Nacházíte se na: Theofil > Duchovní život > Svatý Bernard, Pěvec Matky Boží

Svatý Bernard, Pěvec Matky Boží

Reginald Dacík, 6.5. 2014

"Láska k Marii je rozeznávací známkou světců," píše Arnošt Hello ve své knize "Podobizny svatých". A jedním z jasných důkazů tohoto je i sv. Bernard z Clairvaux (+1152), který ve svém díle mj. prohlubuje i chápání prostřednictví Panny Marie.

 

bernard-z-clairvaux-a-panna-maria-001-men.jpgKřesťanský středověk žije jakoby na úpatí Kalvárie. Ano, zdá se nám, zamyslíme-li se nad myšlenkovou náplní a náboženským duchem středověku, jakoby uprostřed Evropy stál vysoko čnící kříž a na něm krvácel z hlubokých ran Spasitel světa. Lid ze všech stran se sbíhá k tomuto kříži, pokleká v němé bolesti a hltavě sbírá každou kapku stékající krve...

A byl to především svatý Bernard, který zapálil v srdci středověkého křesťana tuto úžasnou lásku k svatému lidství Ježíše Krista. Jeho vnímavá, citově založená duše se nemohla spokojit pouhým pohledem na Krista Boha, na jeho slávu, jakou má v lůně nebeského Otce jakožto jeho jednorozený Syn, ve všem rovný Otci. Bernard toužil po Ježíši v jeho lidské přirozenosti, toužil po jeho objetí a toužil přiblížit ho západní duši, která měla vždy větší smysl pro skutečnost, konkrétnost než pro abstraktní pojmy, v nichž si libovala spekulace východních otců.

Tak se Bernard, oslavovatel Kristova lidství, stává Pěvcem Matky Boží.[1] Zda-li je možné milovat Syna a nectít Matku? Ježíš, Syn Boží, byl také syn Mariin. A nejen byl, nýbrž je stále a bude na věky synem Mariiným, tak jako na věky bude Bohočlověkem.

Když Dante ke konci Božské komedie přichází do ráje a blíží se k místu, kde trůní Maria, obrací se s mnoha dotazy na svou průvodkyni a zatím:

 

Kdos jiný odvetou mou touhu kojí;

já tušil Beatrici a zřel kmeta,

jenž stál tu v těchto oslavených kroji.

Po tváři jeho, v jeho zraku vzkvétá

ples dobrotivý, posuňky měl vlídné,

jak něžný otec...

(Ráj, XXXI)

 

A když ukončuje svůj výklad vlídný kmet, při němž se rozjásala jeho duše chválami na nebeskou Paní, představuje se básníkovi:

 

A nebes Královna, k níž v zaplanuti

já hořím zcela, milost dá ti svoji,

jsem Bernard věrný v každičkém jí hnutí.

 

Tak mohl mluvit ten, jenž byl znám celému středověku jako Pěvec Matky Boží.

Nikdo vskutku ze středověkých učitelů nezazpíval tak krásný hymnus chvály Matce Boží jako svatý Bernard. Téměř ve všech svých spisech se dotýká tohoto tématu; kdy jen se naskytne příležitost, učiní zmínku o svaté Panně. Jsou to však zejména jeho řeči na mariánské svátky, v nichž ukládá celou svou hlubokou nauku o Matce Boží. Jsou to hlavně čtyři homilie na text sv. Lukáše „Poslán byl anděl Gabriel..." (lat. „Missus est..."; pozn. RTh.).[2] Náležejí mezi první světcovy literární práce a on sám je nazývá Chvály panenské Matky (lat. In laudibus Virginis Matris; pozn. RTh.). Je to tedy spíše skutečné pojednání, jakási mariologie než pouhé příležitostné řeči. Dále jsou to tři řeči na svátek Zvěstování Panny Marie, čtyři řeči na svátek Nanebevzetí Panny Marie, řeč na neděli mezi oktávem Nanebevzetí neboli řeč o dvanácti výsadách blahoslavené Panny Marie a zvláště pak řeč na svátek Narození Panny Marie neboli o Marii jako průtoku milostí (lat. De aquaeductu). V této poslední světec vykládá svoji nauku o Marii jako prostřednici všech milostí, prostřednici, jakou potřebujeme u Prostředníka.[3]

