O trojjediném Bohu

 

Nauka o trojjediném Bohu čili o Nejsvětější Trojici je nejhlubším tajemstvím křesťanské víry.

Ve Starém zákoně bylo toto tajemství pouze nejasně nastíněno, teprve v Novém zákoně ho plně zjevil Ježíš Kristus (Jan 1,18). Učení o Nejsvětější Trojici je podstatou křesťanského nábožen­ství, je základem hlavních pravd víry o vtělení Bo­žího Syna, o vykoupení lidského pokolení, o našem posvěcení, jakož i o doko­nání (eschatologie). K pojednání o tajemství Nejsvětější Trojice je třeba přistoupit s posvátnou úctou. Dává nám alespoň do určité míry nahlédnout do vnitřního života Boha.

 

I. Nauka o Bohu ve Starém a Novém zákoně

 

1. Rozumem poznáváme, že je nekonečně dokonalý Bůh, Stvořitel světa. O jsoucnosti Boží a jeho vlastnostech se však dozvídáme z nad­přirozeného zjevení jak Starého zákona, daného skrze patriarchy a proroky, tak Nového zákona od Ježíše Krista.

Nadpřirozené zjeveni Starého zákona bylo Ježíšem Kristem potvr­zeno a doplněno a od katolické Církve převzato jako pravé Boží zjevení. Izraelský národ měl mezi ostatními pohanskými národy odlišné postavení jen jako nositel nadpřirozeného božského zjevení. Jeho úkolem bylo, aby uchoval víru v jednoho Boha (monotheismus) a na­ději v budoucího Spasitele mezi národy. Bohové Egypťanů, Asyřanů, Arábie a Kanaánu byli pouhé přírodní síly. V Egyptě bylo zosobněno a uctíváno slunce a nebe, v Babylóně světlo, měsíc a blesk, v Arábii hvězdy atd.

U izraelského národa tomu bylo jinak. Izraelský Bůh byl jen jeden, jsoucí, svatý, všemohoucí a milosrdný. Jakožto plnost bytí se Bůh zjevil Mojžíšovi (Ex 3,14), proroku Izaiášovi pak jako nejvýš svatý (Iz 6,1-5). Starozákonní zjevení též vypočítává jednotlivé Boží vlastnosti. Bůh je pouze jeden, je pouhý duch, věčný, Pán celého světa, všudy­přítomný, vševědoucí, svatý, spravedlivý, milosrdný, dobrotivý a věr­ný. Bázeň Boží a důvěra v Boha byly ovocem starozákonního zjevení. Že pisatelé starozákonních biblických knih užívali o Bohu lidských obrazů, například Boží oči, uši, tvář apod., je samozřejmé. Každý pojem o Bohu používá pozemských představ. A přece si byl izraelský národ vědom, že Boha nelze chápat smyslně.

 

2. Boží zjevení v Novém zákoně převyšuje zjevení starozákonní, pojem o Bohu v Novém zákoně však předpokládá pojem starozákonní, je ovšem jasnější a výraznější. Boží jedinost, všemohoucnost, vševědoucnost a svatost nepotřebovaly nového zdůraznění, zřetelněji však vystupuje Boží duchovost (Jan 4,24). V Novém zákoně novým a převládajícím je učení, že Bůh je láska sama a náš Otec, to je hlavní obsah evan­gelia Ježíše Krista (Jan 3,16; Lk 11,5-11; 15,11-32). V No­vém zákoně Bůh dostal nový název: náš Otec (Mt 5,48; 6,26; Lk 12,5). Nový zákon je více než učení o Božím milosrdenství. Je to nesmírný čin Boží lásky, která svého jednorozeného Syna poslala na svět. Syn Boží byl věrným obrazem svého nebeského Otce, stal se všem lidem přítelem a Vykupitelem. Obětoval se za všechny lidi, po­nížil se až k smrti kříže a zasloužil tak lidem slíbené Boží synovství (1Jan 3,1).

