Muž a žena jedním tělem ve spojení lásky

Jako nikoli chlapci, ale dospělému muži, to znamená Adamovi, byla dána dospělá žena, tak když muž je již v dospělém věku plodným, má si vzít za ženu jedině dospělou ženu[1], neboť když strom začíná vydávat květy, náleží mu patřičná péče. Vždyť Eva byla utvořena z žebra Adama, díky jeho teplu a vlhkosti[2], proto nyní žena ze síly muže a z tepla jeho símě, jež přijala, počíná a přivádí na svět potomstvo, neboť muž je tím, který zasévá, žena pak je tou, která símě přijímá, a z toho důvodu žena rovněž zůstává poddána muži (Gen 3,6), poněvadž jako se má tvrdost kamene vůči poddajnosti půdy, tak je tomu i se sílou muže vůči jemnosti ženy[3].

To, že první žena byla utvořena z muže, zakládá manželské spojení ženy s mužem.[4] Tomu je třeba rozumět tak, že toto spojení není bez účelu a ani se nemá žít bez ohledu na Boha, neboť Ten, který z muže utvořil ženu, ustavil toto spojení příhodně a důstojně, to znamená, utvořil tělo z těla (srov. Gen 2,23-24). A proto jako se Adam a Eva stali jedním tělem, tak i nyní muž a žena jsou učiněni jedním tělem ve spojení lásky pro rozmnožení lidského rodu (srov. Gen 1,18).[5] A proto v nich obou má být dokonalá láska, podobně jako i v případě těch prvních dvou. Adam totiž dozajista mohl obviňovat svoji ženu, že kvůli její radě si přivodil smrt, avšak ani přesto ji po celý svůj život zde nezapudil, neboť seznal, že je mu dána z moci Boží. Proto kvůli dokonalé lásce muž neopouští svoji manželku, s výjimkou opodstatněného důvodu, který mu předkládá věrná Církev[6].

Nemůže mezi nimi být vůbec žádného rozdělení, ledaže by se oba v jednomyslnosti, v zanícené lásce k Němu, chtěli zasvětit nazírání mého Syna, s vyznáním: „Chceme se zříci světa a následovat Toho, který za nás trpěl."[7] Avšak jestliže se oba v tomtéž záměru zříci se světa neshodnou, pak se od sebe navzájem vůbec neodlučují, neboť jako nelze oddělit krev od těla, dokud v nich je duch života[8], tak ani manžel ani manželka se jeden od druhého neodlučují, ale ubírají se společně v jedné vůli.

[Hildegarda z Bingenu: Scivias, I. kniha, II. vize, 11. Na základě latinského znění (J.-P. Migne: Patrologia latina, 197, Paris 1853, sl. 392-393) a polského překladu (Hildegarda z Bingen: Scivias, Tom 1, Kraków 2011, s. 128-129) a s přihlédnutím k překladům anglickému (Hildegard of Bingen: Scivias, transl. C. Hart - J. Bishop, New York - Mahwah 1990, s. 77-78) a českému (Svaté Hildegardy Cestyvěz nebo Vidění a zjevení, kniha I, Nový Jičín 1911, s. 27-29) přeložil Lukáš Drexler.]

Více o sv. Hildegardě z Bingenu

Od téže autorky:

Církev Kristova - panenská Matka křesťanů  
Dopis Hildegardy z Bingenu Bernardovi z Clairvaux  
Duch Boží pozvedá ducha člověka k nazírání děl Božích    
O tom, že pět ran Kristových zahlazuje lidské hříchy   
Předmluva Hildegardy z Bingenu ke knize Scivias 
Chor panen (Symphonia virginum)
Touha po zjevení Božím  
Hymnus ke svaté Marii  
 Liturgické hymny 

Související články:

Jan Pavel II.: Člověk, obraz milujícího Boha   
Obrazy z rukopisů Hildegardy z Bingenu (fotogalerie)
Nancy Fierro: Hildegarda z Bingenu - Soulad nebeské harmonie   
Wiesbaden Codex - "kodex Hildegardy z Bingenu" - na internetu  
Polská biskupská konference: Manželství - živý obraz Nejsvětější Trojice  
Jan Pavel II.: Muž i žena stvořeni k obrazu a podobě Boha, Boha Trojjediného  
Lukáš Drexler: Bylo manželství Josefa a Marie skutečným manželstvím, nebo bylo "jen jako"?  
Athenagoras I.: Svátost manželství je svátostí naplnění lidství a znovu nalezeným rájem  
Hans Urs von Balthasar: Žena je domovem muže, z něhož "vzata jest"  
Jan Pavel II.: Ježíš Kristus, Snoubenec církve, a svátost manželství  
Lukáš Drexler: Lidská sexualita "eucharistická" a jako obraz Trojice  
Petr Lombardský: Jaké věci je manželství svátostí 
Jarosław Szymon Szymczak: Manželství a Církev  
Jan Pavel II.: Rodina nachází svůj vzor v Trojici 
Hugo ze Sv. Viktora: Životem srdce je láska  
Dominik Pecka: Jako muže a ženu je stvořil  
Marian Zawada: Rodinnost Boha  

[1] Hildegarda zde jasně zdůrazňuje, že sezdávat se mají dva dospělí jedinci, nikoliv dosud nedospělí, jak se ve středověku občas stávalo, zejména u nejvyšších společenských vrstev. Pozn. překl.

