Terezie z Avily - učitelka modlitby 15

„Ach, sestry, jak mám mluvit o bohatství, pokladech a slastech pátých komnaty Lepší by bylo o nich, a o těch, které ještě zbývají nemluvit, neboť neexistují odpovídající výrazy, jako neexistuje rozum, který by je pochopil, ani příměry na jejich vysvětlení. Pozemské věci jsou na to příliš nízké (Hrad V. 1, 1).

„Zmínila jsem se, že do těchto komnat vstoupí jen některé, avšak měla jsem říci, že se jich tam dostane jen velmi málo. Protože však je tam víc i méně, myslím, že některých věcí se dostane jen málokterým. Nicméně je to vždy velká Boží milost dospět i jen k jejich dveřím, neboť ,mnoho je povolaných, ale málo vyvolených´ (Mt 22,15). Tak i my všechny... jsme povolané k modlitbě, ke kontemplaci... a přesto jen málokterá z nás se disponuje k tomu, aby dosáhla toho, co nám Pán odhaluje. Navenek je všechno v pořádku, avšak chybí nám ještě mnoho ctností nutných k tomu, abychom dospěly do toho stavu, proto nesmíme být nedbalé ani v malých věcech, ani ve velkých... prosme Pána, aby nám udělil, že nezůstaneme bez nich vlastní vinou, ale aby nám ukázal cestu a upevnil duši, v níž bychom dolovaly, až bychom objevily skrytý poklad, který v sobě máme“ (Hrad V. 1, 2).

O vlastním spojení s Pánem už Terezie víc nedokáže říci. Chybí ještě vyložit účinky, které Bůh způsobuje, když se duše disponuje k přijetí jeho milostí.

„Chci o tom něco říci a zároveň ukázat, v jakém stavu je duše. Abyste mi lépe porozuměly, chci použít příměru, který považuji za přiléhavý...
Slyšely jste už o podivuhodných věcech, jak vzniká hedvábí? Na takový způsob mohl přijít jenom On. Jedná se o malé zárodky, podobné zrnkám pepře; já je nikdy neviděla, avšak slyšela jsem o nich vyprávět: a proto, dopustím-li se nějaké nepřesnosti, pak je to má vina.
Když nastává léto a morušovníky se zazelenají, tyto zárodky začnou ožívat. Než morušovníky nasadí listí, kterým se mají živit, jsou tam jako mrtvé. A protože se vydatně živí, rostou, a když jsou dostatečně velké, vylezou na některé větvičky a tam  soukají ze svých vnitřností hedvábí, vytvářejíce si velmi husté kukly, ve kterých si ty tučné a ošklivé housenky uzavřou a zemrou. Avšak krátce nato vyklouzne z kukly motýlek, velmi půvabný. Kdyby se to neodehrávalo před našima očima... nikdo by tomu nevěřil... To nám postačí, sestry, na dlouhou meditaci a nemusíme nic přidávat, neboť zde můžeme uvažovat o podivuhodných činech a moudrosti našeho Boha. Ach, kéž bychom znaly vlastnosti všech věcí! Jak by nám to prospívalo rozjímat o těchto podivuhodných věcech...“ (Hrad V. 2,2).

A nyní následuje aplikace:

„Duše, jehož obrazem je housenka, když začne ožívat v teple Ducha svatého, přijímá všestrannou pomoc, kterou Bůh uděluje každému a používá léků a pomůcek, které On zanechal své Církvi, jako jsou časté zpovědi, dobrá četba a kázání: jsou to vhodné léky pro duši, která je mrtvá v hříchu a zapletená do špatných příležitostí pro svoje nedbalosti. Ožije-li pomocí těchto léků a zbožnými rozjímáními, bude-li se posilovat, pak vyroste a uzraje.

Když housenka doroste... začne soukat hedvábí a budovat si dům, ve kterém má uhynout. Tento dům, jak bych vám chtěla vysvětlit, je Pán Ježíš Kristus. Zdá se mi, že jsem někde četla nebo slyšela, že náš život je skryt v Kristu, nebo v Bohu, což je ostatně totéž, anebo že Kristus je náš život (Kol 3, 3-4)... Jeho Velebnost se stane naším příbytkem, který jsme samy vybudovaly, jako je to v této modlitbě spojení. Říkám-li, že Bůh je náš příbytek a že si tento příbytek můžeme zbudovat, abychom se tam ubytovaly, zdá se, jako bych chtěla říci, že můžeme Bohu něco přidat nebo odejmout. A jak to můžeme! ale ne tak, že přidáváme nebo odnímáme Bohu, ale že přidáváme nebo odnímáme sobě,  jako ony malé housenky, neboť ještě nedokončíme, co je v naší moci a On přijde a spojí svou velikost s naší malou námahou, jež je nicotná a udělí jí tak velikou hodnotu, že si zaslouží, aby se on sám stal naší odměnou“ (Hrad V. 2,3-4).

