Nacházíte se na: Theofil > Věrouka > Učení sv. Antonína Paduánského o Marii 5/6

Učení sv. Antonína Paduánského o Marii 5/6

Roberto Zavalloni, 21.5. 2008

V dalším pokračování seriálu o mariologii sv. Antonína Paduánského (1195-1231) je probírano, zda světec měl poznání o neposkvrněném početí Panny Marie či ne a zda o této skutečnosti učil, ať výslovně či alespoň v náznacích.

  

5. Problém „Neposkvrněného početí" u svatého Antonína

immaculate-conception-vz.jpgPokud jde o problém, který se zde chystáme prozkoumat, otec C. Balić, jenž je známým odborníkem na toto téma, se během Týdnů svatého Antonína při příležitosti jeho prohlášení za Učitele Církve roku 1946 snažil přitáhnout pozornost na potřebu ujasnit „pravé mariánské učení světce" namísto toho, abychom ji zakládali na dohadech, nejistých tvrzeních a textech vytržených z rozličných kontextů a bez jakéhokoliv pevného základu.

Když se otec Balić vyjadřuje k tolik diskutovanému problému, jakým je Antonínův postoj k problému Neposkvrněného početí, poznamenává: ačkoliv jsme si jistí, že Antonín si nikdy nepoložil otázku, zda Marie byla či nebyla uchráněna dědičného hříchu od samotné chvíle svého početí; ačkoliv víme, že ani jeden evropský teolog na počátku 13. století neučil, že je třeba věřit v toto nesmírné privilegium; ačkoliv víme, že jak Petr Lombardský, tak i svatý Bernard, od nichž Antonín čerpal mnohé citáty, výslovně popírali, že by Marie měla podobnou výsadu, a jejich myšlení mělo v tehdejší době obrovský vliv; a nakonec ačkoliv před koncem 15. století nenacházíme autora, který by citoval Antonínovo dílo na podporu učení o Neposkvrněném početí, navzdory tomuto všemu existuje silný proud, podle kterého Antonín nejen že nepopíral Neposkvrněné početí (toto tvrzení je možné celkem dobře obhájit), ale dokonce že ještě předtím, než se tento problém nadhodil a prodiskutoval ve zlatém věku scholastiky, Antonín údajně jasně poznal toto Mariino privilegium a učil o něm, a sám Duns Scotus údajně zdědil toto učení právě od Antonína.[1]

Avšak způsob, jakým se pokouší dokázat toto tvrzení, odporuje každé vědecké metodě. Začíná textem, který se nachází v kázání na Třetí postní neděli ke chvále blahoslavené Panny Marie, který Antonín přebírá přímo od Petra Lombardského:

 

A pokud bychom mohli shromáždit všechny světce a světice a zeptali bychom se jich, zda spáchali nějaké hříchy, všichni, s vyjímkou svaté Panny Marie, by nemohli odpovědět jinak než Janovými slovy: „Pokud říkáme, že nemáme hřích, klameme sami sebe a pravda v nás není." (1 Jan 1,8) Slavná Panna byla uchráněna a naplněná zvláštní milostí, aby mohla nosit jako plod svého lůna právě toho, který byl pro ni od začátku Pánem vesmíru.[2]

 

Nyní je zřejmé, že vzpomínaný argument nic nedokazuje, protože tento text používali mnozí scholastičtí učitelé, kteří výslovně popírali Mariino privilegium. Pravda, Duns Scotus si posloužil tímto Augustinovým textem, aby podepřel svoji úvahu, netvrdí však, že by Augustinův text obsahoval takovéto učení. Doctor subtilis dokonce přiznává, že Augustinova slova je možné si vysvětlit jako uchránění Boží Matky od osobních hříchů, a nikoliv od samotného dědičného hříchu.[3]

Duns Scotus nechce být v tomto ohledu historickým komentátorem. Nezajímá ho natolik, co si velký církevní učitel myslel o Neposkvrněné, jako spíše to, zda princip, který vyslovil, sám o sobě objektivně zahrnuje myšlenku uchránění Marie nejen od osobních hříchů, ale i od hříchu dědičného.