 

II. O trojjediném Bohu

 

1. Učení o trojjediném Bohu je základním článkem křesťanské ví­ry. Tímto učením se křesťanství liší od každého jiného náboženství. Jsoucnost jediného Boha může člověk poznat pouhým rozumem, uče­ní o třech božských osobách v jednom Bohu však lidský rozum nedovedl nikdy nalézt. Dozvídá se o něm pouze z nadpřirozeného Božího zjevení a také potom je nemůže pochopit a vystihnout. Učení o nejsvětější Trojici je nejhlubší tajemství víry.

Boží zjevení nás poučuje o tom, že v jednom Bohu jsou tři božské osoby: Otec, Syn a Duch svatý, zkrátka Nejsvětější Trojice. Ve Starém zákoně Bůh nezjevil učení o třech božských osobách proto, aby uchránil izraelský ná­rod před mnohobožstvím. Spatřujeme v něm pouze náznaky tajemství Nejsvětější Trojice, jimž rozumíme pouze ve světle zjevení Nového zákona. Tak například někteří svatí otcové viděli ve slovech: „Učiňme člověka k našemu obrazu a podobenství" (Gen 1,26) roz­mluvu tří božských osob. Dnešní katoličtí vykladači Písma svatého (exegeté) tato slova vysvětlují mluvnicky jako tak zvané vznešené množné číslo (pluralis majestaticus). Podobně i výroky o Boží Moudrosti, o Slovu, o Mesiáši (Př 8, Mdr 7, Sir 24, Ž 2,7; 109,1 ad.) nabývají plného smyslu teprve ve světle novozákonního zjevení.

Učení o Nejsvětější Trojici je nejjasněji obsaženo v Písmu svatém Nového zákona. O třech božských osobách se mluví při andělském zvěstová­ní Kristova narození (Lk 1,35), při Ježíšově křtu v řece Jordánu (Mt 3,17). Kristus častěji mluvil o třech nositelích božské podstaty, o třech božských osobách, např. ve své řeči na rozloučenou (Jan 14-17), v příkazu daném svatým apoštolům: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Proto jděte a učte všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Du­cha Svatého" (Mt 28,19-20). Ve všech těchto místech Nového zá­kona se mluví o třech božských osobách, které jsou vedle sebe jmeno­vány, vzájemně odlišné. Toto učení nám dosvědčuje také ústní podání: všechna vyznání víry, slova při udělování svátosti křtu (křestní formule), znamení kříže, mučedníci křesťanské víry, spisy svatých otců a církevních spisovatelů, nápisy v katakombách aj.

 

2. Na základě nadpřirozeného Božího zjevení nás Církev poučuje o Nejsvětější Trojici podrobněji:

 

a) Otec, Syn a Duch Svatý jsou tři od sebe rozdílné osoby (Jan 14,16.26). Proto Církev odsoudila učení Noetovo, Praxeovo a Sabelliovo, kteří učili, že tři božské osoby jsou jen tři různé způsoby a činnosti jed­noho a téhož Boha (modalismus). Ani Židé ani přívrženci islámu (muslimové) ne­uznávají tři božské osoby. Soupodstatnost tří božských osob je dosvěd­čena Písmem svatým.

 

b) Každá osoba Nejsvětější Trojice je pravý Bůh.

Božství Otcovo je v Písmu sv. dokázáno na mnoha místech.

Také o Božství Ježíše Krista mluví evangelia na četných místech, zvláště sv. Jan ve svém prologu k evan­geliu (Jan 1,1-18), kde praví, že Bůh byl Slovo, skrze něž bylo stvořeno všechno, co je. Kristus sám prohlásil: „Já a Otec jsme jedno" (Jan 10,30). A když jej Židé chtěli kamenovat, prohlašuje dále: „Jestliže ne­konám skutky svého Otce, nevěřte; jestliže však konám, i když mi ne­věříte, věřte skutkům, abyste poznali a věřili, že já jsem v Otci a Otec ve mně" (Jan 10,37-38).