Duše si buduje svůj dům následováním Krista a ctnostmi. Jakoby se vysvlékala ze sebe a usiluje si osvojit solidní ctnosti.

„Nuže tedy, mé dcery, dejte se ihned do práce! Tkejme tuto malou kuklu tím, že se budeme zbavovat každé sebelásky a vlastní vůle a nebudeme lpět na žádné pozemské věci, ale budeme konat skutky pokání, modlit se, rozjímat a poslouchat a to ostatní, co už znáte. Ach, kdybychom praktikovaly všechno, co poznáme a co nás naučili! A pak ať zemře, jen ať zemře tento červ, jako bourec morušový, když vykonal svou práci! Tehdy zjistíme, že vidíme Boha a budeme zakoušet, že jsme pohřbeny v jeho velikosti jako ta malá housenka ve své kukli. Říkám-li, že uvidíme Boha, pak míním způsob, jaký se dává zakoušet v tomto druhu spojení“ (Hrad V. 2,6).

Sjednocení s Bohem znamená v určitém smyslu smrt. Tato smrt však způsobuje „život v Bohu“. V tomto stavu se zastavují schopnosti člověka. Člověk nic necítí, dokonce i dýchání se jakoby přeruší. Ale jaký plný je to život!

„Pozorujte tuto duši, které Bůh zastavil činnost rozumu, aby ji tím více obohatil pravou moudrostí. Po celou dobu, kdy je v tomto stavu – je to vždy krátce a duši se to zdá ještě kratší – nic nevidí a nic necítí.  Avšak Bůh se vtiskuje do jejího nitra, a když se vzpamatuje, nemůže vůbec pochybovat, že Bůh byl v ní a ona v Bohu. Tato pravda jí zůstane tak živě vrytá, že o ní opravdu nemůže pochybovat ani na ni zapomenout, ba ani po mnoha letech, i když jí Bůh znovu neudělí tu milost, nemluvě o dalších účincích, ke kterým se vrátím později“ (Hrad V. 1,9).

Ale jakou jistotu je možno mít o nějaké věci, kterou nevidíme?

Terezie na to odpovídá:

„Já nevím. Jsou to Boží díla. Avšak vím, že říkám pravdu. Kdyby v tom nebyla tato jistota, pak by podle mého názoru se celá duše nespojila s Bohem, nýbrž jen jedna z jejích mohutností, anebo nějaký jiný druh milostí, které Pán používá. A pak není třeba pátrat, jak k těmto jevům dochází. Proč se tak unavovat, když  je náš rozum  stejně nemůže pochopit? Stačí, když víme, že Ten, kdo je působí, může učinit všechno. Je to Boží působení, vůči němuž naše úsilí není ničím. Jsem-li tedy neschopné je dosáhnout (vlastními silami), varujme se toho, abychom je chtěly pochopit“ (Hrad V. 1,11).

Terezie popisuje především účinky tohoto sjednocení.

„Duše nechápe, jak si zasloužila takové dobro, chci říci, že neví, odkud se jí ho dostalo, protože si příliš jasně uvědomuje, že si je nezaslouží. Proniká ji žhavá touha chválit Boha, takže dychtí po tom, aby se zničila, aby podstoupila tisíc smrtí. Nezadržitelně touží po velkých utrpeních a nedokáže se toho zbavit. Dychtí po tom, aby mohla konat skutky pokání, žít v samotě a udělat vše, co je možné, jen aby všichni poznali Boha, takže ji hluboce trýzní, vidí-li, že je urážen... Duše, kterou Bůh dovedl až sem, uvidí veliké divy, jestliže bude usilovat jít dále“ (Hrad V. 2,7).

Z tohoto sjednocení duše s Bohem se rodí velkodušný život. A je ještě jen na začátku. V následujících dvou komnatách se tato milost sjednocení více rozvine, až zcela duši zaplaví. A tento stav trvá. Rozdíl je pouze ve větší nebo menší intenzitě a v hojnosti nebeských darů. Mezi šestou a sedmou komnatou „není brána zavřená“.

