Nacházíte se na: Theofil > Duchovní život > Rozjímání o nebeské blaženosti 2/2

Rozjímání o nebeské blaženosti 2/2

ctih. Ludvík Granadský, 1.11. 2022

Co mají "všichni svatí" a "všichni věrní zemřelí" společného? Týž věčný cíl, ke kterému s jistotou směřují a který nakonec i dosáhnou, v těšení se z blaženosti, jakou Bůh navěky sdílí se svým lidem. Právě o těchto věčných radostech a krásách píše již klasický dominikánský autor ctih. Ludvík Granadský (+1588) ve své "Knize o modlitbě a rozjímání", když popisuje "nebeské Město" neboli "Jeruzalém shůry", sídlo Boha i všech svatých.

 

nebe-upr-7-men.jpg
 

  

Rozjímání o nebeské blaženosti 1/2

 

 

2. Úvaha o nebeské blaženosti, ve které se rozvíjí předešlé rozjímání

 

Rozjímání o blaženosti

K věcem, na něž by se více mělo stále upírat zraky v tomto slzavém údolí, náleží nebeská blaženost; neboť tato jediná úvaha by postačila, aby nás povzbudila ke všem námahám, které je třeba pro ni snášet. Když Bůh přislíbil patriarchovi Abrahamovi zaslíbenou zemi, poručil mu, aby ji prošel a obešel celou, a řekl: „Zvedni se a projdi celou tuto zemi křížem krážem a prohlédni si ji ze všech stran, neboť ji dám tobě" (Gen 13,14.17). Povznes se tedy nyní, duše má, na výšinu, zanech tam dole všech starostí a pozemských záležitostí a zalétni na perutích ducha do oné ušlechtilé země zaslíbení, hleď pozorně na délku její věčnosti, na šířku její blaženosti, na velikost jejího bohatství a na všechno ostatní, co v ní je!

O královně ze Sáby se píše, že když uslyšela o slávě Šalomounově, přišla do Jeruzaléma, aby spatřila všechny ty veliké a podivuhodné věci, které se o onom králi vypravovaly (1Kr 10). A poněvadž nemenší je sláva onoho nebeského Jeruzaléma a nejvyššího Krále, který v něm vládne, vznes se nyní duchem k onomu ušlechtilému městu, abys rozjímal o moudrosti tohoto nejvyššího Krále, o kráse jeho chrámu, o obsluze jeho stolu a řadách těch, kteří jej obsluhují, o kroji sloužících, o zařízení a nádheře tohoto ušlechtilého města! Dovedeš-li se dívat na každou z těchto věcí, tvůj duch se snad povznese sám nad sebe a poznáš, že ti nebyla vylíčena ani nejmenší část této blaženosti. Neboť pro to je zapotřebí zvláštního Božího osvícení, jak to naznačil svatý apoštol, když řekl: „Prosím Boha věčné slávy a Otce našeho Pána Ježíše Krista, aby vám dal ducha moudrosti a osvítil oči vašeho srdce, abyste poznali, jak velká je naděje našeho povolání a bohatství onoho dědictví i sláva, kterou připravil pro své svaté" (Ef 1,17-18).

Ačkoli by bylo možné u této slávy uvažovat o mnoha věcech, nyní můžeš podrobněji rozjímat o těchto nejhlavnějších, jakými jsou: skvělost místa, radost nad společností, patření na Boha, oslavení těl i trvání a věčnost všech těchto tak velikých dober.

 

O kráse a výbornosti místa

Nejprve pohleď na krásu místa, které nám vyobrazuje sv. Jan ve Zjevení těmito slovy: „Mluvil se mnou jeden ze sedmi andělů a řekl: ‚Pojď, ukážu ti nevěstu, manželku Beránkovu.‘ A odvedl mě v duchu na velikou a vysokou horu a ukázal mi svaté město, Jeruzalém, jak sestupuje z nebe od Boha, majíc božskou velebnost. Jeho lesk byl podoben záři drahého kamení. To město mělo veliké a vysoké hradby s dvanácti branami a v branách dvanáct apoštolů podle počtu bran. Základy hradeb města byly celé z drahého kamení, každá brána ze svého kamene a náměstí z čistého zlata, podobného nejčistšímu sklu. A chrám jsem v něm neviděl, neboť Pán Bůh všemohoucí je chrámem a Beránek, a to město nepotřebuje ani slunce ani měsíce, aby mu daly světlo, neboť jas Boží je osvětluje a světlo, které v něm hoří, je Beránek. A anděl mi ukázal ještě více: proud živé vody, jasný jako křišťál, vytékající z trůnu Božího a Beránkova, uprostřed náměstí břeh řeky a na druhém byl vsazen strom života, který nese dvanáct plodů za rok, každý svůj měsíc, listí pak toho stromu bylo pro uzdravení národů. Nic proklatého se tam už neuvidí, nýbrž tam budou trůny Boha a Beránka. Jeho služebníci Mu budou sloužit, budou patřit na Jeho tvář a Jeho jméno bude napsáno na jejich čelech, a bude vládnout na věky věků" (srov. Zj 21,9-22,5).

