Kvietismus

Kvietismus

(z lat. quietus - „klidný", „pokojný", „nečinný")

- Církví odsouzené duchovní hnutí v 17. stol., spojené především s osobou španělského teologa Miguela Molinose a jeho spisem Quida espiritual ("Duchovní vůdce"), jež výrazně zdůrazňovalo prvek pasivity v duchovním životě.

[Lukáš Drexler]

Bludný mystický směr, který se objevil v duchovnosti 17. stol. ve Francii, Španělsku a Itálii, hlásající, že člověk ve snaze o sjednocení s Bohem nemá podstupovat asketické úsilí, které by mělo za cíl práci na sobě a dosažení dokonalosti. Naopak se má pasivně poddávat Božímu konání, které se v něm uskutečňuje pod vlivem milosti. Tímto způsobem člověk dosahuje stavu naprostého klidu ducha a zůstává pasivním.

Označení kvietismus se objevilo okolo r. 1677 v souvislosti s vystoupením Církve vůči španělskému knězi Miguelovi Molinovi (†1696), který je brán za hlavního šiřitele tohoto směru. Své učení představil v několika rozpravách (např. Defensa de la contemplación - „Obrana kontemplace"), z nichž proslulou se stala Guía espiritual („Duchovní průvodce"; r. 1675). Šířil je rovněž v bohaté korespondenci, prostřednictvím které poskytoval i duchovní vedení. Molinova nauka byla odsouzena Inocencem XI. bulou Coelestis Pastor (20. 9. 1687).

Rekonstrukce Molinových pohledů se opírá hlavně o odsuzující bulu, proto nejsou nestranné a jsou pouze částečné. Analýza pramenů ukazuje, že Molinos nebyl příliš originálním autorem. Ve svých dílech uvádí mnohé citáty ze starověkých děl nebo z autorů své doby (např. J. Falconiho). Kromě výše zmíněného měl rovněž za to, že mystika není zkušeností všeobecně dostupnou všem křesťanům. Necharakterizují ji mimořádné úkazy, ale vnitřní zakoušení Božího působení, uskutečňujícího se s vyloučením bezprostřední účasti člověka. Odlišuje přitom knihy a učitele mystické od nemystických, nicméně přídomkem „mystický" se má označovat každá forma teologie. Na téma mystiky však, žel, nepodává žádný systematický výklad.

Pohledy uznávané za reprezentativní pro kvietismus propagoval rovněž François de Solignac de la Mothe Fénelon (†1715), velký pařížský kazatel, vychovaný v semináři sv. Sulpicia - středisku francouzské duchovnosti. Jako duchovní vůdce Madame de Guyon, který se stavěl na její obranu, psal mimo jiné Maximes de Saints („Výroky svatých"; r. 1697), které se staly předmětem polemiky s Jacquesem Bossuetem (†1704), biskupem Meaux, jenž ho obvinil z kvietismu. Fénelon hlásal ideu čisté lásky Boha k člověku, tj. lásky nepodmíněné lidskou zásluhou. Stran toho hlásal čtyři základní teze:

a) všechny duchovní cesty vědoucí k dokonalosti směřují k čisté a nezištné lásce;

b) zkoušky, na něž se na cestě svatosti narazí, slouží k očištění lásky;

c) kontemplace, i ve své nejvyšší formě, není ničím jiným než jen lahodným cvičením se v čisté a nezištné lásce;

d) vysoký stav dokonalosti, nazývaný také „cesta sjednocení", není ničím jiným než plností čisté lásky a jejím habituálním stavem.

Fénelonovy pohledy byly coby neortodoxní odsouzeny Inocencem XII. roku 1699. Toto odsouzení, jehož oprávněnost je třeba nahlížet v kontextu oné doby, vedlo takřka k naprostému regresu teologie mystiky, obzvlášť ve Francii, až do 2. poloviny 19. století.

Ke stoupencům kvietismu se řadí rovněž Jeanne-Marie Bouvier de la Motte (Madame Guyon; †1717). Předčasně jako matka pěti dětí ovdověla a oddala se hlubokému duchovnímu životu, dosáhnuvši mystických vrcholů. Napsala mnoho děl (mimo jiné Emblèmes sur lʼamour de Dieu - „Znamení Boží lásky", Cantiques spiritualles - „Duchovní písně", Moyen court et très facile de faire oraison - „Stručný a lehounký způsob, jak se modlit", Torrents spirituels - „Duchovní bystřiny"), v nichž - podobně jako Fénelon - hlásá pojetí tzv. čisté lásky Boží, noření se do vůle Boží, sjednocení s Bohem prostřednictvím zmaření vlastního já, lahodné poddání se působení Ducha Svatého. V době radikálního racionalismu byly její pohledy hodnoceny jako intelektualistické a byla obviňována z kvietismu (J. Bossuet).

[Marek Chmielewski; in: Chmielewski, M. (ed.): Leksykon duchowości katolickiej, Lublin - Kraków 2002, přeložil Lukáš Drexler.]

Další doporučená literatura:

Související články:

Norbert z Xantenu: O pokoji 
František Saleský: Pokoj zklidněné duše v Bohu 
Lev Veliký: Kdo miluje tvůj zákon, těší se z jeho pokoje  
Johann von Sterngasse: O spočinutí duše