Nacházíte se na: Theofil > Recenze, novinky > Láska, tělo, etika

Láska, tělo, etika

Karel Skočovský, 8.7. 2011

KNIHA - Jiří Skoblík: Láska, tělo, etika. Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2011, 101 str.

  

skoblik-laska-telo-etika.jpgPsát dnes v katolickém prostředí o tématu lidského těla v perspektivě etiky a teologie je velká výzva. Když se totiž podíváme na mapu „horkých" témat v církvi, téměř vždy u nich najdeme odkaz na tělo, sexualitu, bytí mužem a ženou a jeho význam v rámci dějin spásy. Proto je každý příspěvek, který může do těchto debat vnést nové světlo, velmi vítaný.

Útlá kniha doc. Jiřího Skoblíka takovým příspěvkem chce být. Na sto stranách najdeme celkem 15 esejů/komentářů, které vznikaly v průběhu několika let a autor je (alespoň částečně) zveřejňoval na internetu.

Kniha je rozdělena do tří tématických okruhů.

První a nejrozsáhlejší si jako výchozí bod klade dvojí přikázání lásky a věnuje se otázce motivace naší lásky k Bohu, stvoření člověka k Božímu obrazu a podobenství, křesťanské pokoře, přátelství a vyváženému pojetí lidské lásky, která se vyhýbá jak deformaci manicheismu, tak stoicismu.

Ve druhé části najdeme tři příspěvky, z nichž první komentuje známý Tertuliánův výrok „caro salutis cardo" („tělo je veřejemi spásy"; pozn. RTh) a další dva se věnují zmínkám prvního listu apoštola Pavla Korinťanům o vzkříšení těla („Zasévá se tělo přirozené, vstává tělo duchovní") a jeho důstojnosti a posvátnosti („Tělo není pro smilnění" - 1Kor 6,13).

A konečně ve třetím oddílu se autor obrací k biblickému základu nauky o nerozlučitelnosti manželství, vysokým nárokům manželské etiky, vztahu mezi povoláním k manželství a k celibátu a úloze žen v rodině a církvi.

Knihu uzavírá autorův tajemný sen o manželství.

Předkládanému souboru článků nelze upřít některé cenné postřehy a neotřelým způsobem podané impulzy k přemýšlení. Za nejpřínosnější považuji rozpracování tématu „duchovního šlechtictví", připomínky, že život podle náročných požadavků křesťanské morálky je výsadou, privilegiem svobodných dětí Božích. Je to výchozí bod celé křesťanské etiky, ne nadarmo se totéž poselství objevuje hned v první větě třetí části Katechismu katolické církve (čl. 1691): „Uvědom si, křesťane, svou důstojnost. Stal ses spoluúčastným na božské přirozenosti, nevracej se tedy hanebným chováním do starého ponížení. Nezapomínej, jaké hlavy a jakého těla jsi údem..." Vědomí naší slabosti nás může někdy zbavovat odvahy žít podle vysokých kritérií pravdy o lásce. Duchovní šlechtictví nám ale neustále staví před oči skutečnost, že my takto žít „nemusíme", ale „můžeme", protože nás k tomu Bůh uschopňuje svou milostí.

Jako celek však kniha působí roztříštěným dojmem. Chybí jí vnitřní provázanost, jednotící linka. Stejná výtka se týká i některých příspěvků. Autor často mění směr úvah i probírané problémy. Např. v článku „Zasévá se tělo přirozené, vstává tělo duchovní" stihne na čtyřech stranách přejít od pavlovské antropologie k dialogu kultur a zpět - a v jednom odstavci, který jakoby omylem vypadl z úplně jiné práce, shrnout hodnocení „papežovy personalistické filosofie od filosofa Josefa Seiferta" (str. 60). Předchozí text přitom nehovoří ani o papeži ani o personalismu.

Snaha věnovat se více tématům na malém prostoru vede ke zkratkovitosti, jednostrannosti a nedotaženosti příspěvků, což je podle mého názoru velká slabina celého souboru. Uvedu dva příklady.