Pohleď, bratře, na krásy tohoto města, ne však proto, aby sis myslel, že v něm najdeš ty věci, jež tato slova označují, nýbrž proto, abys díky nim chápal jiné věci, duchovnější a výbornější, než nám ona slova představují.

Toto město je položeno nade všemi nebesy; jeho velikost a šíře převyšují veškerou míru. Neboť je-li každá jednotlivá hvězda na nebi tak velká, jak jsme řekli výše, jak velké je asi ono nebe, které objímá všechny hvězdy a všechna nebesa?

Není velikosti na světě, která by se s touto velikostí mohla srovnat. Od západních španělských hranic k nejzazším indickým končinám dopluje loď, je-li vhodný čas, za několik dní, ale hvězdy lehčí než paprsky potřebují k vykonání dráhy po onom nebeském kraji mnoha roků.

A ptáš-li se po jeho výstavbě, není řeči, která by ji mohla objasnit. Jestliže již ta část nebes, jež se jeví zevně smrtelným očím, je tak krásná, jaká asi bude část, kterou tam pozorují oči nesmrtelné! Vidíme-li, jak nádherná a krásná díla vytvářejí zde na tomto světě lidské ruce, že naplňují úžasem oči toho, kdo na ně patří, jak skvostné asi bude to, co učinila ruka Boží v onom královském paláci a v onom domě potěšení, který Bůh vystavěl pro blaženost svých vyvolených! „Jak milé jsou," praví prorok, „příbytky Tvé, Hospodine zástupů! Duše má zmírá touhou po síních Hospodinových" (Ž 83,2-3).

Co hlavně povznáší města, je stav jejich obyvatel, jsou-li ušlechtilí, čestní a svorní mezi sebou. Kdo může po té stránce vylíčit skvělost nebeského města? Všichni jeho obyvatelé jsou lidé urození a není mezi nimi nikoho, kdo by byl nízkého původu, neboť všichni jsou synové Boží. Jsou tak spřáteleni mezi sebou, že jsou všichni jedna duše a jedno srdce (srov. Sk 4,32), žijí v takovém míru, že se toto město samo jmenuje Jeruzalém, tj. „obraz míru". A ptáš-li se na počet obyvatelstva, odpoví ti sv. Jan ve Zjevení, kde říká: „Potom jsem uviděl veliký zástup, jejž nikdo nemohl spočítat, ze všech národů a pokolení a kmenů i jazyků, jak oni stojí před trůnem a před Beránkem oděni do bílých rouch a mají ve svých rukou palmy a zpívají Bohu chvalozpěvy" (Zj 7,9-10). S tím se shoduje, co naznačuje prorok Daniel o tomto svatém počtu, když říká: „Tisíce tisíců sloužily Pánu a desetitisíce desetitisíců stály před Ním" (Dan 7,10).

Nemysli si, že tu pro velký počet vládne nepořádek, množství tam není příčinou zmatku, nýbrž jen většího pořádku a souladu. Neboť Ten, který v tak podivuhodném souzvuku stanovil pohyby nebes a dráhy hvězd a jmenuje každou z nich jejím jménem, zřídil celé to nesčíslné vojsko blažených s tak podivuhodným souladem, že určil každému místo a stupeň slávy podle jeho zásluhy. A tak je tam místo, které mají panny, jiné mají vyznavači, jiné svatí mučedníci, opět jiné patriarchové a proroci, jiné apoštolově a evangelisté a tak i všichni ostatní. Jak jsou roztříděni a usazeni lidé, tak jsou zase svým způsobem rozděleni andělé do tří hierarchií, rozvržených do devíti kůrů. Nade všemi je postaven trůn nejjasnější Královny andělů, která tvoří kůr pro sebe, neboť nemá sobě rovného ani podobného. Nade všemi se posléze vznáší nejsvětější lidství Kristovo, které trůní ve výši po pravici Majestátu Božího.

