Nacházíte se na: Theofil > Patristika > Kdo přijímá Ducha, přijímá zároveň Otce i Syna

Kdo přijímá Ducha, přijímá zároveň Otce i Syna

sv. Basil Veliký, 15.6. 2019

Ve čtvrtém století probíhal teologický zápas o správné terminologické uchopení tajemství Nejsvětější Trojice. Mezi nejvýznamnější "zápasníky" té doby patřili tzv. kappadočtí otcové, z jejichž okruhu pochází mj. "List 38.", týkající se právě zmíněného zápasu a známý též pod názvem: "O rozlišení mezi úsií a hypostazí". Z něj přinášíme drobný úryvek v českém překladu, přínosný a srozumitelný i pro neteology.

 

Úvod

Otázka autorství dopisu

Následující úryvek z Listu 38. pochází z obsáhlého korpusu dopisů sv. Basila Velikého (†379)[1], mnozí odborníci poslední doby však jeho autorství přisuzují spíše Basilovu bratru sv. Řehořovi z Nyssy (†394).[2] My jej však zde z důvodu zažité lokace v korpusu Basilových dopisů, jakož i z důvodu dosud ne zcela dosaženého konsensu akademiků stran jeho autorství ponecháváme i nadále pod Basilovým jménem[3].

 

Význam dopisu

kappadocti-otcove-001-upr-men.jpgList 38. patří k významným dílům z okruhu tzv. kappadockých otců (kam kromě Basila Velikého a Řehoře z Nyssy náleží ještě Řehoř Naziánský), a to z toho důvodu, že se snaží rozřešit dobové spory, týkající se správné terminologie a vůbec pojmového uchopení tajemství Boží Trojice, zjeveného nám vtěleným Božím Synem Ježíšem Kristem, ale zpochybňovaného tehdejšími heterodoxními, tj. mylnými, výklady a přístupy. V daném sporu se jednalo o to, jak odlišit jedno jediné, společné bytí jediného Boha (úsii), které společně sdílí tři rovnocenné Boží Osoby (hypostaze), obzvlášť když v dané době tyto pojmy (úsie a hypostaze) nebyly jasně vymezeny a užívaly se často záměnně, synonymně, takže kvůli tomu docházelo i k závažným teologickým zmatkům, které živily mylné pohledy na tajemství Trojice (např. arianismus, modalismus, monarchianismus ad.). Kappadočtí autoři vstoupili do tohoto sporu a napříště se zapsali do dějin teologie, když vyjasnili rozdíl mezi těmito dvěma pojmy a předestřeli používat úsii pro jedno společné bytí Boha, doslova pro Boží podstatu (tj. pro tzv. „druhou podstatu" podle filosofického rozlišení Aristotelova, tzn. pro něco obecného), kdežto výraz hypostaze navrhli nadále užívat pro odlišnost a jedinečnost každé ze tří Božích Osob (tj. pro osobu jako takovou neboli pro tzv. „první podstatu" podle rozlišení Aristotelova, tzn. pro něco jedinečného, individuálního). Veškeré spory v této oblasti sice pak ještě zcela neustaly (zejména při následném hledání latinských ekvivalentů v západní církvi - viz latinské pojmy substantia, essentia a persona, jaké užívá ve svém díle např. sv. Augustin), ale základní rozlišení a rozřešení bylo kappadockými teology nastoleno a stalo se nadále trvale platným pro další teologické výpovědi a rozlišování a pro jejich další prohlubování.

 

Kdo přijímá Ducha, přijímá zároveň Otce i Syna

 

Když někdo řekne Duch, zároveň s tímto vyznáním zahrnuje i to, koho je to Duch. A protože tento Duch je Kristův, je i z Boha, jak říká Pavel[4]. Je to jako s řetězem: když někdo chytí jeden konec, potáhne i druhý. Právě tak platí, že když někdo přitáhne Ducha - jak říká prorok[5] -, zároveň přitáhne i Syna i Otce. Jestliže se někdo opravdu chytí Syna, bude ho držet z obou stran: Syn z jedné strany přivede svého Otce, z druhé pevně s ním spojeného svého vlastního Ducha. Vždyť ten, který je vždy Otcův a v Otci, nemůže být od Otce odtržen, ale ani nemůže být nikdy odloučen od vlastního Ducha - ten (tj. Syn), který všechno koná v něm (tj. v Duchu). A stejně tak i ten, kdo přijal Otce, jeho mocí spolu s ním přijímá i Syna i Ducha, neboť není možné myslet žádné odseknutí nebo odtržení, jako kdyby Syn byl myslitelný bez Otce nebo Duch odloučený od Syna. Avšak uchopujeme v nich i jakési nevýslovné a myšlením nevystihnutelné společenství[6], ale zároveň i odlišnost. Přitom ani odlišnost Osob[7] neruší jednolitost přirozenosti[8], ani v tomto společenství[9] bytí[10] nemizí osobitost rozpoznávacích znaků (jednotlivých Osob).

