Nacházíte se na: Theofil > Věrouka > Účast Panny Marie na životě Nejsvětější Trojice

Účast Panny Marie na životě Nejsvětější Trojice

František od Panny Marie, 6.6. 2017

Panna Maria byla početím Božího Syna ve svém lůně vnořena do vnitrobožských trojičních vztahů a jimi zcela proměněna, bez čehož by v sobě nemohla nosit Boha, který se v ní stával člověkem "pro nás a pro naši spásu". A tímto je nám Maria nejen vzorem života s Bohem, ale i "spoluploditelkou" božského, trojičního života v nás, jehož zdroj je v Bohu, v Trojjediném a jenž nám byl zjeven a zprostředkován Synem: Synem Otcovým i Mariiným.

 

maria-a-trojice-men.jpgMilost je mnohem víc než rozvinutí a zduchovnění duše. Za touto stvořenou stránkou je ještě jiná, zcela božská. Milost je účast na tajemství samotného Boha. Uvádí duši do života Nejsvětější Trojice. „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat a přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek."[1] I nejnepatrnější křesťan nosí v sobě Boha. I když si toho není vědom, Otec v něm plodí svého Syna a Otec a Syn vydechují Ducha.

Ale je pravda, že si to křesťan nikdy neuvědomuje? Ve své řeči při poslední večeři naráží Kristus na možné „projevení" božských hostů. Je to nejasné poznání, které se rodí z našeho živého styku s nimi. „Ještě krátký čas a svět mě už neuvidí, ale vy mě zas uvidíte, protože já jsem živ a také vy budete živi ..."[2]

Během věků se mnoho věřících přesvědčilo o pravdivosti těchto slov a postřehlo v sobě, více nebo méně intenzívně, Boží přítomnost. My jsme nakloněni považovat tyto zkušenosti za něco mimořádného. Kristus naopak je vlévá docela prostě do duše, která se horlivě snaží o jeho přítomnost.

Ostatně, největší duchovní osoby mívaly dojem, že znovu objevují evangelium. „Když je duše uvedena do této komnaty," říká svatá Terezie, „zjeví se jí Osoby Nejsvětější Trojice, odhalí se jí v rozumovém vidění ... a všechny tři se jí sdělí. Mluví s ní a odhalí jí smysl míst z evangelia, kde Pán Ježíš předpovídá, že přijde s Otcem a Duchem svatým a bude přebývat v duši, která ho miluje a zachovává jeho přikázání."[3]

Tehdy dochází k opravdové důvěrnosti. V jakémsi přítmí víry rozeznává duše zvláštní rysy každé Osoby a zvláštním způsobem s ní jedná. Jiná je totiž Osoba Otce, jiná Osoba Syna a jiná Osoba Ducha svatého.

Panna Maria byla, jak připomíná svatý Jan od Kříže, již od narození ve stavu dokonalého sjednocení s Bohem a znala tuto důvěrnost s božskými Osobami. Snad neměla na počátku výslovné poznání tajemství Trojice. To ještě nebylo zjeveno světu. Ale v každém případě se zdá, že v den zvěstování si je uvědomila. Andělova slova, mluvící o Synu Nejvyššího a o jeho Duchu, by nebyla stačila, aby dala světlo obyčejné duši. Ale jistě udělala nakonec jasno v rozumu Mariině. Což nepocítila ihned Maria zkušenostně, že je v ní přítomno Slovo a že je obklopena Duchem lásky?

Ať byly vztahy duše svaté Panny s božskými Osobami plné světla nebo poněkud nejasné, přece byly základem jejího vnitřního života. Jako Královna a vzor všech křesťanů je Maria, tak jako oni, Dcerou Otce, ale ještě z vyššího důvodu. Tak jako oni, má i ona s vtěleným Slovem vztah, o kterém mluví Ježíš v evangeliu, ale především je jeho Matkou. Konečně, jako všechny pravé Boží děti, je vedena Božím Duchem.

