Nacházíte se na: Theofil > Věrouka > Neposkvrněné početí Panny Marie

Neposkvrněné početí Panny Marie

Wincenty Granat, 5.12. 2011

Neposkvrněné početí Panny Marie je - vedle Mariina Božího mateřství, ustavičného panenství a nanebevzetí - jedním ze čtyř mariologických dogmat. Za dogma bylo slavnostně vyhlášeno 8. prosince 1854 papežem Piem IX. Jaké jsou jeho teologické základy, nám osvětluje text polského dogmatického teologa, služebníka Božího Wincentyho Granata (1900-1979).

 

V učení o neposkvrněném početí blahoslavené Panny Marie můžeme pozorovat klasický příklad vývoje dogmatu. Písmo svaté nám podalo základní pravdu o Božím mateřství Marie a o její svatosti; v křesťanském starověku se mnoho církevních otců a spisovatelů vyslovilo, že Maria byla zcela bez hříchu a svatá, třebaže se také setkáváme výroky, že jen Kristus byl bez hříchu a že tělo Marie bylo tělem hříchu. Ve středověku sv. Bernard v listu kanovníkům z Lyonu tvrdil, že neoprávněně zavádějí svátek Neposkvrněného Početí, protože jenom Kristus je zcela bez hříchu. Sv. Bonaventura považuje za jistější názor, že Maria nesla skvrnu dědičného hříchu. Sv. Tomáš Akvinský soudí, že kdyby Maria nenesla dědičný hřích, snižovalo by to důstojnost Krista, všeobecného Vykupitele.

Ve prospěch učení o neposkvrněném početí se vyslovil Duns Scotus a všichni jeho stoupenci ve františkánské škole; zastávali pravdu o Kristu, všeobecném Vykupiteli, zároveň však dokázali, že Maria byla vykoupena zvláštním způsobem, tj. uchráněna poskvrny dědičného hříchu.

V církevních dokumentech vystupuje stále jasnější uvědomování si dogmatu.

IV. lateránská synoda (r. 649) v prohlášení ustavičného panenství blahoslavené Panny Marie se rovněž vyslovila o Marii, že je neposkvrněná (immaculata), což lze chápat v tom smyslu, že je počata bez hříchu.

V konstituci Sixta IV. Cum pareexcelsa (r. 1476) nacházíme jasně: „podivuhodné početí neposkvrněné Panny" (immaculatae Virginis mira conceptio), a v konstituci Grave nimis (r. 1483) se praví, že římská církev slaví svátek Početí blahoslavené Panny Marie, a proto přísně zavrhuje ty, kteří tvrdí, že všichni, kdo učí o neposkvrněném početí Boží Rodičky (immaculatam Dei Genitricem absque originalis peccati macula fuisse conceptam), smrtelně hřeší a jsou bludaři. Konstituce také kárá ty, kteří odsuzují opačný názor, protože církev tuto otázku ještě nerozřešila.

Tridentský koncil slavnostně prohlašuje, že do dekretu o dědičném hříchu nelze zahrnout „blahoslavenou a neposkvrněnou Pannu Boží Rodičku".

Církev odsuzuje Bajův blud, že všichni kromě Krista jsou zrozeni z dědičného hříchu, a v bule Alexandra VII. Sollicitudo omnium Ecclesiarum (r. 1661) máme již potvrzení o téměř všeobecné víře církve v neposkvrněné početí blahoslavené Panny Marie, tj. že Maria v prvním okamžiku svého početí a spojení duše s tělem byla zvláštní Boží milostí a výsadou uchráněna poskvrny dědičného hříchu s ohledem na Kristovy zásluhy.

Slavnostní prohlášení dogmatu o neposkvrněném početí blahoslavené Panny Marie Piem IX. v bule Ineffabilis Deus v r. 1854 zní takto:

„Prohlašujeme, že je Bohem zjeveno, a proto musí být trvale a pevně přijato učení, které tvrdí, že blahoslavená Panna Maria byla v prvním okamžiku svého početí uchráněna každé poskvrny dědičného hříchu zvláštní milostí a výsadou všemohoucího Boha s ohledem na zásluhy Ježíše Krista, Spasitele lidského rodu."

