Eliáš a půst

Svatý Ambrož

Církev v latinské sféře Západu nezůstala ve vrcholném údobí patristického věku 4. a 5. století pozadu za církví Východu. Církev na Západě v sobě ovšem nese stopy latinského člověka se smyslem více zaměřeným na právo, organizaci a praktičnost oproti spekulativnímu duchu Východu. Navíc nastupující nové národy poznamenávají církevní činnost. Co má Východ a Západ společného, je zápolení o čistotu víry a její promítnutí do praktické­ho života. Světci Východu i Západu té doby společným krokem a dechem posunují hranice poznání Kristovy nauky do takové vzdálenosti, že nejen dnes, ale i v dalších staletích církve bude jejich práce vodítkem pro orienta­ci v křesťanském životě. Z velkých západních teologů té doby uvádíme sv. Ambrože a sv. Augustina.

Sv. Ambrož, potomek vznešené rodiny a syn vysokého úředníka galské prefektury, se narodil v Trevíru v třicátých letech 4. století (333/334 nebo 339/340). Po předčasné smrti otce se vrátil s matkou a dvěma sourozenci do Říma. Po studiu práv a rétoriky nastoupil r. 370 do funkce nejvyššího správního úředníka v Ligurii a Aemilii se sídlem v Miláně. V té době po smrti milánského ariánského biskupa došlo ke sporům mezi katolíky a ariány a Ambrož ze své úřední moci zjednal pořádek. K jeho překvapení jej obě strany zvolili za milánského biskupa. Ambrož se tehdy teprve připravoval na přijetí křtu a při jeho duchovních kvalitách nebylo divu, že se zdrá­hal přijmout tuto vysokou duchovní hodnost. Osm dní po křtu byl přece asi 7. 12. 374 vysvěcen na biskupa. Měl sice nejvyšší světské vzdělání, ale ne­patrné vzdělání teologické. Pod vedením kněze Simpliciana (svého budoucího nástupce) dík svému nadání a Boží milosti, které otevřel srdce i hlavu, zvládl velmi dobře v krátkém čase i tento obor. Příznačným pro stav tehdejší teologie v Itálii bylo také to, že musel sáhnout k řeckým teologům (mezi jinými to byl sv. Basil), aby se stal latinským teologem. Proto byl obsahově závislý na řecké teologii. Jeho pastýřská a spisovatelská činnost však dokazu­jí, že látku nepřijal školáckým způsobem, nýbrž ji dal do služeb své vlastní osobnosti, ve které se pojil římský smysl pro praktičnost s vynikajícím psychologicko-pedagogickým talentem, ženoucím ho k intenzívní pastorační činnosti, a s hlubokým církevním smýšlením. Více než spisovatelská činnost a výmluvnost ho proslavila síla jeho osobnosti, před kterou se skláněli a již uznávali samotní vládci (císař Theodosius prý o něm prohlásil: „Znám jen jednoho, který je hoden jména biskup, a tím je Ambrož."). Ačkoliv narozený v moci a bohat­ství, z lásky ke Kristu a potřebným se zřekl vysokého světského postavení a svých statků a žil podle přísných zásad evangelia.

Nutno obdivo­vat, že při své pastýřské činnosti si nalezl čas k napsání mnoha pojednání. Většina z nich, zvláště exegetické práce, vyrostla z jeho pastorační činnosti. Jsou to vlastně kázání, která byla po menším zpracování upravena do knižní podoby. Mají stejně jako ostatní spisy praktický ráz. K filosoficko‑dogmatické spekulaci, ač byl s tímto oborem velmi dobře obeznámen, neměl čas ani sklony. V biblických a dogmatických pracích je dost závislý na řec­kých církevních otcích, v morálně-asketických je však zcela samostatný. Znalost rétoriky a práva ovlivňuje jeho styl: řeč je někdy silně rétorská, někdy svou stručností až břitká.

Z jeho prací uvádíme úryvek z traktátu Eliáš a půst a ze spisů O tajemstvích a O svátostech.

Traktát Eliáš a půst, vlastně kázání, pronesl mezi lety 386 a 392 v milánské katedrále před začátkem postní doby. Postava starozákonního světce Eliáše mu dala podnět, aby v předvečer postní doby varoval věřící před výstřednostmi své doby, před nestřídmostí v jídle a pití.

