Nadpřirozená vyrovnanost

Nejužitečnější povzbuzení, které člověk může zakusit a pro něž je vnímavý, je nebeská slast a pekelná strast.

Nebeská slast pozvedá člověka k prosté schop­nosti Boha chválit a milovat, tak jak po tom dychtí a touží jeho srdce. Pak se připlíží pekelná strast a vrhá člověka do bídy a postrádání veškeré radosti a útěchy, kterou kdy zakusil. V této bídě se občas ukazuje slast a budí naději, kterou nikdo nedovede odmítnout. Ale pak zase upadá do beznaděje, kterou nikdo nedovede pozvednout.

Když v sobě člověk cítí Boha s bohatou, plnou mi­lostí, nazývám to nebeskou slastí, neboť pak je člověk moudrý a jasného rozumu, je přetékajícím způsobem bohatý na nebeské nauky, žhavý a štědrý v lásce, přetéká opojen radostí. Je silný, odvážný a ochotný ke všemu, co uznává jakožto bohumilé; a podobných darů má mnoho, jak to mohou vědět jenom ti, kteří to zakusili. Ale když pak klesá miska lásky a Bůh se ukrývá se všemi svými milostmi, pak zase člověk upadá do beznaděje, do žalu a tem­ného smutku, jakoby neměl nikdy ozdravět. Pak se cítí jenom ubohým hříšníkem, jenž o Bohu ví buď málo nebo vůbec nic. Všechny útěchy, které mu mohou poskytnout tvorové, se mu hnusí a duchovní radosti a útěchy se mu od Boha nedostává. Tehdy v něm rozum praví: „Kde je nyní tvůj Bůh? Kde se ti ztra­til?" A pak jsou slzy jeho pokrmem dnem a nocí, jak pravil prorok.

Má-li se člověk z tohoto smutku uzdravit, musí uvážit a procítit, že nepatří jen sobě, nýbrž Bohu, a že proto musí ponořit svou vůli do svobodné vůle Boží a nechat Boha jednat v čase i ve věčnosti po­dle jeho úradku. Když to člověk dokáže bez zasmušilosti srdce, se svobodným duchem, pak se ihned uzdraví a uvede nebe do pekla a peklo převede do nebe. A pak, ať miska pociťované lásky stoupá anebo kle­sá, zůstává v rovnováze, neboť ať mu láska dává anebo bere, ten, kdo dovedl zapřít sebe a milovat Boha, se nachází v míru. Neboť duch toho, kdo žije v protivenství bez hořkosti, zůstane svobodný a nepohnutelný. Ten pak je také schopný zakusit spo­jení s Bohem. A protože je jedné a spojené vůle s Bohem, cítí v sobě Boha s plností jeho milostí ja­kožto živé zdraví celé své bytosti a všech svých skutků.

(Knížka o nejvyšší pravdě, 6. Převzato s laskavým svolením České dominikánské provincie z revue pro duchovní život Na hlubinu, č. 7, 1936. Pro lepší srozumitelnost mírně jazykově upraveno redakcí Revue Theofil.) 

Od téhož autora:

Píseň druhá
Věnec ctností
Kniha dvanácti bekyň 
Myšlenky o kontemplaci 
Se Synem v náruč Otcovu
Vizte, Ženich přichází, vyjděte mu vstříc! 
Jednota v Trojici, Trojice v Jednotě - jeden všemohoucí Bůh  
O čtyřech znameních Boží věčné lásky  
Myšlenky o Panně Marii  

Související články:

Jan Tauler - životopis
Jan Tauler: Píseň lásky
Jindřich Suso - životopis
Mistr Eckhart - životopis
Mistr Eckhart: Marie a Marta
Jindřich Suso: Povzbuzení duši
Giselher ze Slatheimu: O lásce
Gerlach Peters: Jen Boha chci!
Jindřich Suso: Před ukřižováním
Mistr Eckhart: Prýští z Boží milosti...
Jan Tauler: Bytí a způsob přátel Božích
Mistr Eckhart: Boží přítomnost v člověku
Johann von Sterngasse: O spočinutí duše
Reginald Dacík: Německá mystika 14. století  
Nicolaus von Strassburg: K čemu je užitečné pokušení 
Lukáš Drexler: Nicolaus von Strassburg (Mikuláš ze Štrasburku)  
Jean Daniélou: Mystické poznání Boha