Nacházíte se na: Theofil > Křesťanské pojmy > Milost

Milost

věrouka, duchovní život

Milost

(lat. gratia [grácia], řec. χαρις [charis])

 

Milost je, obecně řečeno, zdarma daný, nadpřiro­zený dar Boží.

Rozlišuje se milost nestvořená (gratia increata), kterou je Bůh sám, udělující se jako dar tvorům (např. přebýváním Ducha Sva­tého v lidské duši) a milost stvořená (gratia creata), která je nadpřirozeným darem Božím.

Milost stvořená (Boží nebo Kristova) může být vnitřní (gratia interna), která přebývá v duši, zdokonaluje ji a posvěcuje, a vnější (gratia externa), např. zje­vená nauka nebo Boží přikázání.

Milost vnitřní může být opět posvěcující (gratia sanctificans), která je z naší strany nezaslouženým Božím darem a činí z člověka Boží dítě a dědice nebeského království, nebo milost pomáhající (též úkonná, činná; gratia actualis), tj. přechodný Boží dar osvěcující rozum a posilující vůli ke splnění dobrého činu. Milost posvěcující se nazývá též habituální, ospravedlňující a stavem milosti.

Milost pomáhající  může být vzhledem k cíli buď léčivá (gratia sanans) nebo povznášející do nadpřirozeného stavu (gratia elevans). Nadto se rozlišuje milost dostatečná (gratia sufficiens), která nedošla svého uskutečnění pro nedostatek spolupráce ze strany člověka, a mi­lost účinná (gratia efficax), která došla svého cíle chtěného Bohem, neboť člověk s ní spolupracoval.

Milost udělená člověku nikoliv k jeho osobní doko­nalosti, ale k prospěchu jiných, se nazývá charismatem.

Kristus vykoupil lidské pokolení a zasloužil mu milost (to je objektivní vykoupení). Každý člověk si musí milost získanou Kristem přivlastnit (to je subjektivní vykoupení). Děje se tak při jeho ospra­vedlnění (latinsky iustificatio) skrze Ducha sva­tého, který se uděluje při křtu jako nestvořený dar, spolu se stvořeným darem, milostí posvěcující, s níž jsou spojeny božské ctnosti víry, naděje a lásky a sedmero darů Ducha svatého. Dospělý člo­věk musí ke svému ospravedlnění spolupůsobit. Hříšník si nemůže žádným způsobem Boží milost zasloužit, může se pouze k jejímu přijetí připravit. Nemluvňata docházejí ospravedlnění bez vlastního přičinění. Milost posvěcující propůjčuje člověku dů­stojnost Božího synovství, uschopňuje ho ke koná­ní záslužných skutků pro nebe a je zárukou věčné spásy. Milosti posvěcující je k dosažení věčné spá­sy nevyhnutelně zapotřebí. Ztrácí se každým těžkým hříchem. Lehkým hříchem se neztrácí, bývá však ve svém působení oslabena. Ztracenou Boží milost lze opět nabýt ve svátosti pokání (zpověď) nebo vzbuzením dokonalé lítosti (vycházející z lásky k Bohu) a touhou po této svátosti. Stav posvěcující milosti nemůže být zachován až do konce života bez zvláštní Boží pomoci.

 

(Převzato z Jan Merell, Malý bohovědný slovník, Česká katolická charita, Praha 1963. Redakčně upraveno.)

 

Antonín Salajka, 11.4. 2009

Přečteno 441x

další křesťanské pojmy