Ježíš Kristus, Snoubenec církve, a svátost manželství

Společenství mezi Bohem a lidmi dochází svého konečného naplnění v Ježíši Kristu, milujícím Snoubenci, který se odevzdává jako Spasitel lidstvu a spojuje se s ním jako se svým tělem.

Zjevuje sám prapůvodní pravdu o manželství, pravdu o „počátku" (srov. Gen 2,24; Mt 19,5), a tím, že osvobozuje člověka od tvrdosti srdce, uschopňuje ho, aby ji definitivně uskutečnil.

Toto zjevení dospívá ke konečnému naplnění v daru lásky, který dává Boží Slovo lidstvu přijetím lidské přirozenosti, a obětí sebe sama, kterou přináší Ježíš Kristus na kříži pro svou Snoubenku církev. V této oběti se plně odhaluje plán, který Bůh vtiskl do lidského bytí muže a ženy už při stvoření (srov. Ef 5,32nn). Manželství pokřtěných je takto skutečným znamením nové a věčné smlouvy, potvrzené Kristovou krví. Duch, kterého vylévá Pán, dělá srdce novým a uschopňuje muže i ženu, aby se navzájem milovali, tak jako Kristus miloval nás. Manželská láska tím dosahuje plnosti, ke které je vnitřně určena. Stává se totiž zvláštním, specifickým způsobem, jímž jsou manželé účastni na samotné lásce Krista, který se obětoval na kříži, a jsou povoláni, aby z této lásky žili.

V jednom proslulém výroku dobře vyjádřil Tertulián velikost a krásu tohoto manželského života v Kristu a v jeho církvi: „Jak mám vylíčit štěstí onoho manželství, které spojuje církev, posiluje oběť a pečetí požehnání, které oznamují andělé a které uznává Otec? ... Jaké je to pouto: dva věřící s jednou nadějí, s jedním způsobem života, v jedné službě; oba bratři, oba služebníci jednoho Pána. Žádné rozdělení v duchu, ani v těle, nýbrž opravdu dva v jednom těle. Kde je jedno tělo, tam je také jeden duch."[1]

Ve věrném přijímání a rozjímání Božího slova církev slavnostně učila - a učí i dnes - že manželství mezi pokřtěnými je jedna ze sedmi svátostí Nového zákona.[2]

Neboť křtem byli muž a žena jednou provždy zapojeni do nové a věčné smlouvy, do snoubenecké smlouvy Krista s jeho církví. A pro toto nezrušitelné zapojení je důvěrné společenství života a lásky v manželství, založené Stvořitelem[3], povýšeno, je spojeno se snoubeneckou láskou Kristovou a je posíleno a obohaceno jeho výkupnou silou.

Dík svátostnému charakteru svého manželství se muž a žena spojují nejhlubším způsobem a nerozlučně. Svátostné znamení dělá z jejich vzájemné sounáležitosti obraz Kristova vztahu k církvi.

Manželé jsou proto pro církev stálou připomínkou toho, co se událo na kříži. Jsou pro sebe navzájem a pro své děti svědky spásy, na které se podílejí prostřednictvím svátosti. Jako každá jiná svátost je manželství památkou, zpřítomněním a proroctvím tohoto díla spásy. „Jako památka tato svátost uschopňuje a zavazuje manžele, aby byli pamětlivi velkých Božích skutků a aby o nich vydávali svědectví před svými dětmi. Jako zpřítomnění spásy je tato svátost uschopňuje a zavazuje, aby k sobě navzájem i vůči dětem uskutečňovali v přítomnosti to, co vyžaduje odpouštějící a vykupující láska. Jako proroctví je uschopňuje a zavazuje, aby prožívali a osvědčovali naději na budoucí setkání s Kristem."[4]

Jako každá ze sedmi svátostí, tak je i manželství skutečným znamením díla spásy, i když svým vlastním způsobem. „Manželé mají na něm podíl jakožto manželé, ve dvou, jako dvojice - a to do té míry, že prvním a bezprostředním účinkem manželství není samotná nadpřirozená milost, nýbrž křesťanský manželský svazek, společenství dvou, které je specificky křesťanské, protože zobrazuje tajemství Kristova vtělení a jeho smlouvy. Také dosah této účasti na Kristově životě je specifický: manželská láska má v sobě něco univerzálního, co zahrnuje všechny stránky osoby. Týká se těla a pudů, síly citů i smyslů, touhy ducha a vůle. Je hluboce zaměřena na osobní jednotu, která společenstvím v jednom těle vede manžele k tomu, aby se stali jedno srdce a jedna duše. Vyžaduje nerozlučitelnost a věrnost v definitivním vzájemném odevzdání a je otevřena pro plození[5]. Jedním slovem, jde o normální vlastnosti každé přirozené manželské lásky, ale přece s novým obsahovým významem, který ji nejen tříbí a upevňuje, ale povznáší ji tak vysoko, že se stává vyjádřením zvláštních křesťanských hodnot."[6]

[Jan Pavel II.: Familiaris consortio, 13. Český překlad převzat a s ohledem na italské a anglické mírně upraven z vydání: Jan Pavel II.: Familiaris consortio, Praha 1992.]

Od téhož autora:

Člověk, obraz milujícího Boha  
Duch Svatý je osobní láska Otce a Syna  
Muž i žena stvořeni k obrazu a podobě Boha, Boha Trojjediného   
Proč jsou kněžími jen muži, a nikoliv i ženy?   
 Spes Aedificandi (Naděje na vybudování)  
Rodina nachází svůj vzor v Trojici 
Redemptoris custos

Související články:

Jan Pavel II.: Člověk, obraz milujícího Boha  
Jan Pavel II.: Rodina nachází svůj vzor v Trojici 
Petr Lombardský: Jaké věci je manželství svátostí 
Hildegarda z Bingenu: Muž a žena jedním tělem ve spojení lásky  
Polská biskupská konference: Manželství - živý obraz Nejsvětější Trojice  
Athenagoras I.: Svátost manželství je svátostí naplnění lidství a znovu nalezeným rájem  
Lukáš Drexler: Bylo manželství Josefa a Marie skutečným manželstvím, nebo bylo "jen jako"?  
Jan Pavel II.: Muž i žena stvořeni k obrazu a podobě Boha, Boha Trojjediného   
Hans Urs von Balthasar: Žena je domovem muže, z něhož "vzata jest"  
Lukáš Drexler: Lidská sexualita "eucharistická" a jako obraz Trojice  
Lukáš Drexler: Musí být biskup skutečně ženatý? 
Jarosław Szymon Szymczak: Manželství a Církev 
Dominik Pecka: Jako muže a ženu je stvořil 
Marian Zawada: Rodinnost Boha 

[1] Tertulián: Ad uxorem, II, VIII, 6-8; in: CCL, I, 393.

[2] Srov. Tridentský sněm, XXIV. zasedání, kán. l; in: I. D. Mansi, Sacrorum Conciliorum Nova et Amplissima Collectio, 33, 149n.

[3] Srov. Druhý vatikánský koncil: Gaudium et spes, 48.

[4] Jan Pavel II., promluva k delegátům „Centre de Liaison des Équipes de Recherche", 3 (3. listopadu 1979); in: Insegnamenti di Giovanni Paolo II, II, 2 (1979), 1032.

[5] Srov. encykliku Humanae vitae, 9.

[6] Jan Pavel II., promluva k delegátům „Centre de Liaison des Équipes de Recherche", 4 (3. listopadu 1979); in: Insegnamenti di Giovanni Paolo II, II, 2 (1979), 1032.