Křesťanská duše, zatoulej se myslí do těchto kůrů, projdi náměstími a ulicemi nebeského města, pozoruj řád mezi jeho občany, krásu města a ušlechtilost jeho obyvatel, a pozdrav každého jeho jménem, pros je za přímluvu, pozdrav tuto sladkou vlast a jako poutník, který na ni hledí ještě zdáli, vyšli do ní očima srdce vzkaz: Bůh ti žehnej, sladká vlasti, zemi zaslíbená, bezpečný přístave, útočiště, požehnaný dome, království všech věků, ráji rozkoší, zahrado věčných květin, místo všech dober, koruno všech spravedlivých a cíli všech našich přání! Bůh ti žehnej, matko naše, naděje naše, po tobě vzdycháme,[1] po tobě dosud toužíme a pro tebe bojujeme, neboť jen ten bude v tobě korunován, kdo věrně bojoval (srov. 2Tim 2,5)!

 

O radosti ze společnosti svatých

Kdo po oné radosti vylíčí tu, již připraví tato blažená společnost? Je tam jednota lásky v celé své dokonalosti. Jí přísluší konat všechny věci společně. Tam se uskuteční prosba Spasitele, který říká: „Prosím Tě, Otče, aby i oni byli jedno láskou, jako my jsme jedno přirozeností" (srov. J 17,22). Tam jsou všichni mezi sebou spojeni pevněji než údy téhož těla, neboť všichni mají podíl na tomtéž Duchu, který ovsem dává totéž bytí a jeden blažený život. Ne-li, řekni mi: Proč mají údy jednoho těla mezi sebou tak velikou jednotu a lásku? Protože všechny mají podíl na jedné a téže formě, na jedné duši, která dává všem jedno bytí a jeden život. Jestliže tedy duch lidský má sílu vytvářet tak velkou jednotu mezi údy tak různých úkolů a tak různé povahy, můžeme se pak divit, že Duch Boží, kterým žijí všichni vyvolení, je jakoby společná duše všech a působí mezi nimi větší a dokonalejší jednotu a je tedy ušlechtilejší příčinou a výbornější silou, jež dává ušlechtilejší bytí?

