Nacházíte se na: Theofil > Věrouka > Milujeme Církev, protože milujeme Krista

Milujeme Církev, protože milujeme Krista

Hugo Rahner, 9.12. 2022

Při připomínce letošního 60. výročí započetí Druhého vatikánského koncilu a jeho teologů je třeba zmínit i ty, kteří se koncilu účastnili, ačkoliv se jej vlastně neúčastnili, tzn. ty, kteří koncil a jeho teologii ovlivnili navzdory své osobní neúčasti na něm, v níž jim zabránila např. jejich nemoc. K takovým kromě již dříve zmíněného R. Guardiniho náleží i německý jezuita Hugo Rahner (+1968), bratr v teologickém světě aktuálně proslulejšího Karla Rahnera, ačkoli do doby koncilu právě Hugo byl tím "slavnějším Rahnerem" z oněch dvou. A jak už je převážné většině koncilních nebo i těsně předkoncilních teologů vlastní, i Hugo Rahner, velký znalec církevních otců, ale i jezuitské spirituality, se v mnoha svých dílech zabýval otázkou Církve, jak dosvědčuje i následující úryvek z jednoho z těchto děl, týkající se "církevního smýšlení", k jakému je povolán každý křesťan, tj. každý Kristův učedník: souznít s Církví, která je Kristovým vlastním Tělem a tedy Kristem samým. Láska k Církvi je tak přímo úměrná lásce ke Kristu a stává se jejím měřítkem a výrazem.

 

mucednici-cornelius-cyprian-012-upr-men.jpg
 

 

Milujeme Církev, protože jinak nemůžeme milovat Krista. Milujeme ji, protože skrze víru víme: jenom ruku v ruce s ní, jen obejmeme-li ji v její viditelnosti, se můžeme dostat do hlubin mysterií Božích. To vyslovil už Cyprián ve slavném výroku: „Nemůže mít Boha za Otce, kdo nemá Církev za matku" (De unitate Ecclesiae, 6). Tento vroucí milovník Církve hledí na tajemství její pozemské viditelnosti tak, že mu splývá s tajemstvím Trojice: „Pán praví: ‚Já a Otec jsme jedno‘[1]. A opět je o Otci a Synu a Duchu Svatém napsáno: ‚A tito tři jsou jedno‘[2]. Cožpak si někdo myslí, že tato z božské pevnosti povstávající a s nebeskými mysterii úzce spojená jednota se u Církve smí roztrhnout a hádkou vzájemně si odporujících mínění rušit? Kdo se nedrží této jednoty, ten se nedrží Božího zákona, ten se nedrží víry v Otce a Syna, ten se nedrží života a spásy!" (tamtéž). Všechna propastná tajemství neviditelna, Trojici, spásu, život, lze zachytit jedině v jednotě s touto viditelnou Církví, s Církví tohoto kartágského biskupa, s Církví Korneliovou[3] v Římě.

Toto „církevní smýšlení" bylo ve všech dobách známkou toho, co bylo v dějinách Církve docela veliké. Je to vznešená a hrdá řada předků, kterou tvoří tito mužové lásky k Církvi, a bylo by vysokým a lákavým úkolem vykreslit historii tohoto církevního smýšlení, počínajíc Ignácem a Irenejem, pokračujíc k Cypriánovi a Atanášovi, k Augustinovi a Bernardovi, až k tomu druhému Ignácovi, který ve svých výrocích o církevním smýšlení tento těžko popsatelný a přece tak jednoznačný vnitřní postoj vykreslil s mystickou jistotou a svatou střízlivostí. (...)