Ducha svatého Písmo svaté výslovně nazývá Bohem (Lk 12,10; Jan 14,26; Sk 5,3-4). O soupodstatnosti tří božských osob svědčí také slova: „Jsou zajisté tři, kteří vydávají svě­dectví na nebi: Otec, Slovo a Duch svatý, a tito tři jsou jedno" (1Jan 5,7). I když podle dnešní biblické vědy (kritiky) se toto místo pokládá za pozdější dodatek (asi ze 4. stol.), přece je vážným svědectvím ústního podání.

 

c) Církev ve svém učení zdůrazňuje, že Otec, Syn a Duch svatý nejsou tři bohové, nýbrž jen jediný Bůh, protože tři božské osoby mají jednu a tutéž nedělitelnou božskou podstatu. Z toho plyne, že všechny vlastnosti, jež přísluší božské podstatě, jsou všem třem božským oso­bám společné, např. všemohoucnost, věčnost apod. Církev odsoudila nesprávné učení Ariovo (že Syn není stejné podstaty s Otcem, nýbrž že byl Otcem stvořen), Macedoniovo (že Duch svatý byl stvořen Synem) a tritheistů (tj. „trojbožců", totiž že tři božské osoby mají navenek různou činnost). Tytéž skutky připisuje Písmo sv. Otci i Synu, Synu i Duchu svatému. „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi" (Gen 1,1). „Všechny věci povstaly skrze ně (Slovo) a bez něho nepovstalo nic, co je učiněno" (Jan 1,2). „A já budu prosit Otce a dá vám jiného Utěšitele, aby s vámi zůstával na věky" (Jan 14,16). Tři božské osoby nejsou vedle sebe, od sebe odděleny, nýbrž mezi sebou nerozlučně spojeny, navzájem se pronikají a v sobě přebývají (perichoreze). Dokazují to Kristova slova: „Já a Otec jsme jedno" (Jan 10,30). Rovněž svatý Pavel píše: „To, co je Boží, nepoznal nikdo, než Duch Boží" (1Kor 4,11).

 

d) Vzájemný poměr tří božských osob je podle učení Církve následu­jící:

Podle své podstaty jsou tři božské osoby jedno, jsou rozdílné pouze v osobách. Z Božího zjevení se dozvídáme, že v jednom Bohu jsou tři božské osoby tak, že Otec nemá původ, není stvořen, nýbrž je od věčnosti sám od sebe; Syn vychází od věčnosti od Otce; Duch svatý pak vychází z Otce a Syna. Vycházení, o němž mluvíme v Nejsvětější Tro­jici, je původ jedné božské osoby z jiné nebo ze dvou, z níž má tutéž jednu božskou přirozenost. Protože vycházející osoba má tutéž božskou přirozenost, není od Boha oddělena, zůstává v Bohu a proto je tedy toto vycházení pouze vnitřní, nikoli vnější.

Podle Božího zjevení je v Bohu dvojí vycházení:

• Syn vychází od věč­nosti od Otce plozením,
• Duch svatý je od věcnosti od Otce i Syna vydechován.

 

Otec

První božská osoba, Bůh Otec, nemá žádný původ, nýbrž je sám od sebe.

 

Syn

Druhá božská osoba, Syn, vychází od věčnosti z první, od Otce, a to plozením. Tento základní článek víry je zřetelně obsažen v Písmu svatém. Druhá božská osoba, Slovo (Logos), je nazývána Syn, Jednorozený (Jan 3,33; Kol 1,13), pravý a vlastní Syn (Mt 12,6; Gal 4,4; Žid 1,5) - je tedy zplozen od Otce z jeho podstaty. Písmo sv. nás však blíže nepoučuje o povaze tohoto plození. To se snažil objasnit sv. Augus­tin a po něm scholastikové, hlavně sv. Tomáš Akvinský. Podle alexan­drijských otců je toto plození věčné, dokonalé, nepřetržité. Při výkladech byl vždy brán zřetel na jméno „Slovo", jímž se v Písmu sv. označuje a od ostatních osob rozlišuje druhá božská osoba. Podle Tertulliána[1] podobně jako myšlenka (vnitřní slovo) stojí jako druhé já proti první­mu já myslícímu a stále pak v nás zůstává, podobně i Bůh nikdy nebyl bez sobě rovného Slova.

