Trinitární základ křesťanských mysterií

Největší a základní křesťanské mysterium je mysterium Boží trojosobnosti. Jedna a táž božská přirozenost je společná třem rozdílným osobám. Nauka o Boží trojosobnosti je odpovědí na lidskou, ba velmi lidskou otázku, co dělá Bůh. Kdyby se řeklo, že řídí svět, mohla by následovat neméně lidská otázka, co Bůh dělal před stvořením světa. Nejhlubší odpověď na tuto otázku je: Bůh žije nekonečně bohatým životem ducha: „Ó hloubky Božího bohatství a moudrosti i poznání! Jak nevyzpytatelné jsou jeho soudy a nevystižitelné jeho cesty! Neboť kdo poznal mysl Páně? Anebo kdo byl jeho rádcem?" (Řím 11,33-34).

Základní úkony čirého ducha jsou dva: poznání a láska (vůle). Bůh poznává sám sebe: noří se v přehluboké bohatství své vlastní dokonalosti. Tento úkon božského sebepoznání je takové dokonalosti, že jeho výsledkem není pouhý pojem, nýbrž takřka druhé božské Já, Logos, který je podle slov svatého Pavla „září Otcovy slávy a obrazem jeho podstaty" (Žid 1,3). A poněvadž Logos je obrazem Otce a vychází z něho intelektuálním plozením, nazývá se také Synem. Otec vidí v Synu dokonalý obraz své velebnosti a krásy; podobně také Syn vidí v Otci svůj věčný Prapůvod. Otec miluje Syna a Syn miluje Otce. A tato láska není jen pouhé přilnutí podmětu k předmětu nebo pouhé spojení milujícího s milovaným: je to úkon takové síly, že jeho výsledkem je třetí božská osoba Duch svatý, jenž od Otce i od Syna vychází jako z jediného principu. Duch svatý je onou láskou, jíž se Otec a Syn vzájemně objímají - a proto může být nazýván prostě Láskou, obrazně i Políbením.

Nejhlubší analogií tohoto vnitřního božského života je podle svatého Augustina vnitřní život člověka. I člověk je duch, byť ne čirý. Člověk poznává sám sebe: výsledkem tohoto úkonu je pojem já (dítěti, které nemá pravé sebepoznání, tento pojem chybí, proto dítě o sobě mluví ve třetí osobě). A člověk sám sebe miluje - to je druhý úkon jeho ducha rozvíjející se na základě sebepoznání. Poznání sebe a láska k sobě jsou úkony dvou základních duševních mohutností, rozumu a vůle (cit nelze pokládat za zvláštní duševní mohutnost, poněvadž přísluší ne pouze duši, nýbrž celému člověku jakožto složenině duše a těla).

Bůh je jednotou Otce a Syna v Duchu svatém. Svatý Jan říká prostě: „Bůh jest láska" (1J 4,8). A v tomto slově je již kořen druhého křes-ťanského mysteria: Vtělení. A tak pokra-čuje svatý Jan: „V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jednorozeného Syna, abychom byli živi skrze něho" (1J 4,9).

Vtělení Božího Syna je v první řadě a v nejpřísnějším smyslu pokračováním jeho věčného původu. Nebylo by správné chápat je jako vtělení Boha, nýbrž je třeba je brát jako vtělení Osoby pocházející z Boha, v níž jakožto svém Obrazu se Bůh projevuje uvnitř i vně. Teprve ve světle Trojice a jako její reálný projev se Vtělení jeví ve svém plném významu, kdežto jinak ztrácí svůj základ a nemůže být pocho-peno ani ospravedlněno žádnými důvody účelnosti, potřebnosti a vhodnosti pro svět (M.J. Scheeben, Dogmatik, I/906).

Vtělení Božího Syna je rozšířením a pokračováním vnitřního božského života navenek. Písmo svaté označuje vtělení Božího Syna jako poslání: „Poslal svého Syna na svět" (srov. např. 1J 4,9). Přichází-li božská Osoba na svět jako poslaná, znamená to, že její poslání je vnějším projevem vzájemného vztahu těchto Osob. A dále je třeba uvážit: sestupuje-li Syn na tuto zemi, přináší lidstvu i Ducha svatého, jenž od něho vychází, a tak je zřejmé, že v Synu a skrze Syna je na tento svět poslán i Duch svatý.