O neposkvrněném početí blahoslavené Panny Marie učí i II. vatikánský koncil (Lumen gentium, 59).

 

immaculata-001-men-blue-3.jpg
 

 

Výklad obsahu dogmatu

Když bula mluví o první chvíli Mariina početí, je to třeba chápat ve smyslu spojení rozumné, Bohem stvořené duše s tělem, není tedy řešena otázka času stvoření této duše.

„Byla uchráněna", tedy měla, jako každý jiný člověk, rodící se přirozeným způsobem, podléhat skvrně dědičného hříchu. Teologové mluví o „povinnosti hříchu" (debitum peccati) a uvažují jen o tom, zda to byla „povinnost vzdálená" (debitum remotum), nebo „blízká" (proximum).

„Každé poskvrny dědičného hříchu", v každém hříchu totiž je skvrna hříchu způsobena nedostatkem milosti posvěcující (reatus culpae) a kromě toho důsledky spáchaného zla a mezi jinými podrobení různým trestům (reatus poenae).

Podle četných teologů spočívá podstata dědičného hříchu v nedostatku milosti posvěcující (habitus privativus), v nedostatku, který přivedl na lidský rod Adamův hřích; dědičný hřích tedy není ve své podstatě něčím pozitivním, v tom případě by totiž Bůh stvořil duši jako zlou, a to se neshoduje s dobrotou Stvořitele. Duše blahoslavené Matky se od jiných lišila tím, že ji Bůh stvořil ve stavu milosti posvěcující, a stejně tak ji uchránil (jak uvidíme níže) od některých důsledků dědičného hříchu, a proto všechno, co lze nazvat poskvrnou dědičného hříchu, bylo Marii cizí.

„Zvláštní milostí a výsadou Boha." Obecně dar účasti na Božím životě (a ten uděluje milost) může být jedině dílem Boha, a vybavení Marie milostí od první chvíle existence její duše je něčím výjimečným.

„S ohledem na zásluhy Ježíše Krista." Blahoslavená Matka byla uchráněna poskvrny dědičného hříchu ne pro své zásluhy, ale díky tomu, že ji Bůh povolal za matku svého Syna, Spasitele světa. Blahoslavená Matka tedy dostala milost posvěcující pro zásluhy Bohočlověka Krista, byla jím tedy vykoupena, avšak výjimečným způsobem. Teologové z františkánské školy již od XIV. století používají v tomto případě termín „praeredempta" („předem vykoupená", „předvykoupená").

Dogma neposkvrněného početí odmítá liberální protestantská teologie a z ní vyrostlý modernismus vzhledem k všeobecně přijaté zásadě, že dogmata mají relativní hodnotu, a nadpřirozenost v přesném smyslu tohoto slova neexistuje. Ortodoxní protestanté jsou toho názoru, že pravda o neposkvrněném početí není obsažena v Písmu svatém a byla neznáma v prvních staletích církve.

Dnešní odloučené východní církve, zvláště po vyhlášení dogmatu římskou církví, začaly proti němu vystupovat, jako by definovalo nové pravdy, třebaže učení o této Mariině výsadě je obsaženo v jejich tradici.

 

Důkaz dogmatu z Písma svatého

Dva texty zde přicházejí v úvahu: první je z 1. knihy Mojžíšovy, druhý z Evangelia sv. Lukáše ze scény o Zvěstovaní. Doslovný překlad prvního textu zní takto:

„Nepřátelství ustanovuji mezi tebou a ženou, mezi potomstvem tvým a jejím. Její potomstvo ti zasáhne hlavu, zatímco ty zasáhneš její patu" (Gn 3,15).

