Tři články naší víry: Otec, Syn a Duch Svatý

1. (...) Je totiž jediná cesta, dostupná všem, kteří jsou schopni vidět, osvětlená světlem z nebe, avšak jsou mnohé temné cesty těch, kteří nevidí. Ta (jediná cesta) vede do Nebeského království a spojuje člověka s Bohem, ony (mnohé) však vedou ke smrti a oddělují člověka od Boha.[1] Proto nezbytností pro tebe i pro všechny, kteří se starají o svoji spásu, je, aby po cestě díky víře kráčeli rozhodně a neochvějně, aby se kvůli nedbalosti a lenosti neopozdili tkvějíce v materiálních žádostech nebo aby kvůli bloudění nesešli ze správné cesty. (...)

3. Aby se tedy něco takového nepřihodilo nám, je třeba neochvějně zachovávat pravidlo víry a plnit Boží přikázání, věřit Bohu, v bázni před Ním, poněvadž je Pánem, a milovat Ho, neboť je Otcem. Činit (to) je pak plodem víry, neboť „neuvěříte-li," jak říká Izajáš, „neporozumíte" (Iz 7,9). A víra je plodem pravdy, protože víra se zakládá ve skutečně jsoucích věcech, neboť věříme ve věci, které jsou tak, jak jsou. A když věříme ve jsoucí (věci) tak, jak jsou, budeme vůči nim vždy náležitě zachovávat neochvějné přesvědčení. A protože víra v sobě nese naši spásu, je třeba věnovat mnoho snažného úsilí, abychom dosáhli pravdivého postižení toho, co je.

A toto je, čím nás obdarovává víra, ta, kterou nám předali starší, učedníci apoštolů: především nás učí, abychom měli na paměti, že ve křtu jsme obdrželi odpuštění hříchů ve jménu Boha Otce a ve jménu Ježíše Krista, Syna Božího, vtěleného, zemřelého a zmrtvýchvstalého, a v Božím Duchu Svatém; že křest je pečetí života věčného a znovuzrozením v Bohu, takže se stáváme dětmi ne lidí smrtelných, ale věčného a odevždy jsoucího Boha. A tato víra nás učí o Něm samotném, věčném a odevždy jsoucím Bohu, že On je nade vším, co je, že vše bylo uvedeno pod jeho vládu a že vše, co je pod jeho vládou, On stvořil, takže nevládne a není pánem nad něčím jiným nebo někoho jiného, ale nad vlastními tvory. Vše je dílem Boha, a tudíž Bůh je všemohoucím, a vše je z Boha.[2]

4. Je tedy nezbytné, aby stvořené věci měly počátek stvoření od nějaké velké Příčiny. A počátkem všeho je Bůh. Sám totiž nebyl stvořen někým jiným, ale Jím bylo vše stvořeno. A proto se nejprve patří a je třeba věřit, že je jeden Bůh a Otec, který všechno ustanovil a uspořádal a stvořil to, co do té doby neexistovalo, aby to bylo; který obklopuje všechno, ačkoli jeho samotného nic nemůže obsáhnout.[3] A ono „všechno" označuje podle nás to, co je světem, a ve světě i člověka. Svět byl tedy stvořen Bohem.

5. Toto pravidlo tedy ukazuje: Je jeden Bůh, nestvořený, neviditelný, Stvořitel všeho, nad kterým není jiný Bůh a po kterém není žádný jiný Bůh.[4] Bůh je rozumovým a proto skrze Rozum‑Logos učinil to, co stvořil. A Bůh je duch[5], a proto skrze Ducha všechno uspořádal. To říká rovněž prorok: „Slovem Pána byla učiněna nebesa a jeho duchem veškerá jejich vláda" (Ž 33,6). Tak tedy protože Slovo upevňuje, to jest tvoří věci tělesné a obdařuje je bytím, a Duch uspořádává rozličnost vlády, právem je Slovem nazýván Syn a Moudrostí Boží Duch. Příhodně to říká také Pavel, jeho apoštol: „Jeden je Bůh, Otec, který je nade vším a skrze všechny a v nás všech" (Ef 4,6). Nade vším je totiž Otec, skrze všechny pak Slovo, neboť skrze Ně bylo vše stvořeno Otcem, ve všem pak Duch, který volá „Abba, Otče" a který utváří člověka k Boží podobě. Tak tedy Duch oznamuje Slovo a proto (proroci) zvěstovali Božího Syna. Slovo pak, to jest Logos, směruje Ducha, a proto On sám je zvěstovatelem proroků a vede člověka k Otci.

6. A to je řád naší víry a základ (naší) budovy a opora pro (náš) obyčej:

Bůh Otec nestvořený, neuchopitelný, neviditelný, jediný Bůh, Stvořitel všeho - to je první článek naší víry.