Účel Vtělení naznačuje svatý Jan slovy: „abychom byli živi skrze něho" (1J 4,9). Vnitřní božský život se sděluje i lidským tvorům: posvěcující milost není nic jiného než „účast na božské přirozenosti" (2Pt 1,4). Účast na božské přirozenosti člověk mohl dosáhnout jen tak, že Syn, který od Otce přijal přirozenost božskou, vtělením na sebe vzal i přirozenost lidskou. Vtělením Božího Syna se Boží Otcovství rozšířilo i na člověka. Bůh vůči nám není jen Bohem, nýbrž i Otcem, podobně jako je Otcem svému Synu. A tak nejsme jen jeho tvory, nýbrž i jeho dětmi. Vnitřní božský život, který je láska, se vtělením rozšířil na lidstvo: „Láska Boží je vylita v našich srdcích skrze Ducha svatého" (Řím 5,5).

To je třeba chápat tak, že láska Otce k Synu a Syna k Otci vyvrcholující v Duchu svatém pokračuje v nás a v nás je napodobována. Vylitím Ducha svatého nabýváme účasti na božském životě, dospíváme ke společenství se Synem, který se v nás znovu rodí, a ke společenství s Otcem, jenž se stává i Otcem naším.

Křesťanský život spočívá v důvěrném vztahu člověka s trojjediným Bohem. Zjevení Trojice božských Osob je úkonem nejněžnější lásky, jíž Bůh člověka povyšuje z pouhého otroka na přítele: tak mluví Pán k učedníkům v řeči na rozloučenou: „Již vás více nenazývám služebníky, neboť služebník neví, co činí jeho pán, ale nazval jsem vás přáteli, neboť jsem vám oznámil všechno, co jsem slyšel od svého Otce" (J 15,15). Jako tvoru přísluší člověku jedině to, aby Boha uctíval jako svého Pána, neboť je pouhým služebníkem. Nikdo nezasvěcuje služebníka do svých tajemství. Svěřovat někomu tajemství je úkonem přátelství, přátelství pak je láska. Jestliže tedy Bůh svěřil tajemství svého vnitřního života člověku, znamená to, že ho učinil přítelem a přizval ho k účasti na svém vnitřním životě. Proto také svátost křtu, jíž člověk nabývá podíl na božské přirozenosti, se uděluje ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého, a tak se zřetelně naznačuje trinitární ráz křesťanství.

Svým Vtělením se Syn Boží stal jedním z nás. A poněvadž v jednotě božské Osoby spojil dvě přirozenosti, božskou i lidskou, je pravým Bohem i pravým člověkem. A jako Bohočlověk je nejvzácnější částí lidstva a právem se nazývá jeho Hlavou.

Lidské pokolení se obyčejně nazývá Kristovým mystickým tělem narozdíl od jeho reálného či historického těla. „Mystické tělo" je sice obrazným vyjádřením, ale jeho obraznost se zakládá ne na pouhém přirovnání, nýbrž na hluboké a předmětné skutečnosti.

Mystické společenství lidstva s Kristem vyvrcholuje a se takřka uživotňuje ve křtu. Křest znamená vnoření. Křtem se člověk vnořuje v Krista, přivtěluje se k němu a stává se jeho naprostým vlastnictvím. Spojení člověka s Kristem se ve křtu stává spojením organickým, neboť Duch Hlavy se sděluje člověku jako údu a počíná v něm působit. Avšak jednota údu s Hlavou se nevytváří, nýbrž vlastně předpokládá. Duch Hlavy by nemohl vproudit do našich srdcí, kdybychom již nebyli údy jeho Těla.

A toto Duchem svatým ve křtu dovršené, dotvořené a organicky rozvinuté společenství lidí s Kristem je Církev. Církev však není jen vnitřní, duchovní a tudíž neviditelné společenství údů a Hlavy, nýbrž i vnější viditelná společnost, neboť její zakladatel byl viditelný člověk a jejím posláním je získávat ne pouhé duchy, nýbrž lidi pro Boží království, jak bylo řečeno Petrovi a jeho druhům: „Pojďte za mnou, a učiním z vás rybáři lidí" (Mt 4,19).

Ačkoliv Církev má vnější a viditelnou stránku, podle své nejvnitřnější podstaty je mysteriem víry. Církev je pokračováním Vtělení a Vtělení je pokračováním zrození Syna z Otce. Církev je tedy tajemstvím právě tak jako Vtělení a jako Trojice. To jasně naznačuje Credo: „Věřím v Boha Otce, i v Ježíše Krista, Syna jeho jednorozeného, i v Ducha svatého", a nakonec: „věřím ve svatou Církev obecnou".