Zde je třeba poznamenat, že v polském překladu stojí „zraníš jeho patu", což není zcela doslovný překlad, protože v textu se opakuje totéž sloveso „švuf"; přesnější je tedy český překlad, avšak výraz „zraníš" více odpovídá obsahu.

Touto větou se obrátil Bůh na hada-satana a obecně se v ní mluví o nepřátelství mezi satanem a Evou, a také mezi potomstvem Evy a jeho potomstvem. Při exegezi tohoto textu je zde především třeba konstatovat:

     a) že zde jde o nepřátelství v mravní oblasti a boj povede ne had-zvíře, ale satan;

     b) je třeba objasnit, kdo je žena a její potomstvo, které je v nepřátelství se satanem;

     c) kdo je to potomstvo, které zasáhne hlavu hada.

Teprve až exegeze určí doslovný nebo alespoň typický smysl textu, dostane dogmatická teologie základ pro důkaz neposkvrněného početí nebo i tělesného nanebevzetí blahoslavené Panny Marie.

 

Nepřátelství mezi hadem-satanem a ženou

Racionalističtí kritikové vysvětlují, že autor prvních kapitol chtěl odpovědět na otázku, proč lidé mají přirozený odpor k hadovi a proč nemá toto zvíře nohy; proto vytvořil mýtus, a vůbec zde neměl na mysli zlého ducha, v něhož v té době Hebrejové nevěřili.

V souvislosti s tímto názorem je třeba nejprve poznamenat, že 1. kniha Mojžíšova zná i jiné rozumné bytosti než lidi, jak to ukazuje zmínka o dvou andělích, přicházejících večer do Sodomy; kromě toho samotné vyprávění o pokušení potvrzuje, že „had" ví o Božím zásahu a projevuje se jako rozumnější než lidé, kteří přece vládnou nad celým světem zvířat; samotný průběh pokušení dále dokazuje, jakým psychologickým způsobem pří zdání mimořádně velké přízně postupně dosahuje hlavního cíle, aby získal souhlas s porušením příkazu.

Boj, ke kterému dojde, má být protikladem porážky, kterou utrpěla žena, a proto musí být veden na téže úrovni, tj. mravní; z textu kromě toho vyplývá, že hadova hlava bude zasažena jedním nebo více potomky ženy, a sám had tedy bude existovat, nemůže být proto zvířetem, ale trvale žijící duchovou bytostí. Stojí ještě za to poznamenat, že semitská tradice znala hady zlé i hady dobré, a stejně tak v ní nacházíme víru, že dobří i zlí duchové mohou přebývat ve zvířatech.

Na skutečnost že „had" je zlou bytostí, ukazuje nepřímo autor, když mu připisuje pocity závisti a líčí ho jako lháře, kterému záleží jen na tom, aby zbořil přátelské vztahy mezi Bohem a člověkem.

Jiné knihy Písma svatého to zcela jasně potvrzují, když dělají narážku na 1. knihu Mojžíšovu, že „had" je satan; Kniha Moudrosti např. říká, že „ďáblovou závistí přišla smrt na svět, zakusí ji ti, kdo jsou v její moci" (Mdr 2,24-25). Ježíš říká, že ďábel byl vrahem od počátku (J 8,44), v knize Zjevení je ďábel nazýván starý had (Zj 12,9; 20,2).

Vysvětlení, že had je jen zvířetem, se setkává s těžkostmi nejen v textu, ale i v kontextu; pokusme se např. pochopit myšlení autora, který ví, že Bůh stvořil na zemi všechno dobré a najednou uvádí zlé zvíře; jak potom máme chápat nepřátelství s hadem (a to ještě v Palestině nepříliš hrozným), jsou-li jiná zvířata člověku nebezpečnější. Právě tak trest, který postihuje hada (budeš se plazit po břichu), není trestem pro jiná zvířata, která se také plazí po zemi. Trest postihující hada lze pochopit jedině jako duchovní pokoření (duchovní bylo také vítězství) hada-satana.