„Nakolik to já chápu, duše nikdy nebyla tak vnímavá pro Boží věci ani nikdy neměla tolik světla a poznání jeho Velebnosti, jako v tomto případě. Bude se to zdát nemožné, vždyť jak může duše poznávat, co chápe, pokud smysly a schopnosti jsou tak utlumeny, jako by byly mrtvé? Je to tajemství, které nechápu, skryté jakémukoliv tvoru a známé jen Stvořiteli, stejně jako mnoho jiných věcí, ke kterým dochází v tomto stavu v posledních dvou komnatách, které se ostatně mohou spojit, protože mezi nimi nejsou žádné zavřené dveře. Pokud se mi zdá vhodné je rozdělit, tak proto, že v poslední dochází k určitým jevům, které duše nepozná, dokud tam nevstoupí“ (Hrad VI. 4,4).

Duše se cítí zraněná láskou svého Ženicha, vyhledává samotu a utíká od všeho, co by ji mohlo rozptylovat. Ženichův pohled ji tak uchvátil, že jedinou její touhou je těšit se z jeho přítomnosti.

Terezie je tu předchůdkyní sv. Jan od Kříže vzhledem k očišťování, které předchází „zasnoubení“. Potom však popisuje i velké milosti, které následují.

Aby duše ještě více toužila po Bohu, posílá jí různé „impulsy“, které způsobují jakoby smrt touhy po lásce:

„...duše chápe, že Bůh ji volal, a tak si to dobře uvědomí, že se někdy, zvlášť na počátku, roztřese a začne naříkat, ačkoliv ji nic nebolí. Cítí, že byla zraněná, ale neví, kdo ji zranil, ani jakým způsobem. Chápe však, že je to drahocenná rána a nechtěla by se uzdravit... Cítí náramně silnou trýzeň; ta je však lahodná a sladká. Duše se jí nemůže vyhnout,  i kdyby chtěla. Ostatně by ani nechtěla, protože zakouší více radosti v této trýzni, než v lahodném úchvatu modlitby klidu“ (Hrad VI. 2,2).

Jedno ze znamení duchovního „zasnoubení“ je vytržení. Smysly jsou vyřazeny z činnosti. Mohlo by se říci, že jsou „mrtvé“. A přece duše cítí, že nikdy nebyla tak „vzbuzená“ pro Boží věci jako v tomto stavu. Jde o jakousi „tmavou“ kontemplaci, která se mění na intelektuální vizi.

Milosti, které dostává, „jí tak závratně prospívají, že se to nedá dost vynachválit. Jde o dobra, která zůstávají vryta do největší hlubiny duše: není možné je vyjádřit ani není možné na ně zapomenout. Ale jak je možné na ně zapomenout, když je nedoprovází žádný obraz a schopnosti je nechápou. To nevím. Přece však vím, že určité pravdy týkající se Boží velikosti zůstanou do duše tak vtisknuty, že i kdyby nebylo víry, která říká, kdo to je, ... klaněla by se mu jako takovému od chvíle, jak to udělal Jákob, když uviděl žebřík. V tom vidění musel pochopit mnoho jiných tajemství, které potom nedokázal vypovědět“ (Hrad VI. 4,6).

„Když je duše takto očištěná, Pán se s ní spojí bez toho, že by věděla jakým způsobem – kromě nich dvou. Ba ani duše to neví, i když jí zůstane užívání vnitřních schopností – i když to nejsou mdloby ani záchvat, při kterém člověk nevnímá nic zevnitř ani zvenku,  duše nedokáže nic říci“ (Hrad VI. 4,3).

„Ráda bych našla nějaké přirovnání, abych trochu osvětlila, o čem mluvím. Myslím, že některé nejsou vhodné. Ale aspoň toto“ (tamtéž, 8).

Jednou, když byla Terezie na cestách, představení ji žádali, aby navštívila palác vévodkyně z Alby. Uvedli ji do přijímací síně. Šlechtici v té době s pýchou ukazovali návštěvníkům různé zvláštnosti, kterými zaplnili síň.

