Učení sv. Antonína Paduánského o Marii 1/6

Ačkoliv Antonínovy spisy měly pomoci potřebám a praxi kazatelů, kteří se ve shodě s františkánským ideálem věnovali zejména lidem, zdá se, že jsou napsány příliš vysokým stylem a podáním. Je možné je zařadit do série takových kázání, která nám zanechali středověcí autoři a která byla výsledkem jejich vědeckého studia, ne-li přímo skutečnými  praktickými cvičeními. Takovou se jeví i Antonínova sbírka, celá proniknutá vážnou teologií, dokumentární a scholastická obsahem i formou. Taktéž můžeme říci, že Antonínova Kázání, tak jak jsou podána, mají úroveň hodnotného teologického traktátu, ba dokonce se jim vyrovnají.

Navzdory tomu povaha těchto kázání je převážně asketická nebo morálně-asketická a velmi zlomkovitá. Takovýto charakter nenapomáhá naplno pochopit autorovy myšlenky týkající se toho kterého tématu, ani vědeckou systematizaci toho, co měl na mysli. Avšak jejich podstatu je možné vytušit. A pokud se k postupnému čtení přidruží osobní studium vybraných a porovnávaných textů, uspořádání a seřazení myšlenek a témat, zdá se nám, že dnes jsme schopní učinit to, co si Antonín nikdy nevytyčil za cíl a ani to nikdy neučinil, totiž objektivně a bez znásilňování myšlenek je interpretovat v jejich historicko-teologickém kontextu a vypracovat spolehlivou a přesnou syntézu.[1]

Právě to jsme si předsevzali učinit v této celé práci, a tedy i v Antonínově učení o Marii. Budeme tedy vybírat texty, statě a úryvky, které hovoří o Marii, budeme se snažit je uspořádat a seřadit do jednotného systému, a tak zrekonstruujeme mariologické myšlení Antonína Paduánského. Nit na sešití tohoto nového materiálu ve vědecké podobě získáme ze samotných spisů a myšlenek Učitele Evangelia, ačkoliv někdy nejsou výrazné, ale mají v sobě určitou dávku jistoty.

1. Prameny Antonínovy mariologie

Antonínovým prvotním cílem při psaní příručky o posvátném kázání, která měla na výsost praktický charakter, byla spíše obnova mravů než vyučování pravd víry, které byly už dostatečně známé. I metoda, které se držel, byla tou nejlogičtější: jeho originální myšlenkou bylo, že kazatel by měl vysvětlit věřícím celé Písmo svaté a nejdůležitější vlastností učitele by mělo být přiměřeně znát samotné Písmo, aby mohl kázat Boží slovo v jeho celistvosti a bez zaváhání.[2]

Proto Antonín, vzdálený od školních starostí a od disputací o tezích pro et contra[3], nemá zájem na tom, aby předložil svůj názor ve spleti protichůdných názorů a scholastických otázek víceméně typu quodlibet[4]. Stává se tak nejvěrnější a nejpravdivější ozvěnou tradice a všeobecného myšlení doby a jejích teologických a mariologických tvrzení, a to především těch, které čas od času příležitostně uvádí. Jak vidíme, neumenšuje to hodnotu jeho myšlenek, nýbrž naopak v jistém smyslu umocňuje.

A zde se nám hned vnucuje otázka: v jakém stavu byla v té době mariologie? Na tuto otázku odpovíme později. Nyní postačí, když vzpomeneme, že mariologie 13. století, a může říci, že i ve stoletích bezprostředně předcházejících, se omezovala, alespoň ve výslovných tvrzeních, na oblast základních otázek a byla všeobecně přijímaná. Antonínova mariologie, kterou se chystáme představit, je prakticky táž. Můžeme v ní vidět téměř dokonalý obraz myšlení doby.

Prameny Antonínova učení o Marii jsou rozptýleny po celé Sbírce nedělních a svátečních kázání. Tématický index Tollardova vydání, na které se odvoláváme, nám o tom podává jasný důkaz: od kázání na 1. postní neděli až po chvály přeblahoslavené Panny Marie na 3. postní neděli, kázání na Květnou neděli, velikonoční kázání, kázání na 3. neděli po Seslání Ducha svatého a tak dále.

