Nacházíte se na: Theofil > Bůh, Trojice > Trans Trojice anathematem polyamorie

Trans Trojice anathematem polyamorie

4.12. 2023

Vysvětlení, proč polyamorie nemá s láskou, s láskou podle Boha, k jejímuž obrazu byl člověk stvořen, nic společného, i když Bůh sám je Trojicí láskyplných vztahů, anebo právě proto.

  

abstr-015-upr-3-ram-2-men.jpg

  

 

Že jsou v Bohu tři osoby, je výrazem toho, že zdravý vztah, vztah lásky je vždy vztahem plodným, kdy dva plodí třetího, který je osobním výrazem jejich lásky. Vztah dvou v tom dochází svého naplnění a dokonalého, neboť plodného, výrazu. Bez plodnosti není lásky. Ve vztahu dvou se jeden vyvlastňuje pro druhého, v dokonalém vztahu dvou se ale tito dva společně v jednotě vyvlastňují pro třetího - tento třetí je vzmachem jejich společné lásky, naplněním jejich společné lásky: v něm se sjednocují a stávají se „jedním", nikoliv v „pink‑pongu" vzájemně projevované náklonosti, ale ve sjednoceném „vzmachu" lásky, ve kterém se stávají „jedním". Stávají se jednou vůlí, „jedním tělem", a ten třetí je toho výrazem, osobním výrazem, protože sebe lze vyprázdnit jen kvůli osobě, ne kvůli věci. Sebevyprázdnění je totiž osobním úkonem, úkonem vyprázdnění osoby od sebe samé pro druhou osobu, která je vůči ní vždy transcendentní, ač zároveň v rovnosti. Tato rovnost však je ve vzájemné jinakosti, neboť jinak by byla stejností a tudíž splývavostí, nelišností. Jinakost v rovnosti však zakládá transcendenci jednoho vůči druhému, která „zajišťuje" ustavičnost lásky a ustavičné „vybíhání" sebe ke druhému, který je nedosažitelný vlastněním, ale je dosažitelný ve vlastním sebevyvlastnění. Druhý totiž není majetkem, vlastnictvím, ale tím, který se dobrovolně nechává „dotýkat" v intimitě setkání - dává se pít ve stejném „ze‑sebe‑vybíhání" k druhému jako ten první. A toto „ze‑sebe‑vybíhání" zajišťuje nesobeckost jak vůči sobě samému, tak vůči druhému, protože ono „ze‑sebe‑vybíhání" zajišťuje jak neponechávání si ničeho ze sebe, tak „ocitnutí se" v prostoru, který není její vlastní a tudíž ani vlastnický, protože „vlastnění" znamená „uzavřít" do sebe, ohraničit ve „vlastním", „ze‑sebe‑vybíhání" však vede k setkání ve svobodném prostoru, kde žádný nepatří sobě samému, ale je „sebevyvlastněním" pro druhého - „vyběhnutím" ke druhému se tak osoba neocitá ve vlastním prostoru, ale v prostoru „vyvlastněném", „cizím", „nevlastním", v „soběodcizeném" a „druhému darovaném". Sebe sama tak první osoba nachází v druhém, a je-li toto odevzdávání vzájemné, „zosobňuje" se ve třetím, neboť sebeodevzdání dvou nemůže vyústit v jejich vzájemném vlastnění, když se vyvlastňují každý od sebe sama a od vlastnění, ale vyúsťuje ve třetím, který je zplozen jejich vzájemným obdarováváním v ustavičném, a tudíž dokonalém sebevyvlastňování - ani jeden z těch dvou si neponechává sebe, a tedy včetně vlastnění druhého, pro sebe sama, pro vlastní „sebeuspokojení", ale v nezištnosti sebedarování druhému a v neponechávání si sebe pro sebe sama je plodem tohoto vlastního sebevyvlastnění ve vzájemnosti „třetí" jako výraz toho, od čeho se oni dva sebevyvlastňují a co si v tomto sebevyvlastnění vzájemně předávají, aniž by to chtěli vlastnit. Toto vzájemné sebevyvlastňování a obdarovávání druhého při jeho současném sebevyvlastnění tak dochází výrazu ve „třetím": on je jejich plodem, plodem jejich vzájemné sebevyvlastňující a sebesezříkající lásky, která si nic neponechává, ale vše daruje, a tak v tomto vzájemném sebedarování a sebevyvlastnění to, co si oni dva darují, je „zhmotněno" neboli zplozeno: dávají-li se osoby, jejich dokonalým a této lásce odpovídajícím plodem je zase osoba, protože jejich sebevyvlastnění a sebedarování až do krajnosti je darem osobním, darem své osoby, jejímž plodem může být zase jen osoba, která transcenduje ony dvě osoby a je tak zosobněným „vyvlastněním", nikoliv „vlastněním" - tato třetí osoba je tak osobním výrazem vzájemné transcendence obou sobě se vzájemně odevzdávajících osob, které počínají a plodí třetí osobu. Tak dochází tato transcendence svého dokonalého, neboť ustavičného sebevyvlastnění a transcendence: ani jedna ani druhá se už k sobě samé nikdy nevrátí, protože jedna i druhá osoba i jejich vztah je transcendován díky třetí osobě, která je výrazem jejich lásky, jejich sebevyvlastnění i jejich vzájemného transcendování. Třetí je tak pečetí a potvrzením, že „první" i „druhý" se „vymknul" sobě samému a už navždy a nezvratně je „mimo sebe", bez „návratu" k sobě - je dokonale vyvlastněn nejprve skrze druhého a pak definitivně a umocněně skrze třetího a v něm, a to v jednotě „transu" s druhým.

