Hukl a Reynkarnace aneb Když Reynek zpívá

  

Není to tak dávno, co jsme na stránkách Revue Theofil představili významného katolického umělce Bohuslava Reynka a jeho výtvarné i literární dílo, které je stále velmi inspirující. Důkazem této neustávající inspirace je i moravská hudební skupina Hukl, které v září u firmy Indies Scope vyšlo album Reynkarnace, jež vesměs obsahuje zhudebněné básně právě Bohuslava Reynka.

O této desce, která předkládá 21 jemných a křehkých písní, jež bez skrupulí přesahují folkový žánr do oblastí lidové či alternativní hudby, jsme si jednoho říjnového večera povídali s kytaristou, zpěvákem a skladatelem skupiny  Petrem Hudcem. Dostali jsme se tak nejen k jejich čerstvé desce, ale i k povídání o Bohuslavu Reynkovi a mnoha dalších tématech.

 

O skupině

Mohl by jsi jen tak v krátkosti představit vaši skupinu lidem, kteří se s vámi ještě nesetkali?

Skupina HUKL - základ tvoří duo Hudec a Kloupar, proto název HUKL. My jsme s tím Karlem Klouparem hráli písničky o dvou kytarách. Tím rejstříkem nástrojů je to docela omezené, co by člověk chtěl sdělit hudbou, takže jsme postupně přizvali houslistu Petra Číhala a basistu Ondřeje Maňáka. Peťa Číhal je folklórní muzikant a basista je zase jazzman, takže tím pádem je to i žánrově košaté.

A kdy jste se začali formovat? Kdy vznikla tato vaše formace?

S Karlem hrajeme někdy od roku 2000 a tady ta čtyřčlenná sestava vznikla asi v roce 2005.

A ti dva další členové už jsou stálými členy? Není to tak, že by jenom hostovali?

No, v podstatě jsme si na sebe zvykli a utvořili takové uskupení, kdy je možné vést dialog. Hlasovat se nedá, protože jsme zase čtyři, ale hudebně je možné vést dialog, kdy třeba housle si odpovídají s elektrickou kytarou nebo třeba se někdy pustí do odvážnějších sól i ta basová kytara... Já většinou hraji základ k těm písničkám a každopádně je to pestřejší. Ostatně kytary mají spíš krátce znějící tón a třeba ty housle vyjádří mnohem víc melancholie a třeba elektrická kytara takové ty progresivnější, dynamičtější tóny. No ale nemusí to být pravidlem, nástroje si můžou zase ty role jakoby prohodit.

Za ta léta vašeho působení cítíš tam nějaký posun - jak v té hudební rovině, tak i v nějaké vnitřní, že třeba na začátku byl nějaký úmysl, který se teď posunul někam jinam?

Tak ono jakoby v té hudbě je člověk pořád na cestě a dívá se na všechno, co předtím vytvořil, jako na nějaký historický dokument a materiál, kterému se někdy zasměje, někdy z něho může něco vzít, ale ta hudba vůbec je pořád vždycky cesta a hlavně když se člověk ohlédne, tak tam určitě vidí nějaký vývoj. Takže pořád jsme na cestě.

A co vás na začátku ovlivnilo, co bylo takovými impulsy, že jste do toho šly? Byli to nějací interpreti nebo vzory? Měli jste nějaké vzory?