V rámci debaty o křesťanském panenství a celibátu („Ke zvuku Pavlových rad v 1 Kor 7,32-35 dnes") najdeme zmínku o tzv. vestálském principu, tj. „neslučitelnosti duchovního se sexuálním" (str. 89). Po vysvětlení historického pozadí tohoto pojmu ve starém Římě hned následuje narážka na zdobrovolnění celibátu, zkušenost čerstvých konvertitů a dobrou volbu osobního povolání. Nepadne ani slovo o „kultické prostituci", která vestálský princip v tomto kontextu popírá, a o panenství jako úplném sebedarování Bohu, což může snadno vysvětlit onu zmiňovanou zkušenost „do Boha zamilovaných" konvertitů a jejich touhu zasvětit se Bohu. Text článku je (hlavně ve druhé polovině) psaný natolik těžkopádně, že se pohybuje na samé hranici srozumitelnosti.

Druhým příkladem je diskuse argumentů, které učitelský úřad uvádí proti možnosti kněžského svěcení žen. Skoblík píše: „[Magisterium] zdůvodňuje výlučné připouštění mužů ke kněžskému svěcení příkladem Krista při volbě učedníků, neochvějným trváním církve na tradici a přesvědčením, že takto uspořádaná církev odpovídá Božím plánům. Ve všech případech se jedná o důvody z vhodnosti, čili tzv. důvody kongruentní, nikoli o důvody striktní." To je nepřesné. Musíme rozlišovat tzv. fundamentální důvod této nauky, čímž je suverénní a svobodné rozhodnutí Krista při volbě apoštolů, který nemá potíže porušovat dobové společenské konvence, a jeho teologická zdůvodnění. Pouze ta mají povahu argumentů z vhodnosti. Magisterium chápe Kristovu volbu jako záměrnou, nikoli čistě kulturně podmíněnou, a proto prohlašuje, že nemá vůbec žádnou moc udělovat kněžské svěcení ženám (srov. Ordinatio sacerdotalis).

Autor knihy rovněž zaměňuje úlohu tradice v doktrinálních a disciplinárních otázkách, když uvádí, že „tradice není železné pravidlo, od kterého není nikdy dovoleno se odchýlit, jak ukazuje liturgická reforma". Srovnávat otázku platného příjemce svátosti kněžství (která má dogmatický charakter) s liturgickou formou (církevní disciplínou a místní tradicí) je zavádějící.

V následujícím odstavci (str. 97) čteme: „Podle teorie Karla Rahnera však nelze uvést dogmatický důvod proti svěcení žen na jáhenky." Dlužno dodat, že takové tvrzení má smysl pouze tehdy, pokud není diakonát stupněm svátosti svěcení, tj. participací na svátosti kněžství. Pak skutečně jáhenské službě žen (která by odpovídala přibližně dnešnímu akolytátu) nic nebrání.

Kromě výše uvedených výtek je tu ještě další, mnohem závažnější. Články se z velké většiny tématicky překrývají se středečními katechezemi Jana Pavla II., které v češtině vyšly pod názvem Teologie těla. Pro recenzenta je nepochopitelné, proč na ně autor (až na jedinou nepříliš podstatnou výjimku na str. 18) neodkazuje. Ve srovnání s papežovou filosoficky propracovanou, biblicky zakotvenou a duchovně výživnou „teologií těla" působí autorovy komentáře poměrně chudě.

A tak na konci vyvstává otázka, komu je kniha Láska, tělo a etika vlastně určena. Odborníkovi nejspíš nepřinese mnoho nového a laikovi neposkytne srozumitelný, vyvážený a dostatečně aktuální vhled do problému. Je škoda, že některé odborné výrazy (personalismus, fenomenologie) a latinské věty („persona est amanda propter se ipsam", str. 37) nejsou aspoň vysvětleny v poznámkách pod čarou. Textu by to prospělo.

I přes výše uvedené nedostatky kniha stojí za přečtení. Pokud zvídavého čtenáře zdravě vyprovokuje k dalšímu hledání, aby se hlubším studiem a promýšlením nastíněných otázek sám vydal pod povrch věcí, pak splnila svůj účel.

 

[RSS]

Přečteno 277x

další články