Kdyby Církev nebyla tajemstvím, mohli bychom její podstatu uchopit pouhým rozumem. To by ovšem vedlo k čistě vnějšímu pojetí Církve jakožto náboženské společnosti s určitými etickými a výchovnými cíli. Tak by se v Církvi zdůraznil jen prvek vnější a čistě lidský a nauka o Církvi by byla zatlačena do pouhé apologetiky. Tam náleží snad jen tehdy, pokud je naukou o Církvi jako viditelné společnosti, ale poněvadž vnitrní podstata Církve je nadpřirozená, nauka o ní náleží především do věrouky, do výkladu křesťanských mysterií.

Není pochyby, že i ve vnější stránce Církve proniká jas její božské podstaty a že i pouhé apologetické a fundamentálně theologické, čistě rozumové úvahy o jejím trvání, rozvoji, o nesčetných mravních i kulturních divech, jimiž se stkví její dějiny, ukazují, že není dílem pouze lidským. Ale říci o Církvi jen toto a nic více znamená přece jen okleštění mysteria a snížení do oblasti čistě sociologického pozorování.

A v takovém pozorování se pak Církev jeví jen jako spolek, jako zřízení nepříliš se lišící od jiných lidských zřízení, majících určitou organizaci, zákony, disciplínu, úřady, odměny, tresty.

Původ Církve je v trojjediném Bohu: Otec od věčnosti plodí svého Syna a ze své nesmírné lásky ho posílá na svět. Vtělený Kristus zakládá Církev a posílá jí od Otce Ducha svatého. Samotný Bohočlověk je praobrazem Církve: tajemného spojení prvku božského a lidského, vnitřního a vnějšího, životního úkolu a údělu, utrpení i oslavení. Církev je květem božského trojosobního života na zemi, květem, jehož kořeny jsou v Boží lásce a jenž se rozvíjí silou Ducha svatého: „Je jedno tělo a jeden Duch, je jeden Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi a skrze všechny a v nás všech" (Ef 4,4-5).

(Převzato s laskavým svolením České dominikánské provincie z revue pro duchovní život Na hlubinu, č. 10, 1942. Pro lepší srozumitelnost mírně jazykově upraveno redakcí Revue Theofil. Foto: masuti.) 

Od téhož autora:

Jako muže a ženu je stvořil

Související články:

Nejsvětější Trojice
Augustin: O Trojici (De Trinitate) 
Lukáš Drexler: Arianismus, ariánství
Antonín Salajka: O trojjediném Bohu 
Trans Trojice anathematem polyamorie  
Atanáš Alexandrijský: Trojice je svatá a dokonalá   
John Henry Newman: Traktát o Nejsvětější Trojici   
Hans Urs von Balthasar: Kenotický trojjediný Bůh  
Lukáš Drexler: Quicumque - Athanášské vyznání víry  
Hans Urs von Balthasar: Trojjediné sebezřeknutí Lásky  
Irenej z Lyonu: Tři články naší víry: Otec, Syn a Duch Svatý 
Athanasius Alexandrijský: List o usneseních Nicejského koncilu
Jean-Baptiste Chautard: Přesvatá Trojice, plnosti božského života!
Lukáš Drexler: Lidská sexualita "eucharistická" a jako obraz Trojice
Hilarius z Poitiers: Křtěte národy ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého   
Polská biskupská konference: Manželství - živý obraz Nejsvětější Trojice  
Romano Guardini: Křesťanská modlitba je společenství se skutečným, živým Bohem  
Jan van Ruysbroeck: Jednota v Trojici, Trojice v Jednotě - jeden všemohoucí Bůh  
Marie od Vtělení (Guyart): Uchvácena a pohlcena viděním Nejsvětější Trojice  
Irenej z Lyonu: Pánem je Otec, Pánem je Syn, Pánem je i Duch Svatý 
Basil Veliký: Kdo přijímá Ducha, přijímá zároveň Otce i Syna
Augustin: Otec, Syn a Duch Svatý - jeden a pravý Bůh 
Řehoř z Nyssy: Proti Eunomiovi (Contra Eunomium) 
Wacław Hryniewicz: Být odpovědí na pozvání Boha  
Adrienne von Speyr: Vzývání Nejsvětější Trojice 
Albert Veliký: Modlitba k Nejsvětější Trojici
František Saleský: List o narození Páně 
Alžběta od Trojice: Můj Bože, Trojice
Marian Zawada: Rodinnost Boha
Andělská chvála Trojice svaté
Lukáš Drexler: Bůh