Spíš jde o to, že ta deska (Reynkarnace - pozn. red.) je v naší tvorbě nějakým způsobem specifická. Já si skládám vlastní písničky, tedy ne jenom hudbu, ale i texty, a tam jsou třeba nějaké vzory nebo člověk nějak cestuje, a já doufám, že se jedná o hudbu, řekněme, spirituální nebo duchovní v tom nejširším slova smyslu. Já jsem věřící člověk a jsem alergický na takové ty přeslazené křesťanské písničky. Já vždycky říkám, že jsem diabetik, co se týká sladkých textů, a přitom mám potřebu se vyjadřovat i k tématům víry, a to ne jenom, takže vytvářím něco, co je spíš v rovině poetiky a tady tuhle cestu prošlapává třeba Cymbelín nebo, já nevím, koho teďka zrovna uvést, třeba bratři Ebenové - vždyť to jsou třeba písničky duchovní v tom nejširším slova smyslu, i když zase ne jenom, mají i jiná témata. Takže já jdu cestou takové duchovní poetiky, ne sladké mystiky, to co se týká mojí tvorby, a specifickou část toho, co děláme, tak je vztah k panu Reynkovi. Mám jeho poezii velice rád, začetl jsem se do ní a natolik odpovídala mému myšlení nebo mým pocitům, že jsem ji začal zhudebňovat Ta poezie jakoby ve mně začala znít svojí vlastní melodií a tak skutečně vznikly písničky. S jeho poezií mě seznámili jednak pan profesor na škole v Luhačovicích, ale taky krásné album Ivy Bittové a Vladimíra Václavka Bílé inferno. To album považuju za možná nejkrásnější hudební nosič, který vznikl za celá devadesátá léta - a právě oni tam mají nádherným způsobem zhudebněné mnohé z Reynkových básní. Je z té desky cítit takové to ticho i pokora, a vůbec Ivu Bittovou i Vladimíra Václavka považuju za jedny z nejlepších českých hudebníků a moji největší inspiraci.

Takže Reynkarace je specifická věc, nechci říct v kontrastu, ale spíš jako takové doplnění k tomu, co děláme jinak.

Takže je to jakoby takový souběžný projekt...

Přesně tak.

Není to tedy, že byste se teď do toho zcela vrhli, že teď prostě jenom Reynek, ale máte i svoje věci a vedle toho projekt Reynkarnace...

Přesně tak. Ony ty básničky odpovídají pocitům, které má člověk na podzim nebo v zimě a jakoby člověk, když má takové ty vodové zašroubovací barvičky, tak jsou tam ty dvě kolečka - jedno je s barvama třeba jako žlutá, červená, oranžová, a na tom druhém kolečku je ta modrá, zelená, hnědá, takové ty studené tóny, takže u Reynka jsou to právě ty studené tóny. My jsme třeba i obal pojali tak, že se tam vlastně střídá modrá a hnědá v podkladu - takové ty reynkovské barvy, a tomu odpovídá vlastně i období, kdy se asi člověk do jeho poezie začte, tedy na podzim. Takže my, když sestavujeme koncertní pásmo, v zimě nebo na podzim sáhneme víc po Reynkovi nebo ten pořad uděláme jenom z Reynkových básní, kdežto třeba na jaře nebo v létě zařazujeme zas víc mých písniček. Nicméně těch básniček bylo tolik, že vystačily na samostatný projekt Reynkarnace.

 

O nahrávání a desce

A to album jste si nahrávali na vlastní náklady nebo vám vyšlo vstříc Indies? Nebo oni potom zrealizovali pouze to vydání?

My jsme si vlastně uhradili veškeré náklady spojené s natočením a předali jsme jim hotový materiál, jak se tomu říká „master", kde byly všechny ty písničky vyčištěné, zmixované, nahrané, a oni velice velkoryse vydali naše cédéčko v nějakém nákladu, asi, já nevím, 1.000 nebo 1.500 kusů, ale pojali to velkoryseji, co se týká toho provedení, že na titulní straně se objevila Reynkova grafika, ten booklet obsahuje texty pana Reynka, fotografie z Petrkova, takže si myslím, že to velice důstojně reprezentuje a jakoby motivuje i zájemce o tuto desku, aby si ji koupili a nepřepalovali, protože, si myslím, že to je hezky provedené, že je třeba i hezké něco takového mít doma.

  

Takže tu grafickou úpravu dělal člověk, který je z okruhu Indies?

