Nacházíte se na: Theofil > Umění, kultura > Bohuslav Reynek: Básně

Bohuslav Reynek: Básně

Bohuslav Reynek, 15.5. 2007

Po představení osobnosti Bohuslava Reynka (1892-1971), významného českého katolického básníka a výtvarníka, Vám nabízíme výběr z Reynkova básnického díla.


Více o Bohuslavu Reynkovi

 

Podzimní modlitba

 

Bože, kol tvých dávných zdí má duše chodí sirá,

patří toužebně a nikdo, nikdo neotvírá,

 

neotvírá oken, neotvírá dveří.

Zlaty, teply jsou tvé stany, ale zde se záhy zšeří,

 

a v mé duši záření již chladne, pohasíná;

k svému Světlu pusť ji, smutní sina

 

a bojí se zimy. Viz, jak mouchy, brouci

v pokoj spánku chystají se. Láska vroucí

 

tvá je sečteny má. - Přece méně není

duše má než oni!... Ale čím jich snění

 

jest mi... Nechci. Bože, otevři mi.

Bože, pusť mne k teplu; bojím se zimy.

 

Jdou všichni v Tebe; děti tvé, ne hosti.

Jen já jsem venku. Draví, tiší jdou a prostí.

 

Bože, otevři mi. A ne v spánek: do Radosti...

Bože, otevři mi do Radosti.

 

(Smutek země, 1924)

 

V postě

 

V slunném únorovém ránu,

tvrdém jako z porcelánu,

ptáče pod okny mi tiká,

volá srdcí zahradníka;

tiká tichem beze břehů,

úzkost po hladinách sněhu

neúprosných rozbíhá se,

rozpuštěna v táhlém hlase

osamělém... Velkonoce,

žel, jen jedenkrát jsou v roce,

nouze jest o vykoupení

větší nežli o chléb denní,

jehož nelze polykati

pro bolest, jež s vášní katí

hrdlo hladové nám svírá...

Pane, nedávej nám štíra,

dej nám aspoň drobty psíků,

rozhřejí se na jazyku,

který div se nevzňal kvíle...

Kraj jest jako vejce bílé

černě prožíhané stromy.

Kdy se skořápka rozlomí,

kdy jak poupě rozevře se,

jako zamrzlá tůň v lese,

a kdy ptáčeti, jež tiká,

ozve se hlas zahradníka,

který, shodiv sníh a plátna,

oděn v ran roucha brunátná,

náhle osvítí nám stezku

v dlani květem snu a blesku?

 

(Rty a zuby, 1925)

 

Kříž

 

Hle, kostra z jeslí,

už není slámy,

ven jesle vynesli,

kříž sám je s námi.

 

Zbyla jen holá

se hřeby břevna,

bez osla, vola,

kříž, bída zjevná.

 

Noc bez andělů,

den bez koledy,

ran křídla tělu:

kam vzlétnou bědy -

 

kdy naposledy?

 

(Mráz v okně, 1969)

 

Samota

Samota jest dívka, která má oči jako lampy rozžhaveny touhou a vlasy předlouhé a černé smutkem. Jest žertvou na oltáři chrámu Ticha, jehož základové jsou z bolestí a zdi, žebra, klenby a věž z nadějí a rozbité vitraje z útěch. Sama pak též jest ticha jako perla, a byť byla spalována, skoná teprve v Den poslední. A takovýto chrám chová každý ve své duši, kdo poznal, že jest sám, podle obrazu Toho, Jenž Jest. V každém tom chrámě, jako v arše na vodách opuštění, jsou duše zvířat, a věrně se klanějí Tvůrci. Vedle žertvené dívky pak jest z jedné strany Anděl, z druhé Satan zápasí o ni, někdy podléhá ten, podruhé onen, ale druh druha zahubiti nemůže.

(Rybí šupiny, 1922)

 

Stopa

 

Zachvěl se krajem první sníh,
veliké hvězdy do haluzí kreslí.
Slibuje radost dětských Půlnočních
těm, kteří tíhu touhy nesli.

Díváš se. Duše neví kam,
v plachosti pátrá, popaměti kráčí,
vrací se věrně k žalu pasekám
po vůni listí, po pěšince ptačí.

Pěšinka ptačí náhle ustává,
pták vznesl se a zůstala jen bílá,
bolestná krása, divá dálava,
v níž stopa Návratu se objevila.