Druhý článek pak je tento: Slovo Boží, Syn Boží, Ježíš Kristus, náš Pán, který se zjevil prorokům v souladu se způsobem jejich prorokování a podle způsobu uspořádání[6] Otcova a skrze Nějž bylo vše učiněno[7] a který se na konci časů, aby vše přivedl k jednotě[8], stal člověkem mezi lidmi, viditelným a hmatatelným[9], kvůli zničení smrti a zjevení života[10] a nastolení společenství člověka s Bohem[11].

A toto je třetí článek: Duch Svatý, díky Němuž proroci prorokovali a otcové učili o věcech Božích a spravedliví byli vedeni na cestu spravedlnosti a který byl na konci časů vylit novým způsobem na lidskou přirozenost k obnově člověka po celé zemi pro Boha.

7. Proto křest našeho znovuzrození se uskutečňuje skrze tyto tři články a uděluje nám znovuzrození v Bohu Otci prostřednictvím Jeho Syna Duchem Svatým. Ti, kteří nesou Ducha Svatého, jsou vedeni ke Slovu, to znamená směrem k Synu. Syn pak (je) vede k Otci a Otec (jim) pak udílí neporušitelnost. Tak tedy bez Ducha není možné vidět Slovo Boží, stejně jako bez Syna není možné přistoupit k Otci[12], neboť poznáním Otce je Syn[13], a poznání Syna Božího (se děje jen) díky Duchu Svatému. Ducha však v souladu se zalíbením Otce uděluje Syn, a to těm, jimž Jej zachtěl (dát) Otec, a tak, jak zachtěl Otec.

8. A Otec je Duchem nazván Nejvyšším a Všemohoucím Pánem moci, abychom poznali Boha, že jedině On sám je tím, který je Stvořitelem nebe, země a celého světa, Stvořitelem andělů a lidí, Pánem všech, jímž bylo vše učiněno, který sytí všechny, milosrdný, laskavý, dobrotivý, spravedlivý, Bůh všech, jak Židů, tak i pohanů, stejně jako i věřících, avšak pro věřící jako otec. A na konci časů odhalil smlouvu synovství: avšak Židům jako Pán a Zákonodárce, poněvadž v prostředních časech[14] je vedl ke službě prostřednictvím Zákona, aby se naučili, že mají Pána a Tvůrce a Stvořitele, který udílí dech života a kterému mají sloužit dnem i nocí; a pohanům jako Tvůrce a Stvořitel a jako Všemohoucí; a všem pak zároveň jako Živitel, Král a Soudce, neboť nikdo neunikne jeho soudu, ani Žid, ani pohan, ani věřící, jestliže hřeší, a ani anděl. Ti však, kteří nyní neuvěří v jeho dobrotu, poznají na soudu jeho moc, jak říká svatý Pavel: „Nevíš, že Boží dobrota tě vede k pokání, avšak podle tvé zatvrzelosti a nekajícího srdce si kupíš hněv pro den hněvu a zjevení se spravedlivého soudu Boha, který dá každému podle jeho skutků?" (Řím 2,4-6) To je Ten, který je v Zákoně nazýván „Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův", „Bůh živých" (srov. Mt 22,32 a par.), a přesto je vysokost a velikost tohoto Boha nevýslovná[15].

[Irenej z Lyonu: Důkaz apoštolského zvěstování (Demonstratio Apostolicae Praedicationis), 1.3-8. Z polského překladu, učiněného z arménštiny (Ireneusz z Lyonu: Wykład nauki apostolskiej, Kraków 1997), a s ohledem na rovněž z arménštiny učiněné překlady latinský (Irenaeus Lungdunensis: Demonstratio Apostolicae Praedicationis, Friburgum Brisgoviae 1917) a anglický (Irenaeus: The Demonstration of the Apostolic Preaching, London 1920) přeložil Lukáš Drexler.]

Od téhož autora:

Pánem je Otec, Pánem je Syn, Pánem je i Duch Svatý   
 Slávou Boží je živý člověk, životem člověka je patření na Boha 
Zjevení Syna se rovná poznání Otce 
Až přijde Kristus, uvidí lidé Boha 
Důkaz apoštolského zvěstování  
Eucharistie, záruka vzkříšení 
Kristus je králem všech lidí 
Seslání Ducha Svatého  

Související články:

