Odvaha k rozhodnutí

1. Uvedení

Rozhodnutí. Slovo, jehož obsah naplňujeme skutečností každý den a možná několikrát. Co se za ním skrývá? Co jej předchází a jaké má účinky pro můj konkrétní život? Pokud si kladeš, milý čtenáři, podobné otázky, pak právě kniha Odvaha k rozhodnutí je pro Tebe jako stvořená.

2. Krátce o autorech

Autorka není v našich zeměpisných šířkách moc známá. Její zkušenost s duchovním doprovázením, s formací laiků a s organizací skupin hnutí MCC-Hnutí vedoucích pracovníků z řad křesťanů a Společenství křesťanského života, stejně jako spolupráce s novinářem Christophem Henningem, může vzbudit důvěru i očekávání. Čím asi osloví řeholnice z kongregace Auxiliatrice žijící ve Francii a frankofonní Africe nás, náročné čtenáře z Čech, laiky či zasvěcené? 

3. Stručný obsah knihy

Podíváme-li se na obsah, vyplynou základní témata, jimiž se Marie Luce-Brunová zabývá:

1. Rozhodovat se patří k životu
2. Pocit pnutí
3. Touha
4. Odvážně se rozhodnout
5. Čas k rozhodnutí
6. Dobrá rada
7. Kolektivní rozhodnutí
8. Rozhodování je tvořivé
9. Přijetí reality
10. Cesta k dokonalému štěstí

4. Podrobněji o kapitolách

První tři kapitoly by se daly sjednotit pro názvem Rozhodování jako denní chléb člověka.  Ačkoli každý z nás zažívá období radosti i období smutku, stále má schopnost se rozhodovat a je pozván, aby rozhodnutí zasadil  do konkrétní osnovy svých dnů. Objevuje v hloubi srdce touhu, která je pravým ukazatelem toho jednoznačně dobrého, co stojí za to uskutečnit a směřujícího k pravému životu.

Zmíním druhou kapitolu, která je podle mě velmi užitečná. Osnova našich dnů je utkána z úplně protichůdných období: nadšení a nechuti, radosti a smutku, občerstvující živosti a znavené malátnosti. Uvědomění si této skutečnosti je dobrým předpokladem správného rozhodnutí. K vytrvání v realizaci rozhodnutí v době nechuti nám může pomoci nejen vyhlížení změny období, která přirozeně nastane, ale např. také laskavé zacházení se sebou samým... „dopřát si pravidelný a dostatečný spánek ... najít si osobu, se kterou můžeme mluvit o své těžké situaci" (s. 28). 

Odvaha je tématem čtvrté kapitoly. Podobně jako loď na moři se může nechat zmítat vlnami bezcílně nebo může být cílevědomě řízena, také náš život můžeme nechat samovolně plynout zmítáni svými choutkami nebo vnějšími tlaky bez zásad a smyslu, nebo můžeme zcela vědomě vzít kormidlo svého života do rukou a utvářet jej vlastními rozhodnutími.[1] Neznamená to, že naše rozhodnutí musí být vždy bezchybná. Podstatné je najít odvahu aktivně jednat, vzít zodpovědnost, stávat se víc a víc člověkem. Nejde o záležitost energických a vitálních jedinců. „Každý je schopen na základě svých poznatků a zkušeností učinit důležitá rozhodnutí" (s. 49). Zároveň rozhodování neleží jen v oblasti velmi závažných věcí. Každodenně musíme rozlišovat a volit v mnoha maličkostech. A odvahu k dalším rozhodnutím nám může dodat to, že většinou se rozhodujeme správně.

Zpravidla je žádoucí nechat si na rozhodnutí dostatek času (navzdory tlaku např. okolí). Pro zvážení všech okolností, naslouchání Božímu slovu a svému svědomí[2], případně poradu s další osobou je zpravidla potřeba několika dnů, někdy týdnů. Zároveň existují rychlé formy rozhodnutí a jsou dokonce evangelijní - viz volba apoštola Matěje (Sk 1,24-26).