Ale základní prameny Antonínovy mariologie najdeme v šesti velkých kázáních, která jsou zvlášť věnovaná Marii. Čtyři z nich jsou součástí Nedělních kázání a dvě součástí Svátečních kázání. Považujeme za užitečné na tomto místě uvést „Prolog ke čtyřem kázáním na svátky přeblahoslavené Panny Marie", i když zdůrazňujeme, že se nám ve skutečnosti zachovalo šest mariánských kázání, protože Antonín zařadil do Svátečních kázání druhé kázání na svátek Očišťování a na slavnost Zvěstování:

„Září jako ranní hvězda mezi oblaky a jako měsíc v čase úplňku. Je jako zářivé slunce, jako třpytivá duha zprostředka nádherných oblaků slávy, jako květ růže v jarních dnech, jako lilie u vodního toku, jako výhonek tymiánu v letních dnech, jako oheň a kadidlo v kadidelnici, jako nádoba z čistého zlata, ozdobená rozličnými drahokamy, jako zelená oliva obsypaná plody a jako cypřiš čnící do oblaků." (Sir 50,6-10)

Hle, dvanáct drahokamů, kterými byla vyložena koruna, již na hlavě nosil Áron. Hle, dvanáct hvězd, které zdobí korunu slavné Panny.

Na její oslavu chceme vyložit tato slova Knihy Sírachovcovy a rozdělit je do čtyř řečí a použít je na čtyři svátky: Narození, Zvěstování, Očišťování a Nanebevzetí, pokud nám to sama Panna dovolí.

Kázání na Narození Panny Marie: „Jako ranní hvězda mezi oblaky a jako měsíc v čase úplňku."

Kázání na Zvěstování: „Jako zářivé slunce a třpytivá duha v nádherných oblacích."

Na Narození Páně: „Jako květ růže v jarních dnech a jako lilie u vodního toku.."

Kázání na Očišťování: „Jako nádoba z čistého zlata, ozdobená rozličnými drahokamy a jako zelená oliva obsypaná plody a jako cypřiš čnící do oblaků."[5]

I z toho prologu je možné vidět, jak hluboce svatý Antonín ctil Pannu Marii. A právě proto chceme upozornit na jednu předběžnou otázku, týkající se vztahu Marie a Církve, o kterém jsme již hovořili... Když Antonín vysvětluje význam měr (hřivna, drachma, drobné), uvádí Kristovo potomstvo těmito slovy:

Pozoruj tedy dokonalou posloupnost... tak od Krista pocházejí blahoslavená Panna Maria a apoštolové, od apoštolů mučedníci a vyznavači a od nich všichni věřící Církve.[6]

Jak upozorňuje L. Sartori, „linie historické posloupnosti se jeví jako velmi zvláštní, když se od Krista přichází k Církvi skrze Marii (která stojí před apoštoly): Kristus - Marie - dvanáct apoštolů - mučedníci - vyznavači..."[7]

Antonínovo učení o Marii jakoby se zaměřovalo na tajemství Božího mateřství a soustředí se na dvě slova: Virgo et Mater (Panna a Matka). Chápejme tyto dvě skutečnosti a příslušné výrazy v plnějším smyslu, tak jako je chápe a zeširoka vysvětluje i svatý Antonín: „panenství" v tom nejširším smyslu slova jako čistotu mysli, srdce, a panenství, které znamená zároveň i posvěcení a plnou svatost Marie; „mateřství" jako ústřední skutečnost, příčinu odvěkého předurčení Panny, a zároveň každou jinou milost, dar anebo privilegium, které jí bylo udělené s ohledem na tuto skutečnost anebo jako její důsledek: jako přípravu, jako bezprostřední okolnost a jako důsledek od prvních okamžiků Mariina života v mateřském lůně až po poslední chvíle, kterých se dotklo věčné Slunce a které byly korunované v blažené věčnosti.

Když se R. Laurentin pokoušel zjistit především status quaestionis[8], byl překvapený, že našel přibližně dvacet publikací o mariologii svatého Antonína, které se téměř všechny objevily při příležitosti 700. výročí jeho smrti roku 1931 nebo v letech těsně po vyhlášení sv. Antonína za Učitele Církve (od roku 1946 do mariánského roku 1954).

Tři nejdůležitější monografie, které nesou ten samý název: La mariologia di S. Antonio di Padova, jsou díla G. Roschiniho, L. di Fonza a B. Costy.

Tyto tři, ale především první dvě, si obzvlášť starostlivě kladly za cíl shrnout přínos svatého Antonína pro mariologii. A právě zde se zrodilo několik metodologických postupů na zhodnocení Antonínova učení o Marii.