Sv. Augustin spatřoval nejlepší obraz sv. Trojice v lidském duchu a snažil se jím vysvětlit plození Syna z Otce takto: Člověk přemýšlí svým rozumem nejen o jiných věcech, nýbrž i o sobě samém. Onen úkon, kdy člověk sám sebe chápe a uvědomuje si sebe, je okamžik, kdy zplodí či vytvoří vnitřní, ideální obraz svého ducha. V tomto obrazu lidský duch vidí sám sebe, vyjádří se vnitřním slovem, myšlenkou, jež v něm zůstá­vá. Podobně je tomu u vycházení či plození Syna z Otce. Bůh, nejdoko­nalejší duch, nemůže být bez sebevědomí; když Bůh co nejdokonaleji poznává sebe, vyjádří celou svou bytost ve Slovu.[2]

Z výkladu sv. Augustina, jenž se stal v latinské teologii všeobecným, sv. Tomáš Akvinský dovodil, že vycházení Syna od Otce, z Otcova sebepoznání, je plozením. Při plození totiž jedna živá bytost po­chází z jiné živé bytosti a dostává od ní tutéž přirozenost. Plození je splněno u vycházení Syna z Otce. Sebepoznání je Boží životní úkon, výrazem sebepoznání Otcova je Slovo, jež má s Otcem tutéž pod­statu, je s ním dokonale spojeno, je Synem Božím.[3]

 

Duch svatý

Třetí božská osoba, Duch svatý, vychází z Otce a Syna jakožto z jed­noho původu, a to jediným dýcháním. O tom nás jasně poučuje Písmo svaté: „Když pak přijde Utěšitel, kterého já vám pošlu od Otce, Duch pravdy, který vychází od Otce, ten bude svědčit o mně" (Jan 15,26). Zde je třeba upozornit, že východní teologové (Řekové, Rusové aj.) vykládají slova „vychází od Otce" ve výlučném smyslu, tj. že Duch svatý vychází jedině z Otce. V Písmu svatém však máme jiná místa, kde se mluví zřetelně o vycházení Ducha svatého také ze Syna. Duch svatý se nazývá Duch Ježíšův (Sk 16,6), Duch Kristův (Řím 8,9), Duch Synův (Gal 4,6). Z těchto názvů dokazovali vycházení Ducha svatého i ze Syna jak latinští (hlavně sv. Augustin), tak i řečtí sv. otcové (Athanáš, Řehoř Nysský, Cyril Alexandrijský). V Písmu svatém se též mluví o poslání Ducha svatého, které se připisuje nejen Otci, nýbrž i Synu (Jan 14,26; 15,26; 16,7). Poslaná osoba má od posílajícího božskou podstatu, vychází z něho.

Neméně jasný důkaz pro vycházení Ducha svatého ze Syna jsou slova Kristova: „Když však přijde onen Duch pravdy, naučí vás veškeré pravdě, neboť nebude mluvit sám ze sebe, nýbrž co slyší, bude mluvit a zvěstuje vám, co má přijít. On mě oslaví, neboť z mého vezme a vám zvěstuje" (Jan 16,13-14). Znalost veškeré pravdy je u Boha podstatná, je to jeho bytnost. Duch svatý zná veškerou pravdu od Syna, má s ním tedy tutéž božskou podstatu, vychází z něho.