 

(Podzimní motýli, 1946)

 

Sen

Procitám v časném jitře zimním, a hle, nejsem ve svém lůžku ani ve své jizbě, ale jsem venku, v řídké a tichounké atmosféře, a všecko jest v nových a lhostejných dimenzích. Jsem přikryt lesem, celým borovým lesem zasněženým, přikryt mechem, borůvčím a vřesovím a prstí, a nade mnou se spájejí koruny stromů jako skvělý a temný baldachýn na vonných sloupech, a jest pošit a sloupy posázeny živými, zelenými perlami sýkorek. A jest ve všem mnoho velebnosti a pokoje a doufání, jest právě advent a půjdou tudy zanedlouho Pastýři do Betléma, potmě, aby ve dne jim zbytečně nebylo spíláno bláznů. Vím, že půjdou mimo mne, a pošlu po nich svoji úzkost Ježíškovi, od nich ji snad přijme. Potom pojedou tři Králové třpytni v červáncích, dobře si prohlédnu též velblouda, dlouho již jsem žádného neviděl, a z duše miluji všecky bloudy ...

Moje toužení jsou čím dál dětinnější, stále jsem obléván blahem, ale znenáhla již nespočívám v zemi pod baldachýnem a houpu se jako v kolébce nebo v náručí, a koruny borovic se sklánějí nade mnou vousatou Tváří Boha Otce - ne nějak jasnou a hmotnou, ale tajemně a slastně se kreslící, rozeznatelnou asi jako v úpončí a listech zamrzlých oken - a probírám se, podoben hladovému mrzáku bez zubů a bez prstů, který má skývu tvrdého chleba v kabátě ...

(Rybí šupiny, 1922)

 

Mrtvá kočka

 

Vrak z bídy břehu,
vychrtlá, malá
kočka tu leží.
Teplou a svěží
rozdala něhu.

Smutně tu čeká
na krůpěj mléka
od luny a sněhu.
Noc po sobotě,
zima je, svítá
luna kamenitá.
Stydne mrtvé kotě.

Čí vina je smyta?

 

Zvěstování

Zpěv skřivánků

Jest jasné březnové jitro, slunce vyšlo před hodinou, vody jsou ještě přikryty škraloupem ledu, ale ten se do poledne rozpustí. Skřivánci zpívají nad Nazaretem a Maria je slyší, ač má okno zavřeno, aby si v jizbě uchovala krapet milého tepla od snídaně.


V onu chvíli k ní vchází Archanděl a vyřizuje Vzkaz a Maria svoluje a podrobuje se. Jestiť děvčátko pokorné a přitom a přitom sama Moudrost. A hned Izaiáš v lůně Abrahamově v svrchovaném vytržení pěje "Aj Panna počne", jako ohnivý kohout ve tři hodiny ráno tleskaje křídly kokrhá a ohlašuje červánky a veškeren statek nato s nadějí se vzbouzí. A andělé spouštějí z nebe žebř z nejčistšího světla a potom žebři nejsvětější Trojice sestupuje k Marii, která ihned se sama stává Nebem, příbytkem Božím, Archou úmluvy, Domem zlatým a Věží ze slonové kosti. A jest potřebí, aby byla takto velika a těžka, jinak by nebyla s to rozdrtiti hlavu Hada, která jest nesmírná a tvrdá jako skalina plná jeskyň a v tlamě má prameny všeho zlého.

Tedy od té chvíle Bůh se vtělil v Marii a Maria v Boha a stal se div tak veliký, že nikdy ho nepochopíme. A jest večer po jasném jarním dnu, Maria, v šeré světničce čeká na Josefa a dívá se na růžový odlesk západu v okně, který za chvíli zesiná a potom zmodrá, zahoří tam hvězda, a tehdy již také Josef se vrátí.

 

Žebř Jakobův

Nestrachuj se

Trpíš-li a máš-li za to, že toho je příliš, uchop svoje srdce, stiskni je, aby na chvíli nekřičelo, a potom pohleď a pomni: na Golgotě strmí žebř Jakobův, to jest kříž, a na něm je Pán, kterého tam zdvihli, a výše nemůže sám ani o píď, a daleko jest odtud do Království, kam se mu Otec skryl s bezmeznou ironií. Nijak se nevznáší v lehkosti ducha, ale je tažen k zemi, až mu to rány trhá, visí jako bezduché maso a nic mu nezbývá, ačkoli je Bůh, než aby jej mrtva složili na zem a pohřbili do země a potom aby prošel peklem, než bude vzkříšen a oslaven, než vstoupí na Otcovu pravici. - Nestrachuj se tedy na svém žebři, drží tě hřeby bolesti, abys nespadl nevčas ani nevčas nevzletěl; táhne li tě země, je to dobré, má právo na tvoje tělo a její krev je lázní na obmytí z pyšných úšklebků Luciferových, které se odrazily v Evině tváři, když poslechla hada, a které dědíme a roztahujeme.

 

Ukázky z výtvarného díla Bohuslava Reynka

 

Související články:

Hukl: Reynkarnace
Hukl a Reynkarnace aneb Když Reynek zpívá 
Velká výstava v malém městě - Bohuslav a Daniel Reynkovi

 

[RSS]

Přečteno 1861x

další články