Terezie z Avily - učitelka modlitby 12

Terezie ve svém díle Cesta k dokonalosti seznamuje čtenáře s poselstvím, které sama hluboce prožívala, a chtěla jej rozšířit i mezi spolusestry a další čtenáře. Podstatu tohoto přátelství bychom mohli vyjádřit slovy „přátelství s Ježíšem“. To je nejdůležitější bod jejího učení o modlitbě. Ježíš Kristus je středobodem křesťanské duše a jejího života. To je hlavní myšlenkou jejího spisu Cesta k dokonalosti, který má 42 kapitol.

„Rady, které jsem vám dala v této knize, směřují k tomu, abyste se zcela zavětily Stvořiteli, vložily svou vůli do jeho rukou a vůbec nelpěly na tvorech. Už jste pochopily, jak je to důležité, proto o tom nebudu více mluvit“ (Cesta 32,9).

Krátce předtím napsala:

„Pro nás je svrchovaně důležité, abychom se bezvýhradně oddaly, abychom nelpěly na žádné věci, takže On může přidat nebo odstranit, co chce, jako ve vlastním domě. Ostatně, má na to právo, a chraňme se toho, abychom mu je upíraly. Jestliže nikoho nenutí a přijímá jen to, co se mu dává, pak také se zcela dává jen těm, kteří se mu bezvýhradně oddají. O tom není pochyb, a opakuji to už po tolikáté, protože je to velmi důležité“ (Cesta 28,12).

Tuto myšlenku Terezie vysvětluje ne nějakou přísnou logikou, ale svou „životní zkušeností“. Získala ji zvláště od roku 1554, kdy zažila opravdovou „konverzi“. Jejím výsledkem bylo, že se ochotně zřekla všeho, aby se mohla zcela oddat Bohu. Od této chvíle se Ježíš stal jejím jediným a opravdovým Přítelem. Kvůli němu se zřekla zbytečných rozhovorů s návštěvníky kláštera, stejně tak různých věcí, které ji rozptylovaly. Od té doby, co se takto zcela Ježíšovi oddala, začala zakusovat dary, kterými ji Přítel zahrnoval. Cítila, jak rostla v lásce a přátelství s Ježíšem. Změnila si dokonce i rodné jméno Cepeda y Ahumada na Terezii od Ježíše. Byla to význačná, i když ne zcela originální věc, protože to dělali i jiné řeholnice.

Zříci se všeho pro Ježíše je charakteristickým rysem všech světců a světic. U Terezie to však bylo něco docela zvláštního – mohli bychom říci, že se cele zamilovala do Ježíše, úplně se mu oddala. Toto bezpodmínečné sebeobětování doporučovala jako „životní styl“ i svým spolusestrám a všem, se kterými se v životě setkávala.

Ze spisů sv. Terezie bychom mohli sestavit celé litanie názvů, kterými se obracela na svého nebeského Přítele: dobrý Ježíš, Dobro nad všechny dobra, náš Prostředník, Boží Syn, Všemohoucí, Nejvyšší Krása, náš Vykupitel, náš Spasitel, náš Vzor, náš Bratr, pravý Milenec, Cesta a Vůdce, náš Vyslanec, Radost andělů, všemohoucí Divotvůrce zázraků, Bůh a člověk,  Vítěz nad ďáblem, velký Král, Snoubenec, božský Učitel, Princ lásky. Ale nejčastějším výrazem, kterým ve svých spisech Ježíše oslovovala je „Přítel, náš Přítel“, hlavně ve spisu Cesta k dokonalosti.

Obraz Ježíše jako Přítele se odráží v knize od začátku až do konce. Ježíš je „jediným Přítelem“, „velkým Přítelem“ (Cesta 26,1), „vždy přítomný v Eucharistii“ (tamtéž 2), „Přítel kontemplativních duší“ (Cesta 18,1), „pravý a jediný Přítel a Snoubenec“ (Živ. XXII. 6), „velmi dobrý Přítel, kterého dosud nikdo nadarmo za přítele nepřijal“ (Živ. VIII. 5). „Ty jediný si zasloužíš jméno Pán“ (Živ. XXXVII. 6).