Nuže, řekni mi nyní: Činí-li tento způsob jednoty a lásky všechny věci společnými, a to jak dobré, tak i špatné (srov. 1Kor 12,26) - jak vidíme na údech téhož těla a na lásce k dětem, jež se těší ze štěstí dětí jako ze štěstí vlastního, jakou radost tam bude mít vyvolený z blaženosti všech ostatních, když každého z nich miluje jako sebe samého (srov. Mt 22,39)? Podle slov sv. Řehoře je nebeské dědictví pro všechny jedno a pro každého všechno, neboť z radostí všech přijímá každý tak velikou slast, jako by je měl sám. Je-li takřka nekonečný počet blažených, jsou téměř nesmírné radosti jednoho každého z nich. Z toho také vyplývá, že každý bude mít do jisté míry i přednosti všech, neboť nemá-li některou v sobě, bude ji mít v ostatních. V duchovním smyslu je jejich obrazem sedm synů Jobových, mezi nimiž byla velká láska a pospolitost, takže každý z nich hostil postupně ostatní jeden den v týdnu. A tak měl každý na statku ostatních nemenší podíl než na svém vlastním (srov. Job 1,2.4). Vlastní věci byly tedy společné všem a společné věci vlastní jednoho každého. To působila v oněch svatých bratřích láska a bratrství. Oč větší však je bratrství vyvolených? Oč větší počet bratří? Oč více je statků a bohatství, ze kterých se těší? Jaké hody nám tam připraví serafíni, nejvyšší a Bohu nejbližší duchové, až odhalí našim zrakům vznešenost svého stavu, jasnost svého nazírání a nejžhavější prudkost své lásky? Jaké hody chystají cherubové, v nichž jsou skryty poklady Boží moudrosti? Jaké bude pohoštění trůnů a panstev a všech ostatních blažených duchů? Jaká radost bude hledět v nebi na slavné vojsko mučedníků, oděných v bílá roucha s palmami v ruce a skvělými odznaky vítězství[2]? Jaká podívaná bude na tisíce panen a mučedníků, kteří napodobili slávu a kříž Krista, a na ostatní nesčíslný zástup? Jak radostný bude pohled na slavného jáhna Vavřince, který drží v rukou svůj rožeň, zářící jasněji než plameny, ve kterých hořel, a vyzývá tyrany a unavuje katy svou nepřemožitelnou trpělivostí? Jak rádi se podíváme na nejkrásnější pannu Kateřinu, která byla ověnčena růžemi a liliemi, když přemohla kolo muk zbraněmi víry a naděje? Jak nás potěší, uzříme-li sedm synů Makabejských se zbožnou a statečnou matkou, kteří se nezalekli smrti a muk, jen aby zachovali Zákon Boží? Existuje snad náhrdelník ze zlata a drahokamů, na nějž by byl krásnější pohled než na šíji slavného Křtitele, který volil spíše ztratit hlavu než schválit mrzký čin cizoložného krále? Který purpur zazáří tak jako tělo blaženého Bartoloměje, jež bylo kvůli Kristu sedřeno? Nebude podívaná na tělo sv. Štěpána se zřejmými stopami kamenů podívanou na nádherné roucho, poseté rubíny a smaragdy? A vy, slavná knížata křesťanské Církve, jak se budete skvít, jeden s mečem, druhý se slavnou korouhví Kristovou, kterými jste byli korunováni! Jaká to radost z každého oslavení, jako by bylo vlastní! Ó velebné shromáždění! Ó královská hostino! Ó stole, hodný Boha a Jeho vyvolených! Ať pospíší synové světa ke svým bídným a smyslným hostinám a oddají se svému obžerství! Taková hostina jako ona, na níž se podávají taková jídla, se hodila pro Boha.

A vystup ještě výše nade všechny kůry andělské a najdeš jinou zvláštní velebnost, která naplňuje podivuhodnou radostí všechno nebeské dvořanstvo a opojuje neobyčejnou sladkostí město Boží! Povznes oči a pohleď na Královnu milosrdenství, plnou lásky a krásy, nad jejíž slávou žasnou andělé a jejíž velikostí se chlubí lidé. To je Královna nebeská, korunovaná hvězdami, oděná v slunce s měsícem u nohou (srov. Zj 12,1), požehnaná nade všechny ženy (Lk 1,42). Jakou radostí bude hledět na naši Paní a Matku! Již neklečí před jesličkami (srov. Lk 2,7), již nemá úzkost a strach z toho, co jí předpověděl sv. Simeon (srov. Lk 2,34-35), již nepláče a nehledá na všech stranách ztracené dítě (srov. Lk 2,43-46): v nevyslovitelném míru a bezpečí sedí po pravici svého Syna a nebojí se, že již kdy ztratí tento poklad. Již nemusí vyhledávat mlčení tiché noci, aby zachránila synáčka před úklady Herodovými útěkem do Egypta (srov. Mt 2,13-15). Již ji neuvidíme stát pod křížem (srov. J 19,25), již ji nebudou kanout na hlavu krvavé krůpěje, padající z výše, již nebude nosit v pokrývce hlavy věčnou památku na onu bolest. Už nebude trpět pro onu bolestnou záměnu, když jí dali učedníka namísto Mistra a sluhu namísto Pána (srov. J 19,26-27). Už neuslyšíme ta smutná slova, která plačíc vyslovila pod zkrvaveným křížem: „Kéž bych mohl(a) zemřít místo tebe, Abšalóme, synu můj, synu můj, Abšalóme!" (2Sam 19,1) Již to všechno pominulo a tu, která byla na světě zkormoucena nad kteroukoliv jinou bytost, vidíme povýšenou nade všechna stvoření, jak se ustavičně těší z nejvyššího dobra a říká: „Nalezla jsem, koho má duše miluje; držím Jej a již Ho nepustím" (Pís 3,4).

