Nacházíte se na: Theofil > Křesťanské osobnosti > Jan Tauler

Jan Tauler

1300-1361 / řeholník - dominikán, kněz, mystik, kazatel

německy Johannes Tauler

 

Jan Tauler, Eckhartův žák, se stává nejen dědicem jeho myšlení, nýbrž v mnohém sdílí i jeho trpký osud. Tak jako je jedněmi milován, zbož­ňován a prohlašován za zakladatele německé mys­tiky, je druhými odmítán a označován jako here­tik. Katolíci v něm vidí jednoho z největších mys­tiků středověku, protestanté jej mají za Lutherova předchůdce. Byl-li jeho život klidnější než život Eckhartův, protože, ač přijímá v podstatě jeho na­uku, snaží se z ní odstranit každé slovo, které by mohlo být nesprávně chápáno, nachází u mnohých, zvláště po smrti, právě tak málo pochopení jako jeho Mistr. Trvalo to dlouho, než Tauler dosáhl všeobecného přijetí a než u mnoha báz­livých přestaly obavy před možnostmi kvietismu a jiných bludů, které by snad čtenáře mohly uvést na scestí.

 

Život

Ze života Jana Taulera víme velmi málo. Naro­dil se kolem roku 1300 ve Štrasburgu a záhy, bylo mu asi 18 let, vstoupil ve svém rodném městě do dominikánského řádu, který byl tehdy v Německu v nejvyšším rozkvětu. Svého řeholního povolání si tak vážil, že, jak vyznává v jednom kázání[1], se po dlouhá léta neodvážil vůbec myslet, že je synem svatého Dominika. Jeho zdraví bylo chatrné, takže byl nu­cen používat mnohých dispensí už ve svém řehol­ním mládí. Naříkal si na to zpočátku, ale nakonec se utěšil myšlenkou, že důležitější než kruté umrtvování je odevzdanost do vůle Boží. „Dříve," praví, johannes-tauler-vz-men.jpg„když jsem viděl bratry, kteří zachovávali řeholi v celé její přísnosti, bych tak rád činil podob­ně, ale náš milovaný Pán nechtěl... Pravá radost je moci se postit, bdít, modlit se, zachovávat ře­holi řádu. Ale tuto radost moci zadostiučinit všem bodům řehole mi náš Pán nedal."[2]

Teologická studia vykonal ve Štrasburgu a zdá se, že nějakou dobu pobyl také na generálním stu­diu v Kolíně, kde se pravděpodobně setkal s Eckhartem. Nedostatek pramenů nás, žel, v této věci nutí spo­kojit se jen s určitými dohady. V Kolí­ně se setkal asi také s Jindřichem Suso, jehož knížku Horologium Sapientiae velmi dobře znal.

Podle vůle představených Tauler svůj život zasvětil službě Božího slova. Jeho hlas bylo slyšet od Basileje až do Kolína, od Štrasburgu až do Medingen v Bavorsku. Byly to hlavně ženské dominikánské kláštery, kde rozvíjel svou kazatelskou čin­nost. Porýní bylo tehdy jakoby poseto ženskými rozjímavými kláštery a jejich četné obsazení a hlu­boký život, jaký se tu vedl, vyžadoval stálou péči zkušeného duchovního vůdce.[3] Kláštery sester dominikánek byly svěřeny bratřím Kazatelům. Provinciál německé provincie Herman de Minden, vědom si velké odpovědnosti, jaká je tím vložena na řád, nařídil během svého úřadu (1286-1290), aby se sestrám dostávalo častého poučování a aby za du­chovní vůdce sester byli voleni jen řeholníci, kteří vynikají jak svatostí, tak učeností.[4]

Toto rozhodnutí mělo dalekosáhlé výsledky. Nej­lepší dominikánští profesoři a učenci se stávají duchovními vůdci ženských klášterů a důsledek toho je, že naše (tj. dominikánská - pozn. RTh.) mystika je z velké části obsažena v před­náškách pro řeholnice, v přednáškách odpovídají­cích učenosti těch, kdo je psali. Není pak divu, že tento vysoký duchovní život nemá ráz praktické asketiky ignaciánského typu. Jak kazatelé, tak po­sluchači jsou duchovně vyškoleni - kazatelé na ge­nerálních studiích, na nichž dosáhli akademických hodností, posluchačky přednáškami učených kaza­telů, které si zapisovaly, opisovaly a studovaly a hlavně prožívaly. Nedivíme se pak, že se setkává­me se sestrami, které překvapují svými teologickými znalost­mi, jako Alžběta Scheppach, Markéta Ebner, Alžběta Stagel a jiné.

