Nacházíte se na: Theofil > Duchovní život > Křesťanská modlitba je společenství se skutečným, živým Bohem

Křesťanská modlitba je společenství se skutečným, živým Bohem

Romano Guardini, 25.10. 2022

Při představování významných teologů spjatých s Druhým vatikánským koncilem, jehož 60. výročí si letos připomínáme, sem jistě náleží i ty osobnosti, které se koncilu přímo neúčastnily, ale i přesto na něj měly značný vliv. Mezi takové teology určitě náleží např. Romano Guardini (+1968), z jehož rozsáhlého a mnohostranně zaměřeného díla si připomeňme jeho slavnou a široce přijímanou příručku o modlitbě a z ní úryvek o fundamentu modlitby, kterým je Boží Trojice a dialogická účast člověka na jejím vnitřním životě, jenž nám byl odhalen a otevřen skrze Ježíše Krista.

 

modlitba-002-men-upr.jpg
 

 

Být osobou je rovněž darem - tehdy, když se mezi dvěma lidmi vytvoří vztah já-ty, když jeden vůči druhému cítí úctu nebo mu daruje svou věrnost, anebo se za něho cítí odpovědným. Když se takto setkají dva lidé, odhalí se v obou jejich vnitřní tvář a projeví se jako osoby.

I v Bohu je osoba. Ale ne tak jako v člověku. Člověk jako osoba je právě sám sebou, jedinečný a samotný; avšak u Boha je tomu jinak. Čteme‑li pozorně evangelia a sledujeme‑li způsob, jakým se projevuje Kristus a všechno božské kolem něho, jak oslovuje „Boha" a jak se Jím zabývá, dotkne se nás cosi podivného. On zná jen jednoho Boha, Živého, Svatého, jenž všechno stvořil a jenž je Pánem všeho. Ve svém vnitřním životě však jako by tento Bůh odhaloval zároveň rozdílné tváře. Znovu a znovu Ježíš hovoří o „Otci", je vůči Němu ve vztahu nejtěsnější, nikdy nepřerušené výměny; poslouchá Ho i v nejkrutějším utrpení, jak to vyjadřují slova v Getsemanské zahradě: „Ale ne jak já chci, ale jak Ty chceš" (Mt 26,39).

Vůči tomuto Otci je však Ježíš v jiném postavení než kdokoliv z nás. Je jeho synem tak, jak jím nemůže být žádný člověk. Ježíš, když mluvil k lidem, se s nimi nikdy neztotožňoval ve slovech „náš Otec", nikdy se neobracel k Otci ve společném lidském „my", nikdy se nemodlil se svými učedníky modlitbu, kterou je naučil. Když říká, že všichni lidé by se měli stát „Božími dětmi", pak toto dětství znamená něco podstatně jiného než to, co mají na mysli třeba slova: „Všechno je mi dáno od mého Otce. A nikdo nezná, kdo je Syn, jedině Otec; a nikdo nezná, kdo je Otec, jedině Syn a ten, komu by to Syn chtěl zjevit" (Lk 10,22). Kristus je sice poslušný Otce, avšak nikoliv jako tvor Stvořitele; jeho poslušnost je stejného božského řádu jako Otcovo přikazování. Před Otcovou tváří vystupuje stejně božská tvář Synova.

Třetí „tvář", která je obtížněji pochopitelná než obě předchozí, se zjevuje, když Ježíš říká svým učedníkům, že jim po svém odchodu sešle „jiného Utěšitele", jenž o „něm vydá svědectví", „Ducha pravdy", který „u nich zůstane navěky" a který je „povede k celé pravdě" (Jan 14,16-17; 15,26; 16,7-15). Je to Ten, který pak opravdu o Letnicích přišel a převzal Kristovo dědictví a řízení Církve.