Vyjmeme-li nadšeného hlasatele otroků svaté Panny sv. Ludvíka Grigniona a jeho jedinečnou knihu O pravé úctě k Panně Marii, nenajdeme většího obdivovatele Královny nebes nad sv. Bernarda a nenajdeme hlubších a nadšenějších stránek o ní nad to, co vyšlo z jeho pera. A přece tento velký Pěvec Matky Boží neviděl, že ke všem jejím výsadám, které vypočítává, náleží také výsada neposkvrněného početí. Velmi ostře kárá lyonské kanovníky, že svátkem Neposkvrněného početí zavádějí novotu, neschválenou Církví.[4] Bernard nemohl pochopit, jak Maria mohla být počata bez poskvrny hříchu, když nebyla počata z Ducha svatého.

Padá tím snad stín na velkého ctitele svaté Panny? Kdyby bylo možné k pochopení tohoto tajemství víry dospět pouhým rozumem, mohli bychom mluvit o nedostatku jeho rozumu. Kdyby bylo v té době dogma Neposkvrněného početí Církví obecně hlásáno, museli bychom mluvit o slabosti jeho víry. V případě velkého mariánského Učitele však nepřichází v úvahu ani první ani druhé. Proto ani v nejmenším neztrácí jeho úcta a láska k Marii, jestliže dal přednost Církvi ještě vyčkávající před zbožností lidu.

Všechna velikost a krása Panny Marie v nauce svatého Bernarda tryská z jejího Božího mateřství. Jsou to hlavně homilie na „Missus est...", kde Bernard mluví o této nejvyšší výsadě svaté Panny, o jejím Božím mateřství. Mravní přípravou na ně ze strany Mariiny byla její hluboká pokora a panenská čistota. Bůh se nemohl zrodit než z panny a panna nemohla porodit než Boha. Proto je Maria plna milosti pro sebe, a více než plná pro nás: Plena sibi, nobis superplena.

Žádný ze středověkých učitelů nepronikl a nevyložil tak hluboko nauku o společenství Panny Marie v díle vykoupení jako Bernard. Svým Božím mateřstvím se Maria dotýká hranic Božství, je pozvednuta nad veškeré tvorstvo. Ale tím, že přijímá všechny důsledky, plynoucí z toho, že bude matkou Vykupitele, trpícího na kříži, přijímá také trpět s ním a obětovat se s ním čili spolupracovat s ním v díle našeho vykoupení. Tím se Maria stává druhotnou prostřednicí lidstva, společnicí Kristovou v díle spásy lidstva, ale pak také společnicí v aplikování této spásy jednotlivcům neboli v rozdávání plodů kříže. Taková je vůle Boha, praví světec, že chtěl, abychom všechno měli skrze Marii. Nejen Kristus k nám přišel skrze ni, nýbrž i jeho milostí se nám dostává od něho skrze ni. „Nihil nos Deus habere voluit, quod per Mariae manus non transiret."[5] To je základní věta, kterou rozvádí Pěvec Matky Boží, kterou stále dokazuje, která ho vede k nejněžnější mariánské úctě. Světec se tu utíká ke krásnému přirovnání, jež bere z knihy Soudců. Maria je podobna rounu Gedeonovu, které zavlažuje celý okolní vzduch. Když Pán chtěl zavlažit vzduch nebeskou rosou, činí to tím, že vlil všechnu tuto rosu do rouna. A podobně když chtěl spasit lidské pokolení, uložil nejdříve v Marii veškerou cenu našeho vykoupení.