Jak teprve okouzlující bude pohled na nejsvětější lidství Krista, na slávu a krásu onoho těla, které pro nás bylo tak znetvořeno na kříži! Nebude pro lidi sladšího pocitu, praví sv. Bernard, než se dívat na Člověka, Stvořitele všech lidí. Příbuzní pokládají za vlastní poctu, stane-li se někdo z nich kardinálem nebo papežem. Oč tedy větší ctí je vidět Pána, který se stal naším tělem a naší krví, jak sedí po pravici Otcově (srov. Žid 12,2) a je Králem nebes a země! Jak hrdí budou lidé mezi anděly, spatří-li, že Pán domu a společný Stvořitel všech není anděl, nýbrž člověk! Jestliže lidé považují za svou tu čest, které se dostane jejich vůdci, poněvadž jsou s ním co nejúžeji spojeni, za jaké vyznamenání bude pokládáno tam, kde je tak úzké spojení údů a hlavy! Nebudou snad všichni vyvolení mít za vlastní slávu svého Pána? Ta radost bude tak veliká, že slova nejsou s to ji náležitě vyjádřit. Kdo tedy bude tak šťasten, aby si zasloužil radovat se z tak velikého dobra? Kriste, Bratře, který ses živil z prsou mé matky, dej, abych Tě tam našel, pozdravil Tě zbožnými rty (srov. Pís 8,1) a objal rukama lásky! Nejsladší Pane, kdy přijde ten den? Kdy se objevím před Tvou tváří? Kdy se nasytím Tvou krásou? Kdy spatřím líce, na něž touží patřit andělé?

 

O tom, jakou radost bude mít duše z jasného patření na Boha

Jasné patření na Boží tvář, v němž spočívá podstata blaženosti světců, bude nade všechno. Je‑li už velkým důvodem k blaženosti vše, co bylo až doposud řečeno, je to málo ve srovnání s touto blažeností. O Isacharovi se praví: „Když shledal, že místo jeho sídla je dobré a že to území je velmi úrodné, nastavuje svou šíji k nošení břemen a stává se poplatným robotníkem" (Gen 49,15). Sídlo a blaženost svatých jsou dobré, ale země, která nese toto sídlo, je dobrá v nejvyšším stupni; je to tvář a krása Boha a z patření na Něho vyplývá jejich pokoj a štěstí. Jedině patření na Boha může naše duše naplnit dokonalým mírem. Neboť sladkost a líbeznost stvoření mohou sice přivést lidskému srdci radost, ale nejsou s to je nasytit. Jestliže tedy všechny tyto statky připravují takovou radost, čím víc okouzlí ono dobro, které ve své dokonalosti zahrnuje všechna ostatní dobra? A je-li tak rozkošný pouhý pohled na věci stvořené, oč rozkošnější bude patření na onu Tvář, ono Světlo a onu Krásu, v níž září všechny krásy! Jakým štěstím bude vidět tu podivuhodnou, jednoduchou a tak sdílnou podstatu a uzřít v ní jediným pohledem tajemství Nejsvětější Trojice, slávu Otce, moudrost Syna a dobrotu a lásku Ducha Svatého!

Tam spatříme Boha, a spatříme i sebe, a spatříme všechny věci v Bohu. Sv. Fulgentius říká: jako ten, kdo má před sebou zrcadlo, vidí zrcadlo a sám sebe v zrcadle, jakož i všechny ostatní věci, které jsou před zrcadlem, tak i my, majíce před očima neposkvrněné zrcadlo Majestátu Božího, uzříme v Něm Boha, a uzříme v Něm i sebe, a pak i všechno, co je kromě Něj, podle většího nebo menšího poznání, jaké jsme o Něm měli. Tam spočine touha našeho rozumu, který nezatouží vědět víc, protože bude mít před sebou všechno, co může vědět. Tam spočine úsilí naší vůle, která bude milovat ono všeobecné Dobro, jež obsahuje všechna dobra a mimo něž není radosti. Tam se utiší náš hlad soustem nejvyšší radosti, které naše srdce tak nasytí, že mu už nezbude, po čem by toužilo. Tam budou dokonale odměněny ony tři ctnosti, kterými je zde Bůh uctíván, totiž víra, naděje a láska, kdy víře bude dáno jasné patření, naději držení dobra a lásce nedokonalé láska v celé její dokonalosti. Tam budeme vidět, milovat, požívat a chválit, tam budeme syceni bez omezení i hladovět bez nedostatku. Tam bude stále znít jako nová ona píseň, již slyšel zpívat sv. Jan ve svém Zjevení (14,3). Nazývá ji jakoby novou, neboť ačkoli je stále táž, kdy je společnou chválou všech na společnou blaženost, přesto je stále nová vzhledem k potěšení a líbeznosti, neboť totéž potěšení, jaké vzbuzovala na počátku, bude vzbuzovat provždy a bez konce. Radost světců nezvetší a nezestárne, stejně jako nezestárnou jejich těla, neboť Ten, který působí, aby nebe bylo stále nové po uplynutí tolika roků, učiní, aby se i květ jeho blaženosti stále zelenal a nikdy neuvadal.