Takové bylo prostředí, v němž mohl Tauler roz­víjet své smělé spekulace mystické teologie. Kázal sice i mimo ženské kláštery, ale hlavní pole jeho činnosti bylo vedení duší, zasvěcených Bohu. Jeho řeč narozdíl od řeči Eckhartovy, je barvitá, kon­krétní, pokud jen lze vyjádřit viditelně a hmatatel­ně věci nevyjádřitelné, jež jsou předmětem jeho mystických nauk. Dovede mistrně používat text Písma svatého, jehož obrazy si pomáhá zvláště tam, kde se jedná o zcela abstraktní pojmy.[5] Je sice pravda, že i Tauler je především muž rozumu a jeho kázání jsou podstatně rázu spekulativního, ale svými dalekosáhlými touhami po božství dovede rozezvu­čet i nejjemnější struny srdce a citu. Tím, že dovedl z Eckhartovy mystické soustavy vyloučit vše, co může pohoršovat jako neshodující se s naukou Církve, stal se hlavním teoretikem německé mystiky.

Tauler zemřel ve Štrasburgu roku 1361. Kostel, v němž je pochován, je dnes v rukou protestantů.

 

Dílo

Z Taulerových spisů se nám zachovalo pouze 83 kázání, které jsou výsledkem jeho kazatelské činnosti zvláště v ženských klášterech. Vše ostatní, co se mnohdy uvádí pod jeho jménem, jsou výplody neznámých autorů, jež mu zbožnost a úcta věrných připsala.[6] Těchto 83 kázání, pronesených na různé svátky církevního roku, obsahuje celou jeho mys­tickou nauku. Prozrazuje muže velkých vlastností a jedinečného duchovního vůdce, jakých dějiny duchovního života znají má­lo.

 

Nauka

I když je ráz Taulerovy mystiky podstatně spe­kulativní, nezůstává v jakýchsi mlhavých dálavách, nýbrž tíhne k přesně vytčenému cíli, k cíli velkému - k nejužšímu spojení s Bohem. Tauler se neutápí ve zbytečných otázkách, v teoriích, z nichž by ne­mohl vytěžit nic pro svůj duchovní život. Je při vší své spekulativnosti dokonalý praktik. Jeho stále opakovaná zásada, vyjadřující vlastně celou jeho nauku, je: umřít tvorům, abychom žili Bohu a aby Bůh mohl žít v nás; zmlknout, aby mohl mlu­vit Bůh v duši, odloučit se od hluku světa, abychom mohli naslouchat v tichu duše hlasu Božímu. Odlou­čenost ode všeho stvořeného, dokonalá odevzdanost do vůle Boží je první a nejdůležitější snahou duchovního člo­věka. V té míře, jak se dá člověk Bo­hu, dá se Bůh jemu. Povinností duchovního člověka je následovat Krista ve všech jeho ctnostech, usilo­vat o to, abychom se stali jedno s Bohem, podobně jako byl on.

A v tom se shoduje Tauler nejen se svatým To­mášem, nýbrž s celou křesťanskou tradicí. Jakmile se však pokouší o řešení určitých filosofických a teologických problémů, jež mají vztah k mystice, tu se v nejedné otázce obírá cestou Diviše[7] a Eckharta, jehož nesprávně pochopené a zavržené teo­rie však opouští nebo opravuje. V otázce, zda je třeba přisoudit prvenství rozumu nebo vůli, pravdě nebo dobru, poznání nebo lásce, nechce říci své mínění, protože se mu otázka nezdá být dosti praktická. Nechejme tuto diskusi stranou, praví, když víme, že láska je z praktického hlediska záslužnější než poznání. Jemu jde především o život a nikoliv o teorii života.