Ano, ale my jsme se na tom velice intenzivně podíleli, ať už tím, že jsme dodali všechny fotky, všechny text, a taky vlastně i ty nápady, že třeba to bude právě ta Reynkova grafika, že tam bude celým albem probíhat motiv ptačích stop, takže to byl takový dialog a je to v podstatě naše společné dílo.

A kde se nahrávalo? V jakém studiu?

Nahrávalo se to ve studiu π-vox [pí-vox] pánů Nečase a Klementa. Je to v brněnských Židenicích, takové „starosvětské studio". Hudební režiséři jsou starší pánové, kteří mají vztah k akustické hudbě a k nahrávání přistoupili s pokorou a takovou cimrmanovskou radostí, takoví správní pánové.

Když jste to nahrávali, tak jste už věděli, komu to dáte na vydání nebo jste na Indies padli teprve až po nahrání tohoto materiálu?

My jsme 2. listopadu v roce 2005 hráli živě tyto písničky na rádiu Proglas. Živé vystoupení se vydařilo a my jsme si z tama odnesli potom i nahrávku, která byla svým způsobem reprezentativní, protože ten zvuk byl opravdu hezký. Nabídli jsme jakoby takovou prvotinu právě Indies, jestli by třeba měli zájem nám vydat cédéčko, pokud bychom ho znovu a kvalitně nahráli. Oni si vlastně na základě té nahrávky udělali svůj názor, líbilo se jim to, takže řekli: „Pokud to dopadne dobře, bude se nám líbit i ta finální verze, tak bychom byli ochotni se bavit o vydání." Takže jsme se na tom nakonec skutečně dohodli a měli jsme jakoby takový prvotní příslib, že by byli ochotni to vydat.

A proč zrovna Indies?

Já myslím, že teďka v té situaci a u hudby, kterou hrajeme, je to svým způsobem ta nejlepší varianta, jaká mohla nastat, že to je značka kvality, že o nich je známé, že nevydají cokoliv, ale že si pečlivě vybírají, který projekt podpoří, takže skutečně jak posluchači, tak i třeba recenzenti, když vědí, že dané album vydalo Indies, tak k tomu mají jakoby větší důvěru, takové předpochopení v tom pozitivním slova smyslu. Navíc oni mají distribuční síť, takže my, kdybychom si vydali cédéčko nákladem jako poměrně neznámá kapela, tak bychom to nabídli svým nejbližším přátelům a tím by to asi skončilo. Takto máme záruku, že se ty písničky můžou dostat k lidem, kteří třeba navštěvují obchody, kde Indies má svoji distribuci.

Já si myslím, že Indies je v jistém slova smyslu prestižní značka, že je to taková značka pro „opravdovou hudbu".

To souhlasím.

A kdy přesně ta deska vyšla?

My jsme ji nahrávali rok a půl a vydali nám ji 1. září letošního roku (2007 - pozn. red.).

 

Reflexe desky

Jsi s tou deskou spokojený, jak dopadla, nebo tam cítíš ještě něco, co byste, když byste mohli, ještě dotáhli nebo naopak neudělali?

Já myslím, že asi na takové hodnocení je i pro mě příliš brzo. Já můžu říct, že jsme se tomu věnovali opravdu na maximum, že jsme to udělali, jak nejlíp jsme mohli, že to trvalo ještě déle, než jsme si představovali a myslím si, že ta deska je krásná. Ale na druhou stranu člověk udělá takovou jakoby tlustou čáru a říká si, že budeme třeba dělat další projekty a třeba na nich bych chtěl zlepšovat nějaké deficity, co tam máme.

Jeden takový soukromý deficit, který si uvědomuju, je třeba zvuk elektrické kytary, že jsme tam měli nějaké levnější combo, a nebo třeba ten náš kytarista se tolik nezabýval ještě zvukem. A dneska takovýto trend je, takže si myslím, že bysme mohli rozehrát ještě větší paletu nálad tím, že bychom třeba zkvalitnili tady tenhle nástroj.

