Nebe, nebesa

Nebe, nebesa

(lat. coelum)

Nebe je v obecné mluvě obloha (lat. firmamentum), hvězdné nebe, v křesťanské řeči stav nadpřirozené blaženosti, místo, v němž Bůh vždy byl a k němuž jsou povoláni andělé a lidé. Nebeská blaženost spočívá v tom, že andělé a vyvolení patří na Boha, nejvyšší Dobro, tváří v tvář (visio beatifica), z toho vzniká láska a radost. Blaživé patření je umožněno světlem slávy (lumen gloriae), které dává Bůh všem, kteří odcházejí z tohoto světa ve stavu posvěcující milosti a vytrpěli všechny časné tresty za hříchy (případně v očistci). Boha, jehož na zemi poznávali jen nedokonale světlem víry (lumen fidei), vidí v nebi tak, jak je ve světle slávy (lumen gloriae). Stupeň nebeské blaženosti je závislý na stupni posvěcující milosti při smrti, avšak tak, že každý je podle svého stupně dokonale šťastný. Po všeobecném vzkříšení z mrtvých budou mít také těla spravedlivých podíl na tomto oslavení ve zduchovnělém způsobu bytí. Nebeská blaženost je věčná a nemůže být ztracena.

[Převzato z: Jan Merell, Malý bohovědný slovník, Česká katolická charita, Praha 1963. Upraveno redakcí Revue Theofil.]

Související články:

Ludvík z Granady: Rozjímání o nebeské blaženosti 1/2 
Ludvík Granadský: Rozjímání o nebeské blaženosti 2/2  
Denis Kartuzián: O spojitosti a řádu čtyř posledních věcí člověka  
Jak svatí v nebi mohou vyslýchat tolik proseb o přímluvu zároveň?  
Tomáš Akvinský: Blaženost člověka spočívá v patření na Boha