Eckhartova nauka o nestvořené, božské jiskřičce v duši člověka, která byla Církví zavržena, jeho žáky lákala příliš na to, než aby se jí mohli ihned vzdát. Eckhart sám neřekl přesně, co míní touto jiskřičkou, a jeho žáci se snaží dát jeho učení přijatelný smysl. Taulerova teorie o dnu duše je určité pokračování učení Eckhartova, jež má své kořeny v mys­tice Divišově.[8]

Tauler uznává mohutnosti duše jako rozum a vů­li, ale vedle nich nebo lépe na dně je v duši něco, co je podmětem vyšší Boží činnosti a hlubšího Božího pů­sobení. „Duše se nazývá také mens," praví Tauler. „Děti, to je dno, na němž spočívá ukryt pra­vý obraz nejsvětější Trojice, a toto dno je tak vznešené, že mu nelze dát žádné vlastní jméno - někdy je jmenujeme jako dno, někdy jako vrcholek duše. Nelze mu však dát jméno, tak jako není možné dát jméno Bohu. A ten, kdo by mohl vidět, jak Bůh přebývá na tomto dnu, byl by z toho vidění blažený. Blíz­kost a příbuzenství, jaké má duše s Bohem na tom­to dnu, jsou tak nevýslovně velké, že se neodvažujeme a nemůžeme o tom mnoho mluvit."[9] Tauler se dovolává jiných velkých učitelů, kteří mluvili o tomto dnu duše. V Kázání 64. praví: „O této vnitřní vznešenosti, ukryté na dně duše, mluvilo mnoho učitelů, starých i moderních, biskup Albert, Mistr Thierry, Mistr Eckhart. Jeden ji nazývá jiskřič­kou duše, druhý dnem nebo vrcholkem, třetí původem duše. Co se týče biskupa Alberta, nazývá tuto vznešenost obrazem, v němž je představována nebo v němž odpočívá svatá Trojice."

tauler-predigten-1522-titel-von-holbein-men.jpgNa rozdíl od Eckharta Tauler nikde nepraví, že by tato jiskřička nebo dno duše bylo něco nestvořeného. Neurčuje vlastně přesně vůbec podstatu této vznešenosti duše. Srovnáváním   jednotlivých míst jeho kázání bychom mohli říci, že podle něho je dno duše jistou božskou trpností, která je uzavřena všem tvorům a otevřena bezprostřední Boží činnosti, po níž touží celým svým bytím. Tato trpnost, která je vlastnost čiře duchovní a podstatná duši, se nesmí ztotožňovat s bytností duše. Je to určitá mohutnost duše, odlišná od ostatních mohutností, mohutnost ve smyslu širším, mohutnost podstatně pasivní. Na této mohutnosti je pak jakoby narou­bována jiná vyšší mohutnost, kterou nazývá Tauler slovem Gemüt, a která částečně odpovídá jistému dokonalému chtění.[10] Tak jako dno duše je určitá intelektuální schopnost, neboli rozum, pokud se tě­ší z jisté vyšší trpností, tím, že nazírá na Boha pří­tomného v duši, tak onen Gemüt, neboli dokonalé chtění vůle, je jistá schopnost, zapojující v Boží službu všechny mohutnosti duše. Pro svatého Tomá­še není rozdílu mezi chtěním a svobodným rozho­dováním, protože to jsou jen dva způsoby činnosti vůle, kdežto pro Taulera jde o nižší a vyšší mo­hutnost. Jeho Gemüt je skutečně mohutnost odlišná od jiných, vyšší než všechny ostatní, jednotící vše­chny, pramen veškeré činnosti člověka.

Tyto zvláštnosti Taulerovy duchovní psycholo­gie pochopíme, uvědomíme-li si jeho závislost na Eckhartovi a touhu podat alespoň nějaké vysvět­lení pro mystické jevy, které byly v jeho době tak hojné. Tauler se nám nikdy nepředstavuje jako teolog, nýbrž jako mystik a vůdce duší. Znal scho­lastiku, miloval svatého Tomáše, jehož rád cituje, ale při tom si zachovává určitou svobodu v tehdy disputovaných jistých otázkách. Jeho přílišná láska k Eckhartovi mu nedovolila vymanit se z jeho vlivu a všech jeho předchůdců od Dionysia Areopagity až po Huga od Sv. Viktora.

 

Protivenství

Tauler byl jedním z nejslavnějších kazatelů do­by. Rada věrných přátel se kupila kolem něho. Dě­jiny nám zachovaly alespoň několik jmen: Venturin z Bergama, Jindřich z Nördlingen, Markéta Ebner, Alžběta Scheppach. Velikosti lásky věrných však odpo­vídala nenávist nepřátel. Který velikán myš­lenky a srdce neměl nepřátele?

