Nacházíte se na: Theofil > Věrouka > Církev je studnicí vod živých

Církev je studnicí vod živých

Juan de Torquemada, 22.9. 2021

Církev není strohá, pouze lidská organizace, ale je duchovní, mystickou skutečností, hlubokým tajemstvím Božím, které má svůj zdroj ve věčnosti, jak naznačuje v úryvku ze své "Sumy o Církvi" kard. Juan de Torquemada (+1468).

 

Úvod

Španělský kardinál Juan de Torquemada (†1468), člen dominikánského řádu, strýc nechvalně proslulého inkvizitora Tomáse de Torquemady (†1498), byl nejen svého času významným a uznávaným teologem a také výrazným dobovým církevním činitelem. Jako ceněný teolog se pro svou kompetentnost účastnil Florentského koncilu a zanechal po sobě nemálo teologických, exegetických a spirituálních děl, z nichž k nejznámějším patří obsáhlá, několikasetstránková suma o Církvi, kterou mj. bránil papežství proti tehdejším konciliaristům. Z této Sumy o Církvi pak pochází i následující drobný úryvek. Ten je, navzdory své drobnosti, ukázkou, jak se v 15. století, v návaznosti na učení církevních otců, prodchnuté slovem Písma, a jejich alegorický výklad Písma, uvažovalo o skutečnosti Církve v jejích mnoha aspektech: nejen v aspektu hierarchickém, organizačním, ale i v aspektu teologickém a spirituálním, resp. mystickém, atp. A i na tomto krátkém úryvku je zřetelné, že již od počátku je Církev vnímána ne jako strohá, pouze lidská organizace, ale jako hluboké tajemství Boží (srov. k tomu už např. 5. kapitolu novozákonního Listu Efezským apoštola Pavla a další podobné texty), jehož zdrojem a duchovním pramenem je Ježíš Kristus ve společenství s ostatními dvěma Osobami Boží Trojice, který svou Církev sytí a vyživuje a zavlažuje tajemným proudem vody živé, vyplývající z jeho probodeného boku, z něhož se „vyřinula krev a voda" (srov. J 19,34), skrze které On udílí život věčný a buduje svoji Snoubenku, své „Tělo" - Církev, podobně jako z boku Adamaráji byla utvořena jeho žena Eva, se kterou se pak Adam díky tomu stal „jedním tělem" (srov. Gen 2,22-24). Skutečnost Církve je tedy skutečností plně mystickou a duchovní, přesahující pouhé pozemské formy a snahy, a transcendující veškeré lidské pomyšlení, protože cílí na věčný rozměr, nebeský rozměr bytí člověka a celého stvoření, přetavený Boží milostí a Boží láskou, která se obětuje až k vlastní smrti a k našemu oživení pro život věčný. Církev je totiž krásná Nevěsta krásného Ženicha, jejichž „věčné manželství" se nazývá Nebe, neboli věčné sjednocení člověka a Boha: Bůh v člověku a člověk v Bohu. Právě to je Církev, a tato skutečnost se počíná již nyní na zemi, když Bůh se stává člověkem a přichází do tohoto světa, ve kterém zasazuje „strom života", tj. strom svého Kříže, z jehož plodu kdo pojí, „živ bude navěky" (srov. Gen 3,22; J 6,54.58). Počátek Církve zde na zemi je tedy počátkem Ráje, rajské zahrady, do které se vstupuje skrze znovuzrozující vody křtu, tj. vodu z Kristova probodeného boku, a v jejímž středu roste tento Strom života „s plody chutnými k jídlu", jejichž pozření nevede již ke smrti, jako plody v prvotním ráji zakázaného stromu poznání dobrého a zlého (Srov. Gen 2,9), ale naopak vedou k životu věčnému, a k jejich konzumaci Bůh naopak pobízí každého, kdo touží po nasycení věčností, věčným životem a plností neutuchajícího dobra. Vstup do Kristovy Církve je tak vstupem do Ráje, a to již zde na zemi, ve kterém již nyní, v tomto světě po Bohu roztoužený člověk nalézá „studnici vody živé", která proudí z Božího nitra do tohoto světa a která uzdraví vše, čeho se dotkne, neboť „kam se vlévají ony vody, tam se vody moře stávají zdravými a zůstane naživu všechno tam, kam se ten potok vlévá" (srov. Ez 47,9). Církev je totiž sdílející se Bůh a přijímající člověk, stejně jako následně sdílející se člověk a přijímající Bůh, podobně jako tomu je v důvěrném vztahu lásky, nazvaném manželství, jež je obrazem právě této lásky Boha k lidem, kteří přijímají vykoupení Ježíše Krista, a lidí k Bohu, jehož se oni stávají „tělem", podobně jako když Eva se vynětím z Adamova boku stala „tělem" Adamovým: „Toto je tělo z mého těla" (srov. Gen 2,23). Apoštol Pavel právě proto tuto skutečnost označuje jako mysterion neboli latinsky sacramentum - tj. jako „tajemství", „tajinu", „svátost" (srov. Ef 5,32). A to mimo jiné proto, že tato tajemná skutečnost, neboli Církev, přesahuje jakékoliv lidské pomyšlení a má rozměr věčnosti, která je nekonečněkrát větší než naše lidské omezené schopnosti představivosti a myšlenkového pojímání. A k bezprostřednímu pochopení a poznání této tajemné skutečnosti Kristovy Církve může uvést jedině Duch Svatý (srov. 1Kor 2,10-16), neboť mimo sféru Ducha je skutečnost Církve „zahrada uzavřená" (Pís 4,12). Pro „zasvěcené" Duchem (a zasvěcením je zde především svátostný křest neboli „zrození z vody a z Ducha"; srov. J 3,5) je však Církev „studnicí vody živé", jak o tom píše právě Juan de Torquemada v následujícím malinkém úryvku ze svého rozsáhlého korpusu, v jasné návaznosti na teologii svých předchůdců, církevních otců, jejichž teologie byla tak mnoho prodchnuta biblickým slovem Božím, které bylo duší jejich teologie i jejich vlastní duchovnosti, kdy teologie i duchovnost byly u nich v naprosté jednotě, a proto oni po sobě zanechali tak dobré, šťavnaté, hojné a trvalé plody Ducha Božího i ducha jejich, čehož zprostředkovatelem a pokračovatelem je do určité míry i španělský pozdněstředověký teolog kard. Juan de Torquemada.