Byl-li pokušitelem satan, pak vzniká otázka, jak je třeba chápat samotnou postavu hada. Máme trojí možnost: buď satan používá reálného hada jako nástroje, nebo had je jen zjevením, případně užívá svatopisec postavy hada jako symbolu satana. Všechna tři mínění mají ráz pravděpodobnosti, nejblíže pravdě se však zdá třetí. Biblická komise ve směrnicích, jak je třeba vykládat první kapitoly knihy Genesis ve věcech týkajících se zvláště křesťanského náboženství, když mluví o pádu prarodičů svedených satanem, užívá výrazů: přestoupení Božího přikázání ponoukáním satana v podobě hada (divini praecepti diabolo sub serpentis specie suasore, transgresio). „Species serpentis" můžeme vysvětlit buď jako reálný nástroj, nebo také jako symbol. Zdá se, že symbolický výklad lépe odpovídá textu, který ukazuje, že sám had je potrestán, kdyby však had byl reálným nástrojem nebo zjevením, bylo by třeba říci, že je potrestán satan v hadovi, a ne sám had. Had je tedy spíše symbolem.

V otázce odhalení podstatného jádra textu jsou mezi katolickými autory čtyři názory:

  1. Žena z textu Gn 3,15 je v doslovném smyslu Maria a vylučuje se jakákoli jiná žena.
  2. Žena v doslovném smyslu je Eva, ale je jí také Maria v doslovném, tzv. plném smyslu.
  3. Ženou v doslovném významu je jenom Eva, v typickém pak Maria.
  4. Ženou v doslovném významu je jenom Eva, typický smysl o Marii je pochybný.

Nepouštíme se zde do subtilních exegetických otázek, poznamenáváme jen, že existuje určitý základ pro mariánské vysvětlení, třebaže nebyly odstraněny absolutním způsobem všechny pochybnosti.

 

immaculata-had-bl-men-str-2.jpg

 

Druhý text, na který se teologové odvolávají, když píší o dogmatu neposkvrněného početí, jsou slova anděla Gabriela Marii v okamžiku zvěstování: „Buď zdráva, milostiplná! Pán s tebou!" (Lk 1,28)

Andělova slova k Marii mluví o zvláštním Božím přátelství s Marií a o jisté neobvyklé důstojnosti, výjimečný význam však má řecký výraz: „kecharitómené". Sloveso „charitoó" může vyjadřovat projev přízně nebo vděčnosti někomu, a také obdaření někoho nějakým darem nebo i vnitřní vlastností.

V Novém zákoně má podstatné jméno „charis" (nebo sloveso „charitoó") několik významů:

     a) vděčnost (sloveso: projevovat vděčnost),

     b) určitá pozitivní vlastnost hodná lásky, která zkrášluje tělo nebo duši člověka - v tomto významu např. sv. Pavel říká, že je mu dána milost („hé charis" - Ef 3,8) zvěstovat pohanům evangelium, a také když píše, že Bůh nás obdařil milostí pro zásluhy svého milovaného Syna („echaritósen") (Ef 1,6),

     c) obecně každý dar nebo souhrn dobrodiní, která Bůh dává člověku,

     d) láska a přejícnost Boha k lidem (Řím 2,4; 5,15).

V jakém významu je užito „kecharitómené" v andělském pozdravení?

Starý latinský překlad z II. století (Vetus latina) jej podává jako „plná milosti"; není to sice doslovný překlad, který by měl znít: „obdařená Boží milostí", obsahově však odpovídá textu. Vezmeme-li v úvahu učení sv. Pavla o hříchu a milosti a budeme-li mít na paměti závislost sv. Lukáše na Pavlovi, pak slovo „kecharitómené" vysvětlíme jako: Maria je obdařena zvláštní Boží výsadou odpovídající jejímu mateřství; hojnost milosti musí odpovídat tomuto mateřství.

Vysvětlení, že „kecharitómené" znamená jen důstojnost mateřství, neodpovídá plnému významu tohoto výrazu v Písmu svatém Nového zákona[1].