Tento postoj, který nazýváme sentire cum Ecclesia [lat. „myslet s Církví"] a který je nám tak naléhavým kérygmatickým úkolem, musí nejdříve nabýt podoby v nás samých, protože postoje nelze nikdy přenášet a předepisovat, nýbrž vždycky jen příkladem žít. Z dějinného pohledu můžeme takový duševní postoj vytušit u velikých mužů Církve. Mučedník Ignác, jenž slyší ve svém nitru už jen šumět vodu věčného života, v právě tomto duchu volá pln mystického žáru: Držte se svého biskupa! Augustin, jenž ačkoliv hleděl do propastných tajemství a jehož zrak toužebně směřuje do sladkých a dalekých zemí Civitatis Dei [lat. „Města Božího"], přesto až do posledního dechu pase své malé rybářské biskupství v Hippo Regiu. Ignác z Loyoly, jehož oči jsou zaníceny mystickými slzami a jehož duše v nevýslovném vyjasnění objímá tajemství trojjediného Boha, přesto organizuje a pracuje, píše dopisy a zařizuje se na tomto světě, vrhá se k nohám papeži a dobře oblečen kráčí ulicemi Říma. Zvláštní tajemství těchto velikánů, kteří mohou být tak složití, protože se v Bohu stali jednoduchými! Nám, malým následníkům, by se vždycky jedno nebo druhé rádo vysmeklo z rukou. Avšak církevní smýšlení ve své plnosti je nejjemnějším a nejproduševněnějším prováděním vznešeného základního tajemství našeho křesťanského povolání: Vtělení Božího. Je v podstatě hypostatickým tajemstvím. Je ve sféře církevnosti tím, co říká Ambrož v hymnu: Laeti bibamus sobriam ebrietatem Spiritus [lat. „S radostí pijeme střízlivou opojnost Ducha"] - střízlivé opojení, ustavičný pokus spojit opojení mysteria, jež je zde v Kristu a Církvi, se střízlivostí lidského omezení, jež denně se ztichlou trpělivostí, se zděšením, snad často i se svatým hněvem v Církvi zažíváme. Papež Lev XIII. ve své encyklice Satis cognitum tento střed církevního smýšlení vyjádřil slovy: „Bylo by tedy velikým a osudným omylem, kdyby se Církví myslelo buď něco zcela neviditelného, nebo kdyby se pokládala jen za lidské zřízení, které sice tkví v určitých životních formách a vnějších zvyklostech, ale obstojí bez stálého vlévání darů Boží milosti a bez denních průkazů života čerpaného z Boha" (Acta Apostolicae Sedis, XXVIII /1895-1896/, 710). Církevní smýšlení tedy ze srdce přitakává dané chvíli, tělesnosti, viditelnosti Církve, aniž kdy přestává toužebně zírat „po posledním dni" (který zajisté již započal) - jakási horizontální linie uceleného církevního názoru. A ta je proťata linií vertikální: to jest oním postojem, který objímá všechno pozemské církevního povrchu a přesto stále koření v hlubinách mysteria, jež dává každému viditelnému zjevu smysl a oprávnění.

 

[Hugo Rahner: Teologie zvěstování (orig. Eine Theologie der Verkündigung, 1939), 8. kap. „O viditelné Církvi", II. „Viditelnost Církve jako forma naší lásky k ní" (úryvek). Český překlad Svatopluka Schütznera je převzat z Revue slovanských bohoslovců Museum, č. 4 (duben 1946), s. 140-142, a upraven redakcí Revue Theofil.]

 

Související články:

O Církvi a věčnosti 
Cyprián: O jednotě Církve
Augustin: Jsme Jeho tělem
Izák ze Stelly: Maria a Církev   
Frederick William Faber: Církev
Emilian Soukup: Církev Kristova
Jan Merell: Mystické tělo Kristovo
Cyprián: Prvenství je dáno Petrovi 
Pavel VI.: Jediný poklad jediné Církve 
Petr Kanisius: Koho lze nazvat křesťanem?
Ludvík Granadský: "Věřím ve společenství svatých" 
Frederick William Faber: Církev je dílo Nejsvětější Krve  
Cyprián: Nemůže mít Boha za Otce, kdo nemá Církev za matku  
Hildegarda z Bingenu: Církev Kristova - panenská Matka křesťanů  
Lukáš Drexler: Zvěstování Panně Marii - počátek "nového stvoření"  
Luigi Melotti: Maria Nanebevzatá, obraz konečného naplnění Církve  
Henry Edward Manning: Duch Svatý - sjednotitel Otce a Syna i Boží Církve  
Yves Congar: Nehledat ve světě svůj vlastní prospěch, ale spatřovat v něm Boha 
Hildegarda z Bingenu: O tom, že pět ran Kristových zahlazuje lidské hříchy  
Jak svatí v nebi mohou vyslýchat tolik proseb o přímluvu zároveň?
Cyril Alexandrijský: "Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás"  
Louis Bouyer: Konečným cílem Vtělení je Kristus celý   
Henri de Lubac: Kdo vidí Církev, vidí skutečně Krista  
Juan de Torquemada: Církev je studnicí vod živých   
Petr Lombardský: Jaké věci je manželství svátostí  
Jarosław Szymon Szymczak: Manželství a Církev  
Tomáš Akvinský: Kristus je Hlavou Těla Církve  
Karl Rahner: Naplněním modlitby je láska  
Benedikt XVI.: Písmo, Tradice, Církev    

 

Poznámky:


[1] J 10,30. Pozn. RTh.

[2] 1J 5,7. Pozn. RTh.

[3][3][3] Kornélius (†253) - 21. papež a současník sv. Cypriána (†258), který se v době krutého pronásledování křesťanů potýkal s novaciány a tehdejším rozkolem v Církvi kvůli otázce přijímání kajících odpadlíků zpět do Církve. Pozn. RTh.

 

[RSS]

Přečteno 86x

další články