„Jsou tam vystaveny mnohé věci z křišťálu, keramika a mnoho jiných předmětů. Jsou tak dobře umístěny, že hned upoutají pozornost – hned, jak se vstoupí. Jednou mě uvedli do jedné takové síně v paláci vévodkyně z Alby, představení mi totiž na její naléhání přikázali, abych se tam během své cesty zastavila. Sotva jsem tam vstoupila, velmi mne to překvapilo a ptala jsem se sebe sama, k čemu je dobré tolik nashromážděných věcí – viděla jsem totiž, že ty nashromážděné předměty mohly sloužit k Boží oslavě. Nyní mne opravdu těší, že to mohu použít při této příležitosti. Zdržela jsem se tam dobrou chvíli, ale bylo tam tolik věcí, že hned jsem na vše zapomněla: ani jediný předmět mi nezůstal v paměti, jako bych je ani neviděla, proto bych ani nedokázala popsat, jak vypadaly. Vzpomínám si jen, že jsem je viděla.
Tak je to i tady. Duše se úplně spojila s Bohem a nachází se v pokoji opravdového nebe, které musí mít vevnitř své duše, protože Bůh přebývá v nás, je tedy jasné, že máme aspoň některou z těchto komnat... Až tehdy, když se duše vrací k sobě, odnáší si dojem, jaké velké věci vykonala, ale nedokáže o nich nic říci, ani její přirozenost nemůže dosáhnout dále, než kam ji Bůh nadpřirozeným způsobem chtěl dát vidět“ (tamtéž 8).

Terezie se pouští do popisu mimořádných jevů, které provázejí toto dokonalé spojení s Bohem – extáze a vidění.

„Ženich přikáže uzavřít dveře komnat i zahradní bránu. Když začíná vytržení, dech se zastaví, člověk nemá sílu mluvit, i když ostatní smysly si ji uchovávají o něco více. Někdy se zdá, že naopak ihned omdlí, tělo i duše tak ztuhnou, že se zdá, jakoby už neměl duši, takže se někdy ani neví, jestli ještě dýchá. To však netrvá dlouho – myslím ve stejné intenzitě – protože tělo částečně oslabí onen velký útlum a vrátí se trochu k sobě a oživne, ale jen proto, aby se vrátilo k odumírání a aby dalo duši víc života. Tato ohromná extáze, pravda, netrvá dlouho.
Po skončení extáze se stává, že vůle zůstává tak zahloubaná a rozum tak rozptýlený, že člověk vězí v tomto stavu celý den, někdy i více dní bez toho, že by byl schopen, jak se dá se zaobírat jinými věcmi než těmi, které mají vůli k tomu, aby milovali: proto je duše velmi bdělá, zatímco při rozhodování týkajících se stvořených věcí je otupená.
Ach, jaký zmatek zakusí duše, která přichází k sobě! Jak ohnivé touhy má angažovat se v Boží službě, jakýmkoliv způsobem, jakým si to on přeje. Pokud z předešlých druhů modlitby vyplývali účinky, jak jsem je popsala, jaké potom vyplynou z tak vznešené, jako je tato. Člověk by chtěl mít tisíc životů, aby je použil pro Boha a touží, aby všechny pozemské věci byly jednotlivými jazyky, které Boha chválí naším jménem. Dychtivě touží konat pokání a nijak zvlášť přitom netrpí, protože velká síla lásky mu brání pociťovat to, co koná. Proto také duše při pomyšlení na mučedníky jasně vidí, že při snášení takových muk nevykonali nic velkého, protože s takovou Boží pomocí je všechno lehké. A tak si tyto duše stěžují Bohu, když nic netrpí“ (Hrad VI. 4, 14-15).

Extáze neznamená ochuzení psychického života, ale je pramenem velkých děl.

„Protože duše se tolikrát odevzdala do Božích rukou a s rozhodnou vůlí se mu obětovala, zdá se, že jí Bůh chce ukázat, že už nemá vládu nad sebou a uchvátí ji takovým zřejmým a prudkým pohybem. A proto se ta osoba rozhodla být jako stéblo přitahované ambrou, jak jste to už jistě někdy viděli -a odevzdat se do ruk toho, který je tak mocný – přitom poznává, že je nejmoudřejší udělat z nevyhnutelnosti ctnost. Řekla jsem stéblo, a je tomu tak. S jakou lehkostí zdvihne obr stéblo, tak i náš velký a mocný obr uchvátí ducha“ (Hrad VI. 5,2).