Z mnohých textů v jejích spisech vybíráme alespoň tento:

„Jakým dobrým Přítelem jsi ty! Vnímáš každou chvíli, kterou člověk využil k tomu, aby tě miloval a pro jedinou chvíli lítosti zapomínáš na urážky, kterými tě zahrnul. To vím z vlastní zkušenosti a nechápu, můj Stvořiteli, proč celý svět neběží k tvým nohám, aby s tebou navázal toto úchvatné přátelství. I zlí lidé by se stali dobrými, kdyby se k tobě přiblížili. Totiž ti, kteří nemají nic z tvého ducha, jen kdyby ti dovolili být s nimi pár hodin denně“ (Živ. VIII. 6).

Titul „Přítel“, který Terezie dává Pánu Ježíši, není její vlastní výmysl. Nachází se i ve Písmu svatém. Pán Ježíš nazval své apoštoly „přáteli“, a to v těch nejdojemnějších chvílích, kdy se s nimi při poslední večeři loučil:

„Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co činí jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, neboť jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od svého Otce“ (Jan 15,15). „Vy jste moji přátelé, činíte-li, co vám přikazuji“ (Jan 15,14).

Terezie Písmo svaté milovala. Často jej četla a rozjímala nad ním. Uměla si z něj přivlastnit evangelijní poselství „přátelství“. Pro nás, kteří studujeme její učení o modlitbě, je důležité všimnout si tohoto pojmu přátelství, protože je základem jejího velmi specifického chápaní modlitby. Definuje modlitbu – což jsme již říkali – jako důvěrný vztah přátelství, častý rozhovor „mezi čtyřma očima s tím, o kterém víme, že nás miluje“ (Živ. VIII. 5).

Terezii nejde pouze o výrazy a pojem přátelství. Jak víme, byla velmi citlivou a citovou ženou. Tato její citlivost se odráží i v jejím chápání modlitby, v jejím osobním styku s Bohem. Podle ní se láska dokazuje skutky. Ve svém životopise píše, že si Ježíše můžeme představit jen jako člověka (Živ. IX. 6). To je pochopitelné. Bůh je Duch. Sv. Jan tvrdí, že „Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v náruči Otcově, nám o něm řekl“ (Jan 1,18). A Syn je „obraz neviditelného Boha“ (Kol 1,15).

Terezie si to všechno živě uvědomovala. Kristovu přítomnost vnímala v celém svém životě.

„Vždy jsem měla velkou úctu ke Kristu“, přiznává (Živ. XXII. 4).

„Na svátek slavného sv. Petra jsem během modlitby viděla – nebo lépe řečeno -  cítila jsem, že Ježíš Kristus je blízko mně. Říkám to tak proto, že jsem nic neviděla ani očima tělesnýma , ani očima duše. Chápala jsem však, aspoň se mi to tak zdálo, že ke mně mluvil... Zdálo se mi, že Ježíš Kristus šel vždy po mém boku, ale neviděla jsem, v jaké podobě, protože to nebylo v obrazovém vidění. Cítila jsem, že býval po mém pravém boku jako svědek toho, co jsem dělala“ (Živ. XVII. 2). Živě jsem si uvědomovala Kristovu přítomnost v sobě.

Toto bylo první intelektuální vidění, které Terezie ve svém životě obdržela. Tato Ježíšova přítomnost nebyla imaginární, ale skutečná. Sama ji vysvětluje takto:

„Při některých příležitostech se mi zdálo, že jsem viděla jen obraz, zatímco v mnohých jiných případech samého živého Krista podle jasnosti, s jakou se mi zjevil“ (Živ. XXVIII. 7).

Jde o dva typy vidění: imaginární a intelektuální. Intelektuální je jasnější pro duši, ale těžší pro zlého ducha, aby ho napodobil. První Tereziino vidění bylo tohoto typu. Otci Garciovi řekla: „Nevím, jak se to může stát, ale vím, že je to pravda. Vy jste teolog, musíte mi to tedy vysvětlit“.

Vysvětlení není příliš těžké. Jde o psychologický proces. Milost nikdy nepůsobí proti přirozenosti, ale v naší přirozenosti. Bůh s námi zachází jako s rozumnými a inteligentními bytostmi. Přesto, že intelektuální vidění jsou mystická a Bůh je může vlít do duše, kdy chce, existuje určitá přípravná práce z naší strany. Prostřednictvím života Nejsvětější Trojice v naší duši světlo Boží milosti osvěcuje náš rozum. Tato vnitřní a duchovní osvícení našeho rozumu pocházejí z Božího přebývání v nás. Nejsou nevyhnutelně doprovázena mystickými jevy jako tomu bylo u Terezie – i celkem nevzdělaná, jednoduchá osoba může dostat podobná osvícení Ducha svatého, který vane jako vítr, kam chce, nejsou podrobena schématům teologů.