„Babo, raď, aneb má při rozhodování místo druhá osoba?", na tuto otázku nalézáme odpověď v šesté kapitole. Ne každému můžeme svěřit svoje vnitřní rozpory, boje a hledání. Nalezneme‑li však moudrého doprovázejícího, může nám být velmi nápomocen při procesu rozhodování. Autoři zmiňují podstatné rysy jeho chování při rozhovoru: ukázat na aspekty, které nebyly dosud zmíněny, pozorné naslouchání, aby si doprovázený mohl vše pojmenovat a ujasnit, zákaz dávání rad typu: „já bych na Tvém místě...". Jistě v ovzduší důvěry a zakoušené podpory se člověk mnohem snadněji odhodlá pravdivě věci pojmenovat, konkrétně se rozhodnout a odvážně začít rozhodnutí uskutečňovat.

Sedmou kapitolou o kolektivním rozhodování autorka nabízí velmi žádoucí rozšíření pojednání o tématu pro komunity, pracovní týmy a jiná společenství. Ukazuje na dva základní pilíře: prvotní plán a každodenní život. Ve skupině je třeba podporovat otevřenost, respekt vůči myšlenkám druhého, připomenutí toho, co skupinu spojuje a přijetí rozhodnutí všemi členy skupiny. Rozmanitost názorů je žádoucí, po dostatečně dlouhém procesu diskuze a hledání řešení se také ti, kteří měli jiný pohled, podřídí společnému závěru rozhodnutí bez nutnosti popřít či nějak maskovat tuto jinakost. V budoucnu to může být zdrojem obohacení a oživení.

Kdo má pocit zmaru, bezvýchodnosti situace, může v osmé kapitole objevit tvůrčí potenciál vlastního rozhodnutí. Každé rozhodnutí otvírá nové možnosti, nová rozhodnutí, a tím člověk roste, utváří se. Příběh vězně, který se rozhodl podělit o kousek chleba a vytvořil tak nové vztahy mezi devíti spoluvězni na cele, je toho povzbuzující ukázkou. Také vyjádření novinářky o mladém Stephanovi nás může motivovat k překonání přirozených obav doprovázejících každé rozhodnutí.[3] Zároveň si uvědomujeme, že jsme sami sebe nestvořili ani se dál netvoříme, ale máme podíl na působení Boha-Stvořitele.

Realita nás často velmi omezuje. Zdá se, že zde není místo pro rozhodnutí, a přece: můžeme se rozhodnout přijmout toto omezení. Starší člověk, který ztrácí sluch, se často nejprve zlobí a odmítá tuto skutečnost. Podaří-li se mu postupně se s tím smířit a pořídit naslouchadlo, jeho kontakt se světem bude znova navázán. Nebo příklad mladé řeholnice, která vstupovala do řádu s úmyslem odjet na misie do Afriky, ale ukázalo se, že její vážné zdravotní problémy to znemožňují. Jak reagovat na tak tvrdé omezení životního ideálu? Odejít z kláštera nebo sladit své touhy s realitou? A co lidé s postiženým dítětem nebo navštíveni smrtelnou nemocí? Můžeme se mnohému s úctou učit, jako u teoložky Nicoll Carréové.[4]

Jak souvisí štěstí s rozhodováním, ukazují autoři v poslední kapitole. Mají odvahu ukázat na obtížnost přijetí reality a zároveň směřují čtenáře k cíli, k pravému štěstí, jež nastiňují v životě s nerozděleným srdcem, v životě vyjití ze sebe.

V závěru přichází stručné shrnutí s definicí dobrého rozhodnutí a povzbuzení, abychom se nebáli rozhodovat i v našich omezených možnostech a nedokonalé vnitřní svobodě. 

5. Nástin hodnocení

Četné citace užívané v celé knize a vhodné příběhy z různých situací, lidí starých i mladých, mužů i žen barvitě dokreslují jednotlivé aspekty témat a uvádějí blíže k praxi: sv. Ignác z Loyoly (zakladatel jezuitů), Alain Berthoz (neurofyziolog), Etty Hillesum (Židovka se zkušeností koncentračního tábora), Dolette Nys-Mazueová (spisovatelka), Jacques Delors (kandidát na prezidenta Francie), Catherine Chaineová (matka postižené dívky) a další.