„Pánu se líbí, když se snažíme se poznat a pokud je naší vytrvalou snahou měřit a znovu přeměřovat naši ubohost a chudobu s pevným přesvědčením, že nemáme nic, co by od něj nepocházelo... Pokud je duše pokorná, v tomto stavu potřebuje více odvahy, jak v ostatních“ (tamtéž 6).

„Zatímco je duše mimo sebe, ukazují se jí velké věci a když přijde k sobě, zjistí, jak náramně jí to prospělo. Pozemské věci se zdají hodné pouze pohrdání a v porovnání s tím, co viděla, obyčejné smetí. Od té doby je život na zemi pro ni trápením, protože tu není nic, co by ji ještě mohlo zajímat a co ji předtím tak velmi přitahovalo. Zdá se, že jí Pán ukázal něco ze země, kam má jít... aby tak o mnoho pokojněji snášela námahy tohoto těžkého pochodu, když pozná místo, kam si jde odpočinout“ (Hrad VI. 5,9).

Tento stav nemůže pocházet od zlého ducha a tím méně z vlastní fantazie. Duše prožívá velký pokoj a spolu s ním tyto tři věci:

„Za prvé: poznává, jak velký je Bůh... za druhé: sebepoznání a pokora, když vidí, že taková bytost se odvážila urazit Stvořitele tolika divů a ještě se na něj odvažuje pohlédnout, za třetí: pohrdání všemi věcmi na zemi, kromě těch, které pomáhají sloužit velkému Pánu“ (Hrad VI. 5,10).

Tyto milosti vedou k většímu odpoutání od světa a k dokonalejšímu mravnímu životu.

V šesté komnatě dostává duše kromě milosti kontemplace i jiné nadpřirozené dary: vidění, mluvení a zjevení. Terezie je popisuje v 6., 8., 9., a 10. kapitole Hradu.

„Bůh obyčejně duše burcuje i jiným způsobem. Zdá se, že je to vyšší milost než ty předešlé, protože duše může být vystavena většímu nebezpečí, chci o ní mluvit trochu více.
Jde o určitá slova, které duši říká a která mohou být různého druhu. U některých se zdá, že přicházejí zvenku, jiné z nejhlubšího nitra duše a jiné opět z její vyšší části a další zvenku, takže ji poučuje tělesnýma ušima, protože se jí zdá, že jsou řečeny jasným hlasem“ (Hrad VI. 3,1).

Karmelitán František od sv. Tomáše píše v díle Medulla mystica:

„Jsou tři druhy oslovení podobně jako i vidění: tělesné, obrazné a rozumové nebo duchovní. Tělesné se slyší ušima. Obrazná se neslyší tělesnýma ušima, ale vnímají se v obrazotvornosti, jako by je bylo slyšet. Při rozumových nebo duchovních Bůh vtiskne do nitra duše, co chce říci, a to bez zvuku či hlasu, bez nějaké představy nebo hmotného tvaru“ (VI. traktát, kap.1).

Svatý Jan od Kříže mluví o „nadpřirozených osloveních, ke kterým dochází v duchu lidí žijících hlubokým duchovním životem, bez účasti jakéhokoliv  tělesného smyslu“ - a rozlišuje tři druhy: postupné, formální a podstatné (Výstup na horu Karmel, II. kniha, kap. 26 – 30).

Terezie rozlišuje vidění na vnější, imaginární a intelektuální. Klam je tu možný lehce. Dává kritéria na utvoření úsudku o jejich původu: kromě  zlého ducha nás může oklamat i naše vlastní obrazotvornost. Intelektuální vize jsou méně nebezpečné než jiné. Zde je třeba dávat velký pozor. Pán Bůh dovolí i zlému duchu, aby pokoušel modlícího se člověka.

„Jen vám naléhavě doporučuji: dozvíte-li se nebo uslyšíte-li, že Bůh někomu udělil tyto milosti, nikdy neproste ani netužte po tom, aby vás jimi vyznamenal. I kdyby se vám to zdálo velmi dobré a že si je tnutno si toho náramně vážit, přesto to není zapotřebí z několika důvodů zapotřebí:

Za prvé: je nedostatek pokory chtít, abyste dostaly co jste si nezasloužily, a myslím že má opravdu málo pokory, kdo tom touží... Myslím, že Pán nedává tyto milosti hned, nýbrž nejprve hluboké sebepoznání.

Za druhé: je celkem jisté, že už žije v klamu nebo je ve velkém nebezpečí do něj upadnout,  má-li  někdo takové touhy. Ďáblovi stačí, jsou-li pootevřeny i ty nejmenší dvéře, aby nám nastražil tisíce léček...

