O modlitbě a rozjímání 2/2

První část.

3. O rozjímání

Za čtením jde rozjímání o tom, co jsme četli; jednou o věcech, které si můžeme představit obrazností, jako jsou všechny události života i utrpení Kristova, Poslední soud, peklo i ráj, podruhé rozjímáme o věcech, jež víc náleží rozumu než obraznosti, jako je uvažování o Božích dobrodiních, o Jeho dobrotě a milosrdenství nebo o kterékoli jeho dokonalosti.

Toto rozjímání se jmenuje rozumové, to další obrazivé; jednoho i druhého užíváme při těchto cvičeních, podle toho, jak toho látka věcí vyžaduje. Je-li rozjímání obrazivé, představujme si každou z oněch věcí tak, jak je, nebo tak, jak by nám přišla na mysl, a předpokládejme, že se na tom místě, kde jsme, všechno to děje v naší přítomnosti, abychom, takto si věci představujíce, o nich uvažovali a je procítili živěji; ale dát se do rozjímání o věcech, které se udály tam na jejich vlastních místech, je věc, která oslabuje, škodí hlavě a proto člověk nesmí užívat mnoho obraznosti ve věcech, o kterých přemýšlí, aby takto neunavoval hlavu.

Protože svaté Umučení skýtá látku k rozjímáni, upozorňujeme, že se v tomto tajemství může uvažovat o těchto hlavních věcech nebo okolnostech, které v něm působily, totiž kdo trpí, co trpí, pro koho, jak a proč trpí.

Vzhledem k první věci pravím, že trpí Stvořitel nebes a země: Syn Boží, nejvyšší dobrota a moudrost: nejnevinnější a nejsvětější Syn Panny. Co trpí? Nejkrutější bolesti, jak v duši, tak v těle: neboť v duši trpěl nepochopitelnou úzkost, vida nevděčnost lidí za největší dobrodiní, svou spolutrpící nejnevinnější a nejsvětější Matku, přítomné, minulé i budoucí hříchy světa, pro které trpěl; ale v těle snášel zimu, horko, hlad, únavu, bdění, křivdy i zrady; byl prodán svým učedníkem, potil se krůpějemi krve, byl popliván, políčkován, tolikrát spoután, ponechán bez ochrany, tupen, křivě obžalován, bičován, posmíván, oděn rouchem blázna, korunován trním, méně ceněn než Barabáš, nespravedlivě odsouzen; nesl na bedrech kříž, byl ukřižován mezi lotry, napojen žlučí a octem a nakonec o největším svátku umřel potupnou smrtí na hoře Kalvárii.

Za třetí je třeba uvažovat, pro koho trpěl; a je nám známo, že trpěl za člověka neposlušného a nevděčného, stvořeného z ničeho, který sám ze sebe nemůže, neví a nemá žádné ceny; pro tvora, jehož neměl a nemusel mít nikdy zapotřebí, pro tvora, který Ho urážel a měl tolikrát urážet a neposlouchat.

Za čtvrté uvažujme, jak trpěl! Shledáme, že muka snášel s takovou trpělivostí a mírností, že se nikdy nad nikým nepohoršoval; s takovou pokorou, že si vyvolil nejpotupnější smrt oné doby; s takovým odhodláním, že vyšel vstříc svým protivníkům; s takovou láskou, že nazval přítelem toho, kdo jej prodal, uzdravil ucho toho, kdo jej uchopil, hleděl očima slitování na toho, kdo jej zapřel, a prosil za ty, kdo jej ukřižovali.

Posléze rozjímejme, proč trpěl! Víme, že trpěl, aby učinil zadost Božské spravedlnosti, ukonejšil hněv Otce, aby splnil sliby dané patriarchům a prorokům, aby nás osvobodil od pekla a učinil nás hodnými ráje, aby nám ukázal cestu do nebe svou dokonalou poslušností, aby zahubil duchy, kteří pýchou ztratili to, čeho lidé nabyli pokorou.

4. O díkůčinění

Po rozjímání následuje díkůčinění. Pro ně použijme minulého rozjímání, děkujíce Pánu za dobrodiní, které nám v něm prokázal, rozjímali-li jsme o utrpení Kristově, vzdávejme Pánu hojné díky za to, že nás s takovým úsilím vykoupil; jestliže jsme rozjímali o svých hříších, děkujme za to, že čekal tak dlouho na pokání; při rozjímání o protivenstvích života, že nás mnohých (protivenství) zbavil; rozjímali-li jsme o smrti, děkujme, že nás vysvobodil z jejích nebezpečenství a čekal na naše pokání; jestliže jsme při rozjímání mysleli na nebeskou slávu, děkujme, že nás stvořil pro tak veliké dobro; a podobně si počínejme při ostatních námětech!