ThDr. Josef Novák 

Eliáš a půst (De Helia et ieiunio; CSEL 436-446)

12. Nemýlím-li se, zaléhá do mé řeči hluk hostin a vůně jídel. Málokdo z pozvaných se vymlouvá, že nemůže přijít. Nechtějí, aby se někdo postil a choval podle Božího zákona. Jistě usedli, aby jedli a pili. Povstali, aby hráli. Vidíme, že hříšné jednání úzce souvisí s opilstvím. Jako matkou víry je zdrženlivost, tak matkou nevěry je opilství. Čeho se v opilství člověk neodváží? Ve dveřích krčem sedí lidé. Nemají ani šaty ani na jídlo pro příští den a přece se považují za vladaře a mocné. Dokonce si myslí, že kralují a velí vojákům. Kdo jsou ve skutečnosti chudáci, v opilosti se považují za boháče. Obdarovávají zlatem, rozdávají lidem peníze, stavějí města, ač kromě svého těla nemají nic, čím by zaplatili krčmáři. Jsou vínem rozpáleni a nevědí, co mluví. V opilosti jsou bohatí. Až z nich vyprchá víno, poznávají, že jsou žebráky. Za jeden den propijí práci několika dnů. V opilosti se chápou zbraní. Číše jim slouží za kopí, místo krve teče víno. Víno teče jako krev. Jak statečnými jsou pří víně, jak moudrými, jak výřečnými, za jak krásné a vznešené se považují, a přitom nemohou ani stát na nohou! Mysl je malátná, jazyk něco breptá, bezkrevná bledost polévá jejich ústa páchnoucí vínem. Barbaři padají v boji, lid ve rvačkách. Mohl bys vidět, jak v bitvě zraněným teče z úst víno. Smutný konec. Opilost se může vykázat jen tím, že obměkčuje a otevírá srdce. Při víně jsou si všichni rovni, nikdo nezname­ná méně. Chudý neustupuje bohatému. Ani nepoznáš, že je chudý. Slabý neustupuje silnému, při pití je velmi statečný. Ani žebrák boháči, ani neurozený urozenému. Při pití uznávají za svého krále jen toho, kdo je v pití předčí. Právem je napsáno, že „v opilosti víno činí opilé rovnými". Kéž bys však slyšel hned další slova: „Pij umírněně, abys byl střízlivý" (Sir 31,27). „Neobviňuj víno!" „Víno je od počátku stvořeno k obveselení a ne k opilství" (Sir 31,27). „Víno je pro radost duše i srdce, piješ-li střídmě. Hodně vína působí hněv a mnohé pády" (Sir 31,28.30).

Někdo by mohl říci, že pijí jen prostí lidé. Pojďme tedy na hostinu k těm mocným a urozeným. Nebudu zde mluvit o navoněných a věnci z růží ozdo­bených mladících, jakým prý byl ten, který pomazán vonnými mastmi, ověnčen květy, podpírán nevěstkami nesoucími rozsvícené svíce a od rána již opilý vstoupil do posluchárny, kde právě přednášel filosof. Když ho prý uslyšel, strhl si věnec z hlavy, setřel vonné masti, dal sbohem ženštinám a stal se takovým filosofem, že byl příkladem střízlivosti, ač před tím holdoval opilství. Že se jeden polepšil, to mne neodradí, abych nemluvil o jejich prostopášnosti. I když on přestal pít víno, jistě přece páchl hříšností.