O vycházení Ducha svatého z Otce a Syna smýšlela řecká církev s církví západní stejně až do doby Fotiovy (9. st.), který začal veřejně hlásat, že Duch svatý vychází pouze z Otce a obviňoval západní (římskou) církev z nesprávného učení, zvláště pák vystupoval proti přídavku „Filioque" („i ze Syna") ve vyznání víry. Fotiovo učení se rozšířilo na křesťanském Východě a po dovršení východního církevního rozkolu (r. 1054) zdomácnělo u řeckých, ruských a později anglikánských teologů.

Vycházení Ducha svatého z Otce a Syna nám Písmo sv. blíže nevy­světluje. Na povahu vycházení lze usuzovat z názvu Duch svatý, tj. názvu třetí božské osoby. Duch, dech, je vánek, který vychází z živé bytosti. Je neviditelný, nehmotný a v tomto smyslu přísluší všem božským oso­bám. Dýchání je však pohyb, nebo úkon vůle. Nazývá-li se třetí bož­ská osoba Duchem, značí to její původ, že totiž vychází skrze dýchání z Otce a Syna, jejich vzájemným aktem vůle. To naznačil Kristus, když dechl na sv. apoštoly a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého" (Jan 20,23).

V Písmu svatém se Duchu svatému připisuje láska, a to podle výkladu teologů z toho důvodu, že Duch svatý vychází ze vzájemné, osobní lásky Otce a Syna, aktem jejich vůle. Rozumový důvod pro vycházení Ducha svatého z Otce a Syna, z jejich vzájemné vůle, spočívá v tom, že vychází-li druhá božská osoba úkonem poznání, může třetí božská osoba vycházet pouze úkonem vůle, neboť poznáním a vůlí se vyčerpává život v Bohu. Protože Duch svatý vychází z vůle či vzájemně lásky Otce a Syna, vychází z jediného původu, jediným dýcháním. Vůle Otce je též vůlí Syna, u obou je jediné dýchání, Otec a Syn jsou tedy jedi­ným původcem Ducha svatého.

 

e) V Nejsvětější Trojici rozeznáváme čtyři skutečné vztahy: v Otci otcovství či plození, v Synu synovství či zplození, v Otci a Synu dýchá­ní, v Duchu Svatém pak vydechování. Tento čtverý vztah je důsledkem dvojího vycházení v Bohu. Mezi vztahy a vycházeními v Bohu není věcného rozdílu, v Bohu se od sebe liší věcně pouze tři vztahy. Mezi otcovstvím a synovstvím je protikladný vztah, rovněž mezi dýcháním a vydechová­ním, tedy tři vztahy jsou skutečně odlišné a protikladné. Těmito třemi protikladnými vztahy „vznikají"[4] v jediném Bohu tři božské osoby: Otec, Syn a Duch svatý. Vztahy v Bohu se však neliší věcně od jeho podstaty.

Jednotlivé božské osoby mají své osobní zvláštnosti. U Otce je to nezrozenost a otcovství, u Syna synovství, u Ducha Svatého pak ono být vy­dechován. Jednotlivým božským osobám přivlastňujeme určitou vlast­nost před jinými. Otci se přikládá všemohoucnost a stvoření, Synu moudrost a vykoupení, Duchu Svatému pak láska a posvěcení.

 

f) Učení o Nejsvětější Trojici nepochází ani z filosofie (Platónovy, Filónovy a novoplatónské) ani z východních pohanských náboženství (perského, indického, babylonského a egyptského). Nauka o třech božských osobách v jednom Bohu pochází z nadpřirozeného pramene Božího zje­vení v Novém zákoně.