Za třetí: je-li je touha palčivá, přidruží se fantasie, tak tehdy ta osoba lehce uvěří, že vidí a slyší, po čem touží,  jako se stává lidem, že v noci sní o tom, nač během dne úporně mysleli nebo po čem toužili.

Za čtvrté: je velmi nerozvážné chtít si sama zvolit cestu, když nedokáži rozlišit, která je pro mně prospěšnější, místo toho, abych se odevzdala Bohu, který mě důkladně zná, a vedl by mě cestou, jež je pro mě lepší, abych tak ve všem plnila jeho vůli.

Za páté: myslíte si snad, že jsou lehoučké trýzně duší, které Bůh tak vyznamenává? Ne, naopak, jsou obrovské a všeho druhu. A jak víte, že jste schopny je snášet?

Za šesté: možná najdete svou zkázu tam, kde jste mínily vyzískat, jak se to stalo Saulovi, protože byl králem“ (Hrad VI. 9, 14 – 15).

Zde jde o vrchol mystického života, které Terezie popisuje jako „duchovní sňatek“.

„Zatím, co duše takto vnitřně plane, častokrát se stane, že kvůli nepatrné myšlence nebo když slyší jediné slovo, že smrt nepřichází, zasáhne ji rána nebo ohnivý šíp – nikdo neví odkud a jakým způsobem. Netvrdím, že je to nějaký šíp – ať je to cokoli, je jasné, že to nepochází od nás samých. Říkám rána, ale není to žádná rána – a přece hluboce zraňuje. Zdá se mi, že to není cítit tam, kde se pociťují bolesti této země, ale celkem vevnitř, v největší hlubině duše, když toto závratně mizící světlo obrátí v popel vše, co tam najde z naší nízké lidské přirozenosti, takže jsme jak bez sebe, dokud to trvá. Schopnosti jsou z toho tak ochromeny, že nejsou ničeho schopny, kromě věcí, které mohou ještě více rozmnožit naše soužení“ (Hrad VI. II, 2).

Bolestná extáze je poslední příprava na sjednocení, na „duchovní sňatek“. Po ní je duše uvedena do komnaty Krále. Vstupuje tam celá duše, bez toho, aby ztratila užívání schopností.

„Náš dobrý Bůh jí chce odstranit šupiny z očí, aby viděla a chápala něco z milosti, kterou jí uděluje, a to podivuhodným způsobem. Když je uvedena do této komnaty, zjeví se jí v intelektuálním vidění tři Osoby Nejsvětější Trojice, jako jakási velebná reprezentace pravdy... Tři osoby je vidět oddělené a duše, jíž je dáno jakési úžasné chápání, poznává s naprostou jistotou, že všechny tři osoby jsou jediné podstaty, jediná moc, jediná moudrost a jediný Bůh. Čemu věříme ve víře, ona poznává téměř na vlastní oči, i když ne tělesnýma ani duševníma očima, neboť to není obrazné vidění. Tři osoby se jí tu sdělují, mluví s ní, a dávají jí pochopit slova, jimiž Pán vyjádřil v evangeliu, že On přichází do duše s Otcem a Duchem svatým a přebývá v ní, když ho miluje a zachovává jeho přikázání“ (Hrad VII. 1,6).

Vědomí Boží přítomnosti nemá stále tu stejnou intenzitu. Kdyby to tak bylo, tak by nebylo možné se zabývat něčím jiným, ale i žít mezi lidmi.

„Je to asi jako když nějaká osoba je v nějaké sluncem zalité síni s mnoha dalšími. Když se zavřou okenice, nastane tma. Ta osoba si tedy nepřestane uvědomovat, že tam ostatní jsou s ní, jen proto, že není světlo a že je nevidí a že je neuvidí, dokud se nerozsvítí. Mohla by vyvstat otázka, zda může spatřit osoby, když se rozsvítí na její žádost. Ne, to není v její moci: je třeba, aby se Bohu líbilo otevřít okenice rozumu. Avšak je  již projev jeho velkého milosrdenství, nevzdálí-li se od ní, a dovolí-li jí, aby ho chápala tímto způsobem“ (Hrad VII. 1,9).

Teď už může být Martou i Marií, její vnější zaměstnání ji nebudou odtrhovat od Boha.

