Žena je domovem muže, z něhož "vzata jest"

Druhé vyprávění[1] (Gen 2,18-24) líčí stvoření „člověka" (Adama) z prachu země; Bůh vdechuje svůj vlastní dech do chřípí takto učiněného člověka. Poté následuje zjištění, že pro člověka (Adama) není dobré být sám; jsou stvořena zvířata, která jsou přivedena před Adama, ale nedokážou zmírnit jeho osamělost. Nakonec je na Adama přiveden hluboký spánek a z jeho žebra je utvořena Eva a představena Adamovi: „Toto je konečně kost z mých kostí a tělo z mého těla." Adam chápe, že ona „z muže vzata jest‘, a nazývá ji „mu-ženou". Z toho vyplývají tři věci: za prvé prvenství muže, neboť v této počáteční situaci je sám před Bohem a s Bohem; a ačkoli potenciálně a nevědomě nese ženu v sobě, nemůže ji sám sobě udělit. Za druhé, tato osamělost „není dobrá". Opět se tím vylučuje představa prvotní, androgynní lidské bytosti, která je údajně původně v míru sama se sebou a teprve po rozdělení na dvě pohlaví podléhá neukojené touze.[2] Vyvrací však také představu, že osamělá lidská bytost (neboli člověk) může dosáhnout naplnění poznáním a pojmenováním světa (transiit classificando: Valéry). A nakonec a za třetí potvrzuje, že žena pochází z muže. Právě tím, že je přemožen v ‚hlubokém spánku‘ a oloupen o část sebe sama, blízko jeho srdci, člověk dochází naplnění. Shrnuto: muž si ponechává prvenství a zároveň z něj, na Boží popud, v kenozi ustupuje; důsledkem toho je Bohem-darované naplnění, díky němuž poznává sebe sama v daru „druhého".

Ve vztahu mezi těmito dvěma, kde každý z nich je stvořen Bohem a jako závislý na druhém, i když jeden je „vyňat" z druhého, se (přetrvávající) priorita muže odehrává v rámci rovnosti muže a ženy. Pavel to formuluje tak, že žena je „z muže" (1Kor 11,8) a „pro muže" (11,9); přičemž „muž je pro ženu" (11,12), a to tak, že ani jeden z nich si nemůže se svým tělem dělat, co se mu zlíbí; v každém případě je to ten druhý, kdo má nad ním moc (7,4).

„Na jedné straně je pravda, že muž je ‚hlavou‘ ženy, ‚těla‘; avšak na druhé straně je také pravda, že žena, ‚tělo‘, je ‚plností‘ a ‚slávou‘ muže. Tak ona přivádí k naplnění svůj počátek: neboť byla stvořena v mužově ‚extázi‘, jako jeho ‚sen‘; ona je ‚plností‘ a ‚slávou‘ (1Kor 1,7; Ef 1,23), do které on je ‚zahrnut‘ jako do svého ‚domu a rodiny‘ (Gen 2,22; ókodomésen[3])."[4]

[Hans Urs von Balthasar: Theodramatik: Zweiter Band: Die Personen des Spiels, Teil I: Der Mensch in Gott, Einsiedeln 1976, II. Dramatis Personae (I), C. Der Mensch, 2. Mensch und Natur („vorchristlich"), c. Mann und Frau. Z anglického vydání (Hans Urs von Balthasar: Theo‑Drama. Theological Dramatic Theory, Vol. II. The Dramatis Personae: Man in God, San Francisco 1990) přeložil Lukáš Drexler.]

Od téhož autora:

Kenotický trojjediný Bůh  
Ježíšova smrt je interpretem jeho života   
Maria, paměť církve 1/3 - Mariino rozjímání  
Počátek kontemplace tkví ne v naší, ale v Boží lásce  
Maria, paměť církve 2/3 - Maria a Letnice   
Maria, paměť církve 3/3 - Učitelka církve   
Tajemství božské bohaté chudoby    
Trojjediné sebezřeknutí Lásky   
Syn je vzorem i cílem světa   

Související články:

Dominik Pecka: Jako muže a ženu je stvořil  
Petr Lombardský: Jaké věci je manželství svátostí 
Pavel Evdokimov: Žena je pro muže a muž skrze ženu  
Hildegarda z Bingenu: Muž a žena jedním tělem ve spojení lásky  
Jan Pavel II.: Ježíš Kristus, Snoubenec církve, a svátost manželství  
Polská biskupská konference: Manželství - živý obraz Nejsvětější Trojice  
Athenagoras I.: Svátost manželství je svátostí naplnění lidství a znovu nalezeným rájem  
Lukáš Drexler: Lidská sexualita "eucharistická" a jako obraz Trojice  
Theresien Bartoňová: Člověk stvořený k obrazu a k podobě Boha  
Jarosław Szymon Szymczak: Manželství a Církev  
Jan Pavel II.: Člověk, obraz milujícího Boha   

[1] Někteří biblisté ve vyprávění o stvoření v knize Genesis na základě užitého slovníku a teologických důrazů spatřují přítomnost dvou pramenů neboli dvou tradic, tzv. elohistické, kterou podle biblistů odráží první část vyprávění o stvoření světa (Gen 1,1-2,4a), a tzv. jahvistické, kterou odráží druhá část vyprávění o stvoření světa (Gen 2,4b-3,24), na což zde H. Balthasar odkazuje, když mluví o „prvním" a „druhém vyprávění" o stvoření světa. Pozn. překl.

[2] Podobná myšlenka zaznívá např. v Platónovi, srov. jeho Symposion, 189d-191d. Pozn. překl.

[3] Řecké οικοδομεω [oikodomeó], které je užito v řeckém znění starozákonního verše, znamená doslova „stavět dům", „budovat", „zakládat", se slovním základem οικος [oikos] - „dům", „příbytek", „obydlí", „domácnost", „rodina", „domov", tedy doslova: „A z toho žebra, které vzal z Adama, zbudoval Hospodin Bůh ženu ...". Pozn. překl.

[4] Erich Przywara: Mensch, I, s. 140-141.