Církev je studnicí vod živých

Úvod

Španělský kardinál Juan de Torquemada (†1468), člen dominikánského řádu, strýc nechvalně proslulého inkvizitora Tomáse de Torquemady (†1498), byl nejen svého času významným a uznávaným teologem a také výrazným dobovým církevním činitelem. Jako ceněný teolog se pro svou kompetentnost účastnil Florentského koncilu a zanechal po sobě nemálo teologických, exegetických a spirituálních děl, z nichž k nejznámějším patří obsáhlá, několikasetstránková suma o Církvi, kterou mj. bránil papežství proti tehdejším konciliaristům. Z této Sumy o Církvi pak pochází i následující drobný úryvek. Ten je, navzdory své drobnosti, ukázkou, jak se v 15. století, v návaznosti na učení církevních otců, prodchnuté slovem Písma, a jejich alegorický výklad Písma, uvažovalo o skutečnosti Církve v jejích mnoha aspektech: nejen v aspektu hierarchickém, organizačním, ale i v aspektu teologickém a spirituálním, resp. mystickém, atp. A i na tomto krátkém úryvku je zřetelné, že již od počátku je Církev vnímána ne jako strohá, pouze lidská organizace, ale jako hluboké tajemství Boží (srov. k tomu už např. 5. kapitolu novozákonního Listu Efezským apoštola Pavla a další podobné texty), jehož zdrojem a duchovním pramenem je Ježíš Kristus ve společenství s ostatními dvěma Osobami Boží Trojice, který svou Církev sytí a vyživuje a zavlažuje tajemným proudem vody živé, vyplývající z jeho probodeného boku, z něhož se „vyřinula krev a voda" (srov. J 19,34), skrze které On udílí život věčný a buduje svoji Snoubenku, své „Tělo" - Církev, podobně jako z boku Adama v ráji byla utvořena jeho žena Eva, se kterou se pak Adam díky tomu stal „jedním tělem" (srov. Gen 2,22-24). Skutečnost Církve je tedy skutečností plně mystickou a duchovní, přesahující pouhé pozemské formy a snahy, a transcendující veškeré lidské pomyšlení, protože cílí na věčný rozměr, nebeský rozměr bytí člověka a celého stvoření, přetavený Boží milostí a Boží láskou, která se obětuje až k vlastní smrti a k našemu oživení pro život věčný. Církev je totiž krásná Nevěsta krásného Ženicha, jejichž „věčné manželství" se nazývá Nebe, neboli věčné sjednocení člověka a Boha: Bůh v člověku a člověk v Bohu. Právě to je Církev, a tato skutečnost se počíná již nyní na zemi, když Bůh se stává člověkem a přichází do tohoto světa, ve kterém zasazuje „strom života", tj. strom svého Kříže, z jehož plodu kdo pojí, „živ bude navěky" (srov. Gen 3,22; J 6,54.58). Počátek Církve zde na zemi je tedy počátkem Ráje, rajské zahrady, do které se vstupuje skrze znovuzrozující vody křtu, tj. vodu z Kristova probodeného boku, a v jejímž středu roste tento Strom života „s plody chutnými k jídlu", jejichž pozření nevede již ke smrti, jako plody v prvotním ráji zakázaného stromu poznání dobrého a zlého (Srov. Gen 2,9), ale naopak vedou k životu věčnému, a k jejich konzumaci Bůh naopak pobízí každého, kdo touží po nasycení věčností, věčným životem a plností neutuchajícího dobra. Vstup do Kristovy Církve je tak vstupem do Ráje, a to již zde na zemi, ve kterém již nyní, v tomto světě po Bohu roztoužený člověk nalézá „studnici vody živé", která proudí z Božího nitra do tohoto světa a která uzdraví vše, čeho se dotkne, neboť „kam se vlévají ony vody, tam se vody moře stávají zdravými a zůstane naživu všechno tam, kam se ten potok vlévá" (srov. Ez 47,9). Církev je totiž sdílející se Bůh a přijímající člověk, stejně jako následně sdílející se člověk a přijímající Bůh, podobně jako tomu je v důvěrném vztahu lásky, nazvaném manželství, jež je obrazem právě této lásky Boha k lidem, kteří přijímají vykoupení Ježíše Krista, a lidí k Bohu, jehož se oni stávají „tělem", podobně jako když Eva se vynětím z Adamova boku stala „tělem" Adamovým: „Toto je tělo z mého těla" (srov. Gen 2,23). Apoštol Pavel právě proto tuto skutečnost označuje jako mysterion neboli latinsky sacramentum - tj. jako „tajemství", „tajinu", „svátost" (srov. Ef 5,32). A to mimo jiné proto, že tato tajemná skutečnost, neboli Církev, přesahuje jakékoliv lidské pomyšlení a má rozměr věčnosti, která je nekonečněkrát větší než naše lidské omezené schopnosti představivosti a myšlenkového pojímání. A k bezprostřednímu pochopení a poznání této tajemné skutečnosti Kristovy Církve může uvést jedině Duch Svatý (srov. 1Kor 2,10-16), neboť mimo sféru Ducha je skutečnost Církve „zahrada uzavřená" (Pís 4,12). Pro „zasvěcené" Duchem (a zasvěcením je zde především svátostný křest neboli „zrození z vody a z Ducha"; srov. J 3,5) je však Církev „studnicí vody živé", jak o tom píše právě Juan de Torquemada v následujícím malinkém úryvku ze svého rozsáhlého korpusu, v jasné návaznosti na teologii svých předchůdců, církevních otců, jejichž teologie byla tak mnoho prodchnuta biblickým slovem Božím, které bylo duší jejich teologie i jejich vlastní duchovnosti, kdy teologie i duchovnost byly u nich v naprosté jednotě, a proto oni po sobě zanechali tak dobré, šťavnaté, hojné a trvalé plody Ducha Božího i ducha jejich, čehož zprostředkovatelem a pokračovatelem je do určité míry i španělský pozdněstředověký teolog kard. Juan de Torquemada.