[2] Život je vždy spojen s vlhkostí a teplem - nikdy neexistuje bez tekutiny (vody) a tepla, které jsou podmínkou organického života. Tekutina a teplo jsou tedy podle sv. Hildegardy nezbytnými i pro předání života. Pozn. překl.

[3] Hildegarda tím chce zdůraznit receptibilitu ženy, schopné a určené jako kyprá, měkká, poddajná půda přijmout símě a dát mu vzrůst v novém životě, což muž sám o sobě nemá, ale jedině skrze ženu a v ženě, Muž zase má schopnost neboli „sílu": on je ten, který zasévá, ona je tou, která přijímá a dává vzrůst. Hildegarda zde tedy řeší rozdílnou obdarovanost a úlohu muže a ženy: muž je spíše principem aktivním, dávajícím, oplodňujícím, formujícím, „zmocňujícím", žena spíše principem pasivním, přijímajícím, formovaným, schopným oplodnění a „zmocnění" - každý z nich má to, co druhý nemá a co jeden bez druhého nedokážou. Vzájemně se však potřebují a doplňují, proto se také stávají „jedním tělem". Pozn. překl.

[4] Tzn. že povstáním ženy z muže neboli „těla z těla" je podstatně založena i vzájemná kompatibilita muže a ženy, jejich bytostné spojení, protože už z principu jsou schopni se spojit v „jedno tělo", když oba pocházejí z „jednoho těla". Tuto kompatibilitu muže a ženy coby „jednoho těla" pak dotvrzuje, když skrze své spojení „v jedno tělo" jsou schopni spolu počít „jedno tělo", kterým je jejich společné dítě - v něm se „dva stávají jedním" (srov. Gen 2,24) a jejich jednota je tím stvrzena a dovršena. Právě touto skutečností je založeno manželství, které vychází z přirozenosti muže a ženy, nikoliv ze společenské úmluvy nebo nějaké dobové tradice. Dalo by se tak říci, že manželství muže a ženy je vepsáno do těla muže a ženy, což je dílem jejich Stvořitele, tedy je dílem vyšší příčiny než člověka samého. Už tím, že Bůh tvoří člověka jako muže a ženu, tvoří jejich přirozenou a bytostnou jednotu, schopnou předávat spolu život ve shodě s vůlí Stvořitele (srov. Gen 1,28). Pozn. překl.

[5] Zde si můžeme všimnout toho, co mnohem později definovala např. encyklika Pavla VI. Humanae vitae a co stojí v základu křesťanské sexuální a manželské morálky, totiž že význam sexuality a manželství tkví ve dvou aspektech: v aspektu plodivém a v aspektu spojivém, tedy že akt plození má jít ruku v ruce s láskou manželů a nemá se ani jeden oddělovat od druhého z nich. I sv. Hildegarda zmiňuje na prvním místě aspekt plodivý, tedy primární účel lidské sexuality, který se má ale dít „ve spojení lásky". Plozením dětí se totiž uskutečňuje a zviditelňuje vzájemná láska manželů, muže a ženy, proto není správné a dobré oddělovat ani plození od této sjednocující, spojivé lásky, ani tuto lásku od plodivé potence. Úmyslné opomenutí nebo odmítnutí jednoho z těchto dvou aspektů vede k pokřivení toho druhého aspektu a žádný z nich osamoceně nevede k cíli a tudíž ani k naplnění a štěstí. Manželství pak má být založeno na „dokonalé lásce", jak dále píše sv. Hildegarda, jedině díky níž lze překonat jakékoliv možné negativní události, jak píše i apoštol Pavel: „Ať se děje cokoliv, láska vydrží" (1Kor 13,7), protože láska je poutem, které přesahuje vlastní sobectví jedince. Pozn. překl.

[6] Sv. Hildegarda tím vůbec nechce naznačit, že by snad mohlo dojít k rozvodu manželů, ale poukazuje na výjimečné případy, ve kterých Církev dovoluje tzv. „odloučení od stolu a od lože", kdy manželé nadále zůstávají manžely, ale nesdílejí společnou domácnost, nýbrž žijí odděleně, např. z důvodu domácího násilí, alkoholismu ap. ze strany jednoho z manželů, kterými tento ohrožuje na životě nebo na zdraví svého partnera. Pozn. překl.

[7] Hildegarda zde má na mysli tzv. „josefské manželství", kdy oba manželé se ve vzájemné shodě zřeknou „konzumace manželství" neboli manželské intimity a v tomto „manželském celibátu" se zcela zasvětí Kristu a životu a službě jemu a Božímu království, podobně jak to činí i zasvěcené osoby vstupující do kláštera. Tento přístup je znám již od starověku (viz např. zmínku v Palladiově díle Historia Lausiaca, 11), a jak je zřejmé z Hildegardina textu, nebyl cizí ani středověku. Pozn. překl.

[8] Výraz toho, co se v manželském slibu slibuje a vyznává slovy: „dokud nás smrt nerozdělí". Hildegarda tím zdůrazňuje nerozlučitelnost manželství, se kterým má jít ruku v ruce dobrovolná společná, jednotná vůle obou manželů. Pozn. překl.