Je to zvláště řeč na Narození Panny Marie, která se zabývá tímto tématem. Maria je tu přirovnána k nebeskému průtoku, vodovodu (Sermo de aquaeductu), kterým nám přitéká veškera Boží milost. Milost se v Písmě velmi často přirovnává k vodě, nebeské rose. Maria je pak řečiště, průtok, vodovod, kterým k nám přitéká voda nebeské milosti, tak jako k nám přišel skrze ni původce milosti Ježíš Kristus. „Pohleďme tedy hlouběji," vyzývá svatý opat, „jak něžným citem zbožnosti chtěl, abychom ji ctili, ten, jenž vložil v Marii plnost veškerého dobra, takže od té chvíle máme-li jakou naději, máme-li jakou milost, dostane-li se nám spásy, vězme, že se nám toho dostává od ní."[6] V těchto slovech dostává katolická nauka o prostřednictví Panny Marie jedinečný výraz. Sv. Ludvík Grignion se bude později stále vracet k těmto slovům a bude vychutnávat jejich krásu, neboť sotvakdy bylo řečeno něco krásnějšího, něco většího o svaté Panně. A Bernard ve své nesmírné důvěře k Marii pokračuje: ,,Utečte se tedy k Ježíši, prostředníku po výtce, k Ježíši, jenž je vždy vyslyšen svým Otcem; a jestliže vás Velebnost Boží děsí, utečte se k Marii... Děkujte tomu, jenž se vám ve svém láskyplném milosrdenství postaral o prostřednici, které byste se nemuseli v ničem obávat... Odvažuji se tvrdit, že ona bude vyslyšena pro důstojnost své osoby: Syn vyslyší Matku a Otec vyslyší Syna. Nuže, milé děti, zde je žebřík hříšníků! Ona je mou svrchovanou důvěrou, ona je příčinou veškeré mé naděje."[7] A světec volá dále ve své hluboké víře v Mariinu pomoc: „Nechť zmlkne, blahoslavená Panno, kdo by chtěl tvrdit, že vzýval tvé milosrdenství ve svých potřebách, a tys mu nepomohla!"

Maria, Prostřednice u Prostředníka je také cestou, královskou cestou křesťana. Touto otázkou se světec velmi často zabývá jak ve spisech věnovaných přímo Panně Marii, tak na mnoha jiných místech. Je to zvláště doba adventní, která mu dává příležitost myslet na Marii, na její ctnosti, na její celý život, který je nám ukazatelem cesty ke Kristu. Advent, který byl pro Bernarda dobou zasvěcenou svaté Panně, trávil v hlubokých meditacích o díle spásy člověka. A myslel-li na vtělené Slovo, nemohl nemyslet na tu, která svolila stát se jeho matkou. „Již chápete," praví světec, „že Panna královská je sama cestou, po které k nám přišel Spasitel... Snažme se i my po této cestě přijít k němu."[8] A světec prochází životem svaté Panny, pozoruje ji v jejím tichém nazaretském domku a zamýšlí se nad chvílemi, které prožívala, když nosila pod srdcem Syna Božího, sklání se nad ní v betlémské stáji, doprovází ji na jejích cestách do Egypta, prožívá s ní léta pobytu v chudé nazaretské domácnosti a doprovází ji nakonec pod kříž, kde s ní pláče nad odchodem jejího Syna. Při tom čerpá z její odevzdanosti do vůle Boží, učí se její pokoře a poslušnosti, žasne nad její panenskou čistotou a odchází vždy lepší, kdykoliv se k ní v duchu přiblížil.

Arnošt Hello právě v životě sv. Bernarda v Podobiznách svatých napsal, že láska k Marii je rozeznávací známkou světců. Kdo zná dějiny katolické svatosti, ví dobře, že není světce, který by nemiloval Marii, není následovníka Kristova, jenž by nešel cestou Mariinou. Člověk myslící vidí, že spojitost, jaká je mezi Kristem a jeho Matkou, nemůže být ani teoreticky ani prakticky opomíjena, čili že nelze myslet křesťana, který by nebyl zároveň mariánským ctitelem. Chápeme proto, že Bernard, velký světec, je právě tak velký Pěvec Matky Boží.

 

[Převzato s laskavým svolením České dominikánské provincie z revue pro duchovní život Na hlubinu, č. 8, 1938. Pro lepší srozumitelnost současnému čtenáři mírně upraveno a doplněno redakcí Revue Theofil.]