13. Od jinochů, kteří se dostali na špatnou cestu, pojďme na hostinu bojovníků. Jí se mezi bojem. Jejich společnost tvoří válečníci ve zlatém brnění, s babylonskými meči po boku, šíje se jim třpytí zlatými řetězy, s šerpou zdobenou zlatem, meče ve zlatých pochvách, kterými mávají, když se přináší jídlo. Posluhují chlapci s olejem lesknoucími se vlasy, různého věku, vybraní k tomu účelu z barbarského národa. Viděl bys všechny druhy lidí a myslel by sis, že je to spořádaný šik. Na stolech jsou stříbrné nádoby. Jaká nádhera! Uprostřed stojí roh, ne ten, na který se troubí k boji, ale roh plný vína, nastroj, který svolává k hostině-zápasu. Jako pěšáci začínají bitvu malé pohárky. Takový řád panuje při pití. Jako tragédové nejprve poznenáhlu zvyšují hlas, až nakonec řvou, tak se chovají i tito bojovníci. Boj začínají prvními malými poháry, aby povzbudili žízeň, nikoli aby ji uhasili, že by už potom nemohli pít. Když se tedy rozehřáli, žádají větší poháry. Martův oheň plane, žízeň se podněcuje jídlem. Jakmile se už kalí oči, napra­ví se to nekořeněným nápojem. Poháry střídají číše a ještě ostřejší jídla. Pije se hodně dlouho a stále. Nakonec závodí, kdo toho víc vypije. Kdo se vy­mlouvá, kdo si myslí, že už by měl přestat pít, je pokárán. To trvá až do té doby, dokud nepřijde další jídlo. Když je skončeno hodování, myslel by sis, že vstanou a odejdou. Oni však znovu začínají pít, dokud vše nevypijí. To prý teprve začínají. Poháry a džbány jsou jejich zbraně. Ne­mysli si, že se nebojuje podle pravidel! Je stanovena míra a bojuje se za dozoru soudce. Boj je zahájen řevem, žoldem je vrávorání, odměnou za vítězství je hřích. Výsledek je dlouho nerozhodný. Válečný řev. Ruce hospodských nalévajících víno i ruce kuchařů nosících teplá jídla klesají únavou. Klesají i ruce těch, kteří dohlížejí na správnou míru i na to, aby obsluhující nic nevylili. Neklesají však ruce pijanů. Pro takovýto boj není omluvy. Kdo je v boji poražen, zdvihne zbraň a dostane milost. Kdo však zde obrátí kalich, je přinucen znovu pít. Kdo v boji zdvihne z úkrytu ruku, nedostane sice odměnu vítěze, ale také se mu nic nestane. Na hostině však, i když odtáhne ruku od vína, sami mu nalijí víno do úst. Všichni jsou opilí, vítězi i poražení. Všichni zpití leží na zemi jako mrtvoly. Není dovoleno je odnést do hrobu, dokud nezaplatí útratu. Komu však nejde o zaplacení, ten považuje za čest, jestliže z hostiny jako z arény odcházejí všichni hodně opilí. Pro oči křesťana smutná a ubohá podívaná. Hrozný pohled na jino­chy, kteří jsou od stolu vynášeni ven a zase přinášeni zpět, jak se cpou, aby to opět zvrátili a mohli dále pít. Kdo se ostýchá vstát, protože už nemůže snést nemírné pití, těžce oddechuje, naříká, potí se a jen naznačuje, co se stydí říci. Každý vypráví o svých bojích, líčí své statečné kousky, vypráví o trofejích. Zpití vínem a ospalí nevědí, co mluví. Chrápou a pijí. Bojují i ve spánku. Když mají válečníci vstát, nemohou stát ani na nohou a při chůzi vrávorají. Služebnictvo se jim vysmívá, vynáší bojovníky ven a posazuje je na koně. Jako lodě bez kormidelníka se potácejí ze strany na stranu. Jestliže je někdo ze služebníků nepodrží, padají jako zranění na zem. Vrchol zábavy je, když je vynášejí na štítě. Ty, které jsi viděl ráno jako udatné bojovníky s hrozivým pohledem, vidíš večer zraněné beze zbraně, zabité bez boje, vyděšené bez nepřítele, třesoucí se ne vinou stáří, zvadlé v samém rozkvětu mládí jsou dětem pro posměch.

14. Kdo namíchal takovou hroznou číši? Kdo vlil tolik jedu do duší? Člověk sám se dostává do toho nebezpečného bahna a sám si svou výstřed­ností zaviňuje svou zkázu. Neomlouváme vás, kdo zvete přátele a propouštíte je jako nepřátele. Oč lepší by bylo, kdybys své víno vylil na zem. Ale i ta země se opije a přivolává šelmy, když ucítí vůní vína. Konečně jsou opilí, sotva vstoupí při vinobraní na vinici. Jak tě může těšit škoda, kterou jsi měl s vy­dáním na hostinu, když se ti za to nedostane vděku? Chceš, aby se lidé cítili dobře a nutíš je zemřít. Zveš na hostinu a vedeš je k hrobu. Slibuješ jídlo a přivoláváš muka. Nabízíš víno a naléváš jed. Všechno totiž, co škodí, je jed. Zbavuje smyslů, spaluje nitro, uspává, působí bolení hlavy. Víno má větší sílu než jed. Ano, má. Bůh ústy Mojžíše přirovnal víno k dračímu jedu, když řekl: „Jejich víno, jedovina dračí, krutý zmijí jed" (Dt 32,33). Právem dodal „proti němuž není lék". Mnohé totiž hadí jed uzdraví, opilství však nikoho. Jed poraní tělo, nikoliv mysl. Opilství vedle tělesné a duchovní smrti přináší i provinění. Mysli však i na jed hříchu podávaný pod jménem víno. O cizincích, kteří neznají Boha, pravil Bůh před dříve uvedenými slovy: „Jejich réva je z révy sodomské, z vinic Gomory, jejich hrozny, hrozny jedovaté, mají trpká zrnka" (Dt 32,32).