Představuje výraz „kecharitómené", užitý v Písmu svatém pro označení vnitřního a nadpřirozeného daru uděleného Marii, plný teologický důkaz jejího neposkvrněného početí?

Písmo svaté Nového zákona jasně potvrzuje, že dědičný hřích (a právě tak osobní smrtelný hřích) je neslučitelný se stavem milosti, tj. milování Bohem; tedy Maria, když k ní anděl mluvil, nemohla být ve stavu dědičného hříchu. Další závěr o době osvobození Marie od dědičného hříchu nebo obecně o uchránění od poskvrny tohoto hříchu nelze, jak se zdá, z textu vyvozovat.

Učení o dědičném hříchu a o vysvobození z něj skrze Krista bylo v křesťanském starověku hlásáno všeobecně, avšak o Marii se nepsalo, že byla vůbec ve stavu hříchu a byla z něj vysvobozena. Z tohoto hlediska je charakteristické stanovisko sv. Augustina, který vyjmenovává různé svaté Starého zákona, kteří žili spravedlivě a nehřešili, připojuje k nim sv. Josefa a sv. Jana Křtitele, a dále vypočítává svaté ženy, které žily bez hříchů. Sv. Augustin všem těmto svatým klade řečnickou otázku, zda byli bez hříchu, a soudí, že oni musí přiznat, že nějaký hřích v nich byl. Výjimkou z tohoto obecného zákona je blahoslavená Panna Maria, která s ohledem na to, že počala a porodila bezhříšného, ani sama neměla žádný hřích.

Církevní otcové srovnávají Marii s Evou takovým způsobem, že jakýkoliv hřích je u Marie vyloučen. Sv. Justin říká: „Čteme v apoštolských památkách, že Kristus je Synem Božím... Z Panny se stal člověkem, aby uskutečnil vykoupení tím způsobem, jako se i skrze hada objevila neposlušnost. Eva totiž, když byla panna a neposkvrněná, podlehla svádění hada a zrodila neposlušnost a smrt. Maria Panna pak projevila víru a radost, když anděl Gabriel zvěstoval radostné poselství o tom, že Duch Páně na ni sestoupí a moc Nejvyššího ji zastíní, a proto to, co se z ní narodí, je svaté a Syn Boží, a odpověděla: ‚Ať se mi stane podle tvého slova.‘"

Sv. Irenej píše takto: „Jako ona (Eva), která měla muže, ale ještě byla panna, neposlušností se stala pro sebe i pro celý lidský rod příčinou smrti, tak Maria, která měla určeného muže, a přece byla panna, stala se sobě i celému lidskému rodu příčinou spásy."

Protiklad Marie a Evy nacházíme u Tertuliána: „Eva uvěřila hadovi, Maria uvěřila Gabrielovi Co ona vírou zavinila - to Maria vírou napravila."

Z uvedených srovnání Marie s Evou před hříchem a z protikladu hříchu Evy a svatosti Marie snadno vyvodíme závěr, že starověké křesťanské tradici byla cizí myšlenka o jakémkoliv hříchu Marie.

Církevní otcové a spisovatelé připisují Marii takové vlastnosti, že stav hříchu v její duši je zcela vyloučen. Již v citovaných textech byla řeč o Mariiných vlastnostech, když byla srovnávána s Evou; nezávisle na tom je blahoslavená Panna Maria nazývána čistou, svatou, bez poskvrny, bez hříchu, vyvýšenou nad anděly. Sv. Efrém nazývá Marii nejkrásnější a neposkvrněnou a soudí, že jen ona a Kristus byli zcela bez poskvrny hříchu. Sv. Ambrož se vyjadřuje o blahoslavené Panně Marii, že je ušetřena každé poskvrny hříchu (ab omni integra labe peccati). Vlastnosti blahoslavené Panny Marie, jako naší prostřednice, tak často uváděné církevními otci a spisovateli, rovněž vylučují závislost Marie na satanovi v kterémkoli okamžiku.