 

Více o sv. Bernardovi z Clairvaux (1090/91-1152)  

 

Z díla sv. Bernarda z Clairvaux:

 A jméno té panny bylo Maria 
Dopis Hildegardě z Bingen
Přijde k nám Boží slovo
O Božském Srdci Páně
Pod křížem
O činnosti

 

Z díla Reginalda Dacíka:

 Jan Tauler
Jindřich Suso
Mistr Eckhart
Brigita Švédská
Německá mystika 14. století

 

 Související články:

Emilián Soukup: Bohorodička 
CH.-V. Héris: Tajemství Vtělení 
Ignác Veselý: Panna Maria v Koránu 
Emilián Soukup: Maria prvních křesťanů 
Lukáš Drexler: Panna Maria - Matka Boží 
Venantius Fortunatus: O Gloriosa Domina 
Jacek Salij: Mariánská dogmata a Písmo svaté
Hubert Jedin: Malé dějiny koncilů - Efezský koncil (431) 
Epifanius ze Salaminy: Chvalozpěv o Panně Marii, Bohorodičce 
Wincenty Granat: Bohorodička Panna Maria v Kristových tajemstvích spásy 
Stanisław Celestyn Napiórkowski: Matka Boží ve světle protestantské teologie 
Caterinato: Sladká Maria - Panna Maria ve zbožnosti a díle sv. Kateřiny Sienské 
Peter Markovič: Všeobecný úvod ke Kázáním na Píseň písní sv. Bernarda z Clairvaux
Peter Markovič: Stručné dějiny křesťanského výkladu Písně písní do sv. Bernarda z Clairvaux
Gabriel od P. Marie Bolestné: Věřím v Tebe, Maria, Matko mého Boha a Matko má!
Lukáš Drexler: Sv. Ludvík Maria Grignion z Montfortu - mariánský mystik
Jan Evangelista Urban: Největší dar od nejsvětější Panny - Tělo Kristovo
Bonaventura: Te, Matrem Dei, laudamus (Tebe, Matko Boží, chválíme)
Roberto Zavalloni: Učení sv. Antonína Paduánského o Marii - 1. část
Lukáš Drexler: Zvěstování Panně Marii - počátek "nového stvoření"
Mikuláš Ďurkáň: Hlas otců církve o Panně Marii prostřednici
André-Marie Meynard: Uctívání Svaté Panny a dokonalost
Beda Ctihodný: Blahoslavené lůno, které tebe nosilo...
Gabriel od sv. Marie Magdaleny: Maria Prostřednice
Reginald Garrigou-Lagrange: Ve škole Panny Marie 
Bernard z Calirvaux: A jméno té panny bylo Maria 
Jean-Claude Michel: Mariino panenství po porodu 
Marie od Ukřižovaného Ježíše: Moc Panny Marie 
Jan Maria Vianney: Panna Maria, prostřednice 
Emilián Soukup: Maria - Matka božské milosti 
Adrienne von Speyr: Maria, Služebnice Pána 
Efrém Syrský: Píseň o Nejsvětější Panně
Antonín Paduánský: Maria - zářivá duha
Lukáš Drexler: Odevzdat se Marii
Stará irská litanie k Panně Marii
Denis Kartuzián: K Marii

 

Poznámky:


[1] Viz jeho In laudibus Virginis Matris (česky: Chvály panenské Matky, Krystal, Olomouc 1938; nové, upravené vydání Krystal OP, Praha 1999).

[2] Ukázka z nich v Revue Theofil zde.

[3] Všechny tyto řeči jsou v Migne, Patrologia latina, tom. 183.

[4] Epistolae, 174,7; in PL, t. 182, col. 332: „Restat ut post conceptionem, in utero iam existens, sanctificationem accepisse credatur, quae, exluso peccato, sanctam fecerit nativitatem, non tamen et conceptionem."

[5] Nic nechtěl Bůh, abychom měli, co by neprošlo rukama Mariinými", in In Vigilia Nativitatis Domini, Sermo III,10; in PL, t. 183, col. 90.

[6] In nativitate B. V. Mariae Sermo. De aquaeductu, 6; in PL, t. 183.

[7] In nativitate B. V. Mariae Sermo. De aquaeductu, 7; in PL, t. 183.

[8] In Adventu Domini, Sermo II,5; in PL, t. 183, col. 40.

 

[RSS]

Přečteno 433x

další články