Učení sv. Antonína Paduánského o Marii 2/6

2. Vztah Panny Marie k Bohu

Když ponecháme stranou jistou dost abstraktní terminologii, jako například výrazy „Boží mateřství", „spoluvykupitelství" apod., je nepochybné, že Marie je vzývaná jako Matka Boží. A pokud ponecháme stranou i kvantitativní použití tohoto titulu, není pochyb, že Marie měla zcela mimořádný, nenapodobitelný a nenahraditelný vztah k Bohu už od chvíle svého neposkvrněného početí. Tento problém však probereme později, abychom se mohli lépe zaměřit na Antonínovo vlastní myšlení.

Poněvadž usilujeme definovat jeho učení zevnitř a za pomoci jeho vlastních výrazů, je třeba poznamenat, že v Antonínových spisech se nenachází výraz „Boží mateřství", který si osvojili všechny monografie. Tato abstraktní formulace je mnohem pozdější. Staří autoři se vyjadřují konkrétněji. Říkají „Matka Boží" bez toho, aby cítili potřebu použít termín Boží mateřství. Tak jako starověcí Otcové, tak i Antonín hovoří o Marii „konkrétně", jak to správně uznaly i vzpomínané monografie.[1]

Všimněme si, jak zdrženlivě Antonín dává Marii titul Matka Boží. Mnohem častěji používá jiné výrazy, jako Blahoslavená, Panna, Marie, zkombinované do dvojic či trojic. A ačkoli je jméno Mater Dei[2] téměř vyjímečné, nachází se tento výraz v těch nejdůležitějších a závěrečných statích, výlučně ve třech posledních kázáních „k chvále Marie", a to v závěru, kde shrnuje celý námět do motlitby. Z tohoto důvodu je třeba uznat důležitost titulu Matka Boží v teologii svatého Antonína.

Antonín uvažuje o Marii především z hlediska vtělení. Je to převládající hledisko, dokonce bychom mohli říci výlučné hledisko, které nacházíme v přibližně dvaceti kázáních de tempore.[3]

Středobodem jeho poetického a symbolického rozjímání je Mariino porození Krista, avšak nepojmenovává ho pojmem Boží mateřství. Antonín se soustředí na Mariinu úlohu v tom, co Otcové nazývají „podivuhodnou výměnou" (commercium admirabile) Boží a lidské přirozenosti, počínajíc okamžikem vtělení. Tento námět Antonín rozvíjí v chválách přeblahoslavené Panny Marie, přičemž vyjadřuje bezvýhradný obdiv:

„Když toto mluvil, jakási žena ze zástupu pozdvihla svůj hlas a řekla mu: ‚Blahoslavený život, který tě nosil, a prsy, kterých jsi požíval.‘" (Lk 11,27)

V Písni písní říká snoubenec snoubence: Dej mi slyšet tvůj hlas, vždyť sladký je tvůj hlas." (Pís 2,14) Sladký hlas je chvála přeslavné Panny, která sladce zaznívá uším snoubence, totiž Ježíše Krista, který je synem té samé Panny.

Každý jednotlivě a všichni společně tedy pozvedněme svůj hlas ke chvále Panny Marie a říkejme jejímu Synu: „Blahoslavený život, který tě nosil, a prsy, kterých jsi požíval."[4]

V každém případě je třeba si uvědomit, že nejvýznamnějším a nejnaléhavějším tématem u svatého Antonína je ponížení Božího Syna, když přijal od Marie lidskou přirozenost...

V tomto ohledu se Antonín zařazuje jasně nejen do františkánské linie, ale  i do linie svatého apoštola Pavla (Gal 4,4), jehož výraz factum ex muliere („narozeného z ženy") cituje dvakrát. Třikrát opakuje skutečnost, že Marie odevzdala Kristu lidskou slabost:

Brána (lat. „porta") se nazývá bránou proto, že skrze ni lze něco přinést (lat. „portare") anebo vynést (lat. „asportare"). Je obrazem blahoslavené Panny, protože jejím prostřednictvím si přinášíme poklady milosti. Toto byla brána vnější svatyně, a nikoliv vnitřní. Vnitřní svatyní je božská přirozenost, vnější lidská přirozenost. „Otec dal velebnost, matka slabost." (sv. Augustin). Průchodem skrze tuto bránu byla pokora, ctnost, kterou si má podle proroka osvojit každý.[5]

K citátu svatého Augustina se Antonín vrací velmi naléhavě pod vlastním úhlem pohledu, jak je zřetelně vidět z následujícího úryvku:

Bůh, Boží Syn, přijal od blahoslavené Panny lidskou přirozenost při zachování jednoty osob. Otec daroval božskou přirozenost, matka lidskou, Otec velebnost, matka slabost.

Díky božské přirozenosti měl moc změnit vodu ve víno, navrátit zrak slepým a křísit mrtvé; díky slabosti lidské přirozenosti měl možnost zakusit hlad, žízeň, nechat se spoutat, poplivat a ukřižovat.