Sám Kristus se zjevuje ve svém člověčenství ve středu se spojuje s duší poutem lásky. Terezie však poukazuje na jemné rozlišování mezi duší a duchem, přesto že nestudovala filozofii ani teologii.

Komentátor Hradu v nitru P. Baltazar od sv. Kateřiny o tom píše:

„Mystičtí učitelé rozdělují duši na tři části: senzitivní, racionální a intelektuální. První z těchto tří částí duše – totiž senzitivní – se někdy nazývá živočišnou a toto zahrnuje pojem duše. Další dvě se nazývají duchovní a označují se výrazem duch, který zahrnuje nejen duchovní schopnosti, ale i samu podstatu duše, která je základem, ve kterém jsou zakořeněny a ze kterého vyrůstají. Mystičtí teologové však uvádějí i jiné rozdělení duše, které se podobá už zmíněnému a pro náš účel je velmi užitečné. První část je nejnižší, totiž senzitivní neboli již zmíněná živočišná, druhá je prostřední, která zahrnuje tři duchovní schopnosti – rozum, paměť a vůli. Avšak třetí je samotná bytost duše (essencie) a nazývá se svrchovaná a z ní též pocházejí zmíněné schopnosti. A v této Bůh přebývá zvláštním způsobem skrze Boží milost. Tato svrchovaná bytost duše se nazývá středem (ohniskem) duše, Boží komnata či místnost, svatební síň nebeského Ženicha... a to naše světice nazývá sedmou komnatou“ (Splendori riflessi di celeste sapienza, 616).

„Je však nutno si uvědomit, že se zde nemyslí na tělo, jen asi tak jako by duše od něj byla oddělena a byla pouhým duchem. Tím méně pak při duchovním sňatku, neboť k tomuto tajemnému spojení dochází v samém středu duše, kde má přebývat sám Bůh, který nepotřebuje žádné dvéře, aby vstoupil... Pán se zjeví ve středu duše – a ne v obrazném vidění, nýbrž v intelektuálním – daleko lahodnějším způsobem, než při zmíněném již zjevení apoštolům, když prošel zavřenými dveřmi a řekl jim: Pax vobis (Jan 20, 19). A to je tak velké tajemství, tak mocná slast a tak úchvatný a náhlý projev přízně, že nevím, k čemu bych to přirovnala... Dá se říci pouze toto: že duše, či lépe její duch se sjednotí s Bohem, nakolik se to dá pochopit“ (Hrad VII. 2,3).

„Duše stále zůstává se svým Bohem v tom středu. Můžeme to přirovnat ke spojení dvou voskových svící, které jsou tak dobře spojené, že hoří jedním plamenem, jakoby knot, oheň i vosk byli jen jednou věcí. Přece se však tyto svíce mohou oddělit, takže zase budeme mít dvě svíce a dva knoty.

Avšak v našem případě je to tak jako s vodou, jež padá z nebe do nějaké řeky nebo pramene, kde se tak dokonale smísí, že nejde rozlišit říční vodu od té, jež padala padá z nebe; nebo jako potůček, který se vlévá do moře, od jehož jej nelze oddělit; nebo jako veliké světlo, jež padá do nějaké místnosti dvěma okny: padá tam rozděleno, ale uvnitř se stává jediným světlem. To asi měl na mysli sv. Pavel, když říkal: ,Kdo se však oddá Pánu, je s ním jeden Duch´ (1 Kor 6,17). Naráží na tento úchvatný sňatek, při němž se předpokládá, že Jeho Velebnost se tak přiblížila k duši, aby se s ní spojila. Apoštol dále říká: ,Vždyť pro mne život je Kristus a smrt zisk´ (Fil 1, 21). Zdá se mi, že tak může hovořit i duše, neboť zde motýlek umírá s velkou radostí, protože jeho životem je Kristus“ (Hrad VII. 2, 5-6).

To je zcela nový život, který duše cítí, ale nedokáže ho vyjádřit.

 

 

 

 

Jan od Kříže: Duchovní píseň
Terezie od Ježíše: Výkřiky za bloudící
Jaroslav Ovečka: Duchovní píseň sv. Jana od Kříže 1 
Jaroslav Ovečka: Duchovní píseň sv. Jana od Kříže 2 
Jaroslav Ovečka: Duchovní píseň sv. Jana od Kříže 3
P. Markovič: Stručné dějiny křesťanského výkladu Písně písní do sv. Bernarda z Clairvaux