K těmto dobrodiním připojíme všechna ostatní, o nichž pojednáváme níže, totiž že nás stvořil a zachoval, vykoupil, povolal ke spáse atd. A tak vzdáme díky Pánu, že nás stvořil ke Svému obrazu a podobě, že nám dal paměť, abychom se rozpomínali na Něho, rozum, abychom Jej poznávali, a vůli, abychom Jej milovali. Poděkujeme za to, že nám dal anděla, aby nás ostříhal od bídy a nebezpečí, od smrtelných hříchů, abychom nezemřeli ve stavu smrtelných hříchů, a to znamená ne méně než osvobození od věčné smrti; poděkujme také za to, že jsme se narodili z křesťanských rodičů, byli pokřtěni a na křtu nabyli Jeho milosti, že nám slíbil nebeskou slávu a přijal nás za syny.

S těmito dobrodiními spojme ostatní dary, obecné i zvláštní, o nichž víme, že jsme je přijali od Pána, a za všechna tato a ostatní dobrodiní, jak veřejná, tak skrytá, poděkujme, kolik jen budeme moci; a vyzvěme všechny nebeské i pozemské tvory, aby nám pomohli při této službě, a v tomto duchu můžeme zapět onu píseň: „Dobrořečte Pánu, všechna Jeho díla, chvalte a vyvyšujte Jej"[1] atd., nebo žalm: „Dobrořeč, duše má, Hospodinu, a vše, co je ve mně, Jeho svatému jménu! Dobrořeč, duše má, Hospodinu, pamatuj na všechna Jeho dobrodiní! On ti odpouští všechna tvá provinění, uzdravuje všechny tvé neduhy, vysvobozuje tvůj život od záhuby, věnčí tě milostí a slitováním"[2] atd.

5. O obětování

Když jsme s celým srdcem vzdali Bohu díky za všechna dobrodiní, propukne srdce citem proroka Davida, řkouc: „Co dám Pánu za všechny milosti, které mi učinil?" Tomuto přání vyhoví jistým způsobem člověk, který dává a obětuje Bohu ze své strany vše, co Mu má a může obětovat.

A k tomu účelu nejprve nabídne sám sebe za ustavičného služebníka, vzdávaje se vlastní vůle a klada sebe do Jeho rukou, aby On s ním učinil, cokoli bude chtít; zároveň obětuje všechna svá slova, skutky, myšlenky i námahy, všechno, co bude dělat a trpět, aby se dělo k slávě a poctě Jeho svatého Jména.

Za druhé nechť obětuje Bohu Otci zásluhy a služby Jeho Syna, všechna protivenství, která z poslušnosti na tomto světě vytrpěl od jeslí až k smrti na kříži, neboť všechno to je naším majetkem a dědictvím, jež nám zanechal v Nové závěti[3], jíž nás učinil dědici všeho toho pokladu. A jako je neméně mé, co mi bylo dáno z milosti, jako to, čeho jsem vydobyl vlastním kopím, tak jsou ne méně moje zásluhy a právo, které mi dal, jako kdybych jich dosáhl potem a vlastní námahou. A proto člověk může tuto druhou věc obětovat stejně jako první, připočítávaje na svůj řád tyto služby, námahy a všechny ctnosti Jeho nejsvětějšího života: Jeho poslušnost, trpělivost, pokoru, lásku se všemi ostatními; neboť to je nejbohatší a nejcennější obětní dar, který mu můžeme obětovat.

6. O prosbě

Když jsme dali tak bohatý obětní dar, můžeme potom bezpečně prosit o milosti skrze něj. Nejprve prosme, jsouce proniknuti velkým citem lásky a horlivosti pro čest Pána, aby Jej poznávali, chválili a vzývali jako svého jediného a pravého Boha a Pána všechny národy světa, říkajíce z nejhlubšího srdce slova prorokova: „Nechť Tě, Pane, vyznávají národy; nechť Tě vyznávají národy!"

Prosme také za preláty Církve, jako jsou papež, kardinálové, biskupové se všemi ostatními služebníky a nižšími preláty, aby je Pán napravil a osvítil tak, aby přivedli všechny lidi k poznání a poslušnosti Stvořitele; rovněž musíme prosit, jak to radí sv. Pavel, za krále a všechny hodnostáře, abychom skrze jejich obezřetnost žili život klidný a pokojný, neboť je to příjemné Bohu, našemu Spasiteli, který si přeje, aby všichni lidé byli spaseni a přišli k poznání pravdy.

Modleme se také za všechny údy Jeho Mystického Těla: za spravedlivé, aby je Pán zachoval; za hříšníky, aby je obrátil; za zemřelé, aby je milostivé vytrhl z tolikeré bídy a přivedl k odpočinku věčného života. Také prosme za všechny nemocné, vězně, zajatce atd., aby jim Bůh pro zásluhy Svého Syna pomohl a vysvobodil je od zlého!