15. Myslíte si, že jsem se opil vínem a že jsem proto do kázání o postu vmísil tuto řeč. Kvůli těmto statečným mužům jsem řekl daleko méně, než řekl Pán. Slyšte, co řekl ústy Mojžíše! Slyšte, co je napsáno v Izaiášově knize! Pán se na ně takto obořil: „Běda těm, kteří za časného jitra táhnou za opoj­ným nápojem a až do setmění je rozpaluje víno. Citara a harfa, bubínek a píšťala jsou na jejich pitkách, ale na dílo Hospodinovo neberou zřetel a dílo jeho rukou nevidí" (Iz 5,11n). Komu platí ono „běda", komu soud, proč takové rozčílení? Každému něco, opilým vše. Běda totiž těm, kteří jsou večer opilí. A což teprve těm, kteří jsou opilí ještě před večerem a často už ráno? Běda platí bitkám. Svádějí bitky, teče krev a pak jdou k sou­du nebo jsou k němu voláni. Jsou souzeni jako viníci. Někdy dojde ještě k horšímu. Mysl opilého je vínem zakalena. On nemyslí na krále, ani na úřady, ani na bratrská a přátelská pouta, a chápe se meče. Když takoví zmožení vínem vystřízlivějí, nepamatují se, co dělali. Také za výtržnost dostanou zaslouženou odměnu. Pomlčím o zpěvu doprovázeném hrou na citeru a harfu, jichž se často při hostinách užívá, aby se vínem a zpěvem zvýšilo veselí. Mnozí podle perského zvyku přikazují přivést ženy právě tak opilé jako jsou sami, od nich přijímají číše, posazují si je na klín. Služba opilým, to je jakýsi posvátný obřad. Víno mají i barbaři a Římané jim milostivě dovolují, aby se v opilosti chovali jako svobodní lidé. Víno nepůso­bí jen opilost, ale i žízeň. Hebrejové nazývají každý nápoj, který opíjí, žízni­vým. Tedy ne neprávem „běda" těm, kteří už ráno chtějí pít. Měli by chválit Boha, předejít slunce a modlitbou uvítat Slunce spravedlnosti, které navštěvuje své a vychází jím vstříc, jestliže vstáváme kvůli Kristu a ne kvůli vínu a žízni. Zbožní zpívají hymny a ty držíš citeru? Zpívají žalmy a ty bereš harfu nebo bubínek? Právem „běda", poněvadž místo spásy volíš smrt. Sotva se rozední, již běží do krčmy, žádají víno, klepou se koberce, narychlo rozkládají lehátka k jídlu, stříbrné číše, pozlacené poháry se pokládají na stůl. Běda těm, kdo tohle vyhledávají, praví Pán. „Zlatým kalichem byl Babylón v Hospodinově ruce, opájel všechny země; pronárody pili jeho víno, proto pronárody třeštily. Avšak Babylón padne a roztříští se" (Jr. 51,7). Tedy zlatý kalich bude rozdrcen, je to Babylón. V moci Pána je, co udělá se zlatem, Boží hněv jej rozdrtí. Proč zlatý kalich? Aby svou krásou přilákal některé k pití. Kdo nemá zlatý, nahrazuje jej pozlaceným. Pomysli na svět­skou krásu: vidíš krásnou návnadu, ale bez obsahu. Ať tě nesvádějí zlaté a stříbrné nádoby! I my „máme poklad v křehkých nádobách" (2Kor 4,7). Apoštolova nádoba je křehká, ale je v ní Kristův poklad. Běda, kdo už ráno máte žízeň. Číše je ta zlatá nádoba a v té číši je smrtící jed, jed požitkářství, opilství. Kdo z něho pije, zavrávorá, padá. Vrávorá nejen tělem, ale i duchem, to je hřeší.

(Přeložil ThDr. Josef Novák. Převzato z Patristická čítanka, Česká katolická Charita, Praha 1988, 2. vydání. Mírně upraveno redakcí Revue Theofil.)

Od téhož autora:

Eliáš a půst 
Svatá Eucharistie
Matka Boží, vzor panenství 
Kříž Kristův nám navrací ráj 
O tajemstvích (De mysteriis) 
Kristus smířil svou krví svět s Bohem 
Je třeba zemřít s Kristem, abychom s ním žili  
Jeden prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš 
Tato svátost, kterou přijímáš, se uskutečňuje Kristovými slovy 
Duch Svatý - Učitel a Vůdce modlitby
O svátostech (De sacramentis) 
Otevři svá ústa Božímu Slovu  
Kristus nade všechno
Znalost Krista

Související články:

Ludvík Granadský: Půst  
Ladislav Pokorný: Postní doba
Hermas: O pravém postu a čistotě  
Luboš Bližňák: Půst v Písmu svatém
Athanasius Alexandrijský: Chvála postu
Luboš Bližňák: Význam křesťanského půstu pro současného člověka  
Jan Maria Vianney: Půst, modlitbu a almužnu za každých okolností 
Antonín Paduánský: O postu