Abychom mohli tvrdit, že před Dunsem Scotem už svatý Antonín z Padovy uvažoval nad Augustinovými slovy a tušil Mariino privilegium, potom nestačí pouze jednoduše konstatovat, že se odvolává na onen text na dotyčném místě, když výslovně nepojednává o Mariině výsadě. Nestačí dokázat, že Augustinův výrok logicky obsahuje i závěr, že Marie byla uchráněna nejen od osobních hříchů, ale i od hříchu dědičného. Je třeba dokázat, že Učitel Evangelia objevil v těchto slovech to, co pře ním nespatřil ani Augustin, ani Lombradský, ani Bernard a po něm ani Alexandr Haleský, ani Bonaventura, ani Tomáš, ani mnozí jiní velcí učitelé scholastiky.

Abychom tedy dosáhli takovýto cíl, určitě nepostačí, shrneme-li Antonínovy výroky náhodně vybrané ze statí, kde hovoří o Očišťování nebo o Zvěstování Panně Marii, a nebo ze statí, kde vysvětluje evangelijní texty liturgického roku, v nichž říká, že Marie byla „odolná vůči hříchu" a byla „čistá díky své nevinnosti a chladná, neboť byla uchráněna od ohně žádostivosti"[4], a nebo kde tvrdí, že „Otec oblékl svého Syna Ježíše do bílého oděvu, tedy do těla čistého od jakékoliv poskvrny hříchu, vzatého z Neposkvrněné Panny".[5]

sv-antonin-marcanto-basetti.jpgPředevším je zapotřebí jasně rozlišovat mezi otázkou, zda vzpomínané texty samy o sobě, pokud je objektivně zkoumáme z naše hlediska a prostřednictvím naší terminologie, obsahují nebo neobsahují tvrzení, že Marie byla uchráněna od dědičného hříchu, a otázkou, zda Antonín při chválách Mariiny čistoty a tělesné nevinnosti, z níž vzešlo i Kristovo tělo, skutečně zašel až tak daleko, že rozšířil tuto čistotu i na první okamžik spojení duše a těla, nebo ji omezil pouze na posvěcení v mateřském lůně, jak to učinili jiní myslitelé, kteří oprávněně mohli říci, že Marie byla odolná vůči hříchu, že byla přečistá, že dala Kristu neposkvrněné a nevinné tělo, ačkoliv zároveň tvrdili, že i Marie podléhala dědičnému hříchu[6].

Pokud tedy jde o otázku Neposkvrněného početí u svatého Antonína, otec Balić popsal status quaestionis[7] bez toho, aby měl v úmyslu předbíhat jeho vyřešení, jež se mělo najít na konferenci věnované tomuto tématu. Otec L. di Fonzo, který byl pověřený vedením této konference, se vyjádřil těmito slovy: „Poněvadž tato otázka byla předmětem zvláštního a vážného studia, které se nám ve své podstatě jeví jako dosti přesné, v krátkosti se vyjádříme o historickém řešení tohoto problému u svatého Antonína, o kterém se zeširoka pojednává v této studii, abychom načrtli a synteticky některými poznámkami podpořili tento Antonínův názor, o kterém hned na začátku musíme prohlásit, že v otázce Mariina privilegia zůstává negativní."[8]

Ve svém nedávném vyjádření k tomuto problému R. Laurentin poznamenává, že téměř polovina monografií o Marii u svatého Antonína z Padovy pojednává o problému Neposkvrněného početí. Nenachází se u něho ani samotný výraz, ani jeden z podstatných bodů dogmatu, že Marie byla uchráněna od každého hříchu už od prvního okamžiku její existence, jak to vyjádřil Pius IX. ve formulaci, která měla vysvětlit nejednoznačný výraz, jenž se ujal pro liturgický svátek: početí. Tato nepřítomnost by nás neměla překvapit, naopak, zarazit by nás měl opak.[9]

Navzdory rychlému rozšíření svátku takzvaného Početí od roku 1127 teologové a kazatelé projevují neskrývané rozpaky nad tím, co by vlastně mělo být předmětem tohoto slavení. Těžkosti pocházeli ze dvou stran. Na jedné straně tradice na doktrinální úrovni považovala Krista za jediného uchráněného od každého hříchu už od prvního momentu. Na straně druhé termín „početí" byl na vědecké úrovni zatížený gynekologickými představami té doby.

