojice  
Marie od Vtělení (Guyart): Uchvácena a pohlcena viděním Nejsvětější Trojice  
Jan van Ruysbroeck: Jednota v Trojici, Trojice v Jednotě - jeden všemohoucí Bůh  
Romano Guardini: Křesťanská modlitba je společenství se skutečným, živým Bohem  
Tertulián: Učiňme člověka k obrazu našemu, k obrazu Syna vtěleného - jednoho z Trojice  
Irenej z Lyonu: Pánem je Otec, Pánem je Syn, Pánem je i Duch Svatý 
Basil Veliký: Kdo přijímá Ducha, přijímá zároveň Otce i Syna
Atanáš Alexandrijský: List o usneseních Nicejského koncilu  
Hans Urs von Balthasar: Trojjediné sebezřeknutí Lásky  
Augustin: Otec, Syn a Duch Svatý - jeden a pravý Bůh   
Dominik Pecka: Trinitární základ křesťanských mysterií   
Řehoř z Nyssy: Proti Eunomiovi (Contra Eunomium) 
Bernard Przybylski: Matka Boží a Nejsvětější Trojice 
Adrienne von Speyr: Vzývání Nejsvětější Trojice  
Albert Veliký: Modlitba k Nejsvětější Trojici   
Trans Trojice anathematem polyamorie  
Alžběta od Trojice: Můj Bože, Trojice 
Marian Zawada: Rodinnost Boha
Andělská chvála Trojice svaté
Lukáš Drexler: Bůh 
Nejsvětější Trojice