Nejednou musel bojovat proti Bratřím svobodné­ho ducha, kteří jej napadali a nesprávně vykládali jeho mystickou nauku. Nejednou musel své posluchače upozorňo­vat, aby mu nerozuměli špatně. Nej­větší boj o Taulera však nastává teprve tehdy, kdy už se nemohl bránit. Luther se v jeho spisech snažil najít ospravedlnění pro své bludy, používá kaž­dého Taulerova slova, kterým obhajoval Eckharta, a viděl v něm ducha odbojného proti církevní vrchnosti. Zapomínal však, že málokdo byl tak hlubokým učitelem poddanosti vůči církevní auto­ritě jako právě Tauler, jenž chtěl, aby plnění Boží vůle znamenalo prakticky naprostou podrobenost autentickým Božím zástupcům na zemi.

Nejsilnější Lutherův odpůrce dominikán Jan Eck v zájmu církevní autority, kterou chce hájit proti jejímu nepříteli, prohlašuje Taulera za snílka a za­hrnuje jej nejhoršími nadávkami a v jeho kázáních nenalézá nic, co by si zasloužilo pozornosti křes­ťana.[11] Luther se domnívá, že nalezne základ ke svému učení v jednom z nejpřednějších reprezen­tantů katolicismu. Eck, místo aby obhájil svého spolubratra, jednoduše řekl, že Tauler není katolický. Byl to tragický krok, který vyvolal na jedné straně pohrdání Taulerem a obavu, aby se snad někdo četbou jeho spisů nestal bludařem, na druhé straně vsak způsobil, že se našli velcí obhájci slavného ka­zatele a uhájili mu čestné místo, které mu mezi středověkými mystiky náleží.

První, kdo se ujal Taulera po Eckově útoku, byl Ludvík Blosius, benediktin z Liessies, autor skvě­lých pojednání o duchovním životě.[12] Blosius velmi energicky od­mítá Eckovo nařčení Taulera z blu­du a ve své apologii ukazuje krok za krokem, že Tauler není žádný snílek, že jeho nauka zcela stojí na katolické půdě. Tímtéž směrem se nese také ně­mecké vydání Taulerových spisů z roku 1543, připisované sv. Petru Kanisiovi. V úvodu se tam praví: „Souhrnem jeho učení je úsilí o to, abychom si za po­moci milosti Boží uvědomili, že máme umřít hří­chům a neřestem, vzdát se všeho potěšení z tvorů, následovat Krista ve všech ctnostech a tak spět ke spojení s Bohem, abychom se s ním stali jeden duch."

Ještě dlouho trvalo, než byl Tauler všeobecně přijat.[13] Bylo třeba čekat vlastně až do 17. stol. Teprve španělská mystika sv. Jana od Kříže a sv. Terezie, které mají tolik podobností s Taulerovou mystikou, odstranila všechny zdi, které byly nepřáteli nastavěny, aby se k Taulerovi nikdo nedo­stal. Tauler zazářil opět v celé své kráse a jeho spisy se staly cestou tolika duším, hledajícím Boha, tak jako byla cestou jeho slova, dokud sám vedl.

 

(Převzato s laskavým svolením České dominikánské provincie z revue pro duchovní život Na hlubinu, č. 3, 1939. Mírně jazykově upraveno redakcí Revue Theofil, mezititulky jsou redakční.)

 

Z díla:

Adventní píseň

Bytí a způsob přátel Božích

Jarní práce na vnitřním člověku 

Píseň lásky

 

Česká bibliografie:

  • Pinet, A., 15 dní s Janem Taulerem, Cesta, Brno 1998. 
  • Sokol, J., Mistr Eckhart a středověká mystika, Vyšehrad, Praha 2009.
  • Tauler, J., O cisternách a studnách, Krystal, Olomouc 1937.
  • Tauler, J., Propast k propasti volá, Krystal OP, Praha 2003.
  • Woods, R., Mystika a proroctví, Karmelitánské nakladatelství,  Kostelní Vydří 2005.

 

Jan Tauler na internetu:

  • The inner way - anglický překlad 36-ti Taulerových kázání

 

Související články:

Reginald Dacík: Německá mystika 14. století  
Jindřich Suso: Povzbuzení duši 
Jindřich Suso: Před ukřižováním
Jindřich Suso - životopis
Mistr Eckhart: Prýští z Boží milosti...
Mistr Eckhart: Boží přítomnost v člověku 
Mistr Eckhart: Marie a Marta 
Mistr Eckhart - životopis
Johann von Sterngasse: O spočinutí duše 
Giselher ze Slatheimu: O lásce 
Johannes Ruysbroeck: Nadpřirozená vyrovnanost
Johannes Ruysbroeck: Kniha dvanácti bekyň 
Henry Hane - životopis
Lukáš Drexler, Arnold der Rote: Přijetí Boha
Nicolaus von Strassburg: K čemu je užitečné pokušení 
Lukáš Drexler: Nicolaus von Strassburg (Mikuláš ze Štrasburku)
Johannes Franke: Synovství Boží
Johannes Franke: O blahoslavené Panně

Johannes Franke: Nad čím se můžeme rmoutit

 

Poznámky:


[1] Kázání 56; vydání Vetter, s. 261.