Na druhou stranu, my jsme si tam pozvali šest hostů - klarinet, saxofon, cimbál, akordeon, bicí, takže možná jestli budu přemýšlet do budoucna, tak možná by byl i ten zvuk nějakého dalšího cédéčka nebo toho, co bychom dále dělali, komornější.

  

Takovou vyjímkou na té desce je první skladba. Tu jsem složil já, jmenuje se Míjení a pojednává o životě pana Reynka a jeho manželky Suzanne. Jeho manželka byla francouzka, francouzská básnířka, a i vlivem komunismu a dalších nepřízní osudu zůstala trvale tady. Už nejezdili do Francie, jako třeba za mladých let, kdy střídali místa, kdy v zimě byli ve Francii v Grenoblu a v létě naopak v Petrkově na Vysočině, takže zůstala trvale tady a ona to brala trošičku jako vyhnanství. Připadala si jako „zapomenutá kůrka chleba za postelí", jak to píše někde v dopise. Takže takový stesk a smutek tady z tohohle jejího pocitu jsem nechal na té desce vyjádřit tím, že jsme zaangažovali akordeonistku Kláru Šmahelovou, která vytvořila šansonovou reálii. Na desce se třeba objeví harmonium - tak to je zase takový názvuk kostela. Jestliže jsem uslyšel v těch písničkách zase názvuky lidových písniček, tak proto mě vedlo zhudebňování k takovým jakoby variacím lidové melodie a zaangažování cimbálu nebo klarinetu, který je velice melancholický. Naopak dynamickou stránku desky obstaral saxofon nebo elektrická kytara. Bicí Jožky Fojty taky hrají dynamicky nebo v takové perkusní podobě jenom tak jakoby různě „šustí" a zdobí tu desku, takže má to mnoho poloh.

A už máte nějaké reakce, třeba i z těch podzimních promo-koncertů nebo třeba od posluchačů na vašich stránkách a podobně, jak to přijímají nebo jak se jim to líbí? Nebo třeba i co se týče samotného toho ztvárnění těch Reynkových básní - tys říkal, myslím, že někdo se může cítit ublížen Vaším uchopením těch básní, tak jestli jste měli konkrétně i takové reakce?

Jednu takovou reakci jsem zaznamenal, ale já jsem si už na tom cédéčku, na tom obalu sám napsal takovou, nechci říct obhajobu, možná spíš takové vyznání, kde se vyjadřuju i tady k tomuto. A myslím si, že Reynkova poezie nebo vůbec hudba potřebuje dvě složky - hudebníky, kteří ji tvoří a posluchače, kteří ji poslouchají, a ta vstřícnost musí být na obou dvou stranách. A my se spíš setkáváme s tou vstřícností - buďto je tím někdo velice zasáhnutý nebo oslovený anebo nám jakoby přiřkne tu uměleckou svobodu a řekne: „Vy máte takovou cestu, ale já to vnímám jinak." Ostatně taková je dnes celá doba. „Postmoderní člověk" řekne: „Žij si svůj příběh a nech mě žít ten můj." Takže dneska, v té dnešní době se tak ostré a odmítavé konfrontace nekonají.

A ty příznivé?

Samozřejmě u - v uvozovkách - „obyčejných" posluchačů je to prostě vyjádřeno tím, že řeknou, že se jim to velmi líbí, že si to často poslouchají. Vybroušeným způsobem reagují na CD hudební kritici, kteří ostatně jsou taky posluchači a nedá se je brát jenom jako nějaké patology cédéček. Velice mě potěšila vnímavá reakce hudebního publicisty Vladimíra Vlasáka. Dokonce říká, že ty písničky jsou někdy až krystalické a že se snažíme jít k srdci posluchačů a že jsme k tomu přistoupili jakoby až „mišíkovsky" nebo odvážně až „mišíkovsky", tak to bylo takové velice potěšující, protože já tohohle pána považuju za člověka, který ne že si to poslechne ve sluchátkách při párku s rohlíkem a ještě se stačí přitom s někým bavit a jakože něco napíše, ale že tomu skutečně věnoval čas, že to je takový ten starý, poctivý hudební kritik, který taky ale nikomu nic nedaruje a když se mu něco nelíbí, tak se to nebojí napsat. A právě proto mě velice ta jeho pozitivní reakce těší.