 

[Ludvík Granadský: Kniha o modlitbě a rozjímání, I. část, III. kapitola: „O pěti částech, jaké má modlitba", „Noc soboty" a 6. pojednání: „Rozjímání o blaženosti ráje" (Libro de la Oración y Meditación, I. Parte, Cap. III.: „De cinco partes que tiene la oración", „El Sábado en la noche" y Tratado sexto: „De la consideración de la gloria del paraíso"; in: Obras de Fr. Luis de Granada, Tomo II, Madrid 1906, s. 195-208). Český překlad převzat s laskavým svolením České dominikánské provincie z revue pro duchovní život Na hlubinu, č. 10 (1938), a s ohledem na španělské znění (kromě výše uvedeného ještě: De las postrimerias del hombre, IV. „De la gloria", in: Fray Luis de Granada: Obra Selecta, Madrid 1952) upraven a doplněn redakcí Revue Theofil.]

 

Od téhož autora:

Půst  
 Slovo Boží
O modlitbě a rozjímání 1/2  
O modlitbě a rozjímání 2/2  
"Věřím ve společenství svatých"
 Rozjímání o nebeské blaženosti 1/2   

 

Související články:

Augustin: Jsme Jeho tělem  
Izák ze Stelly: Maria a Církev 
Frederick William Faber: Církev 
Emilian Soukup: Církev Kristova 
Jan Merell: Mystické tělo Kristovo 
Pavel VI.: Jediný poklad jediné Církve  
Blahoslavení čistého srdce, neboť oni uvidí Boha  
Dominik Opatrný: Nový Jeruzalém ve Zjevení Janově 1 
Józef Kudasiewicz: Marie Nanebevzatá nám ukazuje cestu i cíl  
Lukáš Drexler: Peklo, očistec a nebe v Eschatologii Josepha Ratzingera 
Henry Edward Manning: Duch Svatý - sjednotitel Otce a Syna i Boží Církve  
Marian Zawada: Mystická zkušenost jako zkušenost eschatologická 
Jak svatí v nebi mohou vyslýchat tolik proseb o přímluvu zároveň?  
Denis Kartuzián: O spojitosti a řádu čtyř posledních věcí člověka  
Tomáš Akvinský: Blaženost člověka spočívá v patření na Boha  
Louis Bouyer: Konečným cílem Vtělení je Kristus celý  
Henri de Lubac: Kdo vidí Církev, vidí skutečně Krista  
Juan de Torquemada: Církev je studnicí vod živých  
Tomáš Akvinský: Kristus je Hlavou Těla Církve  
Johann von Sterngasse: O spočinutí duše
Jan Tauler: Bytí a způsob přátel Božích 
Rabanus Maurus: Všech svatých  
Pseudo-Makarius: Budoucí život  
Július Pavelčík: Zjevení Janovo  

 

Poznámky:


[1] Odkaz na slova mariánské modlitby Zdrávas Královno: „Zdrávas Královno (ve špan. Dios te salve), Matko milosrdenství, / živote, sladkosti a naděje naše, buď zdráva! / K tobě voláme, vyhnaní synové Evy, / k tobě vzdycháme, lkajíce a plačíce v tomto slzavém údolí ...". Ctih. Ludvík je svědkem toho, jak se v křesťanské teologii i víře prolíná mateřská skutečnost Církve a Panny Marie. Pozn. RTh.

[2] Oněmi „skvělými odznaky vítězství" jsou míněny jizvy mučedníků, které jim podle tvrzení některých (např. sv. Augustina ad.) zůstanou na těle i po vzkříšení těla coby ozdoby a oslavení jejich lásky k Bohu až k vlastní mučednické smrti, podobně jako tomu je s jizvami Kristovými po jeho vzkříšení. Pozn. RTh.

 

[RSS]

Přečteno 82x

další články