Jednou z nejdůležitějších otázek je, jak je možné dosáhnout nebo nabýt tuto přítomnost, toto vědomí Krista v nás? Terezie to vysvětluje v knize  Cesta k dokonalosti.

„Namítnete mi, sestry, jak je toho možné dosáhnout a že byste rády viděly Pána jak za jeho života na zemi a tak byste na něj hleděly bez ustání. Avšak nevěřte tomu. Kdo se dnes vzpírá malé námaze, aby se vnitřně soustředil a nazíral Pána ve vlastním nitru, když to může udělat bez jakéhokoliv nebezpečí, jen s trochou snahy, myslíte, že by vydržel s Magdalénou pod křížem?... Nemyslete si, že byste byly ochotné snášet takovou trýzeň, pokud se dnes nedokážete přemoci v malých věcech. Pokud se v nich budete teď cvičit, budete schopné vykonávat jiné, větší... Velmi vám přitom může pomáhat obraz našeho Pána, který se vám líbí, ale ne abyste ho nosili na prsou a nikdy se na něj nepodívaly, ale abyste s ním často mluvili, on vám potom řekne, co mu máte říci“ (Cesta 26,8-9).

„Jiným výborným prostředkem, jak se soustředit, je dobrá ústní modlitba a mít po ruce nějakou dobrou knihu v mateřštině. Pomocí těchto prostředků si krok za krokem navyknete rozjímat bez toho, že byste se příliš trápili...

Přiblížíte se k tomuto Mistru s pevným předsevzetím, že se od něj chcete učit a on vám dá milost stát se jeho dobrými žačkami a nikdy vás neopustí, pokud ho neopustíte vy samy.“

Častý pohled na obraz Krista se vtlačí do obrazotvornosti, a tak se po čase ustálí v paměti, že už více nebude potřebný. Prostřednictvím  víry a lásky se tento obraz Krista přemění na cosi živé v člověku.

Čím více se opakuje tato praxe, tím více se bude pociťovat jeho přítomnost. Tu nejde ani tak o víru, ale spíše zkušenost, která je prostředkem, jak věrně plnit povinnosti duchovního života.

Terezie ve svém životopise tvrdí, že Kristovo člověčenství je nejlepší způsob, jak se líbit Bohu a navázat s ním důvěrné přátelství: je to i pramen léku na každou naši úzkostlivost, nedostatky a slabost.

„Ukázal jsi mi správný směr. Od té doby, co tě vidím ve své blízkosti, vidím i všechno dobro. Potom jsem už lehce snášela každou zkoušku, která na mě přicházela, protože jsem tě pozorovala, jak stojíš před soudem. S takovým dobrým přítelem a s takovým udatným velitelem, který první čelí utrpení, je možné snést všechno. Pomáhá, povzbuzuje, nikdy nezklame, je dobrým přítelem... Vždy jsem uznávala a dosud uznávám, že se nemůžeme líbit Bohu, ani Bůh neuděluje své milosti – jen skrze nejsvětější Kristovo člověčenství... Mnohokrát jsem to zakusila a on sám mi to řekl, proto mohu tvrdit, že jsem viděla, že je potřeba projít touto bránou, aby se člověk seznámil s Božími tajemstvími. Proto nechtějte hledat jinou cestu, ani kdybyste už byli na vrcholu kontemplace, protože tady má člověk jistotu. Vše dobré pochází od tohoto sladkého Pána. On nás poučí. Studujte jeho život a nenajdete dokonalejší příklad“ (Živ. 22, 6-7).

Terezie prožívala velké těžkosti, protože nezkušení duchovní otcové tvrdili, že je v moci zlého ducha, a že musí zanechat modlitby. V jezuitovi Diegovi de Cetina však našla výborného duchovního vůdce, který porozuměl jejímu duševnímu stavu.

„On mi všechno důkladně vysvětlil. Řekl, že je to zřejmě Boží duch a že se musím vrátit k modlitbě, protože není ještě zakořeněná a že ani nevím, co je umrtvování, což byla opravdu pravda – protože jsem nevěděla, co to znamená. Nejen, že jsem neměla zanechat modlitby, ale měla jsem se jí věnovat o mnoho důkladněji pro mnohé milosti, které mi Pán dával... Připojil ještě další úvahy, kterými jakoby prorokoval to, co potom Bůh na mně ráčil vykonat. Zkrátka, ohromně bych se provinila, kdybych na jeho milosti neodpovídala.

