Rodinnost Boha

Rodinnost nepochází z nás, ale je tajemstvím samotného Trojjediného Boha. Sv. Jan Pavel II. v jedné z homilií (28. 1. 1979) prohlásil: „Osoby našeho Boha ve svém nejvnitřnějším tajemství nesetrvávají v osamocenosti, nýbrž tvoří rodinu, poněvadž v tomto tajemství je zahrnuto otcovství, synovství a samotná podstata rodiny, jakou je láska. Láskou v této Boží rodině je Duch Svatý." A svatý otec František v adhortaci Amoris laetetia (2016) dodává: „Rodina tedy není něčím cizím samotné podstatě Boha" (AL, 11).

Nejsvětější Trojice je tajemstvím Rodiny, které umožňuje chápat, kým jsme, poznat naši důstojnost, jaké máme možnosti a co máme společně vybudovat.

Teologie nás ujišťuje o odvěkém rození Syna Otcem, což je ‚způsob‘, jakým je sdělována Boží přirozenost. To ono naplňuje tajemství Nejsvětější Trojice. To, co nás nejvíce povzbuzuje, je, že toto rození se děje bez ustání a je taktéž zdrojem všeho - v tom smyslu, že všechno pochází od Boha. Skvěle se toto tajemství pokouší přiblížit sv. Augustin:

„Považte oheň jako otce a záři jako syna: hle, nalezli jsme souvěké! Jakmile začne být oheň, spolu s ním se rodí záře; a není ohně před září ani záře po ohni. A zeptáme-li se, co je skrze co zrozeno, zda záře skrze oheň nebo oheň skrze záři, pak díky vašemu přirozenému smyšlení je vám jasné a pro rozumnost vašeho myšlení všichni zvoláte, že záře skrze oheň a nikoli oheň skrze záři." (Řeč o Vyznání víry katechumenům, III, 8; in PG, 40, sl. 631)

V tomto rození je možné se obrodit, v něm je možné se rozhořet, rozzářit se. V Kristu tajemství rození dochází plnosti, poněvadž On v sobě spojuje podivuhodné dvojí dětství: odvěčné Božské rození a lidské dětství skrze Marii. V dějinách se tato dětství proplétají, aby Bůh mohl být vším ve všem. A Maria je spolu s Bohem Otcem tomuto tajemství nejblíže.

Bůh Otec, jak vyplývá z dějin stvoření, měl rodičovský vztah nejen ve vztahu k druhé Božské Osobě. Rovněž člověka stvořil jako své dítě: jako korunu stvořitelského díla, jako jeho slávu a chloubu. Proto byl Adam nejprve sám, aby bylo odhaleno celé bohatství bytí jediným dítětem Boha a aby byl k Bohu napříč celým stvořením prokopán příkop, který by je trvale spojil se Stvořitelem oživující vodou milosti. Vše, co vzešlo z Boha, se skrze dítě - Adama - navracelo ke Stvořiteli. Takto Bůh mohl být vším ve všem.

Ono rození se prodlužuje do stvoření a následně přechází do tajemství dějin spásy (zvěstování narození Krista) a do Církve. Církev chápeme jako společenství sester a bratrů, velké Boží i lidské Rodiny, spojené poutem Krve Kristovy. Proto cesta Církve je společnou cestou lidských rodin k Rodině Boží. Sv. Jan Pavel II. poukazuje na tuto pravdu mimo jiné během poutě do kláštera sv. Kateřiny na Hoře Sinaj dne 26. února 2000:

„Na Hoře Proměnění Bůh promlouvá z oblaku, jako kdysi na Sinaji. Nyní však říká: ‚Toto je můj milovaný Syn, Jeho poslouchejte!‘ (Mt 9,7). Přikazuje nám poslouchat svého Syna, poněvadž ‚nikdo nezná Otce než Syn a ten, komu to Syn chce zjevit‘ (Mt 11,27). Díky tomu se dozvídáme, že skutečné jméno Boha je: OTEC! To je jméno, které je nad veškeré jméno: ABBA! (srov. Gal 4,6). V Kristu se rovněž dozvídáme, že naše skutečné jméno je ‚SYN‘ a ‚DCERA‘!"

