Církev je svátostí Kristovy přítomnosti, navzdory našim hříchům

„Církev je prostorem, ve kterém se člověk může obnovovat, opakovaně docházet obrácení a nacházet nový řád mezilidských vztahů. Osobním vzorem i uskutečněním těchto vztahů je samotný Kristus."[1]

+

„Utrpení Církve je specifickou manifestací tajemství kříže Kristova a účastí na Jeho utrpeních (viz Flp 3,10). (...) Utrpení kvůli vině se díky tomu může stát cestou k jejímu vykoupení."[2]

+

„Kříž Kristův se stal pro mnohé pohoršením a bláznovstvím (srov. 1Kor 1,23). Rovněž hříšnost a slabost Církve bude pro mnohé stále znovu pohoršením. Je nesnadným odhlédnout od čistě lidské stránky a postřehnout přítomnost Krista a působení Ducha Svatého. I navzdory hříchu si však Církev zachovává svůj svátostně‑eucharistický charakter. Srovnání s eucharistií zde není náhodné. Je totiž potřeba víry, abychom pod hmotnými způsobami chleba a vína rozpoznali přítomnost Krista. A je potřeba rovněž hluboké víry, abychom pod pozemskou podobou Církve rozpoznali tvář Zmrtvýchvstalého. Obraz Církve narušený vinou ještě umocňuje a zvýrazňuje potřebu víry. V každodenním životě toto narušení vzniká nejčastěji z nedostatku opravdové lásky mezi věřícími. Kenoze Církve, to je především popření ‚nového přikázání‘ (J 13,34) a absence opravdového pouta mezi věřícími."[3]

+

„Kdo rozpoznal v Církvi místo Paschy a Letnic, ten v ní zůstane až do konce. Je to totiž jeho Církev a jeho duchovní vlast, se kterou spojil naději na záchranu sebe i druhých. Bylo by naivitou hledat na této zemi Církev ideální, čistou a bez hříchu. Každý z existujících jedinců má svoje minulé i přítomné viny. Každému hrozí hřích, omezenost, egoismus a odtrženost od lidí. (...) Církev v podobě znetvořené hříchem a zacloňující tak tvář Kristovu nikdy nepřestane být mou Církví."[4]

[Úryvky z knihy: Wacław Hryniewicz: Nasza Pascha z Chrystusem. Zarys chrześcijańskiej teologii paschalnej, Tom 2, Lublin 1987. Do češtiny přeložil Lukáš Drexler.]

Od téhož autora:

Bůh živý je Bohem milujícím  
Být odpovědí na pozvání Boha  
Pravoslavná teologie o zbožštění člověka  
V kříži je příslib nové budoucnosti  

Související články:

O Církvi a věčnosti 
Cyprián: O jednotě Církve
Augustin: Jsme Jeho tělem
Izák ze Stelly: Maria a Církev  
Frederick William Faber: Církev
Emilian Soukup: Církev Kristova
Jan Zlatoústý: Moc Kristovy krve 
Jan Merell: Mystické tělo Kristovo
Pavel VI.: Jediný poklad jediné Církve 
Jan Eudes: Kristovo tajemství v nás a v Církvi   
Hugo Rahner: Milujeme Církev, protože milujeme Krista  
Cyprián: Nemůže mít Boha za Otce, kdo nemá Církev za matku  
Hildegarda z Bingenu: Církev Kristova - panenská Matka křesťanů   
Lukáš Drexler: Kenoze jako krása v díle Bruna Forteho  
Frederick William Faber: Církev je dílo Nejsvětější Krve 
Izák ze Stelly: Kristus nechce nic odpustit bez Církve  
Louis Bouyer: Konečným cílem Vtělení je Kristus celý   
Henri de Lubac: Kdo vidí Církev, vidí skutečně Krista  
Juan de Torquemada: Církev je studnicí vod živých   
Tomáš Akvinský: Kristus je Hlavou Těla Církve  
Řehoř Veliký: Církev vystupuje jako jitřenka  
Benedikt XVI.: Písmo, Tradice, Církev    

[1] Hryniewicz, W.: Nasza Pascha z Chrystusem. Zarys chrześcijańskiej teologii paschalnej, Tom 2, Lublin 1987, s. 149.

[2] Tamtéž, s. 140.

[3] Tamtéž, s. 144.

[4] Tamtéž, s. 140-141.