Tato slova se mi tak hluboko vryla, že se mi zdálo, jakoby je diktoval Duch svatý jako duchovní lék pro mě“ (Živ. 23,16).

„Jak velká věc je pochopit duši!“ - volá Terezie. „Doporučili mi, abych rozjímala každý den o jednom bodu utrpení Pána a snažila se z toho načerpat užitek a abych se nikdy nevzdalovala od Kristova člověčenství“ (Živ. 23,17).
Terezie ve svém učení jednoduše nemluví o některých vlastnostech Krista nebo o své duchovní zkušenosti, ale o osobě Krista, o středobodu duchovního života. Teologové dokazují, že Tereziina spiritualita je kristocentrická, to však není třeba dokazovat, protože kdyby kristocentrická nebyla, nebyla by křesťanská. Pro každého křesťana, nejen pro Terezii, je Kristus všechno. Terezie zdůrazňuje oddanost a velkodušnost vůči němu. Úzce spájí rozvoj života modlitby se stupněm důvěrnosti vůči Kristu. Každá chvíle duchovního života je spojená s láskou a následováním Krista jak u začátečníků, tak i u pokročilých a a dokonalých.

Začátečníkům klade na srdce: „Pán dává své milosti jen tomu, kdo žije s čistým svědomím“ (Živ. 9,9).

Mnozí z těch, kteří se nesnaží mít Krista jako vzor, nepostoupí daleko a nedospějí k větší svobodě ducha. To jsou ti, kteří neberou ohled na požadavky přirozenosti a zavrhují obrazy a jiné smyslové pomůcky. Terezie je odsuzuje, protože není možné žít tady na zemi, jako kdybychom byli andělé. To by bylo proti naší přirozenosti. Máme si těmito prostředky pomáhat, abychom si udrželi Krista přítomného v našem životě. Je potřeba si osvojit pravidlo, že naše myšlenky se musí o něco opírat.

Když se jí zpovědník zeptal, v jaké podobě Krista viděla, řekla mu, že ho neviděla. A když namítal, jak mohla vědět, že to byl Ježíš Kristus, řekla, že neví jak, ale nemohla pochybovat, že byl při ní, protože ho jasně viděla a slyšela.

„Když říkám, že nevidím Ježíše tělesnýma očima ani očima duše, protože to není obrazné vidění, jak mohu chápat a tvrdit, že on je vedle mne a to s větší jistotou než kdybych ho viděla na vlastní oči? Nedá se přesně říci, že je to jako v případě slepce, protože když se někdo ocitne ve tmě, nevidí, kdo vedle něj stojí. Je tu jakási podobnost, ale ne velká, protože dotyčnou osobu je možné vždy vnímat smysly, ať už hmatem, nebo slyšet, jak mluví nebo se pohybuje. Zde však není nic takového, ani žádná temnota, neboť Bůh se zjeví duši ve světle nad slunce jasnějším. Přece však není vidět slunce, ani žár, protože to je světlo, které osvěcuje rozum bez toho, aby ho bylo vidět, duše je ponořena do zážitku takového dobra a to světlo já přináší mnoho jiných darů“ (Živ. XXVII. 3).

Terezie vystupovala proti teologům své doby, kteří tvrdili, že duše, která dosáhla vysokého stupně dokonalosti, nemá se obracet ke Kristovu člověčenství, bylo by jí to prý na překážku. Terezie byla přesvědčená, že toto učení pochází od zlého ducha. Nikdy nemůže být překážkou v duchovním životě mít u sebe Krista.

„Blažená duše, která ho miluje a má ho stále sebou! Připomeňme si slavného sv. Pavla, který měl v ústech skoro vždy Ježíšovo jméno jako ten, kdo ho má vryté v srdci. Když jsem poznala tuto pravdu, přezkoumala jsem život některých hluboce kontemplativních světců a viděla jsem, že nešli jinou cestou“ (Živ. XXII. 7).

Toto je souhrn Tereziina učení o místě Krista v našem životě. Cílem její knihy Cesta k dokonalosti je rada odpoutat se od všeho a cele se oddat Kristu.

  

Pokračování. 

  

 

  

  

Terezie z Avily v e-obchodě Theofil:

     

     

 

Související články: