Nacházíte se na: Theofil > Věrouka > Zvěstování Panně Marii - počátek "nového stvoření"

Zvěstování Panně Marii - počátek "nového stvoření"

Lukáš Drexler, 24.3. 2017

Když se stvoření odvrátilo od Stvořitele, oněmělo. Avšak dostačovalo vyslovit ve skrytosti jedno drobné "ano" pokornou pannou, aby se začaly dít "velké věci" (Lk 1,49) a aby do temnoty hříchu padlé stvoření opět začalo znít Slovem, jímž bylo "na počátku" stvořeno.

 

Setba božského Slova

Mariino „ano" - počátek Těla Kristova, počátek „nového stvoření". „Ano" nás všech pak je ozvěnou, či spíše pokračováním a plodem Mariina „ano". V jejím „ano" je počátek Církve - zvestovani-003-upr-men-2.jpgTěla Kristova, „nového stvoření". Od té doby se celé stvoření rozděluje na „ano" a „ne" vůči Kristu, které v konečné, definitivní podobě zazní při Posledním soudu. Všichni, kteří řeknou „ano" Kristu, stávají se Jeho Tělem[1], „novým stvořením"[2].

Mariino „ano" je bodem obratu celého vesmíru, celého do hříchu padlého stvoření, celého stvoření, které na počátku, tj. krátce po svém stvoření, řeklo Bohu „ne"[3]. A skrze Mariino „ano" a díky němu má toto stvoření opět možnost říci Bohu „ano" a být vykoupeno a opět navráceno do Božího, Otcovského lůna.

Oním „ano" bylo do půdy „dobré země"[4] vsazeno Božské Zrno, símě Otce, tj. Slovo[5], a to „se nevrátí s prázdnou, dokud neučiní, k čemu bylo posláno,"[6] totiž aby přineslo „užitek mnohonásobný"[7]. Bylo zaseto hořčičné zrno Božího království, nejmenší zrno, tj. ve skrytosti světu a nepovšimnutosti světem, ba až dokonce v pohrdání světem, a v poníženosti pokorné izraelské panny, které však vyroste do výše a do šíře a přeroste všechny ostatní rostliny, až „je z něho strom, takže přilétají ptáci a hnízdí v jeho větvích."[8] Do půdy zkypřelé i svlažené Duchem, připravené a panenské, do půdy, která přinese užitek stonásobný, ba ještě víc. Všichni, kteří řeknou ono spásné „ano" Kristu, jsou zrny z klasu, jenž vyrostl ze semene Slova zasazeného do a vzrostlého z panenské a čisté půdy Mariina lůna, lůna tělesného („Slovo se stalo tělem") i lůna duchovního (v čistotě a věrnosti zachovala Slovo[9], „které bylo zaseto do jejího srdce,"[10] a tak se stala „matkou Kristovou"[11]) v sjednocenosti Mariiny osoby.

Ona je tou matkou Kristovou, jak říká Kristus: „Kdo zachovává mé slovo, to je má matka ...,"[12] neboť zachovala Slovo Otcovo v těle i v duchu, tj. ve svém srdci, v lůně tělesném i lůně duchovním, aby se „Slovo stalo tělem" a my se mohli stát jeho údy, přivtěleni k tělu Slova, jež je i tělem Mariiným, neboť z ní Slovo vzrostlo co do svého lidství, jež „přijalo z Marie Panny"[13]. A proto je Maria matkou nás všech, kteří věříme Slovu Hospodinovu, kteří věříme v Krista a kteří jsme Ho „přijali"[14] do „lůna svého srdce" podobně jako Maria a řekli jsme mu „ano" a byli jsme s Ním při křtu ponořeni v Něj a tak k Němu přivtěleni a v Něj proměněni a stali se údem Jeho (a potažmo i Mariina) těla, síleni v růstu tohoto „nového těla" tělem Ježíšovým, tj. tělem eucharistickým. Símě věčného života, vložené do našeho nitra „Pánem a Dárcem života"[15], rozeseto božským Rozsévačem,[16] vzešlo z Klasu vzrostlého ze Zrna, jež bylo „na počátku" zaseto do „dobré země" Mariina nitra. A tak každého zrno, tj. každý z těch, kteří se zrodili „z vody a Ducha"[17] a tak „přijali podobu jeho Syna"[18], bylo obsaženo již v onom jediném Zrnu, jemuž dávala Maria vzrůstat v zahrádce svého lůna až do času zralosti, když toto Zrno puká v přeplněnosti životem „klíčky" nového života, „klíčky" „vody a krve"[19] na Kříži, a dává mu ve svém mateřském lůně vzrůstat i nadále, až do konečného času zralosti, až do času Žně, tj. eschatonu.[20]

V každém tedy, kdo řekne „ano", se Slovo stává tělem a ten se stává údem Těla Kristova, „novým stvořením" - učiněným Stvořitelem skrze jeho stvořitelské Slovo, neboť „bez něho není stvořeno nic, co jest."[21]

 

Meč Slova soudu

Zvěstování Marii je také počátkem soudu nad stvořením, neboť Zvěstováním Marii a početím lidského života božského Slova v Mariině lůně vstoupilo do stvoření zároveň také Slovo soudu, „ostřejší než jakýkoli dvojsečný meč,"[22] pronikající až do hlubin země a celého stvoření,[23] až do „lůna stvoření", do „lůna země", do nejzazší „komnaty" stvoření, až do „podsvětí" („Sestoupil do pekel"[24]). Od této chvíle toto Slovo rozděluje tvory na ty, „kteří Ho přijali,"[25] a tak jsou spaseni, a na ty, kteří Je odmítli, a tak „Boží hněv na nich zůstává"[26]. Slovo však nevstoupilo do světa, aby svět odsoudilo, ale aby svět spasilo - to je jeho odvěkou a jedinou tužbou, jeho „očekáváním", neboť Ono po vzoru Otcově „dává svému slunci svítit na zlé i dobré"[27].[28]

A poněvadž je toto Slovo soudu zároveň Slovem stvořitelským, svým vstupem do stvoření zároveň z těch, kteří Je přijmou, tvoří „nové stvoření"; a spolu s nimi i z „celého tvorstva", jež „toužebně vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva Božích synů,"[29] vyjma těch, kteří ono Slovo odmítnou. Ono je totiž Slovem, které se k Otci „nevrátí s prázdnou"[30].

A tak vstup Slova do stvoření je počátkem „nového stvoření", počátkem Církve, která je celkem tohoto „nového stvoření", Tělem Krista Ježíše, Božího Syna, jehož On sám je Hlavou.[31] Syn-Slovo je jako kvas, který prostoupí těsto celého stvoření, jež Ho v sebe přijme,[32] aby bylo poté propečeno ohněm Posledního soudu (jenž je zároveň ohněm Ducha[33]) v podobu Chleba věčného života (tj. aby celé stvoření bylo „eucharistizováno", proměněno v Chléb života‑Krista, který je ve věčném úkonu lásky ustavičnou „eucharistií Otce"[34]). (A i v tomto, jako i v mnohém jiném, Maria coby „prvotina ‚nového stvoření‘"[35] předešla celé stvoření a Církev, jíž je zároveň i Matkou,[36] kdy Bůh do ní vložil Kvas‑Slovo jako do „mouky", tj. do jejího neporušeného těla, až Kvas „všechno prokvasí"[37], a tak byla zcela proměněna v Krista a zcela Jemu připodobněna. Maria se stala obrazem i matkou „nového stvoření", neboť to, co se stane v posledku s celým „novým stvořením", se uskutečnilo nejprve na ni a také skrze ni.)

 

Země, z níž byl vzat Adam

Zvěstování Marii je tedy počátkem „nového stvoření", neboť jako Bůh na počátku stvoření zformoval zemi („prach ze země"[38]), vdechl do ní svůj dech[39] a „podle svého obrazu a své podoby"[40] učinil Adama „duší živou"[41], podobně na počátku „nového stvoření" Bůh svými dlaněmi (tj. Otec prostřednictvím Ducha a Syna[42]) zformoval „zemi" (rovněž „prach ze země"[43]) - tj. Marii milostí neposkvrněného početí - „podle svého obrazu a své podoby", jíž je Kristus - Syn Otce[44], a vdechl do ní svůj Dech - svého Ducha a vytvořil z ní, „nové země", „nového Adama", nyní „Duchem oživujícího"[45]. Tak jako na počátku Bůh nejprve stvořil zemi s ohledem na Adama a pro Adama, aby z ní byl vzat a z ní učiněn, tak nyní, na počátku „nového stvoření", Bůh nejprve stvořil „novou zemi" - Marii - s ohledem na „nového Adama", pro Něj a podle Něj. Tato „nová země", Maria, byla nejprve „uzpůsobena" (početím bez dědičné viny) pro „nového Adama" - Krista, s ohledem na Něho, a připodobněna Jemu, „obrazu a podobě Boží", aby v ní, jako Šechina v posvěcené Arše úmluvy, On mohl spočinout. A poté do takto „plností milostí"[46] zformované „země" Otec vdechl svého Ducha,[47] aby z tohoto „prachu ze země", tj. z pomíjivého stvoření, vzdělal „nového Adama" - vtělené věčné Slovo, skrze Něž „bylo stvořeno vše"[48], i Maria - panenská půda pro Setbu věčnosti a země „nového stvoření". Holubice shůry nalezla souš, vystoupenou z vody hříchu stvoření, na niž mohla sestoupit a na níž mohla konečně spočinout jako na „novém počátku",[49] v úsvitu „osmého dne stvoření"[50], v počátku šabatu Stvořitele ve svém stvoření[51].

 

Boží „Ano" potřebuje „ano" člověka

Boží „Ano", jímž je Boží Slovo - Syn,[52] prodlévalo „nad vodami"[53] padlého stvoření v očekávání jeho „ano", jako holubice čekající na suchou zemi, na níž by mohla spočinout[54] k věčnému šabatu - bez tohoto lidského „ano" nemohlo věčné Boží „Ano" odvrátit a zvrátit ono lidské „ne", jež na počátku vedlo k pádu celého stvoření. Stvoření může být obnoveno jen v souzvuku, ve sjednocení „Ano" nestvořeného Boha s „ano" stvořeného člověka, neboť bez „ano" stvoření nemůže Bůh zvrátit jeho předchozí „ne", které je vyjádřením vůle stvoření.

Boží „Ano" k člověku tak vyžadovalo lidské „ano" k Bohu. A když došlo k jejich souzvuku, k jejich souhlasu při Zvěstování, mohlo dojít ke vtělení soupodstatného Syna: soupodstatného s Otcem co do Božství a soupodstatného s námi co do lidství, a tak k zasnoubení Stvořitele se stvořením a tím i k obnově stvoření, k „novému stvoření", ke konečnému, nezvratnému a věčnému sjednocení stvořeného s Nestvořeným, k prostoupení stvoření Bohem, Jeho Duchem, ke zbožštění stvoření, tj. k věčnému boholidství, k proměnění stvoření v Syna, jenž je obrazem Otce, a v lásce Ducha, který je pulzem věčné lásky mezi Otcem a Synem a jejím Výrazem a Zprostředkovatelem.

Na počátku stvoření tedy stálo Boží „Fiat!" („Staň se!")[55], na počátku „nového stvoření" stálo lidské, Mariino „Fiat!" („Staň se mi podle tvého slova!")[56], aby Boží „Fiat!" - Slovo Otcovo[57] - mohlo plně vstoupit do stvoření, prostoupit ho jako kvas těsto a dosáhnout svého cíle, kterým je „obnovení všeho"[58] stvoření, „nové stvoření", zbožštění stvoření, kdy podobně jako kvas prostoupivší mouku bude nakonec Syn „všechno ve všem"[59]. Na počátku stvoření nás Bůh stvořil bez nás, nyní, při tvoření „nového stvoření" stvořitelským Slovem Bůh vyžaduje náš souhlas, naše přitakání Jemu, protože nyní nás nemůže jako „nové stvoření" stvořit bez nás,[60] neboť kvůli rozhodnutí člověka na počátku upadlo celé stvoření v otroctví smrti a zmaru, proto při obnově, při „znovustvoření" stvoření je opět zapotřebí rozhodnutí člověka - když se člověk „na počátku" vědomě odvrátil od Boha, je třeba, aby se nyní, na „novém počátku", vědomě odvrátil od života bezbožného,[61] od života vedoucího k smrti[62] a obrátil se zpět k Bohu a k životu nehynoucímu, věčnému, jehož je Bůh Dárcem[63] i Původcem[64]. A každému z nás se nyní dostává již toho ulehčení, že své „ano" může vyslovit v síle či v „zákrytu" Mariina „ano", jež je zcela souznělé s „Ano" Boha, s „Ano", jímž je Syn - Otcův i Mariin.

Aby stvoření mohlo opět znít Božím „Ano", tak jak to chtěl Bůh od počátku, nebo přesněji od věčnosti, potřebuje lidské „ano", „ano" stvoření. A to mu jménem celého vesmíru poskytla pokorná, nenápadná, prostá, skrytá čistá panna, jíž se poté cele svěřil Ten, který stvořil vše a který vše přesahuje, aby Ho pak ona celého nosila ve svém lůně „pro nás a pro naši spásu"[65]. A každý z nás je pozván, aby se stal „ozvěnou" či „rozšířením" nebo „vzrůstem", ale i potvrzením, „zpřítomněním" a uskutečněním tohoto jedinečného a již věčného Mariina „ano", které změnilo a napravilo běh všehomíra.

 

 

Ke cti Neposkvrněné vždy Panny a Matky Boží Marie,

krásné Paní,

která navěky a ustavičně září jako žhnoucí Sluneční kotouč v Božím království svého Syna,

stvořena, oděna a zkrášlena krví a vodou z Jeho probodeného boku,

 jako věčná Nevěsta

a Matka všech, které On,

zmučený, proklaný, zbičovaný a poplivaný Pastýř,

vydobyl pastýřskou holí golgotského Kříže,

vydav sám sebe zubům vlků napospas

a položiv svůj život za své milované ovce,

aby nás učinil účastnými blaženého patření na krásy Trojjediného Boha i Jeho Matky Marie

a vůbec všech Jeho svatých,

kteří se zrodili v Jeho i jejím lůně!

 

Ave, gratia plena!

 

   

Od téhož autora:

Bůh
Extáze
Evangelium
Přijetí Boha
Reinkarnace
Kontemplace
Oheň Eliášův
List Efezským
Rány Kristovy
O kontemplaci
Maria souznělá
Mystika, mystický
Odevzdat se Marii
"A hned vyšel ven..."
Našel jsem svůj domov
Filokalie a její působení
Arte-factum - deo-factum
Panna Maria - Matka Boží
V čem spočívá věčný život
Tři údobí duchovního života
Quicumque - Athanášské vyznání víry
Ježíšovy výroky "Já jsem" v Evangeliu podle Jana
Ekstatičnost člověka a Boha u Dionysia Areopagity
Lidská sexualita "eucharistická" a jako obraz Trojice
Peklo, očistec a nebe v Eschatologii Josepha Ratzingera
Sv. Ludvík Maria Grignion z Montfortu - mariánský mystik
Očistec - katolický konstrukt nebo pravověrná součást křesťanské tradice?
Tajemství Kristova probodeného boku a Srdce ve středověké benediktinské tradici

   

Související články:

Antonín Paduánský: Maria - zářivá duha
Adrienne von Speyr: Maria, Služebnice Pána
Tomáš Akvinský: O zvěstování blahoslavené Panny
Roberto Zavalloni: Učení sv. Antonína Paduánského o Marii 3/6
Hans Urs von Balthasar: Maria, paměť církve 1/3 - Mariino rozjímání 
Jan Evangelista Urban: Největší dar od nejsvětější Panny - Tělo Kristovo
František od Panny Marie: Účast Panny Marie na životě Nejsvětější Trojice
Hildegarda z Bingenu: Církev Kristova - panenská Matka křesťanů
Mikuláš Ďurkáň: Hlas otců církve o Panně Marii prostřednici
Pavel VI.: Jediný poklad jediné Církve
Jan Merell: Mystické tělo Kristovo
Emilian Soukup: Církev Kristova
Frederick William Faber: Církev
Izák ze Stelly: Maria a Církev
Augustin: Jsme Jeho tělem
O Církvi a věčnosti

 

Poznámky:


[1] Srov. 1Kor 12,27.

[2] Srov. 2Kor 5,17.

[3] Srov. Gen 3.

[4] Srov. Mt 13,3-8.

[5] Srov. J 1,14: „Slovo se stalo tělem..."

[6] Srov. Iz 55,11.

[7] Srov. Mk 4,8.

[8] Srov. Mt 13,31-32.

[9] Srov. Lk 11,28.

[10] Srov. Mt 13,19.

[11] Srov. Lk 8,21 a paralely a Lk 11,28.

[12] Srov. Mt 12,49-50; Mk 3,34-35; Lk 8,21.

[13] Srov. Nicejsko-cařihradské vyznání víry.

[14] Srov. J 1,12.

[15] Srov. Nicejsko-cařihradské vyznání víry.

[16] Srov. Mt 13; Mk 4; Lk 8.

[17] Srov. J 3,5.

[18] Řím 8,29; srov. též 1Kor 15,49; Gal 4,19.

[19] Srov. J 19,34.

[20] Srov. J 12,24: „Amen, amen, pravím vám, jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek."

[21] Srov. J 1,3.

[22] Žid 4,12.

[23] Srov. 1Kor 2,10.

[24] Apoštolské vyznání víry .

[25] J 1,12.

[26] J 3,36.

[27] Mt 5,45,

[28] Srov. J 3,16-21: „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen. Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, je již odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího. Soud pak je v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. Neboť každý, kdo dělá něco špatného, nenávidí světlo a nepřichází k světlu, aby jeho skutky nevyšly najevo. Kdo však činí pravdu, přichází ke světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu"; J 12,46-50: „Já jsem přišel na svět jako světlo, aby nikdo, kdo ve mne věří, nezůstal ve tmě. Kdo slyší má slova a nezachovává je, toho já nesoudím. Nepřišel jsem, abych soudil svět, ale abych svět spasil. Kdo mě odmítá a nepřijímá moje slova, má, kdo by jej soudil: Slovo, které jsem mluvil, to jej bude soudit v poslední den. Neboť jsem nemluvil sám ze sebe, ale Otec, který mě poslal, přikázal mi, jak mám mluvit a co říci. A vím, že jeho přikázání je věčný život. Co tedy mluvím, mluvím tak, jak mi pověděl Otec."; Lk 9,56: „Syn člověka nepřišel lidi zahubit, ale zachránit."

[29] Řím 8,18; srov. i násl. verše.

[30] Srov. Iz 55,11.

[31] Srov. Ef 1,22; 4,15-16; 5,23; Kol 1,18.

[32] Srov. Mt 13,33.

[33] Srov. Mt 3,11-12 (a paralely); 13,40; Lk 12,49; Sk 2,3-4.

[34] Eucharistie znamená v řečtině doslova „díkůčinění", „vzdávání díků".

[35] Srov. Jk 1,18.

[36] Srov. např. Augustin: De virginitate, VI; Dokumenty II. vatikánského koncilu: Lumen gentium, 53.

[37] Srov. Mt 13,33; Lk 13,21.

[38] Srov. Gen 2,7.

[39] Srov. Gen 2,7.

[40] Srov. Gen 1,26.

[41] Srov. Gen 2,7.

[42] Srov. Irenej: Adversus haereses, IV, úvod, 4: „Neboť člověk je spojením duše a těla, způsoben dle podobenství Božího a učiněn jeho rukama, tj. skrze Syna a Ducha, k nimž též řekl (Gen 1,26): ‚Učiňme člověka!‘"; podobně i tamtéž IV,20,1.

[43] Srov. Gen 3,19.

[44] Srov. Kol 1,5: „On je obraz Boha neviditelného ..."; 2Kor 4,4: „... světlo evangelia slávy Kristovy, slávy toho, který je obrazem Božím."; Žid 1,3: „On, odlesk Boží slávy a výraz Boží podstaty ..."

[45] Srov. 1Kor 15,45.

[46] Srov. Lk 1,28: „Buď zdráva, milostí zahrnutá ...!"

[47] Srov. Lk 1,35.

[48] Srov. J 1,3; Kol 1,16.

[49] Srov. Gen 8,8-12.

[50] Srov. List Barnabášův, XV,8-9: „Nakonec jim praví: ‚Vaše novoluní a šabaty nesnáším‘. Podívejte se, jak to říká: ‚Nejsou mi milé ty nynější šabaty, nýbrž šabat, jejž jsem ustanovil, v němž jsem odpočinul a jímž učiním počátek osmého dne, to jest počátek jiného světa‘. Proto slavme radostně ten osmý den. V něm Ježíš vstal z mrtvých, pak se zjevil a vystoupil na nebesa."

[51] Srov. Žid 4,10.

[52] Srov. 2Kor 1,19-20: „Vždyť Boží Syn Ježíš Kristus, kterého jsme u vás zvěstovali ..., nebyl zároveň ‚ano‘ i ‚ne‘, nýbrž v něm je jasné ‚Ano‘! Ke všem zaslíbením Božím, kolik jich jen jest, bylo v něm řečeno ‚Ano‘."

[53] Srov. Gen 1,2.

[54] Srov. Gen 8,8-13.

[55] Srov. Gen 1,3 dle Vulgaty.

[56] Srov. Lk 1,38.

[57] Počáteční Boží „Fiat!", tzn. „Staň se!", vyjadřuje, že Bůh vše stvořil svým slovem („Bůh řekl, a stalo se"; srov. Gen 1,3-25). A vtělený Logos Otce nám zjevil, že On je tím Slovem, jímž Otec - „v jednotě Ducha Svatého" - vše stvořil a jímž vše i nadále stvořitelsky udržuje, byť je nyní celé stvoření vlastní vinou postiženo hříchem a zmarem coby důsledkem neposlušnosti „na počátku".

[58] Srov. Mt 19,28.

[59] Srov. 1Kor 15,28.

[60] Srov. Augustin: Sermones, 169,11,13: „Bůh, který nás stvořil bez nás, nechtěl nás spasit bez nás."

[61] Srov. Řím 6,19.

[62] Srov. Řím 6,16; 8,13.

[63] Srov. J 4,10.

[64] Srov. Sk 3,15; J 11,25.

[65] Srov. Nicejsko-cařihradské vyznání víry.

 

[RSS]

Přečteno 2070x

další články