 

Zde se nám zjevuje veliké tajemství: Bůh, jehož bytí a život přesahuje vše lidské, je zároveň jiným, ohromujícím způsobem osobou. Každý člověk je osobou jen jednou: své vlastní a jedinečné „Já" vyslovuje jako jedinec. V Bohu však jsou tři, kteří je vyslovují. Trojí je tvář, jež se projevuje v jeho životě, a trojí je způsob, jímž tento život vlastní sám sebe...[1] Chce‑li člověk říci „ty", musí vyhledat jiného člověka; Bůh naproti tomu nachází toho, k němuž promlouvá, ve svém vlastním životě. Člověk potřebuje druhého člověka, aby vzniklo společenství, a je proto v každém smyslu závislý: na rodičích, na sourozencích, na manželovi nebo manželce, na dětech, na příteli, na kamarádech a spolupracovnících; Bůh naproti tomu, Jediný a Jedinečný a ve svém nepřístupném panování Osamělý[2], má společenství sám v sobě. To teprve dává poslední smysl slovům „živý" a „bohatý" Bůh.

Nový zákon nám dává dvojí vysvětlení této posvátné mnohosti. O prvním jsme se již zmínili. Vychází ze vzájemného poměru člověka první generace k člověku druhé generace, tedy rodičů a dítěte, a říká: Bůh je plodný. Dokonává se v Něm tajemství zrodu. Od věčnosti je Bůh „Otec" - přičemž v tomto slově splývají pojmy pozemského otcovství a mateřství v dokonalou jednotu - a „Syn" - což opět znamená syna i dceru, tedy dědice života. Jako Otec dává Bůh svému Synu plnost vlastního života a bytí. Syn však od Něho neodchází, nestává se jakýmsi Bohem pro sebe, nýbrž zůstává v živé jednotě s Otcem, vrací se k Němu v lásce, je „v lůně Otcově", jak to čteme v úvodu Janova evangelia (1,18). Uskutečnit tuto úplnou svobodu Syna a přitom samostatností Synovou neporušit Boží jednotu umožňuje svatá moc, jež má opět povahu osoby a má i jméno: Duch Svatý. Duch Svatý je láska, jež spojuje Otce a Syna. Druhý výklad vychází z duchovního života a uvádí jej rovněž Jan v úvodu svého evangelia. Podle tohoto výkladu si Bůh sám sebe uvědomuje a ví o nekonečnosti svého bytí i svého smyslu. A není němý, nýbrž vyslovuje sebe sama ve vševyčerpávajícím věčném Slovu. Bůh je tak současně Ten, který mluví, i Ten, který je vyslovován. Vyslovované „Slovo", Logos, je však stejně mocné, skutečné a živé jako Ten, který je vyslovuje. Nesměřuje jen k někomu jinému, aby bylo vyslechnuto, nýbrž - a nyní může naše mysl zase jen tušit, co pochopit nelze - se samo stává jakoby uchem; vrací se jako znamení, že Mluvící byl vyslechnut. Ten, koho zde nazýváme „Mluvícím", je Otec, a koho nazýváme „Vyslovovaným", „Slovem", je Syn. A opět je to Duch Svatý, v němž žije toto tajemné spojení jedinosti a mnohosti.

Zjevení se naplnilo v tom, že nám odhalilo toto Boží tajemství; vykoupení znamená, že člověk byl přijat do tohoto tajemství. Věčný Syn, Logos, přišel na svět, „Slovo se stalo tělem", a sdílel náš život; právě tím však nás zároveň přejal do svého života. Zvěstoval nám tajemství znovuzrození: že člověk, který má již svůj první život, má sestoupit až do hlubin Božího lůna a být zrozen k novému životu. Má se podílet na postavení, které má Kristus v Bohu; stát se Kristovým bratrem a sestrou. A s Ním má jít k Otci, jako jeho syn, jako jeho dcera - zrozený nikoliv přirozeně, nýbrž milostí. A to se má stát silou Ducha Svatého, jenž chce být přítelem a „Utěšitelem" (Jan 3,3-10) člověka.

Nemodlíme se tedy k nějakému pomyslnému Bohu, jak si ho představují lidské city nebo myšlenky, nýbrž k Bohu skutečnému a odpovědnému, který nám odhalil své tajemství a řekl, „kdo" je. Obrátil se k nám svým „Já" a řekl své jméno. Naše modlitba tedy musí směřovat k Němu tak, jak se nám projevil, jako k Bohu trojjedinému. Křesťanská modlitba je společenství s Ním.