V tajemství Církve dochází k ustavičnému rození. Maria jako první porodila Boha pro člověka a Církev ve své každodenní svátostné službě uskutečňuje zrození člověka pro Boha a Boha pro člověka. Učí vzájemnosti rození, té nejvíce stvořitelské schopnosti Boha.

Díky Božímu vlivu milosti povstává vzájemnost, pronikání, sdílení, sjednocování, sdílení jednoho života, obdarovávání se navzájem. Mezi Božími Osobami je to dokonalé pouto a plné lásky. Od Boží Rodiny se učíme ne jen dávat, sloužit, pracovat, ale i dostávat a brát, ve vzájemnosti důvěrného společenství.

Má-li Bůh Syna, má rodinný charakter a touží mít děti, spřízněné osoby, spojené s Ním i navzájem mezi sebou; chce mít dcery a syny. Shledáváme to v tajemství Církve, neboť zde se my všichni, s celým lidstvem můžeme od pokolení nacházet jako sestry a bratři, jako děti jediného Boha.

Bůh Otec přikazuje sv. Josefovi a Marii založit rodinu, společný domov, aby Bůh měl kde vyrůstat, „prospívat moudrostí, věkem a milostí, u Boha i u lidí" (Lk 2,52). Svatá Rodina se stala místem vhodným k napodobení pro celkový vzrůst, u Boha i u lidí.

[Z knihy Marian Zawada: Zbratanie z Maryją. W stronę Maryjnej siostrzanośći, Kraków 2018, s. 48-51, přeložil Lukáš Drexler; citace sv. Augustina přeložena podle latinského originálu.]

Od téhož autora:

Mystická zkušenost jako zkušenost eschatologická  

Související články:

Johannes Franke: Synovství Boží  
Jan Pavel II.: Člověk, obraz milujícího Boha  
Lukáš Drexler, Arnold der Rote: Přijetí Boha  
Jan Pavel II.: Rodina nachází svůj vzor v Trojici 
Mechtilda Magdeburská: Nebeský šenk Svaté Trojice 
Mistr Eckhart: Rozením Ježíše se duše stává plodnou ženou  
Polská biskupská konference: Manželství - živý obraz Nejsvětější Trojice   
Jan Pavel II.: Muž i žena stvořeni k obrazu a podobě Boha, Boha Trojjediného  
Romano Guardini: Křesťanská modlitba je společenství se skutečným, živým Bohem  
Lukáš Drexler: Bylo manželství Josefa a Marie skutečným manželstvím, nebo bylo "jen jako"?   
Athenagoras I.: Svátost manželství je svátostí naplnění lidství a znovu nalezeným rájem  
Jan van Ruysbroeck: Jednota v Trojici, Trojice v Jednotě - jeden všemohoucí Bůh  
Marie od Vtělení (Guyart): Uchvácena a pohlcena viděním Nejsvětější Trojice 
Jan Pavel II.: Ježíš Kristus, Snoubenec církve, a svátost manželství  
Jan Pavel II.: Proč jsou kněžími jen muži, a nikoliv i ženy?   
Pavel Evdokimov: Žena je orantou ve znamení Přímluvce  
Bernard Przybylski: Matka Boží a Nejsvětější Trojice   
Marie Celesta Crostarosa: O trojím mateřství Boha 
Wacław Hryniewicz: Být odpovědí na pozvání Boha 
Petr Lombardský: Jaké věci je manželství svátostí 
Jarosław Szymon Szymczak: Manželství a Církev 
Józef Naumowicz: Namáhat se ku porodu Krista 
Lukáš Drexler: Mění se přirozenost člověka? 
Juliana z Norwiche: Ježíš, naše pravá Matka 
Trans Trojice anathematem polyamorie  
Mistr Eckhart: O rození Slova Otcem