Nejsvětější Trojice
Augustin: O Trojici (De Trinitate) 
Antonín Salajka: O trojjediném Bohu
Atanáš Alexandrijský: Trojice je svatá a dokonalá
John Henry Newman: Traktát o Nejsvětější Trojici
Lukáš Drexler: Quicumque - Athanášské vyznání víry
Dominik Pecka: Trinitární základ křesťanských mysterií
Atanáš Alexandrijský: List o usneseních Nicejského koncilu  
Wincenty Myszor: Symbolika kříže podle sv. Ireneje z Lyonu  
Jean-Baptiste Chautard: Přesvatá Trojice, plnosti božského života!  
Irenej z Lyonu: Pánem je Otec, Pánem je Syn, Pánem je i Duch Svatý 
Henry Edward Manning: Duch Svatý - sjednotitel Otce a Syna i Boží Církve 
Marie od Vtělení (Guyart): Uchvácena a pohlcena viděním Nejsvětější Trojice  
Jan van Ruysbroeck: Jednota v Trojici, Trojice v Jednotě - jeden všemohoucí Bůh  
Romano Guardini: Křesťanská modlitba je společenství se skutečným, živým Bohem  
Tertulián: Učiňme člověka k obrazu našemu, k obrazu Syna vtěleného - jednoho z Trojice  
Hilarius z Poitiers: Křtěte národy ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého 
Didymos Alexandrijský (Slepý): Duch svatý nás obnovuje křtem 
Origenes - Jeroným: Syn z Otce - Bůh z Boha, Světlo ze Světla 
Basil Veliký: Kdo přijímá Ducha, přijímá zároveň Otce i Syna  
Petr Chrysolog: Bůh narozen z člověka, lidé narozeni z Boha 
Hilarius z Poitiers: Duch Svatý nás uvádí do veškeré pravdy 
Diadochos z Fotiké: Být Božím obrazem a podobat se Bohu 
Simeon Nový Teolog: Křesťan je zrozen z Ducha Svatého 
Augustin: Otec, Syn a Duch Svatý - jeden a pravý Bůh  
Hans Urs von Balthasar: Trojjediné sebezřeknutí Lásky  
Řehoř z Nyssy: Proti Eunomiovi (Contra Eunomium) 
Hans Urs von Balthasar: Kenotický trojjediný Bůh  
Ambrož Milánský: O svátostech (De sacramentis) 
Adrienne von Speyr: Vzývání Nejsvětější Trojice 
Ambrož Milánský: O tajemstvích (De mysteriis) 
Klement Alexandrijský: Křest Duchem svatým 
Tomáš Akvinský: O trojím rození 
Cyril Jeruzalémský: Katecheze 
Justin: Koupel znovuzrození

Poznámky:

[1] K motivu dvou cest, cesty života a cesty do záhuby, viz např. spisy z doby poapoštolské Didaché (např. I,1: „Jsou dvě cesty: cesta života a cesta smrti") a List Barnabášův (např. V,4: „cesta spravedlnosti ... a cesta temnosti", ale zejména pak XVIII.-XXI. kap., kde se v úvodu píše: „Jsou dvě cesty učení, pro něž se je možno svobodně rozhodnout: cesta světla a cesty tmy" /XVIII,1/). Jedná se o motiv, který je přítomný již ve Starém zákoně (viz např. Dt 30,15-20; Ž 1,1-6; Př 12,28; Jer 21,8 ad.) a který najdeme i v Ježíšově kázání (Mt 7,13-14). Pozn. překl.

[2] Sv. Irenej se zde vymezuje proti mylným gnostickým představám, které tvrdily, že je nějaký Nejvyšší Bůh a dále od něho odlišný zlý demiurg, který stvořil tento špatný hmotný svět, ve kterém jsou uvězněny lidské duše. Proti tomu sv. Irenej vyjadřuje židovské a křesťanské přesvědčení, že vše, co je, je stvořeno Bohem a že je to stvořeno jako dobré, byť následně narušené hříchem člověka, což právě přišel napravit Boží Syn svým vtělením, obětí na kříži a svým zmrtvýchvstáním. Pozn. překl.

[3] Srov. Pastýř Hermův, Přikázání I,1. Pozn. překl.

[4] Jedná se o Irenejovo vymezení se vůči různým duchovním hierarchiím obsaženým v gnostických naukách. Pozn. překl.

[5] Srov. J 4,24. Pozn. překl.

[6] Lat. dispositionum, které pravděpodobně odpovídá řeckému οικονομια [oikonomia] neboli Boží ekonomii. Pozn. překl.

[7] Srov. J 1,3.

[8] Srov. Ef 1,10.

[9] Srov. 1J 1,1.

[10] Srov. 1J 1,2.

[11] Srov. 1J 1,3.

[12] Srov. J 14,6.

[13] Srov. J 14,8-9.

[14] Sv. Irenej dělí dosavadní dějiny světa na tři etapy: počátek (stvoření), střední časy (dějiny Izraele a vůbec celého světa vč. pohanů) a poslední časy (příchod Krista a naplnění dějin světa skrze Krista). Pozn. překl.

[15] Tzn. že ač se snižuje k člověku a činí se Bohem blízkým lidem, přesto je zároveň všepřesahujícím Pánem. Pozn. překl.