Nacházíte se na: Theofil > Křesťanské pojmy > Hřích

Hřích

morální teologie, duchovní život

Hřích

  

Hřích ve vlastním smyslu, ve smyslu mravním je vada na náležitém usměrnění lidského skutku vůči věčnému zákonu, aplikovanému svědomím. Tento výměr hříchu lze konkrétněji vyjádřit, jak se obyčejně udává, jako vědomé a dobrovolné pře­stoupení Božího zákona nebo podle sv. Augustina jako řeč nebo skutek nebo žádost odporující věčnému zákonu.

 

Podmínky hříchu

Aby byl hřích spáchán vůlí a jí se přičítal, je nutné:

a) aby předmět skutku byl nějakým způsobem v rozporu se stanoveným řádem buď sám v sobě nebo alespoň v některé jej dopro­vázející okolnosti; stačí však, je-li jen domněle v rozporu;

b) aby byl vykonán s vědomím tohoto rozporu čili aby ten, kdo se hříchu dopouští, si byl vědom nedovolenosti skutku a

c) aby byl vyko­nán se svobodným souhlasem vůle.

 

Rozdělení hříchu

1. hřích v úkonu (aktuální) a hřích ve sta­vu (habituální): aktuální je sám skutek nebo jeho opomenutí ve chvíli, kdy je skutek konán; habi­tuální: je onen stav, který zůstává ve vůli po skut­ku; hřích zůstává jako trvalá neusměrněnost, zů­statek  neusměrněnosti  k poslednímu cíli;

2. hřích smrtelný (těžký) a hřích všední (lehký): smrtelný je vážné přestoupení Božího zákona v důležité věci, působící, že duše je zbavena posvěcující milosti a tím nadpřirozeného života; všední je přestoupení Božího zákona ve věci méně důležité anebo v dů­ležité, ale bez plného vědomí nebo plného souhlasu. Nazývá se všedním proto, že nezbavuje člověka nadpřirozeného ži­vota, posvěcující milosti;

3. hří­chy z vykonání (commissionis) a hříchy z opomenutí (omissionis): z vykonání jsou ty, které jsou ko­nány proti negativnímu přikázání (zákonu přiro­zenému) tím, že se koná něco, co je zakázáno; z opomenutí zase vznikají tím, že se nevykoná sku­tek, uložený kladným přikázáním, např. v neděli se opomene mše svatá;

4. hříchy proti Bohu, proti bližnímu a proti sobě: podle toho, zda je porušen řád rozu­mu vzhledem k Bohu (hříchy proti teo­logickým ctnostem a proti zbožnosti), nebo vzhledem k bliž­nímu, jak se děje hříchy proti spravedlnosti a proti lásce, nebo konečně vzhledem k sobě porušením řádu, pokud ustanovuje, jak se má člověk řídit a spravovat vůči sobě samému (hříchy proti statečnosti a mírnosti);

5. hříchy vlastní a hříchy cizí: vlastního hříchu se dopouští ten, kdo hřeší; cizím se provi­ňuje ten, kdo jinému hřích poroučí, k němu radí nebo příkladem svádí nebo jiného hříchu nezabraňuje, ačkoli může a má. Proto se mu cizí hřích při­čítá;

6. hříchy vnější a hříchy vnitřní: vnější se projevuje navenek (řečí nebo skutkem), vnitřní zůstává pouze v myšlenkách (žádosti, záliby, zalíbení ve spácha­ných hříších);

7. hřích z nevědomosti, ze slabosti a ze zloby: hřích z nevědomosti je ten, který po­chází ze zaviněné nevědomosti; ze slabosti: z těž­kého pokušení nebo mocného návalu vášně; ze zloby: z převrácené vůle;

8. hříchy tělesné a hříchy duchovní: tělesný je dokonáván nedovole­nou tělesnou rozkoší, která je cílem, jako např. nestřídmost; du­chovní: záleží v rozkoši mysli, jako v pýše, závisti, hněvu, duchovní lenosti;

9. hříchy materiální a hříchy for­mální: první záleží v nedobrovolném přestoupení Božího zákona, a proto nepřičitatelném, kdežto for­mální je vědomé a dobrovolné přestoupení, tedy hřích, který se přičítá.

 

(Převzato z Jan Merell, Malý bohovědný slovník, Česká katolická charita, Praha 1963. Redakčně upraveno.)

 

Související články:

Mechtilda Magdeburská: Hřešit je ďábelské
Terezie od Ježíše: Před Boží Velebností není nic skryto
Basil Veliký: Je ďábel příčinou našeho hříchu?

 

František Panuška, 17.5. 2009

Přečteno 614x

další křesťanské pojmy