Odkazujeme na vzpomínanou studii R. Laurentina o otázce kompletnosti nebo nekompletnosti vzpomínané mariologie a o ne vždy přiměřeném použití moderní mariologické terminologie (například spoluvykupitelství, prostřednictví apod.). Rádi přijímáme Laurentinovu výzvu „pochopit Antonína zevnitř" [9]. Tato předběžná analýza neměla za cíl vytyčit hranice, nýbrž měla připravit novou etapu při studiu mariologie svatého Antonína.

Až dodnes byly všechny monografie napsané z hlediska moderní mariologie. Materiál, který se takto shromáždil, měl sklon přizpůsobovat učení svatého Antonína schématům a formulacím, které mu byly cizí. Takovýto přístup je třeba překonat, abychom se vrátili k pramenům v tom smyslu, který byl vlastní právě svatému Antonínovi, zvláště dnes, kdy koncil rozhodně vyloučil zvláštnosti mariánské protireformace bez toho, abychom se vrátili k pramenům v tom smyslu, který je vlastní Antonínovi, dokázali najít organickou a důslednou teologii o Panně Marii a především abychom jí vrátili místo v křesťanském učení. Stručně řečeno jde o to, abychom dnes pochopili svatého Antonína zevnitř, podle jeho logiky, podle jeho souvislostí a jeho vlastních měr, a nikoliv podle pohledu naší současnosti.

Pokračování.

(S laskavým souhlasem nakl. Serafín vybráno z knihy R. Zavalloni, Anton Paduánsky, Kazateľ a teológ, Bratislava 2005, s. 114-138. Do češtiny převedl Lukáš Drexler.)

R. Zavalloni: Učení sv. Antonína Paduánského o Marii - 1. část
R. Zavalloni: Učení sv. Antonína Paduánského o Marii - 2. část
R. Zavalloni: Učení sv. Antonína Paduánského o Marii - 3. část
R. Zavalloni: Učení sv. Antonína Paduánského o Marii - 4. část
 R. Zavalloni: Učení sv. Antonína Paduánského o Marii - 5. část 
R. Zavalloni: Učení sv. Antonína Paduánského o Marii - 6. část

Související články:

Antonín Paduánský: "Pokoj vám!" 
Antonín Paduánský: Maria - zářivá duha
Antonín Paduánský: Pán můj a Bůh můj
Jacek Salij: Mariánská dogmata a Písmo svaté
Antonín Paduánský: Ukázal jim ruce, bok a nohy
Antonín Paduánský: Život aktivní a kontemplativní
Caterinato: Sladká Maria - Panna Maria ve zbožnosti a díle sv. Kateřiny Sienské 
Ludvík Maria Grignion z Montfortu: Pojednání o pravé zbožnosti k Nejsvětější Panně
Beda Ctihodný: Blahoslavené lůno, které tebe nosilo...
Reginald Dacík: Svatý Bernard, Pěvec Matky Boží
Bernard z Clairvaux: A jméno té panny bylo Maria 
Irena Saszko: Panna Maria Deskami Zákona  
Venantius Fortunatus: O Gloriosa Domina
René Laurentin: Maria, naše Matka 
Lukáš Drexler: Odevzdat se Marii
Stará irská litanie k Panně Marii
Lukáš Drexler: Maria souznělá 
Emilián Soukup: Bohorodička 

Poznámky:

[1] Di Fonzo, L.: La mariologia, in: S. Antonio dottore dela Chiesa, 1947, s. 85-172. Taktéž: G. Roschini, La mariologia di s. Antonio di Padova, in: Marianum I8 (1946) 16-17; Costa, B.: La mariologia di s. Antonio di Padova, Messaggero, Padova 1950, s. 182.

[2] VI. velikonoční neděle.

[3] Latinsky „pro a proti", pozn. red.

[4] Latinsky „kterýkoliv", „cokoliv", "co je libo", ve významu "směs", "všehochuť", pozn. red.

[5] Prolog ke čtyřem kázáním.

[6] III. neděle po Seslání Ducha svatého.

[7] Srov. Sartori, L.: Appunti sull´ecclesiologia du s. Antonio, in: Il Santo 22 (1982), s. 438.

[8] Lat. „stav bádání", pozn. red.

[9] Srov. Laurentin, R.: La Vierge Marie chez saint Antoine de Padoue, in: Il Santo 22 (1982) 491-520, 492.