V závěru je zmíněna důležitost rozhodovat se v přítomnosti s výhledem na budoucnost. Chybí mi zde zmínka o minulosti. V samotné knize je to vyjádřeno několikrát, že obvykle zvažujeme zkušenosti nabyté z minulých rozhodnutí.

Myslím, že čtenáři ocení přehledné členění textu do odstavců, odlišení typu písma pro citace a poznámky uvedené hned na dané stránce. Epizoda ze života Václava Havla může naplnit očekávání příhody „někoho známého" mezi mnohými méně známými.

6. Doporučení

Knihu mohu vřele doporučit. Je vhodná nejen pro mladé lidi, kteří stojí před velkými rozhodnutími a snaží se na ně dobře připravit, ale též pro střední generaci a lidi věkem pokročilé, neboť zde mohou nalézt zajímavé impulzy pro přijetí reality nebo nastartování větší či menší životní změny, které by možná uvítali, ale nevědí, jak na to.

Dovolím si nabídnout několik tipů jako rozšíření:

• Sir 15,14
• Gaudium et spes, odst. 17: Vznešenost svobody.
• Ignác z Loyoly: Duchovní cvičení, Velehrad 2002 (lépe v praktické formě :-) )

7. Citace

• „Schopnost rozhodovat se je tedy, jak vidíme, bytostně lidským projevem, a co víc, projevem polidšťujícím." (s. 11)
• „...každý znás je Bohem chtěný, pro každého znás má Bůh svůj plán, po každém znás Bůh touží. Toto hluboké přesvědčení nám pomůže vobdobí nejtěžšího rozhodování, přestože prožíváme různé pochybnosti." (s. 21)
• „Proč se student rozhodne pro studium medicíny? Chce se věnovat nemocným lidem, kteří trpí. Jeho rozhodnutí má kořeny vhluboké touze pomáhat lidem a tak zakoušet pocit štěstí." (s. 32)
• „Každé rozhodnutí nás uvádí do pohybu, do určité nerovnováhy, ale zároveň nás posouvá dopředu i vobyčejném životě." (s. 46)
• „Rozhodnutí je i to, když se nechceme rozhodnout za každou cenu a okamžitě." (s. 53)
• „Rozhodnout se dokážeme tehdy, když se dokážeme vzdát dalších možností..." (s. 57)
• „Schopnost říct ‚ne‘ je jednou ze základních podmínek svobodného rozhodnutí." (s. 71)
• „Zbavit se strachu, vydat se do neznáma, to je namáhavá práce, která vyžaduje mnoho odvahy." (s. 98)
• „Ano, stane se, že životní události nás donutí ‚rozhodnout se začít nový život‘. Jde například o situaci, kdy jeden zmanželů zemře a druhý se musí naučit žít sbolestí odloučení po mnoha letech společného života." (s. 111)
• „...k pravému štěstí vede rozhodnutí vycházející zkonkrétní situace... Svobodné rozhodování se uplatňuje tam, kde žijeme, vkonkrétních mezilidských vztazích." (s. 118)

Od téže autorky:

Hlas jemného vánku  

Poznámky:

[1] „Svoboda nespočívá v tom, že děláme to, co chceme, ale že chceme to, co děláme," rád říkával otec Francois Varillon. (Joie de croire, joie de vivre = Radost z víry, radost ze života, Bayard 1991, s. 241. ), s. 45.

[2] Rozhodování Václava Havla z knihy Dopisy Olze, zda zaplatí jízdné v tramvaji nebo ne, ukazuje na obecný dialog člověka se svým svědomím (s. 61-62).

[3] „...uvědomil si, že nic není předem dáno, že všechno se tvoří den za dnem, často v mlze... Je zjevné, že má v úmyslu vyhrnout si rukávy a pustit se do stavby své katedrály"(s. 95).

[4] „Ve chvíli, kdy jsem přijala svou smrt, jsem zakusila plnost života... Teprve když jsem svůj život ztratila, poznala jsem, že mi nikdy nepatřil, ale že jsem ho dostala jako dar. Všechno se zjednodušilo" (s. 115).