Vyjádřením všeobecné víry církve, schválené učitelským úřadem, je svátek Neposkvrněného Početí Panny Marie. V řecké církvi tento svátek existoval již v VII. století, jak o tom svědčí hymnus složený Ondřejem z Kréty (+ 720) na slavnost Početí blahoslavené Panny Marie. Ondřej z Kréty říká, že sám Spasitel dal svou neposkvrněnou matku svaté Anně.

V západní církvi je tento svátek znám v IX. století v různých církevních provinciích, jako např. na Sicílii, v Irsku, v Normandii. V celé západní církvi se svátek rozšiřuje ve XII. a XIII. století a nepřetržitě trvá dodnes.

Předmětem svátku není posvěcení Marie, tj. její osvobození od dědičného hříchu před narozením, ale početí bez hříchu, neboť v textech a modlitbách spojených s tímto svátkem není zmínky o vysvobození Marie z poskvrny hříchu, ale o její počáteční svatosti.

Papež Sixtus IV., odvolávaje se (v konstituci „Grave nimis" z roku 1483) na skutečnost, že římská církev slavně koná svátek Neposkvrněného Početí Panny Marie, zakazuje nazývat hříšníky nebo bludaře ty, kteří zastávají názor, že blahoslavená Panna Maria byla počata bez poskvrny dědičného hříchu (absque originalis peccati macula).

Z toho je zřejmé, že obsahem svátku Neposkvrněného Početí nebylo pozdější posvěcení Marie z dědičného hříchu přijatého při početí, ale její početí bez hříchu.

V době, kdy bylo vyhlášeno dogma neposkvrněného početí, již předtím celá církev, v níž žije neomylný Kristus, věřila, že blahoslavená Panna Maria byla počata bez poskvrny dědičného hříchu.

Víra v neposkvrněné početí, opírající se o dogma Božího mateřství blahoslavené Panny Marie, hlásaná církevními otci a spisovateli v jejich učení o naprosté bezhříšnosti a svatosti Marie, byla a je věřícími vyznávána o slavnostech ke cti Neposkvrněného Početí; přes spekulativní obtíže vyslovované středověkými teology, nebylo možno tuto víru vyvrátit, třebaže tehdy podlehla určitému zatemnění. Nejvyšší církevní úřad dospěl k přesvědčení, že pravdu o neposkvrněném početí zjevil sám Bůh, a slavnostně to vyhlásil ústy papeže Pia IX. v r. 1854.

Dogma neposkvrněného početí je v souladu s jinými pravdami víry. Blahoslavená Matka je svou důstojností Božího mateřství ze všech tvorů nejblíže Boži svatosti a vznešenosti a vstupuje do zvláštního spojení s Bohem Otcem, s Božím Synem a Duchem svatým. Je tedy velmi vhodné, aby Maria, která je v takovém spojení a tak Bohem milovaná, neměla ani na chvíli skvrnu dědičného hříchu. Bylo sice možné, aby Maria předtím, než se stala matkou Božího Syna, měla tuto skvrnu, mnohem více však odpovídá pravdě, že byla uchráněna tohoto zla. Víme, že Bůh svou věčností objímá všechny časy; kdyby tedy Maria měla skvrnu hříchu a byla jaksi závislá na satanovi, viděl by v ní Stvořitel Boží mateřství (a tedy také určitou závislost svého Syna v lidské přirozenosti na ní), a zároveň závislost Marie na satanovi, a to se zdá neslučitelné.

Bylo také vhodné, aby Kristus, vítěz nad hříchem a satanem, měl matku hodnou jeho svatosti, tedy ušetřenou skvrny dědičného hříchu. Kdyby tedy blahoslavená Matka měla tuto skvrnu, pak by mohl satan ve vztahu k ní mluvit o svém vítězství, takové vítězství bychom však mohli považovat za ponižující pro Kristovu Matku. Uchránění Panny Marie od poskvrny dědičného hříchu odpovídá tedy zvláště její důstojnosti mateřství; když křesťanská tradice uvádí motivy nasvědčující jejímu neposkvrněnému početí, odvolává se hlavně na tuto velikou důstojnost.