 

Církev je studnicí vod živých

 

studna-008-vyr-men.jpg

   

 

„Jsi pramen zahradní, studnice vod živých, jež se řinou z Libanónu."

Píseň písní 4,15

  

Také dále čteme, že (Církev) je nazvána studnicí vod živých[1]. Proto je za výše uvedeným místem (v Písmu) dodáno: studnice vod živých, jež se řinou z Libanónu (Pís 4,15). Pojmenováním studnice je pak Církev nazývána pro hloubku svých tajemství[2], pročež daná glosa[3] to vysvětluje takto: Studnicí je (Církev) nazývána pro skrytá tajemství, jež jsou odhalena pouze svatým, a to prostřednictvím zjevení Ducha Svatého. A je nazývána studnicí vod pro Boží výroky, které vycházejí z neviditelných pokladnic Boží milosti, kdy vedou k životu věčnému, podle onoho (výroku) u Jana 4,14: Stane se v něm pramenem vody živé, prýštící k životu věčnému, která se řine proudem, to jest vydatně, jak uvádí Žalm 45,5: Příval řeky rozveseluje město Boží. Z Libanónu, to jest od Krista, který je jasem věčného světla (Mdr 7,26). Z něho totiž vyplývají všechny duchovní dary, neboť z jeho plnosti jsme my všichni přijali (J 1,16).

 

[Juan de Torquemada: Suma o Církvi, XXXII. kap. Na základě latinského vydání (Ioannes de Turrecremata: Summa de Ecclesia, bez vročení) a polského překladu (Juan Torquemada - Johannes de Turrecremata - Jan ze Spalonej Wieży: Summa o Kościele, Olsztyn 2019, s. 63) přeložil a poznámkami pod čarou a úvodem doplnil Lukáš Drexler.]

 

Související články:

O Církvi a věčnosti 
Cyprián: O jednotě Církve
Augustin: Jsme Jeho tělem
Izák ze Stelly: Maria a Církev 
Frederick William Faber: Církev
Emilian Soukup: Církev Kristova
Jan Zlatoústý: Moc Kristovy krve 
Jan Merell: Mystické tělo Kristovo
Cyprián: Prvenství je dáno Petrovi 
Pavel VI.: Jediný poklad jediné Církve 
Petr Kanisius: Koho lze nazvat křesťanem? 
Henri de Lubac: Meditace o církvi (recenze) 
Frederick William Faber: Církev je dílo Nejsvětější Krve 
Cyprián: Nemůže mít Boha za Otce, kdo nemá Církev za matku 
Hildegarda z Bingenu: Církev Kristova - panenská Matka křesťanů 
Lukáš Drexler: Zvěstování Panně Marii - počátek "nového stvoření" 
Luigi Melotti: Maria Nanebevzatá, obraz konečného naplnění Církve 
Henry Edward Manning: Duch Svatý - sjednotitel Otce a Syna i Boží Církve 
Hildegarda z Bingenu: O tom, že pět ran Kristových zahlazuje lidské hříchy 
Jak svatí v nebi mohou vyslýchat tolik proseb o přímluvu zároveň?
Cyril Alexandrijský: "Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás"  
Petr Lombardský: Jaké věci je manželství svátostí  
Jarosław Szymon Szymczak: Manželství a Církev  
Tomáš Akvinský: Kristus je Hlavou Těla Církve   

 

Poznámky:


[1] Sousloví „vody živé" vyjadřuje v Bibli proudící, až tryskající pramen stále čerstvé vody oproti vodám stojatým, až zatuchajícím, sesbíraným z dešťů v tzv. vodních cisternách; srov. např. Jer 2,13. Pozn. překl.

[2] Lat. mysteriorum, kdy slovo mysterium, pocházející původně z řečtiny, bývalo v křesťanství označením rovněž pro skutečnost svátostí neboli „tajin", řečeno východněkřesťanskou terminologií, později nazývanou latinským sacramentum. Podobně i níže v textu. Pozn. překl.

[3] Glosou je nazývána nějaká poznámka bokem u daného textu, v tomto případě u textu Písma, na nějž daný autor odkazuje a z něhož vychází. Pozn. překl.

 

[RSS]

Přečteno 81x

další články