   

Velice pozitivní ohlasy máme od Daniela i Jiřího Reynků. Nejenom že jim to nevadí, ale velice tomu fandí a hodnotí to, že jsme se dokázali do poezie jejich tatínka vcítit a že to není taková ta oficiální poezie recitovaná nějakým kroužkem „mladých recitátorů", ale že to je spontánní, taková spontánní aktivita.

Ale před tím, než jste k tomuto projektu a nahrávání přikročili, tak jste je vlastně museli výslovně požádat o svolení? Jak je to vlastně ohledně autorských práv?

Daniel a Jiří jsou velice velkorysí lidé, jakoby ještě z té staré školy. Dneska už by to tak možná mezi současnými mladými žijícími autory nechodilo, ale oni taky k tomu přistupují s takovou velkou pokorou a nějakým vědomím, že je to takové dědictví, které je nás všech. A jestliže poznali, jakým způsobem my k tomu přistupujeme, že to je věc, na které my nezbohatneme, ba naopak - nás už jenom samotné to nahrávání stálo velice moc peněz, vnímají, že i z naší strany je to služba panu Reynkovi. Pokud bych to třeba odvážně přirovnal, tak Jiří Pavlica zhudebnil básničky Jana Skácela a mnoho lidí Jana Skácela znalo, ale ještě víc si díky projektu O slunovratu našlo k básničkám pana Skácela cestu - koupili si jeho básnické sbírky, četli si v nich. Takže my věříme, že děláme stejnou službu panu Reynkovi, že jsme zprostředkovali mnoha lidem poezii tohoto básníka. A trošičku se dostáváme jakoby do konfliktu spíš s těmi, kdo už jeho poezii znají, a z toho důvodu, že je to něco, jako když někdo má oblíbenou knížku a teď mi ji někdo zfilmuje. A já budu spokojený, nakolik se budou ty moje představy blížit představám toho filmaře. A pokud budou ty naše představy rozdílné, tak to bud brát jakoby takovou duševní krádež nebo že mi ten člověk něco vzal nebo něco vnutil. Tak já můžu tady těmhle lidem říci, že my jsme pana Reynka uchopili takto a jestliže jeho poezii mají rádi a zní v nich jinou melodií, takovou tou tichou, tak si tu  poezii sami v klidu, v tichu můžou zase dál číst a nemůžou se na nás zlobit. Prostě to je takový náš přístup a oni si třeba použijí ten svůj.

Máš ještě potřebu se dál věnovat Reynkovi? Nebo to teď v tuto chvíli vnímáš jako uzavřenou záležitost?

Tak já sem složil asi ještě dvě básničky, které se na té desce neobjevily. Nicméně si myslím, nebo spíš to všechno směřuje k tomu, že uděláme ne tlustou, ale čáru tady za touhle etapou a už tím, že vznikl takový velice uzavřený projekt s tím názvem Reynkarnace. Mě to určitým způsobem zaměstnalo, takže jsem pustil stranou třeba jiné věci. Jak už jsem říkal, já jsem autor vlastních textů a nějakých vlastních výpovědí a jsem velice šťastný, že mám další tři muzikanty, kteří jsou ochotní tady tyhle písničky nějakým způsobem prezentovat. A uvědomuju si taky, že to tak nemusí být navždycky a že teď máme nazkoušený repertoár, který by se třeba taky zase dál mohl hrát na koncertech, ale taky třeba nějakým trvalým způsobem zachytit. Takže ono to je jakoby životní nutnost, protože člověk nemá nafukovací duši a já toho pana Reynka musím být schopný jakoby odložit, abych udělal zase místo tomu, aby v duši mohla žít ta ostatní hudba, protože skutečně člověk není nafukovací.

