Chtěla jsem jen a jen kříž

Sine dolore non vivitur in amore.

(Imitatio Christi)[1]

Když jsem novicmistrovou prosila, aby mě naučila se modlit, po čemž moje duše velice hladověla, vůbec nechtěla věřit, že bych to neuměla, když jsem do řádu vstoupila jako třiadvacetiletá. A když se o tom přesvědčila, řekla mi nejdříve: „Postav se před Pána jako prázdné plátno, čekající na malíře." Ale protože jsem tomu nerozuměla, přála jsem si, aby mi svá slova vysvětlila, ale neodvážila jsem se jí to říci. Ona mi však pravila: „Pojď, naučím tě tomu." A hned napoprvé, když jsem se modlila, mi svrchovaný Mistr ukázal, že moje duše byla tímto prázdným plátnem, na které on chtěl namalovat všechny rysy svého bolestiplného života, jenž celý uplynul v lásce, v odříkání, v odloučenosti, v mlčení a v oběti až k sebezničení; a že tyto rysy na to plátno vtiskne, až plátno očistí ode všech skvrn, jež na něm zůstaly, jak od záliby ve věcech pozemských, tak od sebelásky a lásky ke stvoření, k nimž moje svolná přirozenost byla nesmírně náchylná.

Ale toho všeho mne v tu chvíli zbavil, a když vyprázdnil moje srdce a zcela obnažil mou duši, zažehl v ní tak horoucí touhu milovat ho a trpět, že už mi vůbec nedopřál oddechu: pronásledoval mě tak moc, že mi už ne­zbýval čas na nic jiného než na přemýšlení, jak bych ho mohla milovat v sebekřižování...

Zakoušela jsem neukojitelný hlad po upokořováních a umrtvováních, ač­koliv je moje citlivá přirozenost živě pociťovala. Božský Mistr ustavičně naléhal na to, abych si je žádala, a to mi jich obstarávalo sdostatek. Neboť kdykoliv mi byla odepřena ta, o kterou jsem žádala, jako že jsem nehodná je konat, dostalo se mi jiných, kterých jsem nečekala, a tak protichůdných mým sklonům, že namáhajíc se o násilí, jež jsem si musela činit, jsem byla nucena říci svému dobrému Mistru: „Běda! Pomoz mi, protože ty jsi toho příčinou!" A on mi pomohl a řekl mi: „Jen poznej, že beze mne nemůžeš nic a já že tě nikdy nenechám bez pomoci, budeš-li svou nicotu a slabost vždycky nořit do mé síly."

Někdy mne poctíval tak, že mne zabavoval jako nejvášnivěji zamilo­vaný přítel nebo manžel nebo jako otec, raněný láskou k jedinému dítěti, ale i jinak, avšak pomlčím o tom, jak to na mne působilo. Řeknu jen, že mi v sobě ukázal dvojí svatost: svatost lásky a svatost spravedlnosti, obě přísné svým způsobem, které se na mně ustavičně cvičily. První z nich mi dala trpět jakýsi velmi bolestný očistec, aby se ulevilo duším, jež v něm byly drženy. A jeho svatost spravedlnosti, tak hrozná a obávaná pro hříšníky, mi dávala pociťovat tíži jeho spravedlivé přísnosti, nutíc mne trpět za hříšníky a „zvláště za duše, jež jsou mi zasvěceny, pro které ti ukážu a postupně dám pocítit, co musíš vytrpět pro mou lásku..." Po svatém příjímání mě žádal, abych mu opakovala obětování své svobody a celé své bytosti, které jsem mu již učinila, a vykonala jsem to z celého srdce. Ukázal mi nejdříve veliký kříž, jehož konce jsem neviděla, který však byl celý pokryt květy. „Hle, lůžko mých čistých snoubenek, na němž ti dám plně zakusit rozkoší své čisté lásky; postupně ty květy opadnou a nezůstanou ti než trny, jež tvé slabosti jsou jimi zakryty. Ale i pod těmi květy ucítíš jejich bodání tak živě, že budeš potřebovat všechny síly mé lásky, abys tu bolest snesla." Tato slova mne velice rozradovala, protože jsem si myslela, že tam nikdy nebude dost utrpení a upokoření ani pohrdání, abych mohla ukojit svou palčivou žízeň po nich, a že nikdy nenaleznu větší utrpení než to, jež jsem cítila proto, že nemohu dost trpět, neboť láska mi nedopřávala odpočinku ani ve dne ani v noci. Jeho sladkosti mne však rmoutily. Chtěla jsem jen a jen kříž, a proto bych chtěla vidět své tělo zahrnuto strohostmi nebo prací, jíž jsem si na­brala tolik, kolik mé síly mohly unést, protože... čím více jsem trpěla, tím více jsem uspokojovala tu svatost lásky, která v mém srdci zapálila trojí touhu, jež mnou bez ustání zmítala: touhu trpět, touhu milovat ho a přijímat a touhu zemřít, abych se s ním spojila.