Říká tedy: „Co (je) mně a tobě do toho, ženo?" (lat. Quid mihi et tibi mulier?). Mě (lat. mihi) naznačuje Boží přirozenost, tobě (lat. tibi) naznačuje přirozenost lidskou.[6]

Třetí text ukazuje ještě jednoznačněji, proč je třeba klíč k pochopení celého kázání hledat v „podivuhodné výměně":

Přivedla tedy na svět syna. Jakého syna? Božího Syna, samotného Boha. Ó ty nejšťastnější ženo ze všech, která jsi měla společného syna s Bohem Otcem! Jakou slávou by zářila bídná žena, kdyby měla syna s vladařem tohoto světa? Mnohem větší je sláva Marie, která přivedla na svět Syna Boha Otce.

„Porodila svého syna." Otec dal božskou přirozenost, matka lidskou; Otec dal velebnost, matka slabost.[7]

Pokračuje a klade důraz na chudobu a pokoru:

„Zavinula ho do plenek a uložila do jeslí." (Lk 2,7) Ó chudobo, ó pokoro! Pán všeho je zavinutý do plenek, král andělů leží ve stáji. Styď se, nenasytná lakoto! Propadni se, lidská pýcho!

Analogie mezi pokorou dětství a ponížením umučení je námětem křesťanské ikonografie a symboliky. I Jobova pytlovina a popel v Antonínově mysli evokují tajemství vtělení:

Pytlovina a popel naznačují útrapy a opovrženíhodnost lidské přirozenosti. Ježíš Kristus si z pytloviny naší přirozenosti ušil oděv, který sešil jehlou, to je tajemným zásahem Svatého Ducha, a nití, to je vírou blahoslavené Panny, a oblékl si jej. Potom ho posypal popelem pokory a opovržení.[8]

Tato tématika u Antonína převládá do takové míry, že ji klade doprostřed kázání na Nanebevzetí. Antonín v ponížení při vtělení vidí tajemství čiré milosti: „Trůn naznačuje Pannu Marii, v níž se Pán ponížil, když na sebe vzal lidské tělo." A právě zde si zaslouží být uvedená modlitba adresovaná přímo Marii, Matce Boží, protože je laděná hluboce mariologicky:

Prosíme tě, ó naše Paní, slavná Boží Matko, vyvýšená nad chóry andělů, aby jsi naplnila nádobu našeho srdce nebeskou milostí, abychom se zaskvěli zlatem moudrosti, aby jsi nás podpořila mocí svého orodování, aby jsi nás ozdobila drahokamy ctností a aby jsi na nás, ó požehnaná olivo, vylila olej svého milosrdenství, kterým můžeš zakrýt množství našich hříchů, abychom se tak stali hodnými být vyzvednuti do výšin nebeské slávy a žít blažení ve věčnosti ve společenství blahoslavených spoluhodovníků."[9]

Pokračování.

(S laskavým souhlasem nakl. Serafín vybráno z knihy R. Zavalloni, Anton Paduánsky, Kazateľ a teológ, Bratislava 2005, s. 114-138. Do češtiny převedl L. Drexler)

R. Zavalloni: Učení sv. Antonína Paduánského o Marii - 1. část
R. Zavalloni: Učení sv. Antonína Paduánského o Marii - 2. část
R. Zavalloni: Učení sv. Antonína Paduánského o Marii - 3. část
R. Zavalloni: Učení sv. Antonína Paduánského o Marii - 4. část
 R. Zavalloni: Učení sv. Antonína Paduánského o Marii - 5. část 
R. Zavalloni: Učení sv. Antonína Paduánského o Marii - 6. část

Související články:

Antonín Paduánský: "Pokoj vám!"
Antonín Paduánský: Maria - zářivá duha
Antonín Paduánský: Pán můj a Bůh můj
  Antonín Paduánský: Ukázal jim ruce, bok a nohy 
Jacek Salij: Mariánská dogmata a Písmo svaté
Lukáš Drexler: Panna Maria - Matka Boží
Venantius Fortunatus: O Gloriosa Domina
Emilián Soukup: Bohorodička

Poznámky:

[1] Viz Costa, B.: La mariologia di s. Antonio, s. 27: „Svatý Antonín ... dává přednost úvahám o fyzicko-morální činnosti Marie...; tak se Boží mateřství Marie projevuje konkrétním způsobem."

[2] Lat. „Matka Boží", pozn. red.

[3] Laurentin, R.: La Vierge Marie, Annexe, I. Marie dans les sermons de saint Antoine, s. 518-519.

[4] III. postní neděle (ke chvále přeblahoslavené Panny Marie).

[5] Očišťování přeblahoslavené Panny Marie (dnes svátek Obětování Páně, pozn. red.).

[6] I. neděle po oktávu Zjevení Páně.

[7] Narození Páně.

[8] III. neděle po Seslání Ducha svatého.

[9] Nanebevzetí blahoslavené Panny Marie.