Je to tajemství, které převyšuje naše lidské poznání. I když je zjeveno, nemůžeme je svým rozumem pochopit a zcela proniknout. Lidský rozum se toto tajemství snaží alespoň do určité míry objasnit různými podo­benstvími a obrazy. Je to pravda, která přesahuje lidský rozum, není však proti lidskému rozumu, neboť neobsahuje nic nerozumného. Vše­chny námitky proti Nejsvětější Trojici se při správném postupu dají vy­vrátit. Rozum, osvícený vírou, může tajemství Nejsvětější Trojice ob­jasnit různými podobenstvími a obrazy a ukázat jeho přiměřenost. Podle sv. Augustina, scholastiků a sv. Tomáše Akvinského je nejvhodnějším obrazem Nejsvětější Trojice lidský duch, myšlenkový život člo­věka. Někteří teologové a kazatelé o Nejsvětější Trojici užívají také jiných přirovnání a obrazů, např. Scheeben[5] obrazu rostliny (přináší semena, rozlévá vůni), jiní obrazu rovnostranného trojúhelníku apod.

 

(Převzato z knihy Antonín Salajka: Ve světle víry (Katolická věrouka), Olomouc 1945. Redakčně upraveno.)

 

Související články:

Nejsvětější Trojice
Augustin: O Trojici (De Trinitate) 
Lukáš Drexler: Arianismus, ariánství   
Trans Trojice anathematem polyamorie  
Hans Urs von Balthasar: Kenotický trojjediný Bůh  
Atanáš Alexandrijský: Trojice je svatá a dokonalá  
John Henry Newman: Traktát o Nejsvětější Trojici  
Lukáš Drexler: Quicumque - Athanášské vyznání víry  
Augustin: Otec, Syn a Duch Svatý - jeden a pravý Bůh  
Hans Urs von Balthasar: Trojjediné sebezřeknutí Lásky  
Athanasius Alexandrijský: List o usneseních Nicejského koncilu
Jean-Baptiste Chautard: Přesvatá Trojice, plnosti božského života! 
Hilarius z Poitiers: Křtěte národy ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého 
Tertulián: Učiňme člověka k obrazu našemu, k obrazu Syna vtěleného - jednoho z Trojice  
Romano Guardini: Křesťanská modlitba je společenství se skutečným, živým Bohem  
Jan van Ruysbroeck: Jednota v Trojici, Trojice v Jednotě - jeden všemohoucí Bůh  
Polská biskupská konference: Manželství - živý obraz Nejsvětější Trojice 
Irenej z Lyonu: Pánem je Otec, Pánem je Syn, Pánem je i Duch Svatý 
Basil Veliký: Kdo přijímá Ducha, přijímá zároveň Otce i Syna  
Irenej z Lyonu: Tři články naší víry: Otec, Syn a Duch Svatý 
Dominik Pecka: Trinitární základ křesťanských mysterií
Řehoř z Nyssy: Proti Eunomiovi (Contra Eunomium)  
Bernard Przybylski: Matka Boží a Nejsvětější Trojice  
Adrienne von Speyr: Vzývání Nejsvětější Trojice 
Albert Veliký: Modlitba k Nejsvětější Trojici
František Saleský: List o narození Páně 
Alžběta od Trojice: Můj Bože, Trojice 
Andělská chvála Trojice svaté
Lukáš Drexler: Bůh  

 

Poznámky:

[1] Adversus Praxeas, 3.

[2] De Trinitate, 15,14,23.

[3] Summa theologiae, I,27,1,2.

[4] Použití tohoto výrazu je poměrně nešťastné, neboť navozuje nesprávný dojem, že byl „čas", kdy tři Boží osoby nebyly a byly až poté, kdy „vznikly". Tři osoby v jednom Bohu jsou však odvěků, jejich existence nemá časový počátek, stejně jako jejich vzájemné vztahy nebo podobně jako např. původ osoby Syna v osobě Otce. Teologickou mluvou se toto označuje tak, že v  Bohu není žádná potence, nýbrž že Bůh je „čirý akt" (actus purus), tzn. že je bez proměny, ve věčném a trvalém uskutečnění. Pozn. RTh.

[5] Handbuch der katholischen Dogmatik, 2,121.