 

[Romano Guardini: Uvedení do modlitby, kap. „Vnitřní život Boží". Český překlad převzat z vydání: Romano Guardini: O modlitbě, Praha 1991 (orig. Vorschule des Betens, 1954), s. 126-130, a s přihlédnutím k původnímu německému vydání mírně upraven redakcí Revue Theofil.]

 

Od téhož autora:

Svátek mláďátek  

 

Související články:

Bernard Ugeux: Modlitba srdce
Tertulián: Modlitba je duchovní oběť
Bonaventura: Buď člověkem modlitby!
Jan Zlatoústý: Modlitba je světlem duše
Ludvík Granadský: O modlitbě a rozjímání 1/2 
Jan Kassián: Rozmluvy o modlitbě - O povaze modlitby (IX, 2) 
Jan Maria Vianney: Krásný úkol a povinnost člověka: modlit se a milovat 
Richard Rolle: O potřebnosti a hodnotě modlitby a rozjímání  
Ambrož Milánský: Duch Svatý - Učitel a Vůdce modlitby 
František Saleský: O nezbytnosti modlitby  
Skrze modlitbu jsme spolustvořitelé světa  
Karl Rahner: Naplněním modlitby je láska  
Z myšlenek optinských starců o modlitbě  
Tomáš Kempenský: O modlitbě a četbě 
Henri J. M. Nouwen: Pravidla modlitby 
Origenes: Zač se modlit především? 
Antonín Salajka: O trojjediném Bohu  
Jean Daniélou: Mystické poznání Boha  
Atanáš Alexandrijský: Trojice je svatá a dokonalá
Dominik Pecka: Trinitární základ křesťanských mysterií
Jean-Baptiste Chautard: Přesvatá Trojice, plnosti božského života!  
Henry Edward Manning: Duch Svatý - sjednotitel Otce a Syna i Boží Církve  
Jan van Ruysbroeck: Jednota v Trojici, Trojice v Jednotě - jeden všemohoucí Bůh  
Hilarius z Poitiers: Křtěte národy ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého 
Irenej z Lyonu: Tři články naší víry: Otec, Syn a Duch Svatý 
Augustin: Otec, Syn a Duch Svatý - jeden a pravý Bůh 
Jan Pavel II.: Duch Svatý je osobní láska Otce a Syna  
Marian Zawada: Rodinnost Boha
Lukáš Drexler: Bůh

 

Poznámky:


[1] Některé Guardiniho formulace by mohly zdánlivě navozovat dojem tzv. modalismu, tedy mylného přesvědčení, že je jen jeden jednoosobní Bůh, který se podle potřeby projevuje třemi různými způsoby neboli „mody", jako kdyby samojediný na sebe bral masky a odehrával tři odlišné role: jednou Otce, jindy Syna nebo někdy zase Ducha Svatého. Guardini ale jasně vyjadřuje tři Osoby jednoho Božství, tedy tři svébytné, byť navzájem vztažené, osobní subjekty sdílející jednu Božskou přirozenost, jak to zjevil sám Ježíš Kristus a jak křesťané tím pádem věří od počátku. To Guardini zdůrazňuje výrazem „tvář" (něm. das Angesicht), která vždy vyjadřuje jedinečnou osobu, nikoliv pouhou měnitelnou masku, a když dále hovoří o způsobech (něm. die Weise), nejedná se o tři „způsoby" jednání samojediného Boha, jak to mylně hlásá modalismus, ale o tři individuální, osobní způsoby vlastnění jednoho jediného společného Božského života neboli Božské přirozenosti nebo, jak říká Guardini, jednoho života, protože onen po věky prýštící život Boha je jeden jediný, sdílený třemi Božími svébytnými osobami, které si tento život odvěčně navzájem předávají v proudu dynamické Boží lásky, která je božsky plodná. Pozn. red. RTh.

[2] Guardini tu nemá na mysli ani tak osamělost vztahovou, jak by se mohlo na první dojem zdát (vždyť jediný Bůh je Společenstvím tří Božích osob), ale tu skutečnost, že v oné funkci „Božského panování" je jeden jediný neboli samotný, kterému není žádný jiný roven a s ním srovnatelný. Pozn. red. RTh. 

 

[RSS]

Přečteno 78x

další články