"... a duch Boží se vznášel nad vodami"

Úvod

Zejména v syrské jazykové oblasti se již ve starověku rozvinula exegetická intuice, která díky jazykové spřízněnosti syrštiny s původním hebrejským textem Bible dokázala vnímat aspekt onoho „ducha nad vodami" (Gen 1,2) jako aspekt mateřské péče ptáka nad svým právě založeným hnízdem, v němž přikrývá svými křídly a svým tělem zárodek povstávajícího světa a předává mu svoje „životadárné teplo", aby ho přivedl k „vylíhnutí", tj. ke zrodu života, jehož vrcholem je na konci celého stvoření člověk - „obraz a podoba Boží" (Gen 1,26-27). V křesťanství pak na tuto tematiku novým způsobem navazuje událost křtu Kristova, kdy se na něj, jakmile se vynoří z vod Jordánu, snáší Duch Svatý v podobě holubice jako symbol počátku „nového stvoření", jehož hlavou a zakladatelem je právě Kristus - vtělený Bůh, zrozený z lidské Panny, v níž byl počat právě Duchem Svatým, který se snesl na panenskou dívku, aby v ní a z ní byl počat onen nový život „příštího světa", Božího království. A o této primární intuici starokřesťanské exegeze nás zpravuje i sv. Basil Veliký (†379) v jednom ze svých kázání na „Hexahémeron" neboli na starozákonní „šestidenní" biblické knihy Genesis.

„... a duch Boží se vznášel nad vodami"

 „... a duch Boží se vznášel nad vodami." (Genesis, 1,2)

„A duch Boží, říká, „se vznášel nad vodami" (Gen 1,2). Toto slovo „duch" buď označuje vanutí vzduchu - pak věz, že svatopisec ti zde vyjmenovává části kosmu, přičemž uvádí, že Bůh stvořil nebe, zemi, vodu i vzduch a že tento vzduch se šířil a plynul. Nebo - což je však pravděpodobnější a přikláněli se k tomu i naši předchůdci - tento Boží duch je Duch Svatý, neboť je třeba mít na paměti, že Písmo specificky a přednostně vyhrazuje toto slovo právě pro něho a že Boží duch není nic jiného než tento Svatý Duch, který naplňuje božskou a blaženou Trojici. Když přijmeš toto mínění, zjistíš, že jsi tím získal velmi mnoho.

Jak se tedy tento Duch vznášel nad vodami? Řeknu ti nyní ne svůj vlastní výklad, ale výklad jistého Syřana, muže, kterému byla moudrost tohoto světa o to vzdálenější, oč blíže měl k poznání pravých hodnot.[1] Ten říkal, že v syrštině je tento výraz výstižnější a díky příbuznosti s hebrejštinou se skutečně mnohem více přibližuje myšlence Písma. Význam tohoto výroku je potom takovýto: slovo „vznášel" podle něj znamená: „zahříval a oživoval" přirozenou substanci vod, přičemž se vychází z obrazu sedící kvočny, která pod sebe uložila vajíčka a zahřívá je, jako kdyby do nich vpouštěla nějakou oživující sílu. Asi takový smysl, říkají, se jasně rýsuje za tímto výrazem. ‚Duch se vznášel‘ neboli připravoval substanci vody na rození živých bytostí. A tak stačí vycházet z tohoto místa, aby se prokázalo to, co někteří pokládají za sporné, totiž že Duch Svatý se účastní stvořitelské činnosti.[2]

[Basil Veliký: Hexahémeron, II. homilie, 6. Podle slovenského vydání (Sv. Bazil Veľký: Listy, II /r. 375-378/; Hexaémeron, Prešov 2002), s ohledem na řecké znění (in: Basil z Caesareje: Devět kázní o stvoření světa, Praha 2004), přeložil a úvodem a poznámkami pod čarou doplnil Lukáš Drexler.]

Od téhož autora:

Cesta široká a cesta úzká 
Mojžíš, autor zprávy o stvoření  
Je ďábel příčinou našeho hříchu? 
Jak přistupovat k přijímání Těla a Krve Kristovy?  
Kdo přijímá Ducha, přijímá zároveň Otce i Syna  
O Duchu svatém (De Spiritu Sancto) 
Působení Ducha Svatého  
Z díla sv. Basila Velikého  

Související články:

Tomáš Akvinský: Duch Svatý je Bůh 
Lukáš Drexler: Holubice nového stvoření  
Klement Alexandrijský: Křest Duchem Svatým  
Caesarius z Arles: Před křtem byl naším otcem ďábel  
Pavel Evdokimov: Žena je orantou ve znamení Přímluvce  
Petr Chrysolog: Bůh narozen z člověka, lidé narozeni z Boha  
Lukáš Drexler: Zvěstování Panně Marii - počátek "nového stvoření"  
Přechod od Starého Zákona k Novému je přechodem od těla k Duchu 
Didymos Alexandrijský (Slepý): Duch svatý nás obnovuje křtem
Simeon Nový Teolog: Křesťan je zrozen z Ducha Svatého  
Hans Urs von Balthasar: Syn je vzorem i cílem světa  
Cyril Jeruzalémský: Živá voda Ducha svatého
Kateřina Sienská: Mateřský Duch Svatý 
 Michal Glevaňák: Epikleze

Poznámky:

[1] Není vyloučeno, že oním „Syřanem" byl přímo sv. Efrém Syrský (†373), jeden z největších syrských teologů a světců, který se mj. zabýval i výkladem knihy Genesis. Někteří nevylučují, že by touto osobností mohl být spíše sv. Eusebius ze Samostaty (†379) nebo sv. Theofil Antiochijský (†183), který k témuž místu v Bibli píše mj. následující: „‚duch, světlo vznášející se nad vodami‘ je ten, kterého Bůh udělil, aby povolal k životu stvoření, podobně jako duše v člověku, spojením jemného s jemným (duch je totiž jemný podobně jako i voda), aby duch mohl posilovat vodu, a voda spolu s duchem, pronikajíc všechno, posilovat stvoření." (Autolykovi, II, 13.4; in PG VI, 1073 A) Jako další možný autor, na kterého se zde možná Basil odkazuje, není vyloučen ani Diodor z Tarsu (†390). Pozn. překl.

[2] Sv. Basil tímto tvrzením podporuje božství Ducha Svatého oproti těm, kteří ho nepovažovali za Boží Osobu a tedy ani za Stvořitele, ale pouze za projev Boží moci, tedy proti tzv. pneumatomachům. Ale Basil jasně zdůrazňuje, že jestliže i Duch Svatý vykazuje stvořitelskou činnost, je plně Bůh, protože jen Bůh - Stvořitel může stvořit stvořený svět. Otázce božství Ducha Svatého se pak sv. Basil věnoval ve svém slavném spise O Duchu Svatém. Pozn. překl.