Nestarala jsem se už ani o čas ani o místo, protože Nejvyšší mne doprovázel všude. Byla jsem lhostejná ke všemu, co se se mnou dělo, jsouc si jista, že když on se mi takto daroval bez jakékoliv mé zásluhy, jenom ze své dobroty, nikdo by mi ho nemohl odejmout, a proto jsem byla spokojená všude. Zkusila jsem to, když mě odvolali od mého zaměstnání a dali mi v zahradě hlídat oslici s oslátkem. To mě nemálo prohnalo, pro­tože jsem zvířata nesměla uvázat, a z obavy, aby nenatropila škody, jsem je měla zahánět jen v koutě, který mi byl označen; a zvířata pořád jen běhala a nedala mi pokoje až do večerního Anděl Páně, kdy jsem šla k večeři. Potom, zatímco ostatní se modlily část ranních hodinek, jsem se odebrala do stáje, abych zvířatům dala žrát. A byla jsem při tomto zaměstnání tak spoko­jená, že jsem se ani trochu nestarala o to, trvá-li to snad celý můj život; a Nejvyšší mi při tom dělal společnost tak věrně, že všechno to pobíhání mi vůbec nepřekáželo, neboť právě tehdy jsem dostala tak velké milosti, že jsem nikdy podobné nezakusila. Hlavně mě poučil o tajemství své svaté smrti a svého umučení; ale to nelze vystihnout perem a je to tak dlouhé, že jsem nucena o tom pomlčet; řeknu jen, že mi to dalo tolik lásky ke kříži, že ani chvilku nemohu žít a netrpět, netrpět ovšem tiše, bez útěchy, úlevy nebo soustrasti; a ne­umírat s tímto svrchovaným Pánem své duše, zavalena pod křížem uráž­kami, bolestmi, pokořením, zapomenutím a pohrdáním... a to mi zůstalo po celý život...

(Přel. M. R. Junová. Převzato s laskavým svolením České dominikánské provincie z revue pro duchovní život Na hlubinu, č. 10, 1947. Pro lepší srozumitelnost mírně jazykově upraveno redakcí Revue Theofil.)  

Od téže autorky:

První zjevení Nejsvětějšího Srdce 
Z dopisů sv. Markéty M. Alacoque

Související články: 

Juliana z Norwiche: Láska Kristova   
Anděla z Foligna: Být zcela přetvořen v Krista  
Kateřina Sienská: List bratru Tomášovi della Fonte
Terezie od Ježíše: Chci pro tebe, co jsem chtěl pro sebe
Hilda C. Graef: Svatá Gertruda Veliká, mystik Božského Srdce
Mechtilda Magdeburská: Jak za dnů bolestí zjevuje Kristus své rány 
Richard Garrigou-Lagrange: Eucharistické Srdce Ježíšovo a jeho dokonalé darování  
Cyril Alexandrijský: Skrze kříž se Kristus stal Králem nad světem  
Ludvík Maria Grignion z Montfortu: Okružní list přátelům Kříže 1  
Brigita Švédská: Jak byl Kristus bičován a odsouzen k smrti 
Tomáš Kempenský: O rozjímání nad Kristovým utrpením 
Růžena z Limy: Kříž - jediné pravé schodiště do ráje
Richard Špaček: O bohopoctě vtěleného Krista 
Juliana z Norwiche: Osmé zjevení Boží lásky 
Elisabeth Leseur: Per Crucem ad Lucem
Bonaventura: O Božském Srdci Páně 
Silvestr Maria Braito: Kristus Král  
Jindřich Suso: Před ukřižováním
Silvestr Braito: Kříž nad vodou
Silvestr Braito: Cesta kříže 
Bonaventura: Pod křížem

Poznámky: 

[1] „Bez bolesti nelze žít v lásce." (Tomáš Kempenský, Následování Krista, 3,5,7)