A když jsme se pomodlili za své bližní, prosme potom za sebe! Oč musíme prosit, o tom každého poučí jeho vlastní potřeba, zná-li se dobře. Proto prosme, pro zásluhy a utrpení Páně, za odpuštění všech svých hříchů a jejich napravení; zvláště si vyprosme pomoc proti všem těm vášním a neřestem, k nimž jsme nejvíce nakloněni a pokoušeni, odkrývajíce všechny ty rány nebeskému Lékaři, aby je uzdravil a zhojil pomazáním své Božské milosti.

Zakončeme potom prosbou o Boží lásku a při ní prodleme nejdéle, žádajíce Pána o tuto ctnost s vroucími city a tužbami, neboť v ní je všechno naše dobro.

III. O čem rozjímat

Když jsme poznali, jaký užitek přináší modlitba a rozjímání, i části, které působí při tomto duchovním cvičení, vizme nyní, jaké jsou věci, o nichž máme rozjímat!

Na to se nám odpovídá: Poněvadž se toto svaté cvičení zřizuje proto, abychom ve svých srdcích vypěstovali lásku a bázeň Boží a ostříhání Jeho přikázání, nejvhodnější látkou tohoto cvičení bude to, co nejvíce přivádí k tomuto účelu. A třebas je pravda, že všechny stvořené věci a všechna svatá Písma nás k tomu nabádají, přece, všeobecně řečeno, tajemství naší víry, obsažené ve Vyznání víry, v Krédu, jsou nejúčinnější a nejprospěšnější pro ně: neboť se v něm pojednává o Božích dobrodiních, o posledním soudu, o pekelných trestech a nebeské slávě, které nejvíce podněcují naše srdce k lásce a bázni Boží. Také se v něm jedná o životě a utrpení Krista, našeho Spasitele, v nichž spočívá všechno naše dobro. Tyto dvě věci obzvlášť obsahuje Vyznání víry a o nich obyčejně uvažujeme při rozjímání. Proto se právem říká, že Vyznání víry je nejvlastnější látkou tohoto svatého cvičení, třebas jí také pro každého jednoho bude to, co nejvíce podněcuje jeho srdce k lásce a bázni Boží.

Podle toho tedy, abych uvedl na tuto cestu nováčky a začátečníky, jimž se sluší dát jídlo rozžvýkané a rozmělněné, zde ukáži dva způsoby rozjímání pro všechny dny týdne: jeden pro večer a druhý pro jitro, vybrané většinou z tajemství naší svaté víry, abychom takto - jako dáváme svému tělu denně dvě občerstvení - je dali také duši, jejíž potravou je rozjímání a uvažování o Božích věcech. Jedna z těchto rozjímání mají za předmět tajemství svatého umučení a zmrtvýchvstání Ježíše Krista, jiná se vztahují na ostatní tajemství, o nichž jsme už mluvili; a kdo by neměl čas usebrat se dvakrát denně, může alespoň jeden týden rozjímat o jedněch tajemstvích, druhý týden o ostatních nebo se omezit pouze na tajemství utrpení života Ježíše Krista, našeho Spasitele, neboť to jsou nejhlavnější tajemství, ačkoli ostatní tajemství se hodí pro začátek obrácení, kdy se vyžaduje, aby v sobě vzbudil hlavně bázeň Boží, bolest a ošklivost nad hříchy.

[Přeložil J. F. Horák. Převzato s laskavým svolením České dominikánské provincie z revue pro duchovní život Na hlubinu, č. 10, 1936; mírně upraveno s přihlédnutím ke španělskému originálu a doplněno poznámkami redakcí Revue Theofil.]

Od téhož autora:

Půst
Slovo Boží  
Rozjímání o nebeské blaženosti 2/2  
Rozjímání o nebeské blaženosti 1/2  
"Věřím ve společenství svatých" 

Související články:

Paweł Hańczak: Mentální modlitba    
Jan Maria Vianney: Krásný úkol a povinnost člověka: modlit se a milovat  
Romano Guardini: Křesťanská modlitba je společenství se skutečným, živým Bohem  
Jana Františka de Chantal: Rozšířit své srdce přívalu milosti  
František Saleský: O nezbytnosti modlitby  
Karl Rahner: Naplněním modlitby je láska  
Z myšlenek optinských starců o modlitbě  
Jan Zlatoústý: Modlitba je světlem duše  
Tomáš Kempenský: O modlitbě a četbě  
Modlitbou tvoříme spolu s Bohem svět  
Bonaventura: Buď člověkem modlitby!  
Henri J. M. Nouwen: Pravidla modlitby  
Origenes: Zač se modlit především?  
Tertulián: Modlitba je duchovní oběť  

Poznámky:

[1] Dan 3,56 (dle Vulgaty 3,57).

[2] Ž 103 (dle Vulgaty 102).

[3] Tj. v Novém zákoně (špaň. „nuevo Testamento"). Pozn. RTh.