Církev

Církev

(řec. κυριακη [kyriaké], lat. ecclesia) 

- výraz pochází z řeckého κυριακη [kyriaké] - „náležející Pánu", k čemuž je třeba dodat οικια [oikia] - „obydlí", „dům", což společně znamená „Dům Páně". Slovu „církev" také odpovídá řecké εκκλησια [ekklésia], což je řecký překlad hebrejského קהל [qahal], které znamená „sbor povolaných". Ve Starém zákoně se tímto slovem označoval vyvolený lid Izraele, v Novém zákoně pak Kristem založená nová společnost Boží neboli Mystické tělo Kristovo. Ačkoli se rozličná křesťanská společenství nazývají církvemi, přesto jen jediná může být pravou Církví Kristovou, neboť Kristus založil svou Církev (nikoli církve) a jí přislíbil, že „brány pekelné ji nepřemohou" (Mt 16,18). Tato Církev tedy musí trvat od dob apoštolů po všechna staletí až do konce světa. A to platí jedině o Církvi římskokatolické, to jest o oné Církvi, která uznává za svou viditelnou hlavu papeže v Římě jakožto právoplatného nástupce sv. Petra. Kristus, nejvyšší Pastýř, Velekněz a Učitel, pravý vyslanec Boží, předal svým apoštolům v Církvi trojí úřad neboli službu: učitelskou, kněžskou a pastýřskou pod vedením sv. Petra a udělil jim plnou moc „svazovat a rozvazovat" neboli vykonávat v Církvi moc vladařskou (Mt 18,8). Dále jim předal moc slavit eucharistickou oběť (1Kor 11,25), moc odpouštět hříchy (J 20,22) neboli jinými slovy moc udělovat svátosti. Avšak apoštolové byli smrtelní lidé, a Kristus jim přece řekl: „Já jsem s vámi do skonání světa" (srov. Mt 28,20). Tudíž jejich trojí pravomoc musela být přenesena na jejich nástupce. Proto pravá Církev Kristova je jenom ta, jež se může prokázat apoštolskými nástupci, to jest pravoplatnými biskupy, jejichž nepřetržitá řada začíná u některého z apoštolů, a hlavně se může prokázat právoplatným nástupcem sv. Petra. A to platí jedině o Církvi katolické, jejíž nejvyšší hlava, římský biskup nazývaný papež, je právoplatným nástupcem sv. Petra, jehož Spasitel postavil do čela své Církve. K Církvi Kristově patří ve skutečnosti jedině ti, kteří přijali křest svatý, vyznávají katolickou víru a nejsou z Církve vyloučeni pro nějaký zločin exkomunikací. Mluvíme o trojím poutu zapojení do Církve: liturgickém, symbolickém a hierarchickém. Církev se nazývá římskokatolickou z toho důvodu, že její viditelná hlava má své sídlo v Římě. Poněvadž však vedle příslušníků latinského ritu patří do římskokatolické církve také uniaté neboli příslušníci jiných ritů, hlavně orientálních, především ritu řecko-byzantského, pod názvem římskokatolická církev často úžeji rozumíme jenom příslušníky ritu latinského, kteří jsou odlišeni od katolíků sice spojených s Římem, ale ritu jiného, např. řecko-byzantského apod.

V ještě širším smyslu Církev Kristova znamená také společenství svatých, jež v sobě zahrnuje věřící křesťany zde na zemi (církev bojující), duše v očistci (církev trpící) a svaté v nebi (církev vítězná).

[Převzato z Jan Merell: Malý bohovědný slovník, Česká katolická charita, Praha 1963, a upraveno redakcí Revue Theofil.]

Související články:

O Církvi a věčnosti 
Cyprián: O jednotě Církve
Augustin: Jsme Jeho tělem
Izák ze Stelly: Maria a Církev   
Frederick William Faber: Církev
Emilian Soukup: Církev Kristova
Jan Zlatoústý: Moc Kristovy krve 
Jan Merell: Mystické tělo Kristovo
Cyprián: Prvenství je dáno Petrovi 
Pavel VI.: Jediný poklad jediné Církve 
Petr Kanisius: Koho lze nazvat křesťanem?
Henri de Lubac: Meditace o církvi (recenze) 
Řehoř Veliký: Církev vystupuje jako jitřenka  
Jan Eudes: Kristovo tajemství v nás a v Církvi 
Ludvík Granadský: "Věřím ve společenství svatých" 
Izák ze Stelly: Kristus nechce nic odpustit bez Církve  
Frederick William Faber: Církev je dílo Nejsvětější Krve  
Hugo Rahner: Milujeme Církev, protože milujeme Krista  
Cyprián: Nemůže mít Boha za Otce, kdo nemá Církev za matku  
Hildegarda z Bingenu: Církev Kristova - panenská Matka křesťanů  
Lukáš Drexler: Zvěstování Panně Marii - počátek "nového stvoření"  
Luigi Melotti: Maria Nanebevzatá, obraz konečného naplnění Církve  
Wacław Hryniewicz: Církev je svátostí Kristovy přítomnosti, navzdory našim hříchům  
Yves Congar: Nehledat ve světě svůj vlastní prospěch, ale spatřovat v něm Boha 
Henry Edward Manning: Duch Svatý - sjednotitel Otce a Syna i Boží Církve 
Hildegarda z Bingenu: O tom, že pět ran Kristových zahlazuje lidské hříchy  
Jak svatí v nebi mohou vyslýchat tolik proseb o přímluvu zároveň?
Cyril Alexandrijský: "Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás"  
Matthias Joseph Scheeben: O Nanebevzetí Panny Marie  
Louis Bouyer: Konečným cílem Vtělení je Kristus celý   
Henri de Lubac: Kdo vidí Církev, vidí skutečně Krista  
Juan de Torquemada: Církev je studnicí vod živých   
Petr Lombardský: Jaké věci je manželství svátostí  
Origenes: Spolu s Ním jsme z mrtvých vstali i my  
Jarosław Szymon Szymczak: Manželství a Církev  
Tomáš Akvinský: Kristus je Hlavou Těla Církve  
Benedikt XVI.: Písmo, Tradice, Církev  
Augustin: Vírou uvěřila, vírou počala