Liturgie, liturgický

Liturgie, liturgický

(z řec. λειτουργια [leitúrgia] - „veřejná služba", „služba lidu"; složenina z řec. λειτος [leitos] - „patřící lidu", „veřejný", a εργον [ergon] - „práce", „čin", „skutek")

Liturgie je podle Pia XII. (encyklika Mediator Dei) veřejné uctívání, které prokazuje náš Spasitel jako hlava Církve nebeskému Otci a které v oběť přináší společenství křesťanských věřících svému Zakladateli a jeho prostřednictvím věčnému Otci. Krátce řečeno představuje úplnou a dokonalou bohoslužbu mystického Těla Ježíše Krista, totiž Hlavy a údů. Liturgií podle Pia XII. vykonává Církev především svůj kněžský úřad, a to mší svatou, udíleníím svátostí a modlitbami církevních hodinek. Protože církevní bohoslužby během času a v různých krajinách dosáhly různého vývoje, rozeznáváme liturgii východní a liturgii západní. K východní dnes náleží především řeckobyzantská liturgie, která v zásadě vychází z liturgie sv. Jana Zlatoústého a sv. Basila, arménská, maronitská, západosyrská, syrsko‑chaldejská, syrsko-malabarská a koptská. Západní liturgie je dnes reprezentována vlastně jen liturgií římskou. Mimo ni, spíše jenom jako výjimky, existují ještě: milánská čili ambrosiánská (ve staré církevní provincii Milán), mozarabská (v jedné kapli dómu v Toledu a několikrát za rok v Salamance), bragenská (Braga v Portugalsku) a zvláštní liturgie některých řádů (dominikáni, obutí karmelitáni).

[Převzato z Jan Merell: Malý bohovědný slovník, Česká katolická charita, Praha 1963, a upraveno redakcí Revue Theofil.]