A co se týče té hudební složky, tak to jsi skládal všechno ty nebo se tam výrazně podíleli i ostatní členové skupiny?

Já jsem složil hudební základ, s kterým jsem za nimi přišel. Někdy jsem měl nápad jednotlivých melodických linek nebo jsem měl představu, že třeba tady bude hrát takový a takový nástroj, bude vyjadřovat takové a takové emoce, ale nediktoval jsem jim, že by třeba tady museli hrát přesně toto takto. Někde ten hudební nápad skutečně vzešel z mé strany, třeba i melodická linka, ale spíš vždycky říkám, že já jsem řekl slovo a oni dopověděli větu, protože jsou to invenční muzikanti, kteří jsou schopní si vytvořit svůj vlastní part a já si spíš jakoby hlídám, aby to odpovídalo atmosféře, kterou tam chci mít - jestliže to má být melancholické, tak si tam nepustím nikoho, kdo by mě tam z toho udělal nějaký kankán.

Takže víceméně týmová práce ...

Určitě, určitě. A asi by to ty kluky ani netěšilo. Já ostatně neumím pořádně noty, takže hodně tvořím intuitivně a do těch not se to třeba zapisuje až zpětně, třeba nějaké ty sólové party, a tím, že právě oni mají určitou svobodu a možnost se vyjádřit, tak je ta spolupráce možná. Myslím si, že v kapelách, kde to je takhle nadiktované, tak že se potom něco ztrácí.

 

Sdílet s Reynkem jeho úděl

Vnímáš jednak to, co jsi dělal, ale i ty samotné Reynkovy básně jako takové určité svědectví o Bohu?

Tak samozřejmě, ale s tím, že já interpretuji poezii nebo myšlenky někoho jiného. Já pana Reynka považuju za básníka křesťanské naděje. Jeho poezie je spirituální, ale on to má trošku těžké. Křesťané nebo lidé věřící někdy říkají, že ta jeho poezie je příliš málo křesťanská, protože oni si představují pod křesťanskou poezií něco mnohem víc proklamativnějšího, kde za každým slovem je Ježíš nebo Maria, a v jeho verších se třeba objeví slovo hnůj, dvůr, vůl, osel a takové úplně obyčejné věci. On hledal spíš spiritualitu všedního dne, že z těch obyčejných věcí odkazoval na Boha, takže pro mnoho věřících je málo křesťanská a naopak pro lidi, nechci říct nevěřící - to je takový problematický termín, řekněme pro lidi, kteří se nehlásí k organizované církvi, je zase ta poezie příliš křesťanská.

My jsme usilovali o získání souhlasu, abychom mohli hrát Reynkovu poezii v kostelích. Nebylo nám to zakázáno, nicméně knězi, který podával žádost třeba do konkrétního kostela, aby ta poezie tam mohla zaznít, tak to bylo tak zvaně „nedoporučeno" a byly tam dokonce vybírány některé skladby, které jako „spíše ano" a „tady z této básně spíše druhá sloka"... Tak to mi připadalo trošku legrační, trošku to připomínalo doby komunismu, těch přehrávek před uměleckými komisemi a že tady v tomhle je postoj některých našich církevních představitelů úzkoprsý. Je to škoda. Já se nepotřebuju prezentovat nutně třeba v kostelích. Možná je o to víc potřeba něco takového prezentovat v klubech pro vnímavé lidi než třeba vysloveně v sakrálním prostoru, do kterého každý nenajde cestu. Ale takhle to s tím Reynkem je, on to měl prostě vždycky těžké, on se jakoby neuměl narodit ve správné době, a možná že ta jeho poezie je zrovna určena lidem, kteří se neuměli narodit ve správné době, správným rodičům, nemají ty správné názory...