Tedy nejprve se „vyvlastňuje" první pro druhého a druhý pro prvního a ve vzájemném sjednocení v sebevyvlastnění se společným vzmachem společně vyvlastňují pro třetího a v něm. Tím jejich láska a sebevyvlastnění dochází dokonalého a nevratného způsobu: první i druhý jsou „chyceni" do sítě svobody, tj. osvobozenosti od sebe sama a jakéhokoliv sobectví, které by vedlo buď k vlastnění sebe sama, nebo k vlastnění druhého v sobě samém a pro sebe sama v zatuchající jeskyni vlastního (a tedy vlastnického, sobeckého) nitra. Teprve ve třetím a skrze něj dochází toto dokonalé sebevyvlastnění svého dokonalého výrazu. Čímž je vysvětleno, ne „PROČ jsou v Trojici tři osoby", ale: „JAK jsou v Trojici tři osoby". A pozemská rodina, vztah lásky mezi mužem a ženou a jejich společným dítětem, ve kterém muž a žena docházejí dokonalého sjednocení (neboť podoba obou je v jejich dítěti spojena způsobem nerozdělitelným), je pozemským, stvořeným obrazem této nestvořené trojiční Lásky, která se nazývá Bůh a skutečně je Bůh, a nikoliv polyamorie, která nikdy nebude s to dosáhnout nerozdělitelně sjednoceného výrazu jejich vzájemného vztahu, jako je tomu naopak mezi mužem a ženou a mezi jejich vlastním dítětem, které je pečetí a vyvrcholením jejich vzájemné lásky. Bůh žehnej každému, kdo po této lásce touží, kdo o tuto lásku usiluje a kdo tuto lásku uskutečňuje, když ji nechává „stát se tělem"!

 

Související články:

Nejsvětější Trojice  
Láska plodí milovaného i milujícího  
Antonín Salajka: O trojjediném Bohu  
Jan Pavel II.: Rodina nachází svůj vzor v Trojici 
Hans Urs von Balthasar: Kenotický trojjediný Bůh  
Hans Urs von Balthasar: Trojjediné sebezřeknutí Lásky  
Jean-Baptiste Chautard: Přesvatá Trojice, plnosti božského života!  
Polská biskupská konference: Manželství - živý obraz Nejsvětější Trojice 
Jan van Ruysbroeck: Jednota v Trojici, Trojice v Jednotě - jeden všemohoucí Bůh  
Jan Pavel II.: Muž i žena stvořeni k obrazu a podobě Boha, Boha Trojjediného  
Lukáš Drexler: Lidská sexualita "eucharistická" a jako obraz Trojice  
Lukáš Drexler: Ekstatičnost člověka a Boha u Dionysia Areopagity 
Dominik Pecka: Trinitární základ křesťanských mysterií 
Jan Pavel II.: Duch Svatý je osobní láska Otce a Syna 
Mistr Eckhart: O rození Slova Otcem  
Marian Zawada: Rodinnost Boha   
Lukáš Drexler: Bůh 

  

[RSS]

Přečteno 207x

další články