Nacházíte se na: Theofil > Věrouka > Maria, paměť církve 1/3 - Mariino rozjímání

Maria, paměť církve 1/3 - Mariino rozjímání

Hans Urs von Balthasar, 13.5. 2009

První část rozjmání ze tří o Panně Marii z pera významného katolického teologa Hanse Urs von Balthasara (1905-1988), v níž se zabývá především Mariiným postupným poznáváním vnitřního smyslu událostí v jejím životě, jež jsou spjaty s tajemstvím vykoupení skrze jejího Syna.

  

zvestovani-inv-men-2-2.jpgVýraz „Maria - paměť církve" pochází z homilie, kterou před­nesl svatý otec o mariánském svátku 1. ledna v chrámu sv. Petra a v níž ohlásil svůj nový text o Panně Marii.[1] Chvíli zde o tomto výrazu rozjímejme. Snad nám bude připadat nový a nezvyklý - vedle tolika jmen, která už Marii byla přiřčena -, měl by však obrátit naši pozornost k jednomu velmi důleži­tému aspektu jejího vztahu k církvi.

Svatý Lukáš dvakrát zdůrazňuje, že Maria slova, jež jí byla řečena o jejím dítěti, „zachovávala a rozvažovala o nich" : slova pastýřů (srv. Lk 2,19) a slova samotného Ježíše, kterým rodiče „nerozuměli". Právě svou tajemností dala ona slova Marii podnět, aby o nich stále přemýšlela. Ano, v této souvislosti je zajímavá už scéna zvěstování. Když jí anděl řekl, že dostala od Boha zcela zvláštní milost, ulekla se sice (jako všichni, kdo byli v Bibli zasaženi Božím slovem), avšak „uvažovala, co ten pozdrav znamená" (Lk 1,29). Stále má účast na tajemstvích, která ji přesahují, ale nerezignuje vůči těmto slovům, nýbrž jim dává prostor ve svém srdci, aby o nich v živé víře rozjímala (řecký výraz symballein vlastně znamená: „dávat dohromady", „obracet sem a tam", tedy „zkou­mat ze všech stran").

Tím je řečeno, že Maria nikterak neproniká hned od po­čátku dokonale do všeho, nýbrž neúnavně se snaží tomu vše­mu, co ji tak vysoko přesahuje, porozumět, jak nejlépe dovede. Má k tomu počáteční zkušenost: je jí řečeno, že počne sy­na, ne z muže, nýbrž z Ducha svatého. A hle, ona, panna, otě­hotní. A tento syn byl označen jako „Syn Nejvyššího" (Lk 1,32): jak ale může Židovka pochopit, že Hospodin má syna? A přece, její těhotenství je skutečné. Vtělení je skutečnost, o které ona, aniž by ji chápala, stále přemýšlí.

Jak se tedy nepochopitelné stalo skutečností? „Sestoupí na tebe Duch svatý a moc Nejvyššího tě zastíní." Anděl jí ne­oznámil pouze vtělení, ale v podstatě celé tajemství Troji­ce: „Pán s tebou": to je Hospodin, Bůh - Otec, jehož zná. Ale aby mohla přemýšlet: „Počneš syna," který bude zároveň sy­nem Davidovým. Na svoji otázku, jak si má počínat, když tento syn nemá pocházet z muže, dostává odpověď: „Duch svatý". Trojice je tedy zapojena do události, která se jí bez­prostředně dotkla. Ze skutečnosti, která měla tuto hloubku a v níž ona (vždyť v případě Davidova syna jde o Mesiáše!) vi­dí naplnění všech Božích předpovědí a snad také tuší něco z jeho utrpení, bylo možné čerpat látku k nekonečnému rozjí­mání. A to tím intenzivnějšímu, čím více Ježíš roste, opouští ji, zakládá novou rodinu (Mt 12,46n) a konečně selhává, je odsouzen a ukřižován. Nyní je ona znovu potřebná, musí prožívat zkušenost tohoto faktu a nakonec porozumí (v noci ne­vědomosti!) Simeonovým slovům: „I tvou vlastní duší pro­nikne meč" (Lk 2,35). Nezapomínejme, že od počátku má plnou milost Ducha svatého, a že tedy toto „rozjímání" o udá­lostech, jež prožila, nemůže být žádným tápáním v temnotách, nýbrž tichým růstem v moudrosti prosté „služebnice Páně".

Co všechno pochopila už při svatbě v Káně! Že totiž za chudé, kteří nic neznamenají, smí prosit, protože její Syn, chce-li, může pomoci; že se nesmí nechat jeho odmítnutím odstrašit -jako by už rozuměla podobenství o nočním prosebníkovi (Lk 11,5n) a o bezbožném soudci (Lk 18,1n) - a že nakonec může všechno přenechat Synu: že nejjistějším prostředkem k tomu, aby všeho, oč prosíme, bylo dosaženo podle Boží vůle, je: „Udělejte, co vám řekne" (Jan 2,5). Po­chopila už mnohé z dogmatu a praktického křesťanského ži­vota jednoduše díky svému bezpodmínečnému „ANO". A mů­žeme odvážně prohlásit: ona pod křížem také pochopila, že člověk musí říci „Ano" i k tomu nejnepochopitelnějšímu. To vše je nesmazatelně uchováno v její paměti. Nikdo si nepa­matuje obsažněji události od prvního okamžiku vtělení až po kříž, k pietě, k pohřbu a vzkříšení, a zde je na místě citovat Ignáce z Loyoly: Ježíš se zjevil především „naší Paní; ačkoli Písmo to výslovně nepraví, předpokládá, že chápeme, jak je psáno: I vy jste ještě pořád nechápaví?" (Duchovní cvičení, 220,299).

Je-li nyní Maria předána Janovi, a tím apoštolům a církvi jako matka, vidíme ji hned nato spolu se shromážděnou cír­kví při vzývání Ducha svatého (Sk 1,14). Mají Letnice vý­znam také pro ni?

Pokračování.

(Převzato z knihy Hans-Urs von Balthasar: Maria, Praha 1991. Redakčně mírně upraveno.)

 

Maria, paměť církve 2/3 - Maria a Letnice
Maria, paměť církve 3/3 - Učitelka církve 

 

Související články:

Denis Kartuzián: K Marii
Adrienne von Speyr: Lumina
Emilián Soukup: Bohorodička
Adrienne von Speyr - životopis
Lukáš Drexler: Panna Maria - Matka Boží
Jacek Salij: Mariánská dogmata a Písmo svaté
Richardo Zavalloni: Učení sv. Antonína Paduánského o Marii 1/6
Bonaventura: Te, Matrem Dei, laudamus (Tebe, Matko Boží, chválíme) 
Caterinato: Sladká Maria - Panna Maria ve zbožnosti a díle sv. Kateřiny Sienské 
Lukáš Drexler: Zvěstování Panně Marii - počátek "nového stvoření"
Beda Ctihodný: Blahoslavené lůno, které tebe nosilo...
Marie od Ukřižovaného Ježíše: Moc Panny Marie
René Laurentin: Maria, naše Matka 

 

Poznámky:

[1] Jedná se o kázání papeže Jana Pavla II. z 1. ledna 1987, v němž byla ohlášena encyklika Redemptoris Mater. Pozn. RTh.

 

[RSS]

Přečteno 424x

další články