V této spletité situaci se svatý Bernard postavil někdy v období let 1130-1140 proti zavedení tohoto svátku, protože ho považoval za nepřijatelný z hlediska tradice a nauky. Těžkosti tedy byly tehdy tak složité, že nikdo z velkých myslitelů scholastiky nehlásal učení o Mariině uchránění, a to až do konce 13. století, kdy přišli na scénu Rajmund Lullus a Duns Scotus. Tento poslední byl iniciátorem změny. Proti všeobecnému nepochopení mohl reagovat pouze velmi opatrně. V opačném případě se totiž lehko mohl dostat pod církevní trest, a tak postavit celou věc do špatného světla.

Antonín byl poplatný těmto těžkostem. Byl si vědom problémů, které s sebou přinášel svátek Početí, a nevyřešil je, jak můžeme říci spolu s otcem di Fonzem, který mimo jiné nachází u Antonína „imakulatistickou psychologii"[10]. Antonín nebyl inovátorem v této spletité věci. Ačkoliv srdce ho v této otázce táhne k tomu, co měla přinést pouze budoucnost, udělali bychom chybu, pokud bychom u něj chtěli odstranit jeho nejednoznačnost.

Pokračování.

(S laskavým souhlasem nakl. Serafín vybráno z knihy R. Zavalloni, Anton Paduánsky, Kazateľ a teológ, Bratislava 2005, s. 114-138. Do češtiny převedl L. Drexler)

 

 R. Zavalloni: Učení sv. Antonína Paduánského o Marii - 1. část 
R. Zavalloni: Učení sv. Antonína Paduánského o Marii - 2. část
R. Zavalloni: Učení sv. Antonína Paduánského o Marii - 3. část
 R. Zavalloni: Učení sv. Antonína Paduánského o Marii - 4. část 
 R. Zavalloni: Učení sv. Antonína Paduánského o Marii - 5. část 
R. Zavalloni: Učení sv. Antonína Paduánského o Marii - 6. část

 

Související články:

Antonín Paduánský: "Pokoj vám!"
Antonín Paduánský: Pán můj a Bůh můj
Antonín Paduánský: Maria - zářivá duha
Antonín Paduánský: Ukázal jim ruce, bok a nohy
Wincenty Granat: Neposkvrněné početí Panny Marie
Jacek Salij: Mariánská dogmata a Písmo svaté
Venantius Fortunatus: O Gloriosa Domina 
Lukáš Drexler: Panna Maria - Matka Boží
Emilián Soukup: Bohorodička

     

Poznámky:


[1] Balič, C.: S. Antonio „Dottore evangelico" e gli altri dottori della scuola francescana, in: S. Antonio dottore della Chiesa, s. 3-30, cit. s. 26.

[2] III. postní neděle.

[3] Viz Balič, C.: Ioannis Duns Scoti theologiae marianae elementa, Sebenici 1933, s. 198, 221, 235: Qui autem vult tenere oppositum, dicat ad Augustinum in contrarium, quod loquitur de peccato actuali." („Kdo chce však tvrdit opak, může proti tomu povědět, že Augustin hovoří o aktuálním hříchu.")

[4] V. neděle po Seslání Ducha svatého.

[5] Neděle Quinquagesima.

[6] Romeri, C. M.: De Immaculata Conceptione B. Mariae Virginis apud s. Antonium Patavinum. Romae, 1939, s.  48-73.

[7] Lat. „stav bádání", pozn. red.

[8] Di Fonzo, L.: La mariologia di s. Antonio, s. 126.

[9] Viz Laurentin, R.: La Vierge Mariae, s. 493.

[10] Di Fonzo, L.: La mariologia di s. Antonio, s. 137.

 

[RSS]

Přečteno 355x

další články