 

[Basil Veliký: Listy, 38, 4; in PG 32, 332C-333A. Na základě slovenského překladu (Sv. Bazil Veľký: Povzbudenie mladým, Listy I (r. 357-374), Prešov 1999) a řeckého originálu (J.‑P. Migne: Patrologia graeca, Paris 1857) a s přihlédnutím k překladu latinskému (tamtéž) a polskému (Grzegorz z Nyssy: Drobne pisma trynitarne, Kraków 2001) přeložil a úvod a poznámky pod čarou napsal Lukáš Drexler.]

 

Od téhož autora:

Cesta široká a cesta úzká 
Je ďábel příčinou našeho hříchu?
O Duchu svatém (De Spiritu Sancto)  
Jak přistupovat k přijímání Těla a Krve Kristovy? 
Působení Ducha Svatého 
Z díla sv. Basila Velikého

   

Související články:

Augustin: O Trojici (De Trinitate) 
Antonín Salajka: O trojjediném Bohu
Atanáš Alexandrijský: Trojice je svatá a dokonalá
John Henry Newman: Traktát o Nejsvětější Trojici
Lukáš Drexler: Quicumque - Athanášské vyznání víry

Atanáš Alexandrijský: List o usneseních Nicejského koncilu 
Hilarius z Poitiers: Křtěte národy ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého 
Augustin: Otec, Syn a Duch Svatý - jeden a pravý Bůh
Řehoř z Nyssy: Proti Eunomiovi (Contra Eunomium) 
Albert Veliký: Modlitba k Nejsvětější Trojici  

 nejsvetejsi-trojice-8.jpg  

Poznámky:


[1] Viz J.-P. Migne: Patrologia graeca, 32, Paris 1857.

[2] Srov. např.: Lorenzo Dattrino: Patrologie, Praha 1997, s. 134; Hubertus R. Drobner: Patrologie. Úvod do studia starokřesťanské literatury, Praha 2011, s. 375; Grzegorz z Nyssy: Drobne pisma trynitarne, Kraków 2004, s. 45-46; Řehoř z Nyssy: Proč neříkáme, že jsou tři bohové, Praha 2009, s. 9.

[3] Srov. též zařazení tohoto dopisu do soudobých vydání Basilových listů, např.: Bazil Veľký: Povzbudenie mladým, Listy I (r. 357-374), Prešov 1999; Bazyli Wiełki: Listy, Warszawa 1972.

[4] Řím 8,9: „Vy však nejste živi ze své síly, ale z moci Ducha, jestliže ve vás Boží Duch přebývá. Kdo nemá Ducha Kristova, ten není jeho."

[5] Ž 118,131 (značení dle LXX, podle dnešního značení je to Ž 119,131), dle Septuaginty doslova: „Otevřel jsem svá ústa a přitáhl ducha, neboť toužím po tvých přikázáních."

[6] Řec. κοινωνια [koinónia] - výraz, jehož ekvivalentem v latině je communio, vyjadřuje sdílení společného, společnou účast na téže skutečnosti, což je terminologicky primárně vztahováno na společenství Osob Trojice a odvozeně i na společenství Církve a v ní zejména na společenství svátostné, jehož vrcholem je společenství eucharistické: communio (srov. Apoštolské vyznání víry: „společenství svatých", řec. αγιων κοινωνιαν [hagión koinónian], lat. sanctorum communionem, kdy tímto „společenstvím svatých" je na prvním místě myšleno ne „společenství svatých osob", ale „společenství svatých věcí", tj. svátostí, jež jsou základem společenství „svatých osob", tj. křesťanů).

[7] Řec. υποστασεων [hypostaseón] -„hypostazí".

[8] Řec. φυσεως [fyseós].

[9] Řec. κοινοτητος [koinotétos] - viz výše pozn. 6.

[10] Řec. ουσιαν [úsian] - „úsie", „podstaty", „esence", „bytnosti".

 

[RSS]

Přečteno 97x

další články