Církev je studnicí vod živých

„Jsi pramen zahradní, studnice vod živých, jež se řinou z Libanónu."

Píseň písní 4,15

Také dále čteme, že (Církev) je nazvána studnicí vod živých[1]. Proto je za výše uvedeným místem (v Písmu) dodáno: studnice vod živých, jež se řinou z Libanónu (Pís 4,15). Pojmenováním studnice je pak Církev nazývána pro hloubku svých tajemství[2], pročež daná glosa[3] to vysvětluje takto: Studnicí je (Církev) nazývána pro skrytá tajemství, jež jsou odhalena pouze svatým, a to prostřednictvím zjevení Ducha Svatého. A je nazývána studnicí vod pro Boží výroky, které vycházejí z neviditelných pokladnic Boží milosti, kdy vedou k životu věčnému, podle onoho (výroku) u Jana 4,14: Stane se v něm pramenem vody živé, prýštící k životu věčnému, která se řine proudem, to jest vydatně, jak uvádí Žalm 45,5: Příval řeky rozveseluje město Boží. Z Libanónu, to jest od Krista, který je jasem věčného světla (Mdr 7,26). Z něho totiž vyplývají všechny duchovní dary, neboť z jeho plnosti jsme my všichni přijali (J 1,16).

[Juan de Torquemada: Suma o Církvi, XXXII. kap. Na základě latinského vydání (Ioannes de Turrecremata: Summa de Ecclesia, bez vročení) a polského překladu (Juan Torquemada - Johannes de Turrecremata - Jan ze Spalonej Wieży: Summa o Kościele, Olsztyn 2019, s. 63) přeložil a poznámkami pod čarou a úvodem doplnil Lukáš Drexler.]

Související články:

O Církvi a věčnosti 
Cyprián: O jednotě Církve
Augustin: Jsme Jeho tělem
Izák ze Stelly: Maria a Církev 
Frederick William Faber: Církev
Emilian Soukup: Církev Kristova
Jan Zlatoústý: Moc Kristovy krve 
Jan Merell: Mystické tělo Kristovo
Cyprián: Prvenství je dáno Petrovi 
Pavel VI.: Jediný poklad jediné Církve 
Petr Kanisius: Koho lze nazvat křesťanem? 
Henri de Lubac: Meditace o církvi (recenze) 
Frederick William Faber: Církev je dílo Nejsvětější Krve 
Cyprián: Nemůže mít Boha za Otce, kdo nemá Církev za matku 
Hildegarda z Bingenu: Církev Kristova - panenská Matka křesťanů 
Lukáš Drexler: Zvěstování Panně Marii - počátek "nového stvoření" 
Luigi Melotti: Maria Nanebevzatá, obraz konečného naplnění Církve 
Henry Edward Manning: Duch Svatý - sjednotitel Otce a Syna i Boží Církve 
Wacław Hryniewicz: Církev je svátostí Kristovy přítomnosti, navzdory našim hříchům  
Hildegarda z Bingenu: O tom, že pět ran Kristových zahlazuje lidské hříchy 
Jak svatí v nebi mohou vyslýchat tolik proseb o přímluvu zároveň?
Cyril Alexandrijský: "Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás"  
Hugo Rahner: Milujeme Církev, protože milujeme Krista  
Ludvík Granadský: Rozjímání o nebeské blaženosti 2/2  
Izák ze Stelly: Kristus nechce nic odpustit bez Církve  
Louis Bouyer: Konečným cílem Vtělení je Kristus celý  
Henri de Lubac: Kdo vidí Církev, vidí skutečně Krista  
Lukáš Drexler: Jsou křesťanští mystici breathariáni?  
Petr Lombardský: Jaké věci je manželství svátostí  
Jarosław Szymon Szymczak: Manželství a Církev  
Kolumbán: "Žízní-li kdo, ať přijde ke mně a pije"  
Tomáš Akvinský: Kristus je Hlavou Těla Církve   

[1] Sousloví „vody živé" vyjadřuje v Bibli proudící, až tryskající pramen stále čerstvé vody oproti vodám stojatým, až zatuchajícím, sesbíraným z dešťů v tzv. vodních cisternách; srov. např. Jer 2,13. Pozn. překl.

[2] Lat. mysteriorum, kdy slovo mysterium, pocházející původně z řečtiny, bývalo v křesťanství označením rovněž pro skutečnost svátostí neboli „tajin", řečeno východněkřesťanskou terminologií, později nazývanou latinským sacramentum. Podobně i níže v textu. Pozn. překl.

[3] Glosou je nazývána nějaká poznámka bokem u daného textu, v tomto případě u textu Písma, na nějž daný autor odkazuje a z něhož vychází. Pozn. překl.