Maria, paměť církve 2/3 - Maria a Letnice

S důvěrou se na tomto místě zaposlouchejme do moudrých slov Romana Guardiniho:

„Muselo v tom být něco božsky velkého, když té, ‚která všechno uchovávala ve svém srdci‘[1], se stalo skrze světlo Ducha vše zjevné: nahlédla do souvis­losti Ježíšova bytí. V letech Ježíšova veřejného života musela v heroické víře vytrvat ve spolehlivosti; nyní dostává zářivou a vše odhalující odpověď.

Snadno nás napadne, že přece musela Pánovi rozumět vždycky a lépe než kdokoli jiný. Lidsky - pokud zde o lidském může být řeč - bezpochyby. Mluveno historicky, nebyl nikdo jiný než ona s to o něm něco říci. Na druhé straně však v evangeliu nesto­jí nadarmo, že ‚nepochopili, co jim tím chce říci‘[2]. Pravděpodobně by nebyla skutečné pochopení vůbec schopna unést. Průběh pravé zkušenosti života ve víře a lásce je silnější než předjímání věcí, které získávají v Božím vede­ní své místo teprve později. Poznání, že dítě, chlapec, jinoch, muž, který žil v jejich blízkosti, je Syn Boží v tom smyslu, jak se ukázalo po Letnicích, by pro ně tehdy mohlo být nesne­sitelné. Jistota, bez níž by nebylo mateřské bytí možné, by byla ztracena. Teď už je však možné, pokud to jen na zemi lze, nahlédnout do Božího tajemství. Už jí není zapotřebí ochrany před přílišnými výšinami. Už dokáže nahlížet obě věty současně: ‚Bude nazýván Syn Nejvyššího‘[3] a ‚porodíš syna‘[4], aniž by ve styku s nimi sešla z cesty nebo byla zmate­na. Ba v této jednotě se dobírá nevýslovného obsahu svého povolání."

Tento Guardiniho popis účinku Ducha Letnic na Marii, kdy se - jak to znázorňují nesčetné středověké obrazy s námětem Letnic - stala středem církve osvícené Duchem, ji činí ještě více a opravdověji lidskou. Jedinečné na ní je to, že jí Duch Letnic pouze ukazuje na to, co je obsahem její vlastní zkušenosti, jak je uchována v její paměti. V paměti, která uchovává všechna ústřední dogmata zjevení v plné jednotě a neporušenosti.

 

Nevíme, zda-li se Maria někdy účastnila eucharistické hostiny, ví však lépe než všichni svatí nebo hříšníci, co zna­mená dokonale přijmout Syna do svého nitra: ba přímo stojí za každým svatým přijímáním jako „ecclesia immaculata"[5], která přetváří naše nedokonalé konání v dokonalé. Určitě ne­přijímala svátost smíření, avšak nikdo nepoložil celou svou duši před Boha v takové nahotě, a to nejen čas od času, nýbrž v každém okamžiku svého života. V tomto smyslu je pro cír­kev „Trůnem moudrosti"[6], nikoli proto, že by znala více ab­straktních pravd než nejučenější teologové, nýbrž proto, že Boží slovo nejdokonaleji „slyší a zachovává"[7], a v tomto svém přijímání Božího slova byla Duchem svatým nejdokonaleji osvícena. „Počala" přece, podle známého Au­gustinova výroku, Božího Syna „nejprve svým duchem, a pak teprve svým tělem," a proto ho také „nejprve ve svém duchu, a pak ve svém těle" zrodila a dala církvi, a to nejen jednou v dějinách, nýbrž v každém okamžiku dějin církve a světa. Na ní je patrné, že dokonalá víra, kterou spoluumožnila vtělení Syna, pomáhá k dokonalé zkušenosti a k dokonalému chápá­ní. Při svém duchovně-tělesném přijetí do nebe pochopila ta­ké definitivně celou hloubku a rozsah svého postavení v Bo­žím plánu spásy a bylo jí také dáno štědře rozdávat toto po­znání věřícím.

Pokračování.

(Převzato z knihy Hans-Urs von Balthasar: Maria, Praha 1991. Redakčně mírně upraveno.) 

Maria, paměť církve 1/3 - Mariino rozjímání 
Maria, paměť církve 3/3 - Učitelka církve

 Od téhož autora:

Související články:

Denis Kartuzián: K Marii  
Adrienne von Speyr: Lumina  
Adrienne von Speyr - životopis 
Marie od Ukřižovaného Ježíše: Moc Panny Marie  
Bonaventura: Te, Matrem Dei, laudamus (Tebe, Matko Boží, chválíme)
Caterinato: Sladká Maria - Panna Maria ve zbožnosti a díle sv. Kateřiny Sienské  
Richardo Zavalloni: Učení sv. Antonína Paduánského o Marii 1/6
Beda Ctihodný: Blahoslavené lůno, které tebe nosilo...
Jacek Salij: Mariánská dogmata a Písmo svaté  
Brigita Švédská: O seslání Ducha Svatého 
Lukáš Drexler: Panna Maria - Matka Boží
Emilián Soukup: Bohorodička

Poznámky: 

[1] Lk 2,51.

[2] Srv. Tamtéž 2,50.

[3] Lk 1,32.

[4] Lk 1,31.

[5] Lat. „neposkvrněná církev".

[6] Zvolání z Loretánských litanií.

[7] Sr. Lk 11,18.