[2] Kázání 57; vydání Vetter, s. 286.

[3] O intenzivnosti duchovního života v tehdejších klášte­rech německých dominikánek svědčí poznámka Christine Ebner (1277-1355) o jedné sestře: „Z našeho konventu byla jediná, která neměla nikdy extáze, a přece to byla velmi svatá řeholnice." Viz Vernet, La spiritualitě medievale, Paris, 1929, str. 49.

[4] Providete, ne refectione careant Sorores verbi Dei, sed sicut eruditioni ipsarum convenit, per fratres doctos, saepius praedicetur." Denifle, Archiv..., II.,650.

[5] Jako ukázku cituji z kázání na druhou neděli po Zjevení: „Stává se někdy, že psi, kteří dohonili jelena, se na něho vrhnou, aby jej roztrhali. Jestliže vidí, že nemůže uniknout jejich zubům, tlačí je před sebou až k nějakému stromu, o nějž jim rozbíjí hlavy, a tak uniká svým pronásledovate­lům. My musíme činit podobně. Když nemůžeme přemoci po­kušení a zbavit se jich, vrhněme se ke stromu kříže a umu­čení našeho Pána Ježíše Krista a rozbijme o tento strom hla­vu psa, jenž na nás doráží; takto unikneme jeho zubům." Srov. také krásné kázání O cisternách a studnicích, Olomouc 1937, edice Krystal.

[6] Taulerovi byla připisována díla: Kniha o duchovní chudobě, jinak zvaná Následování chudého života našeho Pána Ježíše Krista, Život a utrpení našeho Spasitele Ježíše Krista, zvláště pak Institutiones, které však nejsou nic jiného, než kompilace, a to hodně pozdější z Taulera, Eckharta, Ruysbroecka Podi­vuhodného a některých jiných mystiků.

[7] Je myšlen Pseudo-Dionysios Areopagita, křesťanský novoplatonik z cca 5. stol.

[8] „Jak se přesvědčíme podrobným studiem kázání, Tauler v základě šíří eckhartovskou nauku, ale připojuje mystickou zkušenost, kterou Eckhart neměl, a zdá se mi, že s určitou opa­trností, na kterou Eckhart ve své strohé dialektice nebyl zvyk­lý." Théry, Esquis, ďune vie de Tauler, v úvodu k Sermons de Tauler, Paris 1927, tom I, s. 27-28.

[9] Kázání 61.

[10] Srov. Hugueny, La doctrine de Tauler, III. část úvodu k Sermons, I., s. 79 a 85.

[11] J. Eck, De Purgatorio c. Ludderum, III.,13, Romae 1523.

[12] V. P. Ludovici Blosii, Ab. Opera, Ingolstadii 1726, Institutionis spiritualis, Appendix quarta, sive Apologia pro D. Joanne Thaulero adversus J. Eckium. s. 274.

[13] Roku 1578 byl Tauler dán na index v jezuitském řádu a brzy nato byla jeho četba přísně zakázána u kapucínů, jak se dovídáme z provinciálních stanov belgických kapucínů, jež byly schváleny na řádové kapitule v Gand. roku 1594. Praví se tam, ze četba Harpia, Ruysbroecka, Taulera a Susa je příčinou mnohých bludů, a proto není nikomu dovoleno jejich spisy číst a uchovávat, kdo k tomu nemá zcela zvláštního dovolení. Roku 1598 generál řádu znovu zakazuje četbu těchto mystiků sub poena excomunicationis latae sententiae („pod trestem exkomunikace způsobené již spácháním přečinu"). Je tu zřejmě vidět, jak pronikl vliv diskursivních a meditativních metod a jak vyšší stupně duchovního života byly pokládány za něco, čeho se nesmí člověk odvažovat, nechce-li hřešit pýchou.

 

Reginald Dacík, 17.10. 2009

Přečteno 426x

další křesťanské osobnosti