Obě pravdy lze sice úzce spojit teprve tehdy, bereme-li v úvahu hlas tradice i všeobecnou víru církve, nicméně budoucí Mariino mateřství je příčinou, že byla uchráněna poskvrny dědičného hříchu.

 

[Převzato z Wincenty Granat: K člověku a Bohu v Kristu, 2, Řím 1981. Mírně upraveno redakcí Revue Theofil.] 

 

Mariologie Wincentyho Granata: 

Bohorodička Panna Maria v Kristových tajemstvích spásy 

Boží mateřství Panny Marie

Neposkvrněné početí Panny Marie

Panenství Panny Marie

Tělesné nanebevzetí Panny Marie 

Svatost Boží Rodičky Marie 

Účast Marie na díle vykoupení 

 

Související články:

Emilián Soukup: Bohorodička 
CH.-V. Héris: Tajemství Vtělení 
Ignác Veselý: Panna Maria v Koránu 
Emilián Soukup: Maria prvních křesťanů 
Lukáš Drexler: Panna Maria - Matka Boží 
Venantius Fortunatus: O Gloriosa Domina 
Jacek Salij: Mariánská dogmata a Písmo svaté
Hubert Jedin: Malé dějiny koncilů - Efezský koncil (431) 
Epifanius ze Salaminy: Chvalozpěv o Panně Marii, Bohorodičce 
Wincenty Granat: Bohorodička Panna Maria v Kristových tajemstvích spásy 
Stanisław Celestyn Napiórkowski: Matka Boží ve světle protestantské teologie 
Caterinato: Sladká Maria - Panna Maria ve zbožnosti a díle sv. Kateřiny Sienské 
Lukáš Drexler: Sv. Ludvík Maria Grignion z Montfortu - mariánský mystik 
Bonaventura: Te, Matrem Dei, laudamus (Tebe, Matko Boží, chválíme)
Roberto Zavalloni: Učení sv. Antonína Paduánského o Marii - 1. část
Lukáš Drexler: Zvěstování Panně Marii - počátek "nového stvoření"
Beda Ctihodný: Blahoslavené lůno, které tebe nosilo...
Gabriel od sv. Marie Magdaleny: Maria Prostřednice
Reginald Garrigou-Lagrange: Ve škole Panny Marie 
Bernard z Calirvaux: A jméno té panny bylo Maria
Reginald Dacík: Svatý Bernard, Pěvec Matky Boží
Jean-Claude Michel: Mariino panenství po porodu 
Marie od Ukřižovaného Ježíše: Moc Panny Marie 
Jan Maria Vianney: Panna Maria, prostřednice 
Emilián Soukup: Maria - Matka božské milosti 
Adrienne von Speyr: Maria, Služebnice Pána 
Efrém Syrský: Píseň o Nejsvětější Panně
Antonín Paduánský: Maria - zářivá duha
Lukáš Drexler: Odevzdat se Marii
Stará irská litanie k Panně Marii
Denis Kartuzián: K Marii
Wincenty Granat: Josef

 

Poznámky:


[1] Exegeté uvažují, která aramejská nebo hebrejská slova by odpovídala výrazu „chaire kecharitómené" (anděl mluvil k Marii ve srozumitelné řeči, tedy aramejsky nebo hebrejsky). Výrazu „chaire" (lat. „ave") pravděpodobně odpovídá hebrejské „šalom lakh" („pokoj tobě"), anebo „ranní" (hebrejsky) „chadaj" (aramejsky), což znamená: „Raduj se!". Výraz „kecharitómené" mohl být vysloven v hebrejštině takto: „ašeth chen" - „ženo plná půvabu", nebo „chasidah" - „zbožná", či „ba'alath chen" - „paní milosti" („mající milost").

 

[RSS]

Přečteno 433x

další články