A co se týká ještě toho, jak ses ptal, jestli vnímám Reynkovu poezii jako výpověď o Bohu, tak já myslím, že to je evidentní, že to je skutečně, jak jsem říkal, spiritualita všedního dne, a já jsem zhutnil tu jeho výpověď nebo jeho celoživotní modlitbu do poslední skladby, která na desce zazní - jmenuje se Reynkarnace. Žádná Reynkova básnička se takto nejmenuje. Já jsem vytvořil takové „reynkovské postřižiny", že jsem asi čtyři nebo pět básniček sestříhal do jednoho celku, jedné Reynkovy závěrečné modlitby. Je to vlastně taková krásná katarze celé té desky, kdy poslední slova básničky a vůbec celého toho pásma jsou: „Bože, otevři mi do radosti!". Mnozí lidi vnímají Reynkovu poezii jako velice smutnou - on skutečně byl úzkostný člověk, je tam plno úzkostných slov, a přesto já nazývám Reynka básníkem křesťanské naděje, protože vždycky cítím, že on se v té úzkosti nebo té bolesti nerochní. Ona mu zkrátka byla nadělena, tak to bylo, tohle na něho přicházelo, takové úzkostné stavy, a on tou poezií velice úpěnlivě hledá naději a ta naděje v těch básničkách září jako svíčka uprostřed temné místnosti. Člověk má pocit, že na konci tunelu je světlo, že on skutečně hledá naději. Jedna jeho básnička, která se jmenuje Štěstí, kterou jsme taky zhudebnili, tak ty první verše, tam zazní „Nejtvrdší si hledám štěstí, štěstí uprostřed bolesti", a to, myslím, že je velice vystihující, že to jeho štěstí není povrchní, ale že je vykoupené bolestí a že je jakoby přetavené v něco mnohem kvalitnějšího. Já jsem původně povoláním keramik a hlína, když se pálí, tak získává lepší vlastnosti. Také člověk, když ho něco tříbí, když ho něco pálí, tak taky ho to nějakým způsobem kultivuje, zušlechťuje, a tohle je Reynek, tohle je ta jeho poezie, to je to, o čem mluví: „nejtvrdší si hledám štěstí, štěstí uprostřed bolesti". Prostě to štěstí pak má úplně jinou kvalitu, než nějaké povrchní „haleluja", je to něčím vykoupené. Já tomu říkám „vykoupené štěstí". A tomu právě ti lidé věří a je to k uvěření, i v té jeho poezii, že to není takové to laciné, ale spíš to jobovské, takové to... něco, k čemu se člověk protrpí a má to potom větší hodnotu.

Já bych se ještě trošičku vrátil k tomu, jak jsi říkal, že někteří církevní hodnostáři se postavili proti některým Reynkovým veršům - proč myslíš, že jim to vadilo?

Tak jak jsem řekl - já to považuju za úzkoprsost.

Ale konkrétně, co by jim mohlo vadit? Vždyť tam není nic, co by mohlo být vnímáno jako protikřesťanské.

Oni se nevyjadřovali v tom slova smyslu, že by to bylo protikřesťanské, ale že to je „málo křesťanské", že to je málo proklamativní. Oni by si prostě představovali, že třeba, já nevím, nechci se zase někoho dotknout, protože já nejsem zas tak velký znalec poezie, ale řekněme, třeba Jan Zahradníček nebo jiní básníci mnohem víc oslavují Boha hymnickým způsobem. Jejich poezie má své místo, má svůj důvod, ale někdo v té poezii nebo v tom vztahu k Bohu prostě může vypovídat jiným způsobem... Jim se spíš zdá, jestliže my jsme třeba vytvořili nějaký výběr těch básniček, tak každá není modlitbou, tak jako jsem mluvil třeba o té poslední skladbě, která na desce je, ale je třeba o tyčkách v plotě, nebo Reynek vyjadřuje svůj vnitřní pocit „duši hostí listopad, chudobou a písní deště" a popisuje to roční období. Já v tom cítím nádherné obrazy jak sepětí s krajinou, s tím, jak krajina odpovídá duchovnímu prožívání, a potom taky prožívání liturgického roku, nicméně je to implicitní. A jestliže ti lidé třeba na tohle nejsou ochotni přistoupit a chtěli by spíše preferovat tu proklamativní poezii, tak pak jim Reynek skutečně připadá, že je příliš málo křesťanský. Na to já zase můžu říct jenom to, že pro spoustu lidí, jestliže hned tam uslyší takový ten striktní křesťanský slovník, tak hned mají osýpky a apriori třeba odmítají doposlechnout danou písničku. Když uslyší nějaké písničky z Hosany, tak už jim naskakuje kopřivka a už utíkají a odpuzuje je to. Reynkovy básničky takový charakter nemají, není za každým slovem Ježíš nebo Maria, nebudeme je asi interpretovat při adoraci, ale mají smysl právě pro hledače, pro ty lidi, kteří právě proto, že to křesťanství není v případě pana Reynka tak proklamativní, tak jsou ochotni tohle přijmout, nechají se tím oslovit. Já si třeba v žádném případě nehraju na nějakého mesiáše, ale tak si říkám, že lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní, a že je možná důležitější, když hrajeme třeba pro ty „hledače", než ty tak zvaně „zachráněné", kteří už jakoby nic nepotřebují.

Všiml jsem si, že na přebalu vašeho CD jste vyfocení se syny Bohuslava Reynka, jezdíte tam často?

No, já jsem tam byl na návštěvě, myslím, třikrát nebo dokonce čtyřikrát, a teď se tam vypravíme popáté, takže máme spolu takový přátelský vztah. A Daniel a Jiří mi teď vlastně - já jsem jim posílal samozřejmě tu nahrávku, ten náš výsledek, tak se z toho velice radovali - a poslali mi teď knížku, která jim vyšla v Karmelitánském nakladatelství s texty pana  Reynka a fotografiemi Daniela Reynka syna, tak mi tam napsali takové věnování a že jsou velice vděční a že se těší, že se setkáme, takže já se na to taky velice těším, na to setkání. Oni vlastně, jak jsme se bavili o těch autorských právech, tak se mi v podstatě vysmáli. Říkali: „Co blbneš? Klidně to hrajte a my jsme velice rádi, že ta tatínkova poezie se nějak neakademizuje a není jenom záležitostí úzkého kruhu fajnšmekrů." To je určitým způsobem smrt poezie. Já jsem se s tím bohužel taky setkal. Teďka jsem si právě uvědomil, komu to nevonělo - takoví ti tak zvaní „strážci" duchovního odkazu, kteří prostě „ví", jak ten Reynek má znít, jak se má prezentovat, co je to jeho pravé „genio loci", a to už je taková ta dogmatizace a taková nějaká nelaskavost nebo nepochopení. Samozřejmě, nemusí to třeba každému vonět, jakým způsobem jsme k tomu přistoupili, nicméně v případě pánů Reynků to bylo velice velkorysé.

Napadá tě ještě něco, co by jsi chtěl v tomto rozhovoru dodat?

Já myslím, že jsem toho namluvil dost.

Nebo jestli jsem opomněl se na něco zeptat...

Teď přemýšlím... Já myslím, že to asi bylo vyčerpávající.

Tě to vyčerpalo? :-)

A tak to ne, ale ideální bude, když si to prostě ti lidé pustí. Doufám, že mluví ta hudba a že to je nějaká přidaná hodnota.

Tak děkuji moc za rozhovor.

Taky děkuju.

 

Ptal se Lukáš Drexler, rozhovor proběhl v Olomouci 9. 10. 2007.

Foto: archiv skupiny Hukl. 

 

Více o skupině Hukl: www.hukl.cz

 

Recenze alba Reynkarnace:

Hukl: Reynkarnace

 

Související články:

Bohuslav Reynek: Básně
Bohuslav Reynek (1892-1971)
Ukázky výtvarného díla B. Reynka
Velká výstava v malém městě - Bohuslav a Daniel Reynkovi