Eberhard Schockenhoff: Vykoupená svoboda

Eberhard Schockenhoff (*1953) je profesorem morální teologie v Řezně. Působil také na katolických teologických fakultách v Tübingenu a ve Freiburgu.

V předmluvě si klade otázku, na kterou chce v knize odpovědět: „Jaký vztah mají autonomie a svoboda člověka k sebezjevení Boha jako lásky a k projevu této lásky v životní realizaci člověka, který se podle něho nechá utvářet?“

Francouzská revoluce chtěla dát morální základ požadavkům politických změn a prosazovala hesla svobody, rovnosti a bratrství mezi lidmi. Svoboda postupně získala přednostní postavení mezi všemi morálními hodnotami a současná společnost ji uznává jako hodnotu nejvyšší. Ostatní hodnoty jsou chápány pouze jako podpůrné ideálu svobody. Svoboda je vnímána jako individuální autonomie.

Vzniká napětí mezi křesťanstvím a moderní kulturou. Poselství evangelia, nabídka Boží milosti a následný akt víry, předpokládá, že se člověk zříká svého sebepotvrzení a celý se v plné důvěře odevzdává Bohu. To jakoby protiřečí modernímu chápání, kdy se člověk sebezmocňuje a bere svůj život do vlastních rukou a brání se nejistotám bytí za pomoci výdobytků vědy a techniky. Dnešní lidé odvrhli náboženství, v jejich obraze světa nemá Boží jednání žádné místo a žijí v přesvědčení, že jsou odkázáni sami na sebe. Nechápou Boží milost jako událost, která jak na straně Boží, tak i na straně člověka svobodu předpokládá a umožňuje.

Zrod moderního světa, reformace a konfesionalizace křesťanství, vznik národních států, zámořské objevy nových zemí, pokroky ve vědě a technice otřásly tehdejším obrazem světa. Teologie musela reagovat na radikálně změněný svět a nově vymezit pozice křesťanství a církve. Na jedné straně vedl objev Ameriky a protest proti zotročování indiánů k novému teologickému uvažování o přirozených právech lidí a o rozumem poznatelných zákonitostech společné přirozenosti. Na druhé straně teologie stále více zdůrazňovala Boží svobodu vůči světu a absolutní volnost jeho milosti a tím vytvářela propast mezi křesťanskou zvěstí o spáse a sekularizovaným světem. Vedlo to k morálnímu zisku uznání přirozených práv všech lidí, ale v teologii k dualistickému rozdělení přirozenosti a milosti, které posílilo schizma mezi křesťanstvím a vznikající autonomní kulturou svobody.

V polovině 19. století se Maurice Blondel pokusil tyto problémy vyřešit ve svých nábožensko-filozofických analýzách lidského chtění. Lidská vůle po něčem touží a když toho dosáhne, žádá něco nového. Každé naplnění se obrací k dalšímu žádání, činy člověka tedy nikdy nevedou k cíli, v němž by se mohl dovršit. Tato nenaplnitelnost lidského snažení vede k paradoxu, že člověk nenachází štěstí v tom, čeho již dosáhl, ale vždy v tom, co je ještě před ním. V současné době žijeme v ekonomii přání, kdy je nám podsouváno, že koupí nové voňavky, šatů či automobilu dosáhneme šťastného naplnění. Hned však toužíme po něčem jiném, hromadíme zbytečnosti a v člověku se usazuje pocit životního znechucení. Člověk je zklamán, ne proto, že by se musel omezovat, ale proto, že má takřka vše a přesto nedosahuje trvalého štěstí. Nekonečná touha člověka může být naplněna pouze zvnějšku. Svobodnou iniciativu, s níž se Bůh člověku zjevuje, nelze odvodit z přirozené touhy člověka, přesto nachází shodu s lidským „láskyplným očekáváním neznámého mesiáše“.

Na Blondela navazují Henri de Lubac a Karl Rahner a chtějí dokázat lidskou zaměřenost na svobodné Boží sebesdělení. Lubac se mimo jiné opírá o mnoho příkladů z děl patristické doby. Rahner říká: „Skutečný člověk jako skutečný Boží partner má být schopen Boží lásku přijmout jako to, čím tato láska nezbytně je, totiž jako svobodný dar.“ Na Karla Rahnera navazuje II. vatikánský koncil, který proklamuje univerzální respekt ke svědomí každého člověka a k jeho svobodě založené na osobní důstojnosti bez zábran usilovat o pravdu a poznanou pravdu následovat. Pravda se totiž může člověku zjevit pouze svým svobodným sebedokazováním, a to tak, že ji člověk ve svobodě přijme. Z toho vyplývá možnost chápat událost Zjevení jako komunikativní výměnu mezi Bohem a člověkem a jako setkání mezi konečnou svobodou člověka a nekonečnou svobodou Boží.

Eberhard Schockenhoff píše: „Tím, že se Bůh zjevuje ve svém nejhlubším bytí jako láska, vystupuje v události Zjevení apel na svobodu protějšku: každé lásce je totiž vlastní, že milující chce být v lásce opětován a že mu očekávaná láska může dostačit pouze tehdy, pokud je mu milovaným svobodně projevena.“

Svoboda člověka je nezbytná. Nemůže se však obracet jen na svobodu vlastní, musí chtít i svobodu bližního. A chtít svobodu druhého – to je vztah, který existuje v lásce milujících, připravenost obětovat se pro druhého. Láska z donucení není láska a svoboda je tak nezbytným předpokladem lásky.

Ježíšovo životní svědectví nám ukazuje, co je svoboda ve svém nejvyšším dovršení a představuje obraz člověka, jak jej původně zamýšlí Stvořitel, jako bytost svobodnou od znetvoření hříchem, svobodného od úzkostných starostí o sebe sama a jako člověka plně otevřeného lásce k Bohu a bližnímu.

„Člověk, který se otevírá Boží lásce a nechává se jí proměňovat, se k Bohu vztahuje jako svobodný, Boží milostí uzpůsobený orgán, který spolujedná ve světě tak, že jednání Boží a působení člověka vzájemně zapadají do sebe,“ říká autor knihy.