Panna Maria je milovaná dcera nebeského Otce. Neboť Matka Boží, aby se stala „hodnou" tohoto titulu, musela být „plná milosti". A posvěcující milost znamená u ní, stejně jako u nás, narození shůry, plné přijetí za Boží dítko.

Zdá se, že Pán Ježíš naznačuje tyto věci v evangeliu. Slyší, jak jedna žena vyzdvihuje výsadu mateřství. Pán odpoví, s nepřímou chválou na postoj svaté Panny: „Spíše jsou blahoslavení, kdo Boží slovo slyší a zachovávají ho."[4] Při jiné příležitosti charakterizoval tímtéž nepřímým způsobem vnitřní život své Matky: „Každý, kdo koná vůli mého nebeského Otce, to je můj bratr, má sestra i matka."[5]

Maria je tedy milovaná dcera Otce, jeho „prvorozená" na zemi[6]. Otec si vyvolil průzračně čistou duši, v které se mohly zračit jeho přívlastky, tak trochu jako v „zrcadle" jeho Slova. Chtěl, aby tato stvořená bytost učenlivě „závisela" na jeho Slově, tak jako Slovo „závisí" na vnitřní mluvě, která je plodí.

Spolu s vtěleným Slovem a v něm je Maria ztělesněné tíhnutí k Otci, ztělesněný vztah k němu. Ježíš od prvního okamžiku své existence, když vstupoval na tento svět, říkal Otci: „Hle, přicházím, abych plnil tvou vůli."[7] Maria se asi od prvního procitnutí svého vědomí vrhla k Otci, zamířila svou duší k němu. Po celý život bude ve svém nitru rozmlouvat s touto tajemnou Osobou. Modlitba jejího Syna, Otčenáš, bude také její modlitbou. Bude prožívat její hlubiny a svou ustavičnou odevzdaností bude vyslovovat v každém okamžiku tuto prosbu: „Buď vůle tvá." „Nepatrná služebnice", která plní daný rozkaz, dítě, které se odevzdává se zavřenýma očima všemu, co chce Nejvyšší. „Pohleďte dobře na celý průběh jejího života a neuvidíte nic než ustavičnou podrobenost," prohlašuje svatý František Saleský. „Jde do chrámu, ale vedou ji tam její rodiče, protože to slíbili Bohu. Brzy na to ji provdají. Podívejte se, jak odchází z Nazareta do Betléma, jak utíká do Egypta, vrací se do Nazareta. Vcelku najdete na tomto chození sem a tam jen obdivuhodnou podrobenost a přizpůsobivost. Dojde až k tomu, že vidí umírat svého Syna a svého Boha na dřevě kříže ... a podrobí se tomu, co si přeje Bůh, přijme vůli věčného Otce."[8]

Takto se Matka Boha-Syna prokázala v celé své pozemské existenci ve všem jako Dcera Boha Otce.

Nemohla by jí být tak plně, kdyby nebyla naplněna Duchem svatým. Neboť „všichni, kdo se dávají vést Božím Duchem, jsou Boží děti."[9]

Duch svatý je vzájemná láska Otce a Syna. Otec může milovat nějakého tvora jen v té míře, v jaké se tento tvor podobá jeho Synu. Pak ho miluje toutéž láskou, jakou má ke svému Synu. Slovo se nemůže spojit s tvorem a nesdělit mu své tíhnutí k Otci, svou vlastní lásku. Proto se obě (božské Osoby) sklonily nad Mariinou duší a vlily jí svého společného Ducha. Hned při svém narození obdržela tedy svatá Panna Ducha v plnosti. Ale zmocňoval se této duše čím dál tím hlouběji a často se vracel, aby ji něčím poctil. V den zvěstování zdraví anděl Marii jako „plnou milosti". A přece jí oznámí nový příliv božského života: „Duch svatý na tebe sestoupí ..."[10] A Duch svatý znovu k ní přijde, aby ji učinil božsky plodnou a vytvořil v ní tělo Spasitele. Maria ho nedostane jen v určité míře. Není do ní vlit, jako kdyby ho mohla obsahovat. Pohrouží ji do svého stínu. panna-maria-a-letnice-men.jpgTento „stín", o kterém mluví anděl, jaký je to symbol intimity! Nemá nic společného s chladnými obrazy vrhanými sluncem, které známe a které jsou bez života a bez stálého tvaru. Stín Nejvyššího, to je zlatový oblak z Proměnění, božský šerosvit, sžírající oheň, který zapaluje, ale nespaluje. Jím se kapky krve jedné Panny, tajemně oživené, stávají kapkami krve Boha, nedocenitelnými perlami, z nichž jedna jediná by byla mohla vykoupit svět.

Zdá se, že Mariina duše dosáhla od té chvíle opravdové plnosti milosti. A přece, v den letnic sestupuje na ni Duch znovu. Ta, která ho přijala už tolikrát, přijme ho znovu, pro sebe a pro celou církev. Je dáno té, která už má... Nad tímto tajemstvím užasly duchovní osoby, například svatá Magdalena de Pazzi. „Maria sama očekávala (Ducha svatého), ačkoli ho již tolikrát obdržela, že jím byla skrz naskrz naplněna a že v něm odkojila Slovo. Maria byla s apoštoly, aby je posilovala a povzbuzovala, aby o Ducha svatého prosili. Ale ani zdaleka se nedomnívám, že po těchto deset dnů postrádala jeho darů a jeho zvláštních milostí. Spíše myslím, že se jí v každém okamžiku Duch sděloval s novými dary, třebaže se neukázal navenek. Maria, nezměrný oceán milostí, čekala tedy na příchod a nové vylití tohoto nezbadatelného oceánu lásky, kterým je Duch svatý. Maria očekávala spojení s božským Duchem, kterého měla přijmout a kterého už byla plná."[11]

Kromě těchto viditelných a slavnostních seslání Ducha svatého, kolikrát navštívil tuto duši skrytým způsobem! Slavil v její skrytosti „hody lásky", o kterých mluví svatý Jan od Kříže. Jako žhavý Plamen ji zraňoval a mučil svými nehmotnými dotyky. Mnohotvárný van Ducha, o kterém hovoří Mystický učitel, se nad ní rozpoutal buď jako „konejšivý šepot", nebo jako „mohutný zvuk, podobný harmonii mnoha harfeníků, kteří drnkají na své struny všichni najednou ..."[12] Jsou to jednoduché symboly, ale jsou tak plné reality, že je Duch svatý používal po celé věky, když chtěl navštěvovat leckteré duchovní osoby. Jak je použil u Marie? Nikdy se to nedovíme. Ale co by byl neudělal v duši, úplně vydané napospas jeho působení, beze stínu odporu nebo vracení se k sobě, která je jako pravý křišťál ochotna odrážet světlo, aniž by je poskvrnila nebo si je nechala pro sebe!

Nemysleme jen na mimořádné milosti. Třebaže si Maria zasloužila víc než kdo jiný blahoslavenství, které připomněl Pán svatému Tomášovi: „Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili"[13], přece musela často kráčet v temné víře. Vždyť sám Kristus při pokušení na poušti a v agonii chtěl poznat temnotu a úzkost v nižších vrstvách svého lidství. Ale ať jakkoli „zhoustl" někdy stín Ducha v Marii, nikdy jí nezabránil, aby žila pod jeho ustavičným působením. V ní se uskutečnila, víc než v kterémkoli jiném křesťanu, Kristova slova. Duch ji „naučil všemu". „Uvedl ji do celé pravdy."[14]

Dar Ducha, který činil Marii tak dokonale dcerou Otce, ji také připodobňoval Synovi. Naše výrazy a pojmy nemohou vyjádřit celé tajemství důvěrnosti, jakou měla s vtěleným Slovem. Když se Pán pokouší v evangeliu popsat, jaké vztahy milosti má se svými učedníky, používá nejrozmanitější výrazy. Při poslední večeři je nazývá svými přáteli, svými dětmi. Jindy jim říká, že mu budou „bratrem, sestrou, matkou". Také se přirovnal a byl přirovnáván k snoubenci, kterému náleží snoubenka. V křesťanské duši vytváří milost všechny tyto vztahy, protože ji uvádí do Boží rodiny prostřednictvím Syna, s ním a v něm.

Beze vší pochyby je Maria podstatně Ježíšovou Matkou. Tento titul jí dávají evangelisté, tento titul má v církvi. Je to vynikající důstojnost, pro kterou byla zahrnuta milostmi, počínaje výsadou Neposkvrněného početí. Božské mateřství je tedy zdrojem neslýchané důvěrnosti mezi Marií a Ježíšem. Ale není jejím úplným vysvětlením. Svatá Panna mohla dát Kristu jen lidské tělo. Ale on jí dal výměnou ještě mnohem víc: svůj božský život. Maria se rodí neposkvrněná mocí Ježíšovy krve, která bude prolita. A v tomto smyslu je opravdu „dcerou svého Syna", jak to vyjádřil Dante.

Je také jeho sestrou. Milost jí přinesla, jako všem křesťanům, adoptivní dětství, o němž prohlašuje svatý Tomáš, že je to „jistá účast na přirozeném synovství Božího Syna."[15] Svatá Panna je dokonce ze zvláštní výsady sestrou vtěleného Slova. Nikdo nesdílel tak jako ona „tíhnutí" k Otci, jakým byl Kristův vnitřní život. Nikdo mu nebyl bližší v podobnosti s jedním a týmž Otcem. Liturgie nám to dává na srozuměnou, když vztahuje na Marii starozákonní texty o Moudrosti. Když je čteme a rozjímáme, zdá se nám, že Bůh zavedl tajemnou příbuznost mezi vtěleným Slovem a touto požehnanou bytostí, která si ze zvláštního titulu zaslouží, aby byla nazývána jeho sestrou.

Může být nazvána také jeho snoubenkou. Tento výraz rovněž vyjadřuje důvěrnost svaté Panny s Ježíšem. Ale musíme ho zbavit veškerého smyslového obsahu, abychom v něm mohli vidět jen spojení duchovní, tak těsné, jak jen je možno, nezrušitelnou smlouvu. Křesťanský křest byl od počátku pokládán nejen za narození shůry, ale také za tajemné zásnuby duše s božským Ženichem. A skutečně, splynutí, které působí milost mezi křesťanem a Kristem, je takové, že z těchto dvou je už jen jedna bytost, jak naznačuje svatý Pavel.[16] Mezi pozemskými skutečnostmi může jenom manželství symbolizovat (a to ještě velice nedokonale) takové vzájemné darování, které vyjadřuje Kristus větou: „Zůstaňte ve mně a já zůstanu ve vás."[17] Svatá Panna je prožívala víc než všichni ostatní křesťané. „Milostiplná" byla Ježíšovou důvěrnicí, jeho „sestrou a snoubenkou"[18], když byla současně jeho matkou.

Avšak pro nás je především jeho Matkou, ženou, která drží v náručí Dítě, hodné klanění, a podává je tomu, komu chce. Nebo, abych použil podle svatého Bernarda obraz z „Písně písní", ona je lilie údolí, která nese na svém vrcholku velkolepý květ, Krista Ježíše. Abychom mohli utrhnout květ, musíme k sobě přitáhnout stvol. Budeme si vyprošovat Dítě od jeho Matky. Budeme jí zpívat: „Požehnaný plod svého života nám po tomto putování ukaž." A ona nám ho ochotně dá už na zemi, není vůbec žárlivá, ani si ho nepřeje nechat jen pro sebe. Ví, že v nadpřirozené rovině čím víc kdo dá, tím víc má.

Bůh nalézá tajemství své jednoduchosti právě v odlišnosti svých Osob. Proto chápeme, že Mariina duše čerpala při svých vztazích se třemi Osobami z pramene božské jednoduchosti. Ať habituálně objímala toto tajemství více méně temným pohledem víry, ať byla chvílemi do něho jasněji vtahována, ať se obrátila k jedné nebo ke druhé z těchto Osob, vždycky vnikala hlouběji do tohoto nepřerušitelného kruhu, který v ní dovršoval jednotu s Bohem. Dcera Otce, Matka Syna, svatyně Ducha, byla vždy s nimi „jedno, jako oni jsou jedno."[19]

 

[Převzato s laskavým svolením Karmelitánského nakladatelství z knihy P. František od Panny Marie, OCD: Tvář Svaté Panny, Kostelní Vydří 1992; mírně upraveno redakcí Revue Theofil.]

 

Související články:

Nejsvětější Trojice
Antonín Salajka: O trojjediném Bohu
Atanáš Alexandrijský: Trojice je svatá a dokonalá
John Henry Newman: Traktát o Nejsvětější Trojici
Dominik Pecka: Trinitární základ křesťanských mysterií
Jean-Baptiste Chautard: Přesvatá Trojice, plnosti božského života!
Lukáš Drexler: Lidská sexualita "eucharistická" a jako obraz Trojice
Mechtilda Magdeburská: Kterak duše chválí Svatou Trojici
Augustin: Otec, Syn a Duch Svatý - jeden a pravý Bůh
Řehoř z Nyssy: Proti Eunomiovi (Contra Eunomium)
 Albert Veliký: Modlitba k Nejsvětější Trojici
František Saleský: List o narození Páně 
Alžběta od Trojice: Můj Bože, Trojice 
Andělská chvála Trojice svaté

   

nejsvetejsi-trojice-8.jpg

 

 

Poznámky:


[1] Jan 14,23.

[2] Jan 14,17.

[3] Terezie od Ježíše: Hrad v nitru, 7. komnata, hl. 1.

[4] Lk 11,27.

[5] Mk 3,35; Mt 12,90.

[6] Název „dcera Boží" je takřka jedno z vlastních jmen sv. Panny, zvláště v řecké církvi. Sv. Jan Damašský dokonce nazval sv. Pannu „prvorozenou dcerou Boha". In Nativ. B. Mariae, n. 2; PG 96,664a.

[7] Žid 10,9.

[8] František Saleský: Kázání, 34, in Sebrané spisy, sv. 9.

[9] Řím 8,14.

[10] Lk 1,35.

[11] Magdalena de'Pazzi: Extáze, Vyd. dom Bruniaux, Palmé 1973, sv. I, p. 294. Používáme tento text, i když vydání není kritické.

[12] Jan od Kříže: Duchovní píseň, sloka 13, verš 4-5. Sv. Tomáš Akvinský tvrdí, že sv. Panně se dostalo v plnosti oněch milostí, které označujeme jako mimořádné: „Svatá Panna obdržela ve zvláštní míře dar moudrosti a milost zázraků i proroctví, ale ne tak, aby je používala jako Kristus, nýbrž podle toho, jak to příslušelo jejímu postavení." Summa theologiae, III a, qu. 27, a. 5 ad 3.

[13] Jan 20,29.

[14] Jan 16,13.

[15] Tomáš Akvinský: Summa theologiae, III a, qu. 3, a. 5, ad 2.

[16] 1Kor 6,16-17.

[17] Jan 15,4.

[18] Pís 5,1.

[19